„Jsou špatně vychované! Měly by spát od sedmi do sedmi. Nemají žádný pevný režim,“ vyčítala mi maminka hlásky mých dětí, které slýchala ve sluchátku při našich pozdně nočních telefonátech.

Doba, kdy jsme u babičky na návštěvě, se zdá ideální pro nápravu všech nedostatků způsobených špatnou rodičovskou výchovou.

„Děti jsou málo venku, proto nechtějí spát,“ byla ze stolu smetena má námitka poukazující na neutuchající svěžest dětiček.

Drahoušci byli oblečeni a donuceni strávit celé odpoledne na mrazu.

„Uvidíš, jak budou dneska spát,“ těšila se babička, „celý den oka nezmahouřili!“ Vida její nadšení, neměla jsem to srdce jí sdělit, že to tříleté dítě přes den nespí nikdy a to roční si někdy odpoledne zdřímne na hodinku – ale ne vždy.

V deset večer, když děti stále nejevily známky únavy ni rozladění a to starší odpovídalo na sugestivní otázky „ne, nechce se mi spinkat,“ babička usoudila, že musí být unavené a jistě usnou, když si s nimi lehnu a zhasnu.

Dopadlo to podle (mého) očekávání. Usnula jsem okamžitě. Rušily mě jen děti, které mi v naprosté tmě občas  nedopatřením šláply do obličeje. V půl dvanácté jsme byli zpátky z ložnice.

Krátce po půlnoci projevily děti konečné touhu ulehnout a já jsem jim vyhověla, ráda, že neusnuly dřív.

Odchod do postele v devět hodin večer (usnou- li děti) totiž znamená nesmlouvavý budíček ve čtyři ráno…