„To je strašné,“ pravil jednoho dne k Choti jeho spolupracovník z jedné středoafrické země, „tady mají ti lidi tolik zvířat, psy, kočky… Já to nechápu!“

„To víš,“  odvětil Choť, městské dítě,  „nemají co dělat, nemají rodiny… Mně se to taky nelíbí, špinavé to je…“

„Ale co peněz za ta zvířata dají!“ pokračoval středoafričan. „Tolik, za psy! Kdyby radši poslali ty peníze nějakým lidem, kteří nemají, na nějakou pomoc, do Afriky nebo tak!“

„Máš možná pravdu,“ projevil Choť zdvořilý souhlas, „ale jsou to přece jejich peníze! Kdyby je chtěli spláchnout do kanálu, byla by to jejich věc. Když si je sami vydělali, můžou rozhodnout, jak je utratí.“

„Ale takhle sobecky…“ nepřitakal té myšlence kolega.

Když mi to potom Choť vyprávěl, zamrazilo mě z toho.

Evropa vychovává celé národy, vlastní i cizí, ve víře, že je její povinností dávat, dávat, dávat.  Z pohledu Evropana je to jasné: břemeno dějin kolonizace (pro ty, které to moc nezajímá), břemeno současné mezinárodní politiky a znevýhodňování rozvojových ekonomik (pro ty, které to zajímá), uspokojení z vlastního altruismu, paternalistické rozplývání se nad „těmi ubožátky, které potřebují naši pomoc“. Určitě by se našli tací, kteří by Choťově kolegovi zatleskali: ano, má pravdu, Západ utrácí miliardy za psí konzervy, zatímco na druhé straně světa mají děti hlad. Styďme se!

Ponechávám stranou otázku, zda dotyčný kolega (bez psů) přispívá nějakou významnější částkou na charitu třeba pro Indii. Spíš mě zajímá, jak asi vypadá dárcovství z pohledu (soustavně) obdarovávaného.

Představuji si, že žiju v relativně chudém domě v relativně špatné ulici s  relativně vysokou kriminalitou. Pravidelně k nám zajíždí auto lidí ze sousední, „slušné“ a upravené čtvrti, potomků lidí, kteří našeho dědečka a jeho sousedy kdysi zaměstnávali a jistě i vykořisťovali. Vozí nám jídlo a peníze… a když nám to někdo ukradne, nevadí, přivezou zase nové.

Můžu ke svým dárcům někdy cítit něco jiného kromě zlosti, závisti a ponížení? Nebo budu přemýšlet nad tím, co znamenají jejich dary? Třeba potvrzují vinu dárců za smrt našeho dědečka, který zemřel v jejich dole! A jejich podíl na naší chudobě! Vždyť proč by nám někdo dával jídlo a peníze, kdyby nám nic nedlužil? Jistě nám udělali něco, z čeho teď vykupují svoje svědomí… něco, o čem my možná ani nevíme. Třeba jsme měli na jejich místě být my, a oni nám teď dávají jen drobečky toho, co nám po právu patří? Anebo se nám teprve chystají něco provést! Protože – proč by to všechno jinak dělali?

Možná taky, že mají všeho tolik, že už nic nepotřebují, nemohou už po ničem toužit. V jejich čtvrti asi nejsou chudí lidé, už není do čeho investovat peníze. Všichni jejich sousedé, příbuzní a přátelé žijí v nadbytku, u nich není nikdo, kdo by potřeboval pomoc. Jak nádherné to musí být místo! Udělala bych všechno pro to, abych tam mohla žít a pracovat.

Jenže oni jsou nepřející – vozí nám jen ty drobečky (a bůhví, z jakých strašných vin na nás se tím vyplácejí!) a nechtějí, abychom v jejich čtvrti mohli pracovat a mít se taky tak skvěle.

V mých představách je každý z té krásné, nikdy neviděné čtvrti milionářem, který pro své bohatství nemusel hnout prstem. A přitom ti z nás, kteří se tam podívali a pracují tam, jsou stejně lakomí, jako ti, co tam bydlí odedávna!

To my v naší chudé ulici (která se mi, když pomýšlím na tu nikdy neviděnou čtvrť mecenášů, zdá ještě špinavější a ubožejší, než ve skutečnosti je), když už něco máme, postaráme se nejdřív o svou rodinu… o své sousedy… příbuzné… blízké… a teprve pak, kdyby tihle všichni byli tak bohatí, že už by nic nechtěli a nepotřebovali, teprve pak bychom mysleli – možná – na někoho dalšího.

A u těch z té lepší čtvrti to nebude fungovat jinak! Máme prý šetřit ty peníze, které jsme dostali. Ale proč? Přece přivezou další! Pořád to tak dělají… musejí to tak dělat, sakra, je to přece naše právo, dostat od nich ty peníze za to (něco), co nám udělali! Za to, že my nebydlíme tam, co oni… a když ne peníze, tak aspoň školu by nám mohli postavit, ne? Je to přece naše právo, mít v naší čtvrti školu! A nemocnici! Proč bychom si ji stavěli my, když oni to zaplatí… a stejně to určitě umí líp…

Bohužel, nefunguje to tak jen u národů – mýtům padají za oběť i jednotlivci.

Les Maliens
Uploaded by demaintv

Ve videoukázce mluví malijští emigranti ve Francii o tom, jak opustili svá zaměstnání a rodiny v Mali a jak místo dřívější práce (jeden z nich byl profesorem) skládají zboží v supermarketech. Žijí na hranicic chudoby a šetří, aby mohli pomáhat rodinám a vesnicím, z nichž pocházejí. Pro své vesnice zřídili „komunistický obchod“, kde se neplatí – zákazník přijde, řekne, že chce rýži, olej, sůl, obilí… dostane zboží… a odejde.

Jenže emigranty trápilo, že těžce vydělané peníze, posílané do rodných vesnic, se rozpouštějí „v blbostech“. Poslali tedy do vesnic vzkaz o tom, že by bylo lepší finančními prostředky šetřit a pak za ně pořídit něco většího, důležitého pro všechny.

Reakce oslovených je z videa srozumitelná i pro ty, kdo nerozumí francouzsky – je hanebné říct něco takového do kamery… a není jistě vhodné říct něco takového ani mimo kameru. Vždyť přísun peněz z lepší čtvrti, kde bankovky prší z nebe, je přece nekonečný…