Jindeje Itady

Aneb pohled druhou stranou dalekohledu:

 „Tma už ve čtyři hodiny. To vypadá jako konec světa!“

„Když jsem přijela, hlídala jsem holčičku v sousedství. Její rodiče šli jenou na večírek a museli mi říct bezpečnostní kód. Bylo to 1492. Ta paní trvala na tom, ať si to zapíšu. Řekla jsem jí, že je to zbytečné – že si to budu pamatovat jako rok objevení Ameriky. Paní celá zčervenala a volala na manžela, že znám význam toho kódu. Byla překvapená: jak to vím? Řekla jsem jí, že jsme se to učili na základní škole, a ona byla šokovaná o to víc: prý neděděla, že v Africe děti chodí do školy. Běžela jsem na záchod a brečela tam jako krokodýl.“ (Příběh z Paříže)

 „Když jsem přijel, ze začátku mě pořád šokovaly dvojice, co se líbaly a objímaly na ulici. Copak to jde, jako v kině, přede všemi? Až pak mi to jeden kamarád z Gabonu vysvětlil: běloši to dělají na ulici. Za zavřenými dveřmi už pak nedělají nic.“

„Místní doprava je přesná jako švýcarské hodinky.“

„Všude je plno starých lidí a nikde nejsou vidět děti.“

 „Vy si tu necháte od vlády všechno líbit. U nás by lidi protestovali.“

„Přijel jsem a hned jsem chtěl zavolat domů. U vchodu jednoho domu byl telefon. Bylo mi to sice trochu divné, ale říkal jsem si, že to asi nechtějí mít daleko. Zvedl jsem sluchátko, ale neviděl jsem číselník. Možná bude schovaný uvnitř? Zkusil jsem pootočit šroubem. Vtom kolem procházela starší dáma, ketrá začala křičet: „Zloděj! Zloděj! Tady nějaký pán krade interkom!“ (Příběh z Paříže)

„Šel jsem vzhůru Nerudovou ulicí, když vtom se za mnou rozeběhl nějaký žebrák. Volal přitom: Černochu, dej mi peníze!“

„Přijel jsem nejdřív na Slovensko. Hned první večer jsme se vydali do baru. Musel jsem se pořád dívat děvčatům na nohy: byly tak zvláštní, hezké, úplně jiné, než zbytek těla. Až později jsem zjistil, že tu ženy nosí punčocháče.“

 „Přijel jsem v zimě, když byly stromy holé. Myslel jsem si, že jste jako bývalá socialistická země TAK chudí, že stromy tu nemají listí.“