Ve chvíli, kdy Francie více než jindy jest jednotná v úsilí po vítězném ukončení války a obětuje bez rozpaků ročník 1918 na obranu vlasti, jest povinností vlády republiky žádati také od statečných obyvatelů afrického západu důkaz jejich oddanosti a věrnosti. Vláda ví, že jí poskytnou bez svého oslabení nové vojáky, kterých potřebuje.

Národové Afriky pochopí, že Francie tím, že se jich dovolává, je k sobě povznáší. Bojovati v řadách francouzského vojska znamená pro naše africké občany postaviti se na vždycky po bok civilizace ohrožené našimi nepřáteli.

Tak přeložily Lidové noviny z 21. ledna 1918 oběžník, určený guvernérům francouzské západní Afriky.

 

Generál Charles Mangin ve své knize La Force Noire, vydané roku 1910, volal po posílení francouzské armády vojáky z kolonií – podle jeho představ měly být ozbrojené síly koloniální velmoci podpořeny jedenapůlmilionem vojáků ze západní Afriky a z Indočíny.

 

Naplnění jeho představ však nikdy nemohlo dojít – počty rekrutů, ve které doufal, v Africe prostě nebyly a populace francouzského Sahelu v té době už zažívala další pokles počtu obyvatel způsobený nucenými pracemi při budování silnic, přístavů a železnice. Odliv pracovních sil ze zemědělství v kombinaci se suchem vyústil v letech 1913 a 1914 v hladomor a další snižování počtu potenciálních odvedenců.

 

Jednotky afrických vojáků, "senegalských střelců",  založil už roku 1857 Louis Faidherb. V prvních letech své existence se nicméně skládaly především z otroků, vykoupených pro tyto účely od afrických majitelů. 

 

Až postupně začínali v jednotkách Střelců převládat váleční zajatci a nosiči a koncem 19. století přišla vlna dobrovolníků – pro válečníky z kmenů poražených koloniální armádou se služba u nepřítele stala mnohdy otázkou přežití. Nemalou zásluhu na získávání dobrovolníků měl také Blaisse Diagne, senegalský člen francouzského národního shromáždění.

 

Osmdesát let po skončení I. světové války vyprávěl novinářům poslední z jejích západoafrických veteránů, stoosmiletý Abdulaye Ndiaye, jak francouzští verbíři přišli do jeho vesnice se zprávou, že Francie přinesla Afričanům civilizaci a ti jsou teď na oplátku povinni jet Francii bránit proti jejím nepřátelům.

 

Tato myšlenka se u vesničanů nesetkala s velkým pochopením a mnozí mladí muži museli být k nástupu do armáy nuceni násilím. Ndiayův bratranec před verbíři uprchl a jeho otec, Ndiayův strýc, byl kvůli tomu uvězněn. Ndiaye cítil povinnost se pro strýce obětovat; prohlásil, že je o čtyři roky starší, než ve skutečnosti byl a do armády dobrovolně nastoupil místo svého bratrance.

V srpnu 1914 už byl zraněn na belgické frontě, další válečné zranění následovalo v roce 1916. Mezitím poznal severní frontu, Dardanely a Istanbul. Francouzi v St. Raphaelu se ho vyptávali, jestli zčernal sluncem; tamní Francouzky mu dávaly jídlo a snažily se ho svést.

 

Jednotky "senegalských střelců",  vojáků z celé francouzské západní Afriky, byly posílány na místa, kde Francouzi nechtěli sloužit. Jen v bitvě u Chemin des Dames, (beztak tragické pro celé francouzské oddíly), padla téměř polovina z nasazeného počtu 15.000 senegalských střelců.

 

Po bitvě u Verdunu se Abdoulaye Ndiaye, vyznamenaný válečným křížem, konečně vrátil domů, do vesnice Thiowor.

 

V roce 1949 – třicet let po válce – mu Francie začala, jako zraněnému veteránovi, vyplácet skromnou penzi (o tom ještě bude řeč).

 

V první světové válce bylo nasazeno 212.000 vojáků z této oblasti;zhruba třicet tisíc jich padlo.

 

 VIDEO – DOKUMENT

 

LIBERATEUR                             

Viz také:

Senegalští Střelci ve 2. světové válce