Můžeme mu klidně říkat „nákupní centrum“. Zní to vznešeněji, než tržnice. Ale ani jedno z těch označení nedokáže vystihnout povahu věci.
Prý ho má každé africké město. Já poznala jen ten dakarský na tržišti Tillén. Skříňky se skleničkami a plastovými lahvemi plnými lektvarů a magických koupelí, zvířecí kůže, lebky, zobáky a pařáty. Za pakatel si můžete pořídit instantní kouzlo v prášku a podle návodu doma naředit a používat.
Najdete tu lék na každou nemoc a každé neštěstí. Pokud náhodou nevíte, co přesně potřebujete (a o tom by vás měl instruovat váš osobní poradce v oblasti kouzel), ptejte se odborného prodejce.
Větší část prodavačů tvoří přistěhovalci z Nigeru. Sebevědomí odborníci v tradičních oděvech bývají ve středních letech; důvěru klientů jim přináší i to, že Niger je považován za zemi kouzelnických fajnšmekrů.
Každý prášek má své účinky. Nakupují tu obchodníci, aby měli víc zákazníků, ženy, aby okouzlily milovaného i nemocní toužící po zdraví. Naděje se po lžičkách sype do papírových kornoutků, mince a bankovky mění majitele.
„Máme tu něco na bolesti zad, na impotenci, na bolesti hlavy a břicha i na zvýšení sexuální přitažlivosti,“ tvrdí prodavači.
Lžíce bylin vyjde na deset korun, kilo na padesát. „Z toho obchodu uživím ženu a dítě“, řekl novinářce Senewebu trhovec jménem Elias. Vydělá si prý každý den v přepočtu sto až dvě stě korun.
O kousek dál jsou vyskládány zvířecí kůže a lebky – sem přicházejí zákazníci, které o nějakou část zvířecího těla požádal jejich osobní kouzelník.
Kdysi jsem si tam koupila kus kůže. Žádný kouzelník mě pro ni neposlal, jednala jsem z čirého rozmaru. Kůžičku mám doma (ne, nešlo o žádný chráněný druh, spíš naopak) a jestli má nějaký kouzelný účinek, ani o něm nevím. Zato moje (česká, avšak esotericky založená) kamarádka si kdysi nechala od kouzelníka na zakázku vyrobit dva lektvary – jeden muževábící, druhý s všeobecně kladnými účinky. Lektvar s všeobecně kladnými účinky měla pít, tuším, každé ráno obrácena k východu či tak něco, a až bude nápoje ubývat, prostě jen dolít vodou a pokračovat. Jakési kouzelné homeopatikum.
Kamarádce se po lektvaru(?) zlepšil zrak a zhoršil sluch – radši už dál nepokoušela osud a nápoj, svatým mužem požehnaný, vylila do odpadu.
Lektvar číslo dvě byly nevinně vypadající červené květy, které měla přelít vodou a tři rána v týdnu (nebo tak nějak) se tou vodou celá pomazat – ne ve sprše, ale ve dveřích svého pokoje měla při tom polévání stát.
Kamarádka se mazala svědomitě a na mé zvědavé dotazy, jak daleko už s Michelem došla, odpovídala nevrle. Když jsem ji potkala znovu asi po dvou měsících, nedokázala jsem si odepřít další vyptávání.
„Musela jsem toho nechat,“ odbyla mě, „když jsem se těma kytkama polila, smrděla jsem jako shnilý párky. To by odpudilo každýho, nejen Michela!“
„Vyjděme z kostelů a nesme světlo a naději Velikonoc, abychom se o ně podělili s našimi bratry a sestrami, kteří vyznávají jiná náboženství.
Jindeje Itady 