Vím, že většina čtenářů tohoto blogu Boubacara Josepha Ndiaye neznala a nikdy neviděla. Dovolím si k nim dneska drobnou nezdvořilost a budu psát pro ty, kdo se do Senegalu dostali. Pro ty, kdo byli natolik "turisticky všední", že navštívili ostrov Gorée i Maison des esclaves.

Udělala jsem to dvakrát nebo třikrát. Jednou jsem tam dostala slevu z ceny pro cizince, protože kluci, se kterými jsem přišla, řekli, že jsem jejich host

.

Nedokážu si představit Dům otroků bez Josepha Ndiaye.

 

Zdá se mi nemyslitelné, že by někdo mohl stát na místě toho starce, který je v mých vzpomínkách s historickou památkou spjatý tolik, jako by byl její součástí, jako by byl jedním ze schodů ve schodišti toho domu.

 

A přece… Přece tam turisty a školní výlety provází někdo jiný.

 

Dům otroků po čtyřiceti letech osiřel. V jeho zdech vítával pan Ndiaye studenty, umělce i potentáty – od Michaela Jacksona přes Billa Clintona a papeže až po George Bushe.

 

B.J. Ndiaye se narodil v roce 1922 v Rufisque. Pracoval jako obchodník a sazeč, na frontě  2. světové války bojoval za Francii, byl výsadkářem v Indočíně. Stal se manželem dvou žen a otcem sedmi dětí. A téměř půl století života zasvětil Domu otroků. Od května loňského roku mu ale těžká nemoc bránila vykonávat jeho poslání.

 

Včera Joseph Ndiaye odešel navždy.  Bylo mu 86 let.

 

http://videos.seneweb.com/embedPlayer.php?vid=82c2559140b95ccda9c6ca4a8

Pohřeb Josepha Ndiaye