Když jsem se v práci ptala na svou mateřskou, nikdo mi nebyl schopen nic říct. „Nevíme, jak to bude. Záleží na tamním zákonu. Zjistíme…" a celé tdny se nic nedělo. Pak mi došla trpělivost, znění zákona jsem si zjistila sama a vytiskla. Psalo se tam o dovolené (víkendy se do ní v žádném případě nepočítají), o přesčasových hodinách (maximálně 260 hodin ročně, placeny až dvakrát vyšší hodinovou sazbou. Řidiči na ambasádě pracovali denně cca 4 – 6 hodin přesčas denně(!) bez nároku na odměnu), i o té mateřské dovolené.

Poslala jsem papír ze svého sklepení kolegovi účetnímu do podkroví. Cestou papír prostudovali všichni zaměstnanci a když si to kolegyně kopírovala, přistihl ji jeden z diplomatů. Bohužel jsem to neviděla, ale měnil prý barvy od jasně rudé po křídově bílou, když se tázal, kde to vzali a pro koho to kopírují.¨

Hned nato mi kolega z podkroví vzkázal, že na takovou dovolenou samozřejmě mám nárok a svých deset týdnů dostanu. A o čtyři hodiny mi skrze něj znovu vzkázali, že na nás, české zaměstnance, se nevztahuje žádný zákon (aby bylo jasno!), ani český, ani pouštní, ale pouze „zvláštní směrnice" pouštního ministerstva vnitra. A podle ní si mohu na těhotenství a porod vybrat svou řádnou dovolenou v trvání třiceti kalendářních dnů.

A tak jsem v práci počkala na poslední výplatu (čtyři týdny před termínem porodu) a zůstala jsem doma.

Jenže aby člověk mohl dostávat mateřskou, musí jeho zaměstnavatel orazítkovat potvrzení o tom, že mateřská byla nastoupena. Bez glejtíku a razítka od zaměstnavatele matka nemůže žádat ani o mateřskou, ani o sociální dávky.

A velvyslanectví se neobtěžovalo ani nahlásit mou mateřskou-nemateřskou na zdravotní pojišťovnu a správu sociálního zabezpečení – jen za mne bez vysvětlení přestalo platit.