Dvanáct krajů

Vyrostla jsem na vesnici. Když jsem šla do školy, musela jsem pěkně nahlas pozdravit každého dospělého, kterého jsem potkala. I ty co jsem neznala. Mohla jsem totiž vzít jed na to, že oni znají mě. Kdybych je nepozdravila, dostanu později doma co proto.

Další

Další

Další

Houpala jsem na klíně dítě, když jsem zaslechla tu ránu. Do zátylku mě praštil televizní stolek. Sbírala jsem se ze země.

Dítě je celé, já jsem celá… Jen míč je vedví.  Pod jeho zdechlinou se na mě výsměšně šklebí vidlička.  

"Zajel bys pro nový balón?" prosila jsem Chotě.

A Choť vyhověl, aniž by tušil, k jakým dobrodružstvím ho cesta za sportovní pomůckou zavede. Brno je v letních vedrech poloprázdné.

Poloprázdná byla i tramvaj, v níž se Choť na své misi usadil na jednom z volných sedadel. Ze zamyšlení ho probrala bolest pod levou lopatkou.

Šťouch! Dloubala mu starší dáma prstíkem do hřbetu.

"To je horko, co?" zaculila se naň, když se k ní otočil. "Vy jste asi zvyklej, z Afriky, ale pro nás je moc horko," pokračovala. "Jste tu dlouho?"

"Ne."

"Jak dlouho?"

"Tři roky."

"Přijel jste za studiem, nebo za prací?" zajímalo paní.

"Za prací."

"A vy máte světlé dlaně!"

"Ano."

"Ukažte!"

"Ne."

"No tak, nestyďte se, ukažte!"

"Ne."

"A to tam mají u vás všichni?"

"Ano."

"No jo, to je, panečku, genetika…"  

Nahrávka z reproduktoru oznámila název stanice, na níž Choť vystupoval. Opustil zvídavou stařenku, přešel rušnou ulici a vstoupil do obchodu se sportovními potřebami.  

"Můžu vám s něčím pomoct?" přitočila se k jedinému zákazníkovi  prodavačka.

"Ne, já se podívám, děkuji…" zkusil ji Choť zaplašit.

"U nás pracoval pan Ňuňu, ten doktor," nedala se prodavačka, "on měl univerzitu, ale dělal tu pokladního, kde je teď?"

"Ehm… já nevím… já ho neznám… Možná od vidění… třeba…" nechtěl ji Choť, už odchodu, zklamat. 

Popojel ještě jednu stanici trolejbusem a míč koupil v anonymním nákupním centru, kde pana Ňuňu neznají.

Moji rodiče mají zahradu. Velikou. Zarostlou zelení, růžemi, osázenou ovocnými stromy. Kolem té zahrady plot.

Zahrada je skvělé místo, kde si – pokud si odmyslíme ta hnojiva, pesticidní postřiky, blín, konvalinky, tis a zlatý déšť – mohou hrát naše děti. A také si tam hrají. Jezdí na kolech, ten nejmladší se za nimi batolí, hrají si s míčem, auty a panenkami. Dělají to, co děti zpravidla dělávají. 

Ale přece jen… nemusely by. Co kdyby prováděly něco neobvyklého?  

To si asi říkala ta paní, která se, procházejíc po chodníku kolem plotu zahrady, zastavila a hleděla na nás. Stála a stála a dívala se, i o plot se opřela. Bodejť by ne, stát tak dlouho na sluníčku, to člověka unaví.  

Neviděla jsem ji – vyprávěla mi to neteř, která přijela autem, zaparkovala o kus dál a když počínání té dámy spatřila, sledovala ji se stejným zájmem, s jakým ta dáma pozorovala děti. Když už to na neteřin vkus trvalo moc dlouho, vystoupila a chtěla k paní prohodit nějakou vtipnou poznámku, ale zašli jsme do domu a divačka neochotně slezla z plotu.  

A já si říkám, že nebudu mrhat ekonomickým potenciálem.

Koupím rákosový plot, vystřihnu do něj okénko a až budeme u rodičů, začnu u okénka vybírat. Pět korun za minutu, nebo ho bez milosti zavřu!

O rasismu v zaměstnání (na Moravě)

Fronta postupovala pomalu. Slečně za stolkem přes okenní tabuli zahřívalo zádda sluníčko a připomínalo jí, že by mnohem radši byla někde venku. Vzít identifikační kartu – zaregistrovat – vydat laptop – potvrzení – založit – vzít identifikační kartu – zaregistrovat – vydat laptop – potvrzení – založit – vzít identifikační kartu… Ale moment, tuhle přece ne, to není bílý průkaz kmenového zaměstnance,  tahle cedulka má na sobě tenoučký barevný proužek, to je karta agenturního pracovníka! 

 "No, only for whites," odsunula slečna průkazku přes stůl a už sahala po další.  

V odmítnutém Kamerunci bublalo ponížení. Only for whites? Co to má znamenat? Nejen, že mu ještě pořád nevydali průkazku kmenového zaměstnance, i když už jím skoro měsíc je, ale ještě ho znevýhodňují!   

Spěchal za nadřízeným, aby mu vyprávěl, co se stalo.  

"Ten notebook pořád nemám, nedali mi ho, protože jsem černoch," stěžoval si.  

"No to snad… To snad ani není možné?" kroutil hlavou šéf.  

"Ano, výslovně mi to řekli," trval na svém postižený.  

"To že by se mohlo stát u nás? No ale počkej, to já si to s nimi vyřídím," stoupalo rozhořčení i v manažerovi, a už vyťukával e-mail, žádající od provinilé sekce okamžité vysvětlení, které bude moci připojit ke zprávě o rasovém incidentu, již hodlá poslat ústřednímu ředitelství…

(Zpráva ústřednímu ředitelství zůstala neodeslána, všechno se vysvětlilo, ale "rasovým skandálem" se teď baví celý podnik.)

Miluju haríru.

Haríra je marocká postní polévka, kterou mi před lety představil Baila Sy, v Maroku vystudovaný. Nejedla jsem haríru už dobře deset let. Spíš jedenáct.

Mohla bych si najít recept a haríru si uvařit. Ale to už by nemělo to kouzlo. A navíc, zjistila jsem, v Brně si můžu svou oblíbenou polévku objednat v restauraci!  

I posbírala jsem Chotě a děti a při nejbližší procházce jsme se vydali tam, kde jsem polévku mohla dostat. Potíže dělaly jen děti, pokoušející se zavléct rodiče do nějakého toho rychlého občerstvení pro hranolky. Děti jsem ukolébala slibem hranolek v restauraci a dotransportovala do cíle. U milé slečny jsme si objednali pití a polévku, pro každého dospělého jednu… a pro děti jsem poprosila o hranolky.

"Je mi líto," vypadala paní číšnice vskutku zarmouceně, "samotné hranolky my nepodáváme, jen k jídlu."  

Trochu mě to udivilo, protože cena porce hranolek byla taková, že i kdyby je prodávali po jednom řezu, ještě pořád by na tom nejspíš slušně vydělávali. Leč upokojila jsem paní výrokem, že i my budeme obědvat, a ke každému jídlu nám snad dvě přílohy přinést může?  

To už bylo uznáno jako požadavek oprávněný, a já jsem se za chvíli mohla těšit z polévky, která se té mé vysněné aspoň trochu podobala. (Z toho neviním restauraci, ale nadobyčejné kulinářské umění kouzelníka Baily Syho.)  

K vedlejšímu stolu se posadila další rodinka: půvabný mladý muž, dáma ještě tělnatější než já, a batole. "Tunisan," pravil Choť po letmém pohledu.

"Proč?" překvapil mě.

"Takhle vypadají jenom Tunisani, víš, kolik jich máme v práci? A z venkova. Ti z města nedělají takové zvuky, jaké on dělá na to dítě…"  

Laskavá číšnice o nás v poloprázdném podniku pečovala, seč mohla. Dokonce i vytušila, že by choťův stejk mohla odnést k hlubšímu propečení (na chuti stejku, připomínající houbičku na nádobí, to  bohužel nic nezměnilo – ale aspoň už pak nepřipomínal mokrou houbičku) – jak opravit chuti prostou smetanovou omáčku s masem, o němž bych bez nápovědy jídelního lístku netušila, že je jehněčí, asi obsluha nevěděla (a já se neptala).  

Zaplatili jsem útratu o pětinu vyšší, než v podnicích, z nichž obvykle podcházíme potravně potěšenější.  

Tunisan u vedlejšího stolu odfoukl pěnu z půllitru a optal se Chotě: "Jsi muslim? Že tě nevídám v mešitě…"  

Choť vysvětlil, že v pátek pracuje, Tunisan potvrdil tuniský původ, Choť popřel, že by uměl arabsky, já jsem se přiznala, že jsem gramotná. 

A šli jsme domů, abych si mohla najít recept na haríru… protože  v naší oblíbené restauraci ji nevaří.

Pošmourné odpoledne mě k procházce zrovna nelákalo. Choť, vůči povětrnostním vlivům odolnější, se vydal do města sám. Cestou prý někde nakoupí, sliboval.

Chodců bylo na ulicích pomálu. Vítr jim profukoval bundy a kapky vody, střásané po nedávném dešti ze stromů, nutily k rychlejší chůzi.

O tom, že ani osobní doporučení nemusí pranic znamenat

Stál vedle Chotě v tramvaji. Střetli se pohledem a dali do řeči.  

"Odkud jsi?"

"Z Burundi. A ty?"

"Ze Senegalu."

"Jak se jmenuješ?"

"Choť."

"Aha, tak to jsi ty!", zvolal Burunďan významně.

"Jak to myslíš?"

"Já jsem o tobě slyšel, od své bytné. Že jsi se za mě přimlouval."

"Já?" podivil se Choť. "Vždyť tě vůbec neznám?"

"Taky jsem se divil," přiznal východoafričan. "Řekla mi, že jste se o mně bavili, a ptala se, jak se máš a dala tě pozdravovat…Já nevěděl, co mám říct – ´toho neznám,´ to nešlo, když jsi mě doporučil a já ten byt chtěl, tak jsem jí pověděl, že se máš dobře, a že ti, hm, ty pozdravy určitě vyřídím!"

"Jak se tvoje bytná, prosímtě, jmenuje?" nevycházel Choť z údivu.

"Karolína, taková mladá holka to je," popisoval Burunďan.  

A Choť si vzpomněl, jak se ho kolegyně Karolína, krátce předtím, než odjela pracovat do jihoafrické pobočky, ptala, jestli nezná nějakého Emmanuela z Burundi, a on jí odpověděl, že jednoho z Burundi nedávno potkal v kavárně, bavili se spolu a zdál se mu v pohodě…  

"No, jsem rád, že jsem tě konečně poznal," volal na Chotě Burunďan ještě z tramvajových schůdků, "a za ten byt ti děkuju!"

Není nad dobré kamarády. Takové, co vás opravdu milují a nestydí se to říct.

Už ani nevím, jak jsem se seznámila s Jagem. (Přirozeně se nejmenuje Jago, to je jen krycí jméno, o kterém jsem přesvědčena, že mu moc sluší.)  Jago pochází z Jordánska, žije v Česku a nevím, kolik mu je, ani jak vypadá – viděla jsem ho totiž všehovšudy jednou, a to už je pěkných pár let zpátky. Vídá ho jen Choť, v mešitě.

Ale to, že Jaga nepotkávám, ještě neznamená, že mi chybí – vede se mnou totiž čilou virtuální komunikaci.

Posílá mi e-maily: "Where are you, I miss you so much!"

O sobotních půlnocích mě prozvání na mobil, o nedělních dopolednách mi píše SMSky: "When can I call you? I miss your sweet voice!"

Vůbec mu nevadí, že po telefonu se mnou mluvil jednou, před mnoha a mnoha lety a pouze o tom, kdy potká Chotě, a že by mě po "svítvojsu" zřejmě ani nepoznal.

Ve všední dny mi bzučí mobil: "I L U!", dočítám se na displeji. Odesílatel: Jago.    

Choť zůstává nad věcí. Já méně; když Jagovy důvěrnosti překračují meze únosnosti, odpovídám mu slovy: "Milý bratře, tvé chování se zdá nezasvěceným naznačovat, že je možné, že mezi námi panuje jiný vztah než čistě bratrský. Můj muž je podezíravý," vymýšlím si, "a jestli se se mnou kvůli tobě rozvede, budeš se muset starat o mě a o mé tři děti," straším ho.  

"Dej mi Choťovo číslo," odpovídá Jago střelhbitě, "zavolám mu a vysvětlím, že jde o příšerné nedorozumění!"    

Uchýlila jsem se k mlčení. Telefonní číslo! To tak, ještě aby Jagova vyznání v noci rozvibrovala i Choťův mobil!  Kdo by mě a mé tři děti živil, kdyby mi utekli spolu? 🙂

Mužům na nějakém tom smítku prachu nebo otisku dětského prstíku na zrcadle nezáleží. Prý.

Nevím, kde to ti, kteří to tvrdí (a že jich není málo!) vzali.

Jedna z mých nejrannějších vzpomínek je ta na tatínka, jak mě učí do čisťoučka luxovat zářivě zelený jekor, a další, jak mi ukazuje, že umyvadlo bych měla drhnout, pěkně pískem, denně.

Choť, když už nemůže déle trpět mou úklidovou nedbalost, chápe se sám hadru a cídidla, aby náš odraz v nerezových nožkách barových židliček v kuchyni znovu získal bezchybnou zřetelnost.

Když jsem před časem téměř neohlášena navštívila kamaráda v jeho mládenecké novostavbě, cítila jsem se… pod psa. V bytě, hodném označení "vzorový", bylo všechno srovnáno na milimetr přesně. V lednici v krabičkách uložena do zásoby (kamarádem navařená) domácí jídla. Z podlahy by se dalo jíst, podle přikrývky na posteli rýsovat. (Nejspíš nad podlahou levituje ve dne a nad postelí v noci.)

To moje návštěvy jsou zdvořilejší – objednávají se dlouho dopředu. Udělal to i Honza, geolog, který jel z Prahy do Brna na burzu minerálů, a potřeboval u nás složit hlavu.

Noc před jeho příjezdem jsem nespala. Snažila jsem se umýt omyvatelné, vyleštit vyleštitelné, oprášit oprášitelné, vyklepat vyklepatelné. A vyžehlit nevyžehlitelnou hromadu prádla, konstantně se rozrůstající o prádlo průběžně prané a dosychající.

Řečeno stručněji, pokoušela jsem se stihnout nestihnutelné. Ráno mě zastihlo navyspalou, unavenou, nad nevyžehleným prádlem a bytem naleštěným jen zčásti.

Totéž ráno zastihlo mé starší děti v zajetí jakési záhadné choroby, která byla dost závažná na to, aby jim znemožnila navštívit předškolní zařízení, a dost lehká na to, aby na ni po první dávce paracetamolu dočista zapomněly.

Honza zazvonil až ve chvíli, kdy částečné naleštění z předchozí noci již metamorfovalo zpět do úplného ušmudlání a útulného chaosu.

Prozradil mi, že má hrozně moc práce, je stále ve stresu, a "mohli bychom jít na procházku, ne, je krásně… Pojďte ven," lákal mě, aniž by překročil práh bytu.

"Ráda bych, ale musím vařit večeři," odmítla jsem a dodala, že i já jsem ve stresu, nic nestíhám, činnosti kumuluji, co to jde, a stejně ten čas, potvora, někam mizí!

"Nestíháš?" podivil se Honza. "Jakto? Co děláš? Copak děti nechodí do školky?"

"Chodí. A stejně nestíhám," přiznala jsem s pocitem absolutního selhání. "Ono je to tak," zamyslela jsem se, "víš, ne že bych něco dělala dlouho, jako třeba dvě hodiny, pět hodin… ale to děláš něco minutu, něco dalšího pět minut, něco deset, něco tři… no a než se otočíš, je dvacet hodin v háji."

"Hm, to máš asi pravdu," děl nepřesvědčeným tónem Honza, a dodal: "Ale stejně, vykašli se na večeři, pojďte ven…" a já si představila, jak Choti, který je bytostně přesvědčen, že jen teplé jídlo je jídlo a jen pokrm, jehož příprava zabrala alespoň tři hodiny, je hoden pozření – jak tomuhle Choti servíruji chleba s máslem, vydávajíc namazané pečivo za večeři. Vycházku jsem nějakým zdvořilým způsobem odmítla a soustředila se na vytváření poživatelné krmě, aniž bych se ze soustředění nechala vytrhovat dětmi, rozsypávajícími hlínu z květináčů po podlaze obývacího pokoje.

Honza se vrátil z osamocené procházky a dělal mi společnost při krmení dětí, při mytí nádobí, při zametání rozsypané hlíny i při přesazování pochroumaných květin. Povídal si se mnou při úklidu kočičího záchoda, při rovnání bot i třídění dětských šatů. Při hledání ponožek do páru i při čištění dětských zubů. Tři roky jsme se neviděli – měli jsme si co povídat, i když jsem zrovna kojila, myla podlahu, drhla umývadlo i vynášela koš. Na chvíli se odmlčel vždycky, když jsem odtrhovala peroucí se děti a následně konejšila to, které se považovalo za zraněné, a když jsem děti koupala. Ale znovu jsme se dávali do hovoru, když jsem ohřívala večeři, přebalovala mimino, čistila boty, věšela prádlo, rovnala vyházené knihy do knihovny a "vypadlé" šaty do komody.

Krátce před půlnocí, když jsem ho ujistila, že jeho nespavost je pro mě požehnáním, protože si aspoň budu mít s kým povídat další tři čtyři hodiny při žehlení, zaúpěl do ticha už dávno spícího, ale stále ještě ušmudlaného bytu: "Prosím tě, přestaň už uklízet, vždyť ty neděláš vůbec nic jinýho…"  😀

Koutkem oka jsem zahlédla něco černého. Nahmatala hebkost a vytáhla na světlo.

Látka tichounce zašustila směrem k podlaze.  

Nesmím být nevděčná. (Mlč, mlč!) říkala jsem si, když jsem zírala na hvězdné odlesky, tančící na černé látce… čehosi.  

"Co to je?" ptala jsem se Chotě a snažila se, aby mi do hlasu ni do výrazu nepronikla známka nenadšení.  

"Sukně," pravil Choť.  

Neudržela jsem se: "A co s ní budu dělat?"  

"Oblečeš si ji, až půjdeme ven někam," oznámil mi Choť, se kterým jsem za posledních deset let byla "někde venku" jednou (když, pravda, nepočítám Leningradský balet a Pavarottiho koncert na svatební cestě).  

"Někam ven? Tohleto? Třeba, myslíš, do opery?" užasla jsem.  

"Proč hned do opery? Třeba někam… do restaurace…?"  

Ta poznámka mi navodila vtíravou představu, jak cestou z dětského hřiště otvírám dveře u MacDonalda, ověšena dětmi, oděna v lurexové sukni a vytahaném bavlněném triku, na zádech mám batoh s plenkami a na nohou tenisky.  

Kousla jsem se do jazyka, abych se nezeptala, kde mám k té sukni topeček a boty.  

"Ty si to ani nevyzkoušíš?"  

Teď se zklamání v hlase snažil maskovat Choť.  

"Ale jo," zaplašila jsem fastfoodovou představu a nasoukala se do sukně.  

"Ty, to je nějaký divný, tohleto…"  

Na levoboku mi visel dlouhý kus blýskavé látky.  

"To vůbec není sukně," došlo mi, "to jsou šaty! Šaty s jedním rukávem! Minišaty s jedním rukávem!" Moje zděšení dosáhlo hranice nezastiratelnosti.  

"No vidíš! Ale to je moc hezký," zaradoval se Choť, když jsem se začala blyštět i nad pasem.  

"Hezký… Hm, to je," musela jsem uznat, že i přes ty stříbřité odlesky jsou šaty nenápadné a vkusné  "ale ne na mně… Minišaty! V mém věku! K mým kolenům! Sukni nad kotníky jsem nosila naposled v sedmé třídě! Kdybys mi radši koupil tepláky! A vůbec, tohle nejsou šaty do restaurace, ty jsou tak někam… na bál! Vždyť tu máme děti! Kdy asi tak půjdeme na ples?"

"No…," zamyslel se Choť,  "mohli bysme… až bude Miminko maturovat."  

Navzdory tomu, že soudný člověk s dětmi nikdy nikam necestuje, rozhodli jsme se vyřídit našemu potomstvu cestovní pasy.

Cestovní pasy, pro každé dítě jeden, to je zase spousta dalších dokladů, které já tak ráda (a dobře) ztrácím a které choť tak dobře (a nerad) pak musí hledat a zlořečit mi u toho. Takže zpět: "na co potřebují pasy? Necháme je zapsat k nám!"

Plna obav, volala jsem na příslušný úřad, abych vyzvěděla, co s dětmi a pasem, je-li otec dětí cizinec (a předkládání jeho rodného listu nemá smyslu, leda snad bychom chtěli naopak dokazovat původ nečeský).  

"Osvědčení o státním občanství, to vám vydáme," slíbila mi paní na matrice, "když přinesete rodné listy dětí, svůj rodný list a manželův rodný list…"

"Ale manžel není Čech?"

"No tak oddací list… máte český oddací list, ne?"

"To máme. A to je všechno?"

"Ano, to je všechno, a sto korun to stojí. A do vašeho pasu vám je zapíšou, do manželova ne," upozornila mě úřednice ještě.  

No vida. Takže tak jednoduché to je!  

"Proč je nezapíšou do tvého pasu?" vzpomněla jsem si po chvíli na závěrečnou větu paní matrikářky.

 "Protože nevědí, že mám český cestovní doklad." 

"A tam by ti je taky nezapsali!! Protože bys ty děti mohl ukrást! … Poslyš, nechtěl bys unést děti?"

 "Jó, to tak! Já unesu děti, budu se o ně starat a ty si budeš sama užívat!"

"No tak ale mohl bys… ve filmech se to dělá! Víš co, zapíšeme je radši do tvého pasu. Proč tam vlastně ještě nejsou?"

"Protože jsem s sebou neměl rodné listy, když jsem o něj žádal. Oni mi je tam, náhodou, zapsat chtěli!"

"Tak tam ještě zajdeme…"

"Zajdeme, a já jim řeknu: ále, nepřidělávejte si práci, ono je to určitě složité, zapisovat děti do pasu…"

"A já jim povím: ale to nic, to vy mu je tam určitě rádi zapíšete, to přece nebude tak těžké, že ne? Co kdyby chtěl tatínek s dětmi někam vycestovat, potřebují doklady…"

"To bych ten pas radši ztratil," zvolal Choť.  

Moje naděje na poklidný život se rozplynuly.

Odkopla jsem z cesty několik párů bot, abych měla kudy uvést návštěvu.

"Ahóoj," zajásal můj zachránce, když skrze pootevřené dveře do kuchyně spatřil děti.

"Ahoj… helou," pronesl, stanuv před Chotěm.

"Můžete česky," uklidňovala jsem hosta, "tak se někam posaďte, já přinesu náplast."

"Ále, náplast, to je dobrý," mávl rukou, ze které odkapávala krev. "Jé, tohle já leju na dceru," konstatoval při spatření lahvičky s kysličníkem, "ta řve!"

"Vy určitě řvát nebudete," mrkla jsem na něj, zatímco šumící bublinky likvidovaly choroboplodné zárodky.

"Když mě takle polepíte, tak nemůžu domů," protestoval, když jsem jeho zranění zdobila náplastmi s obrázky kočiček a králíčků, "žena je žárlivá… A ty si se mnou nedáš?" obrátil se k Choti, "Drink?"

"Ne, já nepiju," culil se Choť.

"Ty nepiješ? To je dobře, že nepiješ… Proč nepiješ? Jsme chlapi, ne? Si dej…"

"Ne, ne, já vůbec nepiju."

"Jako… jakože… játra? Pečeň?" zkoušel host na Chotě cizí jazyky.

"No ale to… Dyť seš mladej, kolik ti je?" zavrtěl hlavou. Vzápětí přišel na jiné myšlenky: "Můžu si u vás odskočit?"  

S návštěvou zavřenou v intimní místnůstce, syčel na mě Choť: "Je opilej!"

"No jistě, já vím, že je opilej," odvětila jsem, "kdyby nebyl opilej, nepomáhal by mi zničit popelnici! Prošel by kolem jako všichni ostatní a já bych se tam s tím do večera mordovala."

"Vám tady bliká světlo," ozývalo se ze záchoda, "já jsem elektrikář…Já pracuju manuálně!"

Choť zalomil rukama. "Jen ať s tím teď proboha nic nedělá," šeptal spíš pro sebe, a byl vyslyšen: "Já vám to spravím, až někdy to… potom, po svátkách" sdělil nám hlas do zvuků splachování.

"To jsou krásný děti," zvolal pan elektrikář,  jenž cestou z toalety do obývacího pokoje znovu narazil na několik ratolestí.

"Já mám taky děti, tři, dvě holky a kluka, podívej, já mám taky takovou holčičku, mám tady fotky," marně lákal Miminku. "Znáš Ovečku Shaun? Máš ráda Ovečku Shaun? No tak, pojď sem, poď ke mně, pojď ke strejdovi, já ti něco ukážu," vábil dcerku jako profesionální kontrolor dětských reakcí na pedofily. Miminka se ukázala jako dítko obezřetné a nabídky cizích pánů ignorující, a host se ke mně spiklenecky naklonil:  "A to ty jsou jako vaše?"

"Jo, ty jsou naše," potvrdila jsem.

"To je máte jako vy dva spolu?"

"No… jo… s kým bychom je měli mít?" podivila jsem se.

"No to já se z toho…" vrtěl hlavou návštěvník, usazující se u skleničky čínského likéru.

"To tu ale máš blbý," pravil k Choti, "taková hnusná země, tady jsou lidi takový svině, ale takový, ti řeknu… žejo?"

"No… ani ne," bránil překvapený Choť Moravu, "tak jako všude…"

"Ne! To, mi, voe, neřikej, vždyť já to vím, takový svině blbý… Hele, mně to nevadí, víš, jestli někdo vypadá tak jako ty, mně je to úplně jedno, ale lidi jsou takový svině… Nezmlátil tě ještě nikdo?"

"Ne," odtušil Choť a posunkem mi naznačil, ať odstraním z elektrikářova dosahu mimino ("…si ani neumyl ruce, když šel ze záchoda!").

"Ty voe, ty tady žiješ, mezi takovejma debilama," nedala se návštěva zápornou odpovědí vyvést z míry, "ale já ti dám moje číslo, víš, hele, tady je moje číslo," napsal na okraj novin devět cifer, "a kdyby tě někdo chtěl mlátit, tak mi zavolej a já ho takle," vylovil z kapsy nůž, "takle… to," naznačil podříznutí.

"A máš kamarády, voe?"

"Jo, mám kamarády, spoustu" potvrdil existenci sociálních kontaktů Choť, ale jeho výrok zůstal přeslechnut.

"Hele, tady jsou lidi uplně debilní, ale já se tě neštítim, fakt ne, hele, já ti podám ruku, jo?" sápal se host po Choťově okončetině a já si připadala jako v oživlé scéně z Mého přítele Monka. Elektrikář lomcoval Choťovou pravicí a levicí se k Choti vinul: "fakt, já se tě fakt neštítím, já ti dám pusu, chceš?"

"Ne, ne, to není nutné…" couval Choť ve snaze se osvobodit, "to fakt nemusíš…".

Když už Choti žádný prostor k ústupu nezbyl, napadlo mého dobrodince, že ty sbližovací pokusy lze vyložit i jinak:

"Hele, já nejsem gay, to si zas nemysli, to ne…" propustil Chotě, "já jenom… no to je krásný malý mimino, eště to nechodí a už to má rifle, já se z toho…no pocém… to máte taky spolu? Vy dva jako? … A maj´ tady ty děti nějaký kamarády? Já mám taky takovou holčičku… Byste mohly chodit spolu na hřiště… byste si mohly hrát, ona má doma panenky, Bárbíny, víš?" promlouval k Mimince.

"A tamhle je ještě jeden… To je taky vaše? Spolu ho máte? … Pocém, hele, pocém! Jak se jmenuje? Knoflíček? Knoflíčku! Knoflíčku! Knoflíčku!" Knoflíček nic, návštěva na něj zapískala… ale Knoflíček pořád nešel. Ani na písknutí.

(Balzám na duši paranoidního rodiče!)

"Hele, co to tu máte," povšiml si host proraženého reproduktoru. Televize byla ještě docela nová, když se některému z dětí podařilo reproduktor naštípnout – jak nebo kdo to udělal, jsme nikdy nezjistili. Teď, po letech, nám záhadu rozbité televize pomáhal objasnit návštěvník. Pátravým zrakem si prohlížel nás, dospělé, aby mohl rázně odmítnout mé vysvětlení:

"Děti? To myslíš vážně? Hele, tak to já ti něco řeknu," pravil ke mně vědoucně: "Já jsem ženatej devatenáct let. Devatenáct! Devatenáct let mám ženu! A nikdy, to ti povidám, se nám doma nic takovýho nestalo!"

"My už musíme jít," vložil se do úvah o domácím (ne)násilí Choť, "my teď jdeme ven…"

Kopla jsem ho: "Vždyť sám říkal, že už půjde," šeptala jsem.

"Tak my ti zavoláme," sbírala jsem prázdnou skleničku od likéru, "až se zotavíš z Velikonoc, kvůli tý elektrice…"

"Jo, jo, tak ahoj, a nezapomeň, tady jsou lidi debilové, kdyby ti někdo chtěl ublížit, hned mi volej," připomínal návštěvník Choti, a za mnou zašel ještě do dětského pokoje s otázkou, která by ho nevyslovena asi tížila: "To tobě se vždycky líbily takový tmavší typy?" tázal se, stejně politicky (pseudo)hyperkorektní jako celou návštěvu, během níž se nápadně úzkostlivě vyhýbal slovu "černoch".

 "Ne… Ale tam, kde jsem si ho vybrala, ani žádné jiné typy nebyly," odvětila jsem způsobem nejroztomilejším, a host pokýval hlavou:

"Ty to máš, chuděro, hrozně moc těžký…"

"Těžký? Proč?" nechápala jsem.

"Tyvoe, neřikej mi, že to nemáš těžký, když máš černý děti!" vysvětlil mi důrazně. "Tak to je tvoje věc, žejo, je to tvůj život, tvoje věc, jak ho žiješ, no… ale, kua, musíš pochopit, že já jsem úplně v šoku… todlecto teda… no, jsem v šoku, no, se z toho musim vzpamatovat" loučil se se mnou.  

No a pak kdo to má chuděra těžký!

Související články:  Zlodějkou popelnic

                              Popelnice na koberečku

Nedělní dopoledne zastihlo děti s Chotěm barvící vajíčka, sebe i stěny a podlahu našeho příbytku. Hledání ztracených klíčků od popelnice jsem už vzdala.

"Tak já někam pojedu koupit tu pilku na železo," oznámila jsem Choti. "Nevadí, že si vezmu tvoje kalhoty? Ty moje mi už nejsou…" hlásila jsem, oděna v tom, co jsem vylovila z jeho šatníku.

"Hm, tak to jsi asi opravdu zhubla," usoudil Choť (o tři dny dřív mé smrštění o šest konfekčních velikostí komentoval slovy "to se mi nezdá, že bys byla štíhlejší, to bych si musel všimnout!") a přidal varování: "ne abys mi je zničila! Nebo vytahala!"

Když pro výstrahu vypočítával všechny drahé a úžasné páry bot, které jsem si od něj vypůjčila, okopala, odřela a ušmudlala, prchla jsem z bytu.  

Před domem jsem ještě jednou zkusmo zalomcovala řetězem, poutajícím popelnici k lampě. Držel pevně. Představila jsem si, jak budu za pár hodin ten bytelný řetěz škrábat pilkou na železo. To už bych to mohla dělat rovnou pilníčkem na nehty. Jo! V Dakaru se slaví padesáté výročí nezávislosti, a já tu budu pižlavě osvobozovat popelnici. Jak symbolické.  

Třeba by se ten zámek dal nějak otevřít bez klíče? Sponky snad doma máme… a Google ví všechno… Zamířila jsem zpátky domů. Vyptala se Googlu, shlédla instruktážní video, nachystala zlodějské náčiní a vrátila se k znehybněné poplenici. Zámek řetězu se pohnul jen o kousek. Kolemjdoucí diskrétně odvraceli zrak. Pochopila jsem, že sponky nepomůžou.

"Můj mladší bratr umí otvírat zámky sponkama," podotkl Choť od kuchyňské linky, kterou dětem pomáhal přebarvit velikonočními barvičkami na zeleno, na modro, na oranžovo a na červeno.

"Tvůj mladší bratr je v Ziguinchoru," připomněla jsem mu. "Moje starší sestra taky umí otvírat zámky sponkama. Akorát, že je v Praze! Kde máme, sakra, ten šroubovák?"  

Vyzbrojena šroubovákem, vydala jsem se zpátky k popelnici. Když vyrazím ten čep, upadne víko a popelnice bude volná…za předpokladu, že tadyten čudlík je opravdu čep a ne jen nějaká ozdůbka. Bum! Bum! Škub! Páčila jsem čep z víka po desetinách milimetru.  

Procházející se rodinky mě zasypávaly letmými pohledy. Doufala jsem, že když nikdo nezavolal policii na skutečné zloděje popelnic, nezavolá ji ani na jejich osvoboditele. 

"Copa to tu provádíte?" naklonil se ke mně velikonočně podnaladěný tatík. "Můžu vám nějak pomoct?"  

"No, kdybyste třeba uměl otvírat zámky kancelářskou sponkou…" moje naděje pohasínala úměrně s leskem rytířových očiček.  

"Tódle… neotevřu. A tady to, to musíte urazit. Já vám to udělám, ale to tu popelnici zkurvím… No tak to zkurvíme," uchopil šroubovák. "Jenže to pak musíte ještě urazit to víko, protože tudy to neprovlečete. Máte majzlík? A je ta popelnice vůbec vaše," přišlo mu to legrační.  

"Majzlík nemám. Šroubovák a kladivo, to přinesu. A jo, je moje, já tady bydlím," uklidňovala jsem ho.

"Jé, vy jste tu ještě," radovala jsem se o tři minuty později, když jsem zachránci přinášela kladívko.   Zašklebil se na mě. "to vy ste si jako… to… myslela, že lidi jsou takový svině?"  

Několika ráznými údery kladiva si sedřel kůži na kloubech rukou. Dalšími údery naštípl víko popelnice. Deus ex machina – řetěz zachřestil na sloupu, popelnice byla volná.   

"Tak… já vám to aspoň ošetřím," brala jsem si ze zakrvácených rukou zachráncových zpět své nástroje.   "To ne… to leda byste tam měli něco k pití," oblízl se.  

"K pití… hm," zamyslela jsem se, "to my tam toho moc nemáme. Vlastně je tam lahvička nějakýho čínskýho liči likéru… Ale, víte, my jsme abstinenti, takže moc ´pití´se u nás fakt nenajde…"

"Ale to, jak jste říkala, to taky zní dobře," připustil pán, že k vyjádření vděku za pomoc při zničení popelnice snad čínský likér stačí.  

"Ale máme tam bordel," varovala jsem ještě, když jsme stoupali po schodech k bytu. Náš příbytek je k přijímání návštěv uzpůsoben pouze mezi jednou a šestou hodinou ranní, kdy jsem už uklidila a děti spí. V šest hodin, nejpozději v půl sedmé, nastupuje zútulňovací směna, a v osm už by nikdo nepoznal, že se u nás doma někdy v posledních letech uklízelo.

(Pokračování)

Předchozí část:  Popelnice na koberečku

Kulturním šokům se nevyhneme. Tedy Choť.

"Musíme dětem prohlížet hlavu, ve školce mají vši," poznamenala jsem jednoho večera.

"Vši?!" vyděsil se.

"Proboha, co tam chodí za děti, že mají vši?!"

"Ale no přece… vši může dostat každý, to neznamená, že tam chodí špinavé děti…"

"V naší rodině nikdy nikdo vši neměl! V naší škole taky ne! Řádové sestry by do budovy nepustily nikoho, kdo nebyl dobře učesaný, natož kdyby měl vši," oponoval mi Choť.

"No já jsem vši sice taky neměla, ale to přece neznamená, že je nemůžeš chytit v tramvaji, v obchodě… Někde na tebe vleze veš, a je jí jedno, jestli se koupeš třikrát denně!"

Choť vypadal přesvědčen jen zpola a já doufala, že vešné zkušenosti se nám budou vyhýbat i nadále.

Následujícího rána nás čekalo další překvapení: z parkoviště před domem zmizela popelnice. Zatímco mě potěšila ohleduplnost zloděje, který ji odvezl i s obsahem, Choť se zdál být šokován:

"Popelnice? Jak může někdo krást popelnice?? Co jste to za lidi?" zahrnul v rozhořčení do množiny zlodějů odpadu i mě.

Nové popelnice, promptně dodané majitelem domu, jsme si teď teprve začali považovat! Ukryli jsme ji před zraky a dotekem nenechavců na chodbu, za bezpečnostní mříž. Popelnice trůnila na koberci a já uvažovala, jak zajistit, že tahle odpadní nádoba už nás neopustí. Někteří obyvatelé okolních domů své plastové miláčky popsali vlastními adresami. Jeden ze sousedů šel v ochraně majetku ještě dál; provrtal víko, aby jím mohl protáhnout bytelný řetěz na zámek a zajistit tak, že do jeho popelnice nikdo nepovolaný nevyhodí ani slupku.

Naše popelnice seděla na koberci a čekala, co pro její bezpečnost udělám já.

"Barvy? To my nevedeme, zkuste nějaký ten… Baumax, nebo Bauhaus," vyslechla jsem si několikrát,  a když jsem se blížila k domovu, smířena s tím, že popelnice znovu přenocuje na chodbě a mně nezbude, než se nazítří vydat na druhý konec města do obchodu pro kutily, všimla jsem si něčeho, co jsem celá léta považovala za samozřejmost. Před domem, přímo přede dveřmi, stojí pouliční lampa. Pěkná, bytelná pouliční lampa.

Vrátila jsem se do obchodu, a místo barvy ("zkuste Baumax nebo Bauhaus") koupila silný řetěz s kvalitním zámkem. I dva klíčky mi k němu přidali.

Popelnice přišla o pohodlí na koberci i o svobodu pohybu, ale zato byla na čerstvém vzduchu, v bezpečí, spořádaně připoutána ke sloupu. 

Klíčky jsem pověsila do skříňky k ostatním.  

Každé ráno, každé odpoledně, každý večer, když jsme odcházeli z domova nebo se domů vraceli, vídali jsme vedle klíců od bytu viset i klíčky od řetězu k popelnici. Mohli jsme si popelnici kdykoli odvázat, kdyby se nám chtělo. Ale já měla v úmyslu jí svobodu jen propůjčit na kratinkou chvíli každého pondělního rána, aby popeláři mohli konat svou povinnost. A pak zas šupky dupky, pěkně pod zámek, na totéž místo u lampy, tam co popelnice stála, chuděra svázaná, i minulou sobotu – den před padesátým výročím nezávislosti senegalské republiky – kdy jsem já (po deseti letech půtek) prohrála boj o nezávislost na velikonočních zvyklostech.  

Klíčky od zámku k popelnici ve skříňce osaměly; šli jsme koupit barvy na vajíčka a další náležitosti. "Zapomněla jsem na vodu," napadlo mě při návratu. "Jděte napřed, zastavím se pro ni ve Večerce," loučila jsem se s Chotěm a dětmi. S láhví kojenecké vody v ruce jsem o deset minut později zírala na prázdný háček ve skříňce na klíče. Na ten háček, na němž ještě toho rána visely klíčky od popelnice.

"Ne, neviděl(a) jsem žádné klíče," odpovídali všichni členové rodiny, kteří odpovídat umí. 

"Ne, nebral(a) jsem odtud žádné klíče," zapřísahali se, když jsem o tři hodiny později měla zpřevracený celý byt způsobem, za jaký by se nemusela stydět ani policejní jednotka provádějící domovní prohlídku. 

Ktrý moula zrušil právo útrpné?  stýskala jsem si, když jsem po dvěstěosmdesáté první šťourala ve výlevkách, a klíčky, které "nikdo nevzal, nikdo neviděl" ne a ne se někde objevit.

Jak ubíhaly hodiny, ubývala moje trpělivost s hledáním a Choťova trpělivost se mnou.

"Už toho mám dost, už o žádných klíčích od popelnic nechci nic slyšet! Nemohla sis ty klíče rozdělit? Copak někdo nechává klíč pohromadě s náhradním na jednom klíčku?" divže si neťukal na čelo. Já ho na oplátku po dvěstědvacátéprvé nařkla, že klíčky určitě někam spadly jemu a vůbec, jestli ne, tak jak to hlídá, když si nevšiml, že mi potomci berou klíče! Je div, že se neztratilo rovnou nějaké dítě!

Děti klíče vzít nemohly, vysvětlil mi Choť, protože na skříňku nedosáhnou. Musely by si přinést židli, a vidím tady snad přistavenou židli? Nevidím. Tak kdoví, kde ty klíče jsou, kdoví, kam jsem je já sama dala a vůbec, on končí s hledáním, s popelnicemi i se mnou a jde spát.

V půl šesté ráno jsem uléhala s myšlenkou, že klíčky pravděpodobně někdo snědl. Myšlenky na případné zažívací potíže polykače klíčů mě trápily jen o málo víc než to, že do chvíle, kdy popeláři obvykle ulehčují popelnicím v naší ulici, zbývalo jen 24 hodin.  

(Pokračování)

„Videl jsem te vcera s kamaradem ve meste, moc te obdivuju. Jsi tak krasna, sexy, puvabna! Cislo mi dal jeden kolega, co te zna, prosim, ozvi se mi, cekam!"

Té SMSce jsem se od srdce zasmála – byla jsem těsně před porodem třetího dítěte, vážila jsem trochu přes metrák a disponovala přibližně takovým množstvím krásy, půvabu a sexappealu, jako březí hrošice. Nebo jako anakonda těsně poté, co poobědvala krávu. Nebýt ta zpráva na jméno, považovala bych ji za omyl.

Přišlo jich pak ještě pár, vyznávaly mi lásku a žádaly o odpověď, a když dotyčný (-á) začal(a) i prozvánět v ty nejnevhodnější denní doby, nechala jsem Chotě a několik jeho kamarádů, aby zavolali zpátky a namluvili na záznamník na tom čísle pár ne zrovna zdvořilých vzkazů ve všech jejich mateřských jazycích od bulharštiny po španělštinu.

I Choť měl před pár lety vlastního stalkera. Kdosi mu posílal podobné zprávy, psal mu, když byl Choť v práci, že na něj vidí a že to Choti hrozně sluší, plakal mu z nešťastné lásky uprostřed noci na záznamník a škemral o schůzku, na kterou jsem se, jata touhou na vlastní oči uvidět toho, kdo nás budívá ve tři ráno, vnutila také (pod slibem, že budu nenápadně postávat někde u baru a dělat, že k Choti nepatřím) a na kterou jsme pak přišli pozdě; záhadný ctitel poslal ještě zprávu o raněných citech a už jsme o něm nikdy neslyšeli.

Čerstvější obdivovatelky už volily méně napínavé cesty ke sblížení (pozvání na kafe do bytu je tak fantazie prosté, že to až uráží… tedy aspoň mě )… až donedávna.

„Miluju tě, Choti!" zapípala mé lepší polovičce v telefonu zpráva (tedy, ne, místo „Choti" tam samozřejmě bylo jméno!) s fotografií nějaké důstojné dámy v letech.

„Někdo si ze mě dělá blbou srandu," odfrkl Choť, zatímco otíral poprskaný displej.

„Jo, srandu," popíchla jsem ho, „to ty jen tak říkáš, že srandu. Důchodkyně ti tu veřejně posílaj´ vyznání lásky, tak co ti zbývá, než to prohlásit za srandu, když je tam jméno a nemůžeš mi tvrdit, že je to omyl!"

„Ts," opáčil oslovený při opětovném pohledu na zvěčněnou stařenku, „kdybych si už měl hledat milenku, tak jedině nějakou mladou a krásnou! Abych měl na chvilku něco jinýho, než doma!"¹

¹ Po přečtení včerejších komentářů si zde dovoluji vysvětlit, že se nejedná o nešetrnou kritiku, ale o běžnou a neurážlivou formu vzájemné komunikace.

Ležela tam vedle postele, celá zválená, poznamenaná šmouhami prachu a otisky dětských prstíků.

  „Tu tašku ti vyperu," volala jsem na Chotě. Mlčení je souhlas; obsah zavazadla jsem vyklopila na stůl.
Červený leták byl jako nápadný asi zamýšlen už při výrobě; není divu, že upoutal i moji pozornost.

Brožurkou mávajíc nad hlavou, řítila jsem se k Choti. „Pomoc osobám ohroženým domácím násilím?! Cítíš se snad ohrožen domácím násilím?" ohrožovala jsem ho. (Když už má tu brožurku. Třeba by mě na týden vykázali z bytu od rodiny…).

Vzhlédl ke mně od stolu.

„Ne… to jsem vzal pro tebe," prozradil mi s ustaraným výrazem.

„Pro mě? Chystáš se mě týrat?" vyjevila jsem se při představě, kterak se drobounký flegmatický Choť dopouští násilí na obrovské cholerické Manželce. Mrkl na mě:

„Já ne. Ale až si najdeš někoho jinýho… tak to si piš, že ten tě tlouct bude!"

Na řadě je plastická chirurgie.

"Vážím jen o kilo víc, než před těhotenstvím," pochlubila jsem se nedávno Choti.

Překvapení ho zbavilo taktu: "Před kterým?"

"Před každým. A taky jsem tolik vážila před svatbou. A po ní," vypočítávala jsem. "Nepamatuješ si, jak jsem vypadala, když sis mě bral?"

"Buď ráda, že si to nepamatuju," odtušil Choť, a já, vidouc zasmušilý výraz v jeho obličeji, jsem ho konejšila: "Inu, to víš… Vážím stejně, ale stejně to nevypadá… když jsem v břiše odnosila a pak odkojila tři děti, a bude mi za chvíli čtyřicet, tak už holt nemůžu vypadat jako šestnáctiletá baletka…"

"Musíš cvičit!" zablýskla se Choti v oku bojovná jiskra.

"Proč ne?" souhlasila jsem bez váhání, potěšena, že v mém případě Choť dává přednost opravě před výměnou. "Přijď třikrát týdně z práce o hodinku dvě dřív, já ti na tři hodiny předám děti – ono, aby to k něčemu bylo, to se musím sportu věnovat aspoň jedenapůl hodiny třikrát v týdnu, teď ještě než někam dojedu, převleču se, vykoupu… No a za půl roku, maximálně za rok, budu jako nová… Skoro."

Odpovědí bylo mi zamyšlené ticho.  

Večer jiný manželský pár na obrazovce řešil, zda muž má či nemá podstoupit plastickou operaci. "Pomůže mi to v práci," argumentoval kandidát omlazení.

"Vidíš," zablesklo se Choti v oku podruhé. "Měl bych se poohlédnout po plastické operaci," pravil v položertu.

Nedala jsem se: "Ale až po mně! Jsem starší, mám přednost!"  

Ve všedních dnech zapadly naše debaty, překryté nánosem dalších, neméně bizarních, legračních, tragických i obyčejných. Připomněla mi je až zpráva, která mi přišla dnes ráno do e-mailové schránky.  

"Pošlete své děti na studium do zahraničí," vyzývá mě kdosi.

Povzdech ve sluchátku zašuměl jako ozvěna moře v mušli.

"Ne, s Chotěm k nám radši nechoď, Ahmed ho nemá rád."

"Proč?" divila jsem se. "Vždyť se viděli všehovšudy jen jednou, a to jen chvilku? A připadalo mi, že si docela rozumějí?"  

Zasmála se.  

"Jo, to jo. Líbili jste se mu, moc. Ale jak mu pořád říkám, že tvůj Choť vaří, myje, žehlí, děti hlídá, sex že máte každou noc a dárky ti nosí… tak už ho začíná pěkně štvát."  

"Co?" Užasla jsem. "Toho chlapa, o kterém Ahmedovi vyprávíš, bych si přála poznat!"   (A připadlo mi, že i sám Choť se za něj občas vydává.)  

"To já taky," zasnila se. "Ale uznej, někoho mu přece za příklad dávat musím… I když není opravdovej."  

A já si, bůhvíproč, najednou vzpomněla na ty zástupy chápavých, schopných, sexy, milých, štíhlých, usedlých, upravených a vždyšťastných Stepfordských paniček, které jsou provdány za choťovy kamarády a jejichž jediným životním cílem je prý blaho jejich manželů…   
 

Ráda si myslívám, že scénky a postoje druhu "nepůjčils´mi kyblíček, tož tě majznu lopatičkou", "když budeš kamarádit s Lucinkou, dosmrti na tebe nepromluvím" či "s Betynkou nekamarádím, protože Janička ji nemá ráda" jsou v životě lidském jen vývojová fáze, z níž se samostatně myslící jedinec vyhrabe během docházky do mateřské školy, nebo nejpozději v průběhu návštěv prvního stupně školy základní. Stává se mi, žel nezřídka, že skutečnost mě z té iluze vytrhává.

"Ani jsem ti neřekl, co se mi tuhle stalo," vzpomněl si nedávno Choť. "Taková ta paní, co vychovává vnuka… toho chlapečka, co není nikdy vidět s nikým jiným než s ní – ona má nějakej problém s dětma… asi."

"S dětma? Jak to, proč?" nechápala jsem.

"Tenkrát, jak jsem s nima šel na Princeznu a žabáka, víš, tak jsme jeli tramvají.  Čekali jsme na zastávce, tramvaj furt nejela, tak si tam děti sedly na lavičku a hrály si. Děti na jedné půlce lavičky, nějaká stará paní na druhé půlce. A teď přišla ta ženská, měla tašku, a puf – položila ji rovnou mezi děti. No, koukaly… tak jim říkám, ´to nevadí, stejně už nám to jede´, a ještě jsem jim připoměl, ať si nesahají rukama, jak s nima tak šmataly po tý lavičce, na obličeje, že je ta lavička špinavá. A ta paní zvedla nohu a začala si o tu lavičku, o sedátko, čistit podrážky."

"A co bylo dál?" zajímalo mě.

"Dál… nic, nastoupili jsme, a já jsem se, náhodou, ani nerozesmál," pochlubil se Choť.

"Poslyš," nezdálo se mi na jeho vyprávění pár detailů, "to je divný. Nemá ta paní spíš problém s tebou, než s dětma? Ona rozumí francouzsky?"

"Ne, já jsem na ně už radši mluvil česky. Asi jo, asi má problém se mnou, ale za to já nemůžu…" rozkryl přede mnou Choť kořeny špinění laviček i důvody nevraživých pohledů, jimiž mě probodává kdysi milá prodavačka v obchodě.

"Já jsem totiž asi před dvěma lety v létě šel někam s dětma," začal líčit, "přes park. A ona tam byla s tím chlapečkem, co si hraje pořád sám. Já pospíchal, děti šly po trávě a chlapeček byl rád, že je vidí. Ta babička na něj volala něco jako ´hele, vidíš, tady jsou taky děti,´asi si myslela, že si jdeme do parku hrát. Já na děti v tý chvíli ale taky volal, francouzsky, že pospícháme, ať jdou honem. Chlapeček k nim běžel a ony, vždyť je znáš, jak s cizíma dětma vůbec nemluví, se zastavily na místě. Na chlapečka se nechtěly ani podívat, a babička si asi myslela, že já jsem jim zakázal, aby si s ním hrály. Od tý doby se na mě ksichtí, kdykoli se potkáme… no a ta prodavačka v obchůdku taky, protože to její kamarádka…"  

A já jsem se konečně po dvou letech pochopila dozvěděla, proč se pro paní prodavačku z ničehož nic stalo problémem i prodat mi jízdenku ("přestupní? To jsem v životě neslyšela, jaká to je? Přeeestupníííí?! No teda, to se někde říká? Che-che, to jsem teda vážně ještě neslyšela!").

Ještě, že už se stěhujeme!  

Jenom doufám, že tu lavičku paní otřela, jen co byl Choť z dohledu. Bylo by mi líto, kdyby kvůli "lopatičce a kyblíčku" měl někdo další mít třeba zničený kabát.

V podvečerních hodinách drnčící domovní zvonek značí zpravidla návštěvu poštovní doručovatelky.

"Dobrý den, mám tady dopis pro Karímu Sadio," hlásil ženský hlas do interkomu včera.

Poprosila jsem paní, ať chvíli posečká, obula jsem se a spěchala si pro list.

"To je pro Karímu Sadio," upozornila mě paní listonoška, když jsem se objevila ve dveřích. Potvrdila jsem, že jsem si toho vědoma, a chystala se obálku převzít.

"Sadio?" zopakovala zkřehlá zaměstnankyně České pošty ještě.

"Ano, to jsem já," ujistila jsem ji.

"Promiňte, to víte, já vás neznám… Tady mi to podepište… A tady napiště ještě vztah."

"Vztah?" nechápala jsem.

"No vztah, víte, oni to od nás chtějí… Že jste manželka nebo něco…"

"Ale já nejsem svoje manželka, já jsem já!" bránila jsem se myšlence na písemné prohlášení, že jsem snad možnosti registrovaného partnerství dovedla k revolučním koncům a stala se manželkou sebe samé.  

Paní od pošty přestala nad záhadou "jméno exotické, prdel česká" bádat a dopis mi vydala, aniž by žádala dalšího dokladu, že já jsem skutečně já.  

Byla naštěstí v pátrání po mé srozumitelné identitě o poznání méně urputná, než pracovníci Krajské knihovny Františka Bartoše ve Zlíně, kteří můj Baobab v lipové aleji (na jehož obálce, záložkách i uvnitř textu je několikrát zmíněno, že autorkou je Karíma Sadio) zařadili do katalogu i regálků mezi autory, jejichž příjmení začíná na písmena Ku- .

Dali si totiž tu práci, že vyhledali jakýsi dávný překlad, na kterém jsem pracovala pod svým dívčím jménem… a tak pod mé dívčí jméno budou zřejmě nadále řadit všechno, co kdy napíšu sama za sebe.  

No řekněte, co se mám co jmenovat Sadio!

Nejsem "in". Nemám účet na "sociální síti". Ale Choť ho má.  

Skrzevá Facebook je ve fotografickém styku se sourozenci, spolužáky, bývalými kolegy a kolegyněmi, současnými kolegy a kolegyněmi, současnými sousedy… a bývalými sousedy. Ty senegalské nevyjímaje.   Někdy se mu dívám přes rameno.

"To je krásná fotografie," rozplývala jsem se včera před monitorem, z něhož zářily úsměvy dvanácti mladých mužů oblečených ve svátečních kaftanech. "Ty barvy… to musel být nějaký svátek? … No asi jo, proč by se jinak fotil takhle?" ukázala jsem na mladíka v popředí – měl v ruce složený modlitební koberec a kolem krku se mu, po vzoru baay faal, vinul muslimský růženec.   

"To víš, že to byly svátky, vždyť se podívej na ty šaty," potvrdil Choť. "Jé, tady je můj nejmladší bratr… A ten s tím kobercem a růžencem, to je křesťan, koukni, tady píše, Émile. Oni vlastně," zamyslel se a prohlížel si fotografii znova, "na tom obrázku jsou většinou křesťani."  

"A proč má Émile v náručí koberec?" divila jsem se. Vím už dávno, že ta dělící linie "křesťan-muslim-animista" je v Senegalu velice tenká, ba místy nejasná, ale co by dělal křesťan s kobercem, to jsem si představit nedovedla.

"No šel se modlit, přece, když byl svátek," užasl zase pro změnu Choť.

"Modlit? Kam, do mešity? To umí?" nebralo moje překvapení konce. "Jasně, kam jinam? To nikdo neřeší, křesťan, muslim… Jsou svátky, a když jsou svátky, jdou se lidi modlit. Na Korite a Tabaski do mešity, o Velikonocích do kostela. Bůh je jenom jeden. Však taky, proto," uzavřel, "se ještě nikomu nepovedlo rozdělit Senegalce kvůli náboženství. A ne že by to nezkoušeli!"  

Prohlíželi jsme si fotografie na Facebooku. Celý večer. Fotografie ze Senegalu i z Česka. Fotografie horolezců, křesťanů s koberečky, zasněžené krajiny a dívek v plavkách.  

Prohlíželi jsme si fotografie… a zapomněli se dívat na zprávy. V nigerijském Josu zemřelo při náboženských střetech, vzniklých z neznámých důvodů, na tři sta lidí. 

 (Rovněž viz dnešní článek Ivy Pekárkové o Josu.)

"Aaaaaau!" zaúpění starší dámy v rezavém kožichu přinutilo k ohlédnutí všechny pasažéry tramvaje.

"Dávejte přece pozor," obořila se na vedle stojícího mladíka, "vždyť jste mi tím rukávem málem… no vy jste mi strhl náušnici!" Málem se rozplakala. "Zlatou!"

 Poodstoupila, aby si mohla prohlédnout podlahu.

Sledovali jsme scénku ze zadní plošiny, já, Choť a kočárek.

Někteří cestující se dívali pod nohy, nespatří-li tam nápadné zablesknutí.

"Nemáte ji zaseknutou v tom rukávu?" pověsila se paní na mladíka.

Oslovený protřepával bundu. "Nemám… Podívejte, že nemám…" mumlal a rudnul ve tváři, jak se snažil dámu setřást.

Zkontrolovala jsem košík kočárku i podlahu kolem nás, jen tak pro formu, ze solidarity – paní stála víc než tři metry od nás.

"To je zvláštní, že to nenašla," divil se Choť, když ryšavě chlupatá paní vystoupila, "kam by se tady mohla ztratit tak veliká náušnice?"  

Večer, když se Choť doma svlékal, vyklouzla zlatá slza z kapucy jeho bundy a cinkla o podlahu.  

"Kde vystupovala ta paní, pamatuješ se?" chtěla jsem vědět. "Napíšu tam inzerát, třeba se ozve… Anebo to odevzdám na Dopravním podniku, třeba tam mají něco jako ztráty a nálezy," malovala jsem si. Ztracený klenot jsem uložila do příruční kapsičky u dětského kočárku… a zapomněla jsem na něj.

Až do předvčerejška, kdy jsem si přečetla Cheorchiinu historku o ztracené náušnici.  

Po roce už na ztráty a nálezy nepůjdu. Ale jestli někdo znáte paní v rezavém kožichu, která v tramvaji ztratila náušnici, řekněte jí, že ji má u nás.  

(Totiž, moment… nejdřív se podívám, jestli je ve sklepě ještě vůbec ten starý kočárek!)

"Fuj," otřásl se Choť odporem, "co to je?"

 To, nad čím se u televizní obrazovky zhrozil, z ní zmizelo, než jsem se přišla podívat. Šok ale přetrvával: "Tam byla nějaká hlava na polštářku! S korunou!"  

"Aha," rozsvítilo se mi, "asi lebka svatého Václava? Ta už nemá pravou korunu, tu už mu sundali… Ale měl bys vidět ten průvod, když tu lebku nesli na nosítkách z Vyšehradu na Hrad! Skoro tři čtvrtě milionu lidí s ní šlo!"  

"Vy Evropani jste barbaři!" děsil se Choť dál. "Řezat lidem hlavy a pak je vláčet městem a vystavovat, fujtajbl!"  

"No tak moment," nechtěla jsem dát svou národní hrdost lacino, "jací barbaři? To mi říkáš ty? Afričan? Neměl snad král Ghézo v Dahome na lidských lebkách postavený celý trůn, nedláždil lebkami podlahy svých komnat?"  

"No jo," opáčil Choť s nezmenšeným pobouřením, "ale to byly lebky nepřátel!" Divže si neuplivl: "Ne hlava vlastního krále! Vy divoši…"

A v tom jsem si vzpomněla na nebohého Atahualpu, krále Aztéků, krále národa, proslulého četnými a krutými lidskými obětmi. V 16. století, když se ho Španělé pokoušeli přimět k přijetí křesťanství, bránil se stejně zhnuseně: "My sice obětujeme bohům své nepřátele, ale vy jste zabili svého boha, a sami pijete jeho krev a jíte jeho tělo. To se mi zdá nesmírně zvrácené."  

Španělé za to Atahualpu zabili. My Slované jsme mírumilovnější: Chotě jsem nechala naživu a poopravila své mínění o tom, že lebka krále na polštářku se přece musí (!) každému (!) zdát normální.

ptají se děti.

"Jaké Vánoce, na co?" podivil se Choť, když ho režisér televizní reportáže zpovídal, zda je slavíme. "Vždyť to nemá nic společného s křesťanstvím, jen samý dárky a jídlo, nikdo tady ani není věřící, tak jakýpak Vánoce? To ne, to doma nechci!"  

A totéž řekl i kolegovi Muínovi, po česku se hrozícímu: "Ale co děti? Jak ty k tomu přijdou, že nebudou mít Vánoce?"  

"Děti musejí vědět, že Vánoce nejsou pro nás," stál si na svém Choť, takticky zamlčuje skutečnost, že stromečku si děti užijí u prarodičů, "dárky jim dáváme každou chvíli, k tomu nepotřebujeme Vánoce, a nic jiného se tady o Vánocích neděje. A to teď ještě chodí ze školky a blouzní o andělech – příští rok zůstanou v prosinci doma!"  

"Ale přece… co manželka?" podivoval se Muín. "Moje manželka by nikdy nesouhlasila s tím, že nebudeme mít Vánoce!"  

"Jo, to si každý musí dohodnout před svatbou," poučoval Choť, "to jí řekneš: ´já si tě vezmu, ale žádné Vánoce!´a pak Vánoce slavit nebudeš. No ale když si to nezařídíš předem, to máš pak těžký," předstíral, že jsme měli nějaké předsvatební dohody. "A to jsi ještě povídal, že na tom nic není, když projdeš pod zvoncem a přeješ si přání – a já ti říkám, že je. Lezeš pod zvonec, protože tam vlezla tvoje manželka – a kdyby to byl aspoň staročeský zvyk, ale není! – a neumíš si vybrat. Buď si vážíš sám sebe a máš svoji identitu, nebo se jí zřekneš… ale nemůžeš mít všechno."  

Ačkoli někdy je potřeba udělat kompromis, protože to okolnosti vyžadují.  

"Do mešity nesmíme," přiznal již zmíněný režisér, "řekli nám, že to nejde, že vás neznají." Choť to označil za zvláštní a jal se telefonovat.

A dozvídal se: "My jsme se šli zeptat žen a ony o tvé manželce nic nevědí."

"Ale moje manželka s tím nemá nic společného, ona do mešity nejde! Jdu tam já," upřesnil Choť.

"Ale… my máme s Českou televizí špatné zkušenosti," byl jeho protějšek opatrný, "nevíme, co by tam pak třeba říkali, možná něco špatného o islámu…"

"To není pořad o islámu," chlácholil Choť, "to je pořad o mně."

"A taky… oni nám to řekli pozdě, taková věc, to není jen tak, to se musí hlásit nejméně týden předem. A dneska se vracejí poutníci z Mekky, v mešitě bude hodně lidí, možná by jim vadilo, že se tam natáčí. Ale… tak já se zeptám a ještě zavolám." Bylo jasné, že už nezavolá.   

A protože něco se natočit muselo, šli jsme na vánoční trhy potkat Svatého Mikuláše.

Bohyně s lidskou hlavou v ruce nelaskavým pohledem shlížela na ubrousky a příbory, vyrovnané na stole.

"Umíte česky?"

"Nou," pronesl zasněný číšník, položil na stůl jídelní lístky a odšoural se za sloup.

Drobné kokakolové bublinky vyplouvaly na hladinu ve sklenici.

"Komu uřízla tu hlavu? Proč?" zkoušely mě děti z mytologie.

Na červený koberec už pošesté spadla lžička.

Krev z uťatého krku odkapávala do misky, kterou Kálí držela v druhé ze svých šesti rukou (ach, být tak indická bohyně!) a která už pomalu přetékala.

"Tady si asi nic neobjednám," poznamenal Choť, zkoumající jídelní lístek.

"Proč ne?" podivila jsem se.

Děti obdivovaly šestiruččin náhrdelník z lebek.

"Jedí jenom kosti s omáčkou," rezignoval Choť na indickou kuchyni.

Kálí v průvanu zamávala mačetou.  

"Ukaž?" naklonila jsem se k Choti.  

Na papíře v kořených deskách stálo:   kostky z jehněčího masa s omáčkou, kostky z kuřecího masa s omáčkou, kostky z rybího masa s omáčkou…

Pod závěsem na okně proniká do bytu světlo zvenčí. Na ulici startují auta, v koupelně šumí sprcha a z kuchyně voní teplá čokoláda.

"Už se probudil!" volá Miminko, ledva se Knoflíček v tatínkově posteli zavrtí.

"Už se probudil!"volá Knoflíček, když Kakao v mé posteli fňukne.

"Není v televizi nějaká pohádka? Podívej se," žadoní  Miminko, zatímco si natahuje kalhoty.

V jedné ruce dítě, v druhé zubní kartáček (třetí a čtvrtou mažu Knoflíčkovi rohlík máslem), beru do páté ruky dálkové ovládání televizoru.  

"… je čím dál více pohřbů na náklady státu," říká ženský hlas.

"Dříve pohřby hradily obce z pozůstalosti, ale dnes se stále častěji stává, že po zemřelých žádné peníze nezůstanou."  

Knoflíček se zakusuje do rohlíku, Kakao se přesouvá do otcovy náruče.  

"To je věc," vzdychám, "tady už člověk nemůže zadarmo ani umřít…"  

"Když to tak chcete," krčí rameny Choť a usmívá se na Kakaa, který se rozhodl prstíky prozkoumat, jestli to, co vidí na tatínkovi, jsou opravdu bradavky.  

"Kdo to tak chce?"  

"No asi vláda? Nevím, u nás se za pohřeb nic neplatí."  

"Nic? Vůbec nic?" nechce se mi věřit.  

"No, křesťani kupují rakev. Ale jinak je to všechno zadarmo," vrací mi Choť Kakaa, který se ještě pořád nevzdal myšlenky, že by ho tatínek třeba mohl nakojit.  

"Hm, a co hloubení hrobu?" zapochybovala jsem.  

"To dělají příbuzní, přece," upřímně se podivil Choť.  

"A co když někdo žádné nemá?"  

"Každý nějaké má."  

"To sice má, ale co když se o nich neví?"  vzpomněla jsem si na realitu velkoměst.

"Tak pohřbívají dobrovolníci, to přece pro mrtvého udělá každý rád," diví se Choť dál a já si matně vzpomenu na nějaké vyprávění o tom, jak v nějakém nigerijském městě ležela u silnice mrtvola, ke které se nikdo neznal. A jak jsem o tom vyprávěla Senegalcům a jak se málem křižovali. 🙂  

"Jo, vidíš," vzpomněla jsem si na noticku ze zpráv, "Adrien Sarr* žádal o dušičkách o nový křesťanský hřbitov v Dakaru. Že prý ty dva brzo přestanou stačit, tak je potřeba nějaký v Guediawaye nebo v Keur Massar nebo tam někde."  

"No a?"  

"No a prý mu ho slíbili, že to urychleně projednají na úřadech a dostane ho. A pod tím článkem, co jsem o tom četla, byly komentáře, že je ostuda, že křesťani mají jen dva hřbitovy na celý Dakar, a že by se Senegalci všech vyznání měli zasadit o to, aby žádosti bylo co nejdřív vyhověno. A pak tam někdo napsal, že kardinál je nenažraný pedofil, a vynadali mu, prej ´astafirulillah, bratře, takové věci psát, ať ti Bůh odpustí’´. A představ si ty kecy, kdyby tady muslimové chtěli další** hřbitov…"  

"Hřbitov?" zapíná si Choť poslední knoflíček u košile.   "Hřbitov," bere tašku a líbá Miminko, Knoflíčka a Kakaa, "ten by jim povolili hned, a bez průtahů!"

Smíšený hřbitov v Joal-Fadiouth (obrázek:Wikipedia)

* T.A. Sarr, senegalský kardinál

** v roce 1994 byl muslimský hřbitov založen v Třebíči

„Ták, tuhle si pěkně hačněte,“ odsunula korpulentní čtyřicátnice židli od kavárenského stolečku, „dáte si kafe, že?“ Nákupní galerie zažívala odpolední nápor koupěchtivých a restaurace byla plná. Stařeček v oblýskaném saku a kalhotách s vytahanými koleny byl celý nesvůj. Posadil se na krajíček židle, ruce střídavě zasouval mezi kolena, pokládal na stůl a spouštěl do klína („jakpak je to asi správně?“)  a vyplašeným pohledem těkal kolem. Jednu nožičku brýlí, posazených nakřivo, měl vyspravenu izolepou.

Další