Dvanáct krajů

Vědoma si tradované poučky, že všichni autoři blogů se stylizují, nechtěla jsem vybočovat a psát tady o tom, kterak se úžasná, schopná a bystrá Manželka dopustila týrání účastníků překladatelské konference.

Nakonec jsem podlehla pokušení a poučku i mýtus odhazuji v dál. Poslyšte tedy příšerný příběh o tom, kterak Manželka na seminář překladatelů jela.

Manželka překládá z wolofštiny. To je tu, myslím, známo dostatečně. Manželka přeložila Krále Tillénu, který vyšel v ne úplně dobré antologii nazvané Africká čítanka . Manželka pomáhala překládat povídku Guvernér, která vyšla v Plavu.

(Shodou okolností žádný z vydavatelů předem neřešil autorská práva s tvůrcem původních textů. První z editorů se nepokusil o nápravu ani poté, co ho spisovatel sám kontaktoval, druhého editora poslal do háje sám rozhořčený tvůrce. A hádejte, na koho je ten autor naštvaný? Ano, na Manželku …ale to sem teď nepatří.)

Manželka taky překládá Opičí mláďata, pro která zatím nemá nakladatele. Vědoma si toho, že když bude svůj překladatelský počin tajit, zůstanou jí Opičátka v šuplíku, dělá možné i nemožné, aby je udala.

Editor Africké čítanky byl tak laskav, že přislíbil pomoc. Byl dokonce ještě laskavější a dopustil se nepředloženosti: poslal Manželce pozvánku na konferenci překladatelů z exotických jazyků, "kdybys měla zájem, mohla by ses aktivně zúčastnit".

Manželka měla dojem, že by to mohlo být zajímavé. Dozví se něco o překladech z japonštiny, čínštiny, hebrejštiny nebo třeba i turečtiny. A na oplátku (vzala Manželka toho dobrého muže za slovo) pohovoří o překládáni z wolofštiny. Konference měla proběhnout v Praze.

Choť Manželčinu účast vetoval: kam by jezdila? Jak vůbec může jet na nějakou schůzi? A na celý den?! Má přece děti! Kdo by je hlídal? Nikam!

Leč vystaven pozvolnému působení Manželky, vzal si Choť na inkriminovaný den dovolenou a Manželce koupil, sám od sebe, novou sukni a halenku s fiží, aby mu na konferenci nedělala ostudu.

Manželka se těšila na den volna.

V autobuse  s trochou zlomyslnosti vzpomínala na Chotě,  opuštěného na celý den s malými andílky a radovala se, že jí nebude moci ani zavolat.

Hravě našla Rakouské kulturní centrum, kde se seminář konal. Užívala si výkladů erudovaných překladatelů a překladatelek, sinologů a orientalistů. Bylo evidentní, že Manželka je tu široko daleko jediná, kdo neabsolvoval alespoň jednu vysokou školu; ale to Manželce nevadí, Manželka je zvyklá. Možná to maličko uvedlo do rozpaků paní konferenciérku, když se o přestávce před Manželčiným vystoupením ptala, co je Manželka vlastně zač:

"A co vy jste vystudovala?"

"Já jsem nevystudovala nic," pravila Manželka hrdě, a než se paní docentka stačila polekat, dodala skoroanalfabetka rychle: "ale přednášela jsem wolofský jazyk a literaturu na fakultě humanitních studií. A překládám." Paní docentce se ulevilo a po přestávce a několika erudovaných a vtipných příspěvcích přišla na řadu Manželka.

Za úspěch můžeme považovat, že Manželka nezakopla. Jenže… Manželka hovořila příliš tiše, tedy bylo zapotřebí mikrofonu.

Víme, že Manželka se nebojí kamery. Manželka se nebojí ani mikrofonu a světýlek v rádiu. Ani sedmi studentů doktorandského studia se Manželka nezalekne, a kdysi v mládí bez potíží působila jako dvouhlavé tele v nabitém kinosále někde na vesnici, kde k davům promlouvala o islámu.

Posluchačstvo semináře překladatelů nepřesahovalo třicet osob, osob povýtce velmi vzdělaných, inteligentních a, jak se posléze ukázalo, také velice zdvořilých.

Než někdo nastavil mikrofon, Manželka nadobro zapomněla, co chtěla říkat. Poznámky na papíře pozbývaly smyslu a Manželka se jich chytala jako tonoucí stébla, leč stéblo není primárně určeno k záchraně tonoucích.

Na tvářích posluchačů se odrážela soustředěná snaha porozumět alespoň něčemu z ne zrovna smysl dávajícího Manželčina projevu. Marně.

Když byla Manželka milosrdnou konferenciérkou upozorněna, že čas vystoupení už už vyprší, bylo dílo zkázy dokonáno:  Manželka ztratila návaznost myšlenky v polovině věty. To, že po Manželčině vystoupení a útěku z pódia následoval potlesk (za statečnost?), si Manželka vykládá jako projev neobyčejně dobrého vychování členů české překladatelské obce.

Konference se maličko protáhla. Manželka spěchala na autobus. Našla na věšáku svou bundu, seběhla ze schodů a uháněla do metra. Po tom všem si ani nevzpomněla,. že o přestávce od ní chtěla jedna z pořadatelek adresu a rodné číslo, a že tam někde povlávaly příjmové/výdajové doklady.

Manželka dojela domů, nalezla v relativně uklizeném bytě spokojené děti a Chotě (slůvko "relativně" bych mohla vynechat, kdyby Choť neuklidil způsobem "nahážu všechno do skříní"), katastrofální průběh dne jim zamlčela a spokojeně se začala věnovat rodinnému životu.

Až za dva nebo tři dny Manželku z ničehož nic napadlo, že, propána, měla nejspíš zaplatit nějaký poplatek za konferenci! A že po tom všem ještě utekla ze semináře bez placení! (Pro ty, kdo nevědí: na konferencích se někdy platí příspěvek na občerstvení, taky jako záloha za to, že můžete přednést svůj příspěvek atd. Výše poplatků je různá, od sta do několika tisíc korun.)

Manželka nelenila, sedla a napsala e-mail, že se omlouvá, spěchala na vlak a tak vůbec, poplatek samozřejmě uhradí, "jen mi, prosím, napište, kam".

Obratem obdržela odpověď, že  konference byla bez poplatku… a za další dva dny dostala zprávu z místa trvalého bydliště, že doň dorazila složenka s "honorářem za příspěvek na konferenci". Manželka teď bojuje s pokušením honorář nechat propadnout, jelikož má dojem, že by měla platit spíš odškodné – nejen za utrpení způsobené posluchačům konference, ale i za všechny ty zmatky okolo.