Zkoumavě jsem pozrovala večeřícího Chotě,kterému z talíře ukrádaly obě děti, v té době jednatřiceti- a třináctiměsíční, a dodávala si odvahy ke srážce s realitou. Kamarádka mě pozvala na koncert – "to bys mohla, ne? Když stejně budete v Praze. Děti by ti třeba pohlídal Choť, ségře taky bude hlídat manžel."

Značně jsem o možném využití Chotě jako chůvy za těchto okolností pochybovala (kdybych šla do nemocnice, tak jistě, ale na koncert?), ale přesto jsem toto téma opatrně nadhodila.

 

"Cože?!? Jak bys mohla jít ven? Máš děti! … Jak já bych je mohl hlídat? Vzdyť je musíš kojit! Žádný z mých kamarádů nikdy nehlídá své děti! Jejich manželky se o ně starají na sto procent a necourají po večerech."

 

"No tak třeba mají někoho, kdo jim děti občas pohlídá, nebo pomůže, ne?" snažila jsem se tomu přijít na kloub.

 

"Nikoho nemají! Mohamed si musí brát volno, když je jeho žena nemocná, aby se místo ní mohl starat o děti! …No a jak já bych mohl zůstat doma, když jsi nemocná? Požádala jsi mě o to snad někdy?" (Hlavou mi proletěla vzpomínka na to, jak jsem koncem sedmého měsíce těhotenství dostala chřipku; měla jsem teploty kolem čtyřicítky a pouhá cesta na záchod pro mě přestavovala obrovský fyzický výkon. Miminku bylo šestnáct měsíců a Choť mi před odchodem do práce doporučil, ať ho zkusím dát na zem, že třeba bude hodné a já budu moctzůstat ležet.)

 

"A v Senegalu jsou taky ženy s dětmi doma a nikdo jim nehlídá!" (To by mi mohl namlouvat, kdybych tam nikdy nebyla. V domácnosti, kterou obývá deset až dvacet lidí, žádná ženská ke svým dětem přivázaná není.)

 

"Cože? Na křtiny a na svatby? Nojo, ale tak to mají někoho, kdo se o ty děti v nepřítomnosti matky stará. Když nikdo takový není, nikam nemůžeš. A vůbec: když si od dětí chceš odpočinout, tak jsi je neměla mít. Aspoň vidíš, že už nemůžeme mít žádné další", uzavřel to.

 

Na obrazovku optimisticky vyskočila Olga Šípková. Choť ji chvíli zamyšleně sledoval:

 

"Měla bys taky pravidelně sportovat.  …Můžeš cvičit doma ne? Až děti usnou."