Nene, žádný populární vtip k popukání; jen jsem objevila tři zajímavé blogy. Na jednom paní Ajša Najmanová vtipně a s nadhledem píše o ideálech islámu , na druhém paní Lucie Kamešová hájí (mimo jiné) svou svobodu volby vyznání a na třetím se paní Samira Ben Yacoub zamýšlí nad kdečím od tuniských párečků po svatyni v Mekce.

 

Ale to nejzajímavější, to nejsou články zmíněných autorek, kdepak.

To nejzajímavější jsou diskuse pod těmi články.

 

Autorky jsou posílány do vyhnanství (s tou cizí vírou tu nemají co dělat), obviňovány z teroristických útoků (proč proti tomu něco neděláte?), nabádány, aby si šly své hábity nosit jinam (protože v Saúdské Arábii by taky Evropanka nemohla chodit v minisukni), informovány o tom, že si nechaly vymýt mozek muslimským mužem (v případě svobodné autorky o tom, že si musí hledat muslima, protože normální člověk by ji nechtěl) a upozorňovány, že v naší (svobodné) Evropě s tím nesvobodným vyznáním nemají co dělat. V muslimském státě by "nás" (ateisty, křesťany) taky netolerovali!

 

Že Korán zakazuje náboženskou perzekuci (a další věci)? To je, milá paní, pěkné, ale podívejte, jaká je praxe!

 

Že se někde v praxi nedodržují nařízení Koránu, jako je třeba trestání odpadlíků nebo cizoložníků? To je, milá paní, pěkné, ale podívejte, jaká je teorie!

 

Prototyp muslima je v představách průměrného čtenáře zmíněných blogů jedinec s plnovousem, Koránem v jedné a bombou v druhé kapse (je-li mužského pohlaví), případně žena od hlavy v patě uschovaná v čádoru, samečkem svého druhu setrvale tlučená a vždy hluboce nešťastná.

 

Průměrný čtenář průměrnému muslimovi vyčítá, tu že je příliš upjatý a nic ze života nemá, tu že bere svou víru na lehkou váhu, požívá alkohol a prohání lehké, najmě české, ženštiny (obojí je prý špatně). Pak také to, že průměrný muslim neodstranil všechny bědy světa, žije v oblastech zasažených válečnými konflikty (též že prchá z oblastí zasažených válečnými konflikty), že je fatalistický a v rozvojových zemích rezignoval na svůj osud (též že je málo fatalistický a proto z rozvojových zemí odchází za prací do těch rozvinutějších).

 

Průměrný muslim prý nedává průměrnému čtenáři možnost vyznávat v jeho (rozuměj muslimově) zemi (čtenářovu) víru, nosit (čtenářův) evropský oděv a držet se (čtenářových) evropských způsobů. Proto, v rámci reciprocity, bychom my, průměrní evropští čtenáři, neměli nic takového dovolovat ani průměrnému muslimovi.

 

Muslimové jsou navíc brzdou světového rozvoje: války jsou jen v muslimských zemích a ekonomika muslimských zemí pokulhává za tou v těch nemuslimských, které jsou baštou demokracie, prosperity a vzdělanosti. Ach, no jistě, Kongo, Angola, Haiti, Tunisko a Arabské Emiráty… ale to je přece proto, že tady žijí černoši a tihleti zase mají ropu. Východní Evropa? Ta se za tou západní belhá přece jen kvůli objektivním potížím.

 

Články všech tří autorek mluví, byť mezi řádky,  i o ohromných rozdílech, které jsou mezi teoretickým učením islámu a jeho uváděním do praxe plné nejrůznějších tradic. To už ale průměrný čtenář, citlivý na jakoukoli zmínku o náboženství, nevidí, a považuje informace o náboženské teorii za pohled skrze růžové brýle (viz třeba poslední článek na blogu paní Najmanové, o postavení ženy v islámu ).

 

Průměrný čtenář se taky podle všeho ani na vteřinku nezamyslí nad tím, že islám, stejně jako křesťanství, je jen systém aplikovaný na místní podmínky (muslimští puristé laskavě prominou) a že se tedy setsakra liší islám "afghánský" od islámu "bosenského" nebo islám "íránský" od islámu "nigerského".

 

Že silně věřící muslimka může vypadat zrovna tak dobře TAKHLE jako TAKHLE , a že silně věřící slovanský konvertita k islámu by teoreticky mohl klidně juchat na folklórním festivalu ve Strážnici. Že jsou na světě muslimské země (ano, třeba Senegal 🙂 , ale i většina muslimských zemí v té oblasti 🙂 ), kde si může vyznávat kdo chce, co chce a jak chce, o odívání nemluvě.

Že vliv kultury na představu o mravnosti je u každého z nás tak silný, že ani (z našeho pohledu) polonahá Indiánka by na "svobodné" evropské ulici neušla policejnímu zadržení. Dokonce ani evropští usedlíci v Keni neodložili oděv, aby se lépe přizpůsobili tamnímu prostředí.

 

Je příjemné mít jasno v tom, kdo je nepřítel. A muslimové v Česku jím zůstanou, dokud budou jejich jádrem cizinci a ženy, které přestoupily na islám kvůli svým milencům nebo manželům a s islámem přijaly, mnohdy velice oddaně, i cizí kulturu s jejími náboženskými interpretacemi a zvyklostmi.

 

Nepatřím k bratrstvu murídů. Ale i tak si myslím, že slova Šejcha Amadou Bamby – totiž, že výkladů Koránu je tolik, kolik je jeho čtenářů – jsou pravdivá.

 

A co víc, možná že i Bohů je tolik, kolik je věřících.

 

 

The Great Mosque at Touba

 

 

( Poznámka pro kolegyně muslimky: jistě je hodně těch, kdo se mnou nebudou souhlasit, ale podle mě je škoda nechávat si tlumočit něco, co k nám srozumitelně promlouvá. Sice se možná zbavíme odpovědnosti za omyly, ale přijdeme o dobrodružství hledání a nacházení a navíc možná projevujeme nedůvěru k tomu nejlepšímu vedení, jaké existuje.)