Jindeje Itady

„Bílá Evropanka, která v sedmnácti letech konvertuje k islámu a skončí v manželství s černochem, MÁ problém s národní identitou,“

napsal mi čtenář do komentářů u článku o prodejné lásce o ramadánu.

Přestože se mi pak už nepodařilo zjistit, co přesně by to ta „národní identita“ a „sounáležitost s národem“ měla podle dotyčného čtenáře být a jak souvisí s náboženským vyznáním, politickým přesvědčením, výběrem životního stylu nebo volbou životního partnera, „problém s národní identitou“ mi připomněl knihu, kterou by tu byla škoda nezmínit.  

 O Průchově Interkulturní psychologii, kde se o kde se o etnické identitě a etnickém vědomí (které, mimochodem, nebylo v Evropě nijak silné, pokud vůbec existovalo, až do 15. – 18. století) praví, že

Etnické vědomí jako psychický stav obsahuje jednak složku kognitivní, jednak složku emocionální. Kognitivní složka etnického vědomí je souhrnem znalostí a názorů jednotlivců na původ, odlišnost, historické osudy a jiné atributy týkající se vlastního etnika.

Kognitivní obsah etnického vědomí může být do určité míry sycen školní výukou a jinými formálními zdroji a může být také měřen určitými testy vědomostí.

Emocionální složka etnického vědomí je méně přístupná objektivnímu pozorování. Jsou to subjektivní stavy prožívání, cítění, vážící se k vlastní etnické identitě, např. pocit starosti, lítosti či smutku v případě diskriminace vlastního etnika, nebo naopak pocity radosti, hrdosti v případě úspěchů vlastního etnika. 

jsem už psala.

Průcha v ní specifikuje národ jako skupinu rozlišitelnou podle kritéria kultury, politické existence a psychologického prožívání, přičemž jednotlivá kritéria mají u různých národů různou důležitost (já sama mám za to, že kritérium náboženství coby součásti kultury je u nejateističtějšího národa na světě záležitostí méně než marginální). 

Zmiňuje i teorii (u nás poprvé uvedenou Vierou Bačovou) o primordiálním a instrumentálním základu etnické identity, kde primordiální základ je dán společenskou existencí, zatímco instrumentální si jedinec volí na základě racionální úvahy, přičemž emocionálně laděná primordialita by měla být charakteristická pro kolektivistické kultury (včetně těch východoevropských), instrumentalita je vlastní spíše kulturám individualistickým.

Etnické a národní identitě je věnována jen malá část Interkulturní psychologie.

V mé knihovně se ale nachází i svazek, který se vlastně ničím jiným ani nezabývá. Jeho autorem je Thomas Hylland Eriksen, osmačtyřicetiletý profesor sociální antropologie, působící na univerzitě v Oslu. Prováděl terénní výzkumy v Indii, na Mauriciu, Trinidadu, Norsku i jinde, a jeho knihy o etnicitě, nacionalismu, politice identit, multietnické společnosti a příbuzných tématech jsou překládány do mnoha jazyků. U nás v roce 2007 vydalo nakladatelství Triton v překladu Terezy Kuldové a Marka Jakoubka jeho Antropologii multikulturních společností.   

  „Kdyby se průzkumy veřejného mínění nezabývaly pouze územní příslušností, ale i jinými formami příslušnosti ke skupinám, pravděpodobně by došly i k mnohem zajímavějším výsledkům. Možná by se ukázalo, že srdce bijí silněji pro zaměstnání (pracovní skupiny) nebo že mladí se nejsilněji identifikují s jinými mladými.

Evans-Pritchard popsal také tento typ identifikace působící dojmem, že identita jednotlivce je uspořádaná jednotka, která vypadá jako ruská bábuška nebo jako soubor na sebe naskládaných soustředných kružnic. Kdyby se jednalo pouze o jeden princip (např. původ, jazyk apod.), který by řídil příslušnost ke skupině, pak by takový model fungoval. Pak bychom mohli vytvořit model Norů, který by ukázal, že na prvním místě jsou obyvateli Bergenu, poté Vestfoldu, pak východního Nora, poté jsou Nory, Skandinávci, protestantskými obyvateli evropského severu, Evropany atd. – do té doby, než bychom dospěli k příslušnosti k celosvětovému obyvatelstvu.  

… Je zřejmé, že pro ty, kdo „žijí ve dvou kulturách“ je největším problémem to, že po nich kulturní identitu veřejnost vyžaduje. Nemáš-li kulturní identitu, tak si ji, prosím tě, opatři.  Odmítneš-li, budeme tě zahrnovat soucitem do té doby, dokud se nerozhodneš!

… Rafinovanější a významnější verze kulturního terorismu vychází z předpokladu, že celek člověka žije uvnitř kultur, které spolu úzce souvisejí, a ze kterých nikdo nesmí vyjít ven vstříc zbytku světa. Identita a příslušnost člověka je údajně bezezbytku spojena s touto kulturou, která má svoji vlastní vnitřní logiku a je zcela odlišná od jiných kultur. Takový model světa je neakceptovatelný a mystifikující. Dnes je většina z nás více či méně kulturními kreoly: nacházíme se uprostřed mnohoznačného, volného a absurdního universa znaků, obrazů, hudby, hodnot a idejí různorodého původu.“  

Citovat by zasloužilo ještě mnohé. O identitě, která je „imperativem“, vnucovaným okolím (Turek v Norsku je se svou tureckou identitou konfrontován několikrát denně, zatímco Turek v Turecku si na to, že je Turek, vzpomene nanejvýš několikrát ročně); o identitě volené, o relativitě svobody, stupních identifikaci, relační a situační identitě, potřebě nějakých barbarských „oněch“, aby bylo možno vytvořit identitu „my“, tradicionalistickém hnutí hindutva a rozpadu Jugoslávie očima antropologa, o tom, že a proč je snazší náležet k minoritě než k majoritě a  proč je kulturní relativismus nehumánní, si ale raději přečtěte sami, máte li chuť přijít na kloub „krizím identity“ v moderní kreolizované společnosti (slovem „kreolizovaná“ tu nemyslím vliv kreolizace rasové nebo národnostní, ale kulturní – a vlastně i jazykové).

Doporučuji ze všech sil.

Antropologie multikulturních společností – Rozumět identitě Eriksen, Thomas Hylland Triton EAN 9788072549252 ISBN 978-80-7254-925-2, česky vyšlo v roce 2007

Tematicky příbuzné články:

Islám na český způsob

Slon v autobusu