U jednoho mého článku, který původně nepojednával o výchově dětí, ale o výchově manžela, se objevil pozoruhodný komentář. Jeho autor na sebe nezanechal kontakt, takže jej musím zkráceně citovat bez dovolení:

„Nestrpim, aby se plytvalo casem mym nebo zeny na necem tak banalnim, jako je uspavani ditete. Aniz bych to umel nejak vysvetlit, tak me to vnitrne neskutecne popouzi a rozzuruje. Obcas se nestacim divit, jake zvlastni emoce ve me dite vyvolava. Takze jsem nejak intuitivne na dceri, kdyz ji byly asi 2-3 mesice aplikoval toto:
zenu jsem zahnal a durazne ji zakazal vmesovat se do procesu uspavani. Dite polozil do postylky a rekl mu, ze ted se bude spat a bude potichu. Samozrejme se ihned ozval rev, az se panelak trasl. Vydrzel jsem to cca pul hodiny, vratil se, diteti rekl, ze ted se bude spat, ze bude potichu a nebude rusit sousedy, vytahl ho z postylky, prehnul pres leve koleno a naplacal mu pres plenu – lehce, slo spise o ponizeni nez o zpusobeni bolesti. Zcela zasadni je prehnuti pres koleno. Dite samozrejme rvalo jeste vice, az cele modralo. Vydrzel jsem to dalsi ctvrhodinu, vratil se, diteti vse vysvetlil a opet mu naplacal. Treti den dite pochopilo, ze vysilovat se revem a nasledne za nej jeste dostat narezano opravdu nema zadny smysl a od tech dob opravdu usina samo do 5 minut kdykoliv, vcetne noclehu na navstevach apod. Lide chodi a na dite se koukaji jako na kuriozitu.
Klidne si mne kamenujte, ale tato metoda se ukazala jako jedina ucinna. Dite je vesele, hodne, vyrovnane, chytre, rado chodi do skolky, zapada skvele do kolektivu, ma smysl pro poradek, posloucha na slovo – vubec nepamatuji, kdy dostalo vyprask naposled – neni k tomu naprosto zadny duvod. V lednu budu mit druhe dite, tak jsem zvedav, jak si poradim s nim – treba to vsechno bude uplne naopak.“

Tento komentář vlastně také mluví o výchově životního partnera (muž v něm „nestrpí, aby dítě plýtvalo ženiným časem„, manželku lze „zahnat“ a „zakázat jí vměšování se“ do uspávání dvouměsíčního kojence). 

A i když, dle mého soudu naštěstí, nejde o typický příklad výchovy maminek a miminek v Čechách, přiměl mě k zamyšlení a k porovnání výchovných systémů.

Mnoho vdaných wolofských žen (netroufám si mluvit o senegalských maminkách obecně, protože zvyky se můžou v jednotlivostech trochu lišit) se v posledních týdnech před porodem přestěhuje z domu svého manžela do domu jeho rodičů.

Porod a vůbec všechno kolem rození dětí je pro muže „smůlu přinášející“ tabu. Proto se móda otců u porodu v Senegalu nerozšířila a pokud k tomu někdy vůbec dojde, nejspíš to ještě pár desetiletí potrvá. I přesto je dost výstředních občanů této země, kteří „porod ve dvou“, pokud jsou v zahraničí, podstoupí. Doma se na ně ale obyčejně dívají jako na podivíny.

Sedmý den po narození je dítě pojmenováno: na jeho počest bude poražen beran a uspořádána oslava, Děťátko, třeba chlapeček Malal nebo holčička Dewen, se stane členem společnosti.

Maličké děti jsou chovány, nošeny, uspávány zpěvem ukolébavek. Vyčerpané matičky z nich nešílí, protože všude je dostatek tet, sestřenic a neteří, které se s matkou dělí o její povinnosti.  Malal ani Dewen nejsou považovány za něco, co obtěžuje; dokud jsou maličké, jsou rozmazlovány.

Kolem pátého roku věku, když se naučí „rozeznávat pravou ruku od levé“, přijdou změny. Děti přestávají spát s matkou, Malal se přestěhuje do otcova pokoje. Oba začnou jíst s dospělými a učit se splečenskému chování. Brzy se vyznají ve složitých společenských a rodinných vztazích a budou vědět, se kterým ze svých příbuzných žertovat, s kterými dětmi si hrát bez zábran a které děti i dospělé je třeba respektovat. Dewen dostane první povinnosti v domácnosti, takové na které stačí. Bude se pomalu učit vařit a připravovat se na svou budoucí úlohu manželky a matky.

Malala tatínek začne brát s sebou do práce. Je čas, aby se hoch naučil řemeslu. A tak Malal celé dny fouká měchy do výhně, kleštěmi přidržuje rozžhavené železo pod perlíkem a časem začne pracovat samostatně.

Jiní chlapci pracují na stavbách, šijí boty, opracovávají dřevo. Jejich první výrobky, pokud je to možné, budou hračky a první úspěchy v práci jsou hlasitě obdivovány širokou rodinou i přáteli.

Některé další děti zapíší jejich otcové do školky, z níž pak budoucí školáčci přejdou na první stupeň francouzského vzdělávacího systému.

Další Malalovi kamarádi z ranného dětství odejdou do daary; pro mnohé z nich to  znamená, že celé roky neuvidí rodinu.

Ve společnosti rozdělené podle věku jsou děti na nejnižším stupni společenského žebříčku. Dospělým (a starším) se neodmlouvá, je nutno plnit jejich příkazy (nebo předstírat přeslechnutí a rychle se ztratit ) a projevovat jim úctu. A všechna výchova celé společnosti vede k tomu, aby u dětí podporovala trpělivost, vytrvalost, čestnost a ctižádost.  Dětství, kromě toho nejútlejšího, nemá být obdobím bezstarostnosti, ale přípravou na dospělost.

Na prahu dospělosti absolvují Malal a jeho vrstevníci několikatýdenní pobyt o samotě s „učitelem“, který je uvádí do tajemství mužů: mladíci se učí filosofii, tanci, řečnictví, vyjadřování v jinotajích. Během tohoto „školení“ se musí zbavit dětské ostýchavosti a ke konci „kursu“ podstupují obřízku.

Dewen má za sebou tetování spodního rtu a dásní – tmavé barvivo se vpichuje jehlou pod kůži dost dlouho a Dewen ani mrknutím oka nedala (stejně jako Malal při obřízce) najevo bolest.*

Dětství Malala i Dewen tak bylo oficiálně ukončeno.

*Ve městech se dneska obřízka často provádí v nemocnicích, iniciační obřady už jsou spíš raritou a středoškolačky si dásně netetují.