Nestává se mi moc často, že bych během několika hodin úplně změnila názor na knihu, kterou čtu. Vlastně se mi to nestalo ještě nikdy.

Až do chvíle, kdy jsem měla v ruce knihu Lewise de Sota Jako stébla trav.

Děsná nuda. Vážně.  Ale hezky napsaná nuda, takže jsem jí dala šanci ještě stránku… ještě jednu… a ještě jednu… a než jsem se nadála (vlastně ano, nadála jsem se dost – nudila jsem se celou dobu, co si Märit zvykala na manželství a na venkov, co Tembi přicházela o rodinu a sázela stromečky… ale pak!),  jedna z hlavních hrdinek náhle ovdověla a od té chvíle se knížka už nedala odložit!

Jižní Afrikou otřásají rasové nepokoje a mladá vdova bez rodiny zůstává sama na farmě, nejdřív s dělníky, pak se služkou. Všudypřítomná nenávist se vzdálí s tím, jak se okolí vylidňuje. Ženy se snaží být soběstačné, ale úkol je to přetěžký. Nakonec válka dosáhne až k nim a vklíní se i mezi ně. Když pochopí, že byly oklamány, je už pozdě.

Když Tembi dojde k zadním dveřím a chce vystoupit po schodech, rozechvěje vzduch náhlé zadunění výstřelu. O vteřinu později se od hor vrací ozvěna. Tembi se na místě zastaví, otočí se k ozvěně, protože si není jistá, odkud výstřel přišel. Pak se od přední strany domu ozve druhý výstřel.
První, co Tembi uvidí, je Märit stojící na verandě s puškou v ruce, v tváři výraz temného odhodlání. Ve vzduchu se vinou pramínky bílého kouře a prosycují ho pachem spáleného střelného prachu.
„Co se stalo?“ vykřikne Tembi. „Jste zraněná?“
Märit ukáže hlavní. Několik metrů od verandy leží Joshua tváří k zemi. „Byl v domě, v mé ložnici.“
„Vy jste ho zabila?“ vykřikne Tembi.

Lewis de Soto se narodil v Jihoafrické republice, odkud se v raném mládí přestěhoval do Kanady. Jeho prvotina Jako stébla trav se stala bestsellerem, byla přeložena do mnoha jazyků a nominována na nejedno prestižní literární ocenění.

V češtině vydal v překladu Emílie Harantové v roce 2004  Euromedia Group – Knižní klub