Taje naší poštovní schránky se obyčejně vysypou na mě, a já je většinou obratem vysypu do smetí. Občas se ovšem stane, že plechovou krabici zavěšenou na domovních dveřích otevře Choť. Ten je připraven bránit vlastním tělem každý leták, který ve schránce najde – přinejmenším do doby, než ho důkladně prostuduje.

"Mají tam hezký obrazy," zaradoval se Choť nad reklamní tiskovinou obchodu s nábytkem.

 

Nazítří nás autobus zavezl před velké obchodní centrum. Sluníčko svítilo skoro jarně, děti byly v přijatelné náladě a Choť taktéž.

 

Mě přijatelná nálada zvolna opouštěla, jak jsme tak (rovněž zvolna) procházeli zmíněnou nákupní galerií s přibližně čtyřmi tucty obchodů s módou ("já se jen podívám sem," "…jen nakouknu" a "počkej tady chvilku," pravil Choť před vchodem do každého z nich) a s přibližně dvěma tucty houpacích autíček, elektrických kolotočů a koníků na mince ("tady, tady!" volaly děti u každé té příšery) a z nákupu obrázku se postupně stával celodenní výlet.

 

Do prodejny nábytku jsme dorazili obtěžkáni několika košilemi a zjistili, že nejpřijatelnější obraz tu pořídíme za čtyři tisíce (děkuji, na tolik si zase zaplnění prázdné stěny necením).

 

S neodolatelnou vázou, která nám ovšem k ničemu neladí, jsme už směřovali k východu, když v tom jsme to uviděli. Vlastně, Choť to zpozoroval první. Nejdřív si všiml té amfory – byla smetranově bílá, ladných tvarů, skoro metr vysoká. Cenovka na ní už do daleka kříčela, že stojí osm stovek. Choť se zastavil, aby si amforu prohlédl zblízka… Z toho ušlechtilého hrdla cosi čouhalo.  Cosi dlouhého, objemného… Na konci silného bambusového stvolu lakovaným motouzkem připevněná špička z kokosového jazyka.  "Dekorace," hlásal štítek s čárovým kódem. Na další, menší nálepce, pak "made in Indonesia".  Víc nic.

 

"To je pěkný. Hodilo by se nám to do té vysoké vázy," zasnil se Choť.

 

K pokladně jsme postupovali s neodolatelnou neladící vázou, papírovými krabicemi a "dekoračním předmětem" z Indonésie. Až u východu z obchodu jsme si začali připouštět potíže.

 

Měli jsme s sebou batole pěší (tedy spíše nosivé), batole v kočárku, pár tašek s košilemi, batoh s plenkami a vodou, vázu… a třímetrový bambus se špicí na konci. Vlastně, když se člověk díval trochu z dálky, vypadalo to jako oštěp. Kdo může nést dlouhatánský oštěp? Ten, kdo veze kočárek a v podpaží tiskne složené lepenkové bedny, nebo ten, kdo má na jedné ruce dvacetikilové dítě a v druhé vázu? (Postavení dítěte na zem není řešení, jelikož dítě se v nejnevhodnější okamžiky zastavuje, mění směr, "oslí se" uprostřed křižovatek a je tedy stejně zapotřebí nejméně jedné rodičovské končetiny, která dítko udrží v pohybu v žádaném směru.)

 

Bambus zůstal na Chotě. Kolemjedoucí auta brzdila. Kolemjdoucí lidé se – ještě dlouho – otáčeli, ba sráželi. 

 

Zmocnila se mě tajná lítost, že některá z těch zakoupených košil nemá jásavě červenou barvu: kdybychom takovou měli, nejspíš bych z ní (za teplejšího počasí) několika ráznými škubanci učinila úplně jiný kus oděvu a Chotě jím pro lepší efekt omotala.

 

Na zastávce se okolo nás udělalo volno, v autobuse rovněž.

 

Kousek od zastávky, kde jsme vystoupili, na nás třeštil oči jakýsi mladík. "Prosímvás, co to je?" volal za námi nešťastně. "Řekněte mi, co to je?"

 

"Dekorace," hodil mu Choť přes rameno odpověď. Neohlédla jsem se a nevím, jak se tazatel tvářil, ale myslím, že tohle nebylo to, co chtěl slyšet.

 

Doma jsme zjistili, že jedna Dekorace Made in Indonesia vypadá ve váze divně.

 

"Musíme tam zajet ještě pro jednu," šťouchla jsem do Chotě, když jsme stáli před vázou a rozpačitě si měřili výsledek našeho nakupování.

 

"Ne, já už ne! Tentokrát si to pojedeš koupit ty sama!"

 

divoch v srdci moravy