– „Ne, potvrzení o vašem nástupu na mateřskou dovolenou ještě nemáme."

– „A nemůžu ho něčím nahradit? Cokdyž ho vůbec nedostanu?"

– „Jak, nedostanete? To vám váš zaměstnavatel musí vydat!"

– „Nemusí, jak vidíte… Tak co mám dělat, když ho nedostanu?"

– „No, my vám tu mateřskou můžeme vyplatit až jeden rok zpětně. A zaměstnavatele můžete zatím dát k soudu." Povzdechla jsem si:

– „Vždyť víte, že to nemůžu dát k soudu. Velvyslanectví má diplomatickou imunitu!"

– „Tak to z něj prostě musíte zkusit nějak vyrazit, jinak pro vás nemůžu nic udělat", ukončila neplodný telefonát paní z Pražské správy.

Na číselníku stařičkého přístroje z červeného plastu jsem vymačkala další číslo:

– „Ahoj, tak jak to vypadá s tím mým potvrzením?“, nezdržovala jsem se zdvořilostmi.

– „Jo, kočičko, ještě to nemám, vždyť víš, co je tu koncem měsíce vždycky práce!“

– „Koncem? Je začátek měsíce!“

– „Nojo, já jim to dám. Ale nevím, jestli ti to podepíšou. Máš už tu lékařskou zprávu?“

– „Víš co, zkus jim říct, že místo lékařské zprávy je ten papír.“

– „Jak chceš, já to řeknu, ale nevím teda…“

 

Rozloučila jsem se, položila sluchátko a cestou ke dveřím se oblékala do kabátu. Byl únor, ulice plné špinavého polorozbředlého sněhu, takového, který vám do pěti minut promáčí boty. Chodila jsem na kontroly do velké porodnice na druhém břehu řeky a trávila v čekárnách celé dny.

 

Byla jsem čím dál větší a větší, a když už jsem vážila pětedevadesát kilo, namočila jsem jedné středy prádlo, že ho večer vyperu. Večer jsem nic nevyprala: Choť mě přesvědčoval, že musím jet do porodnice – co když mi tentokrát opravdu odtéká plodová voda? Chvíli jsem se s ním přela, že by to mohlo počkat do rána – připadal mi zbytečně úzkostlivý, tak jako když o pár týdnů dřív pojal podezření, že se Miminko nehýbe.

 

– „Vždyť víš, co říkali v porodnici. Radši třikrát zbytečně, než jednou pozdě!“ Na slova autority se nedalo nic namítat.