"Tak to opravdu nevím," vrtěla hlavou prodavačka v obchodě s nábytkem, kam jsme přišli zjistit, jak sestavit naše nové židle. Vyobrazení na návodu k montáži zakoupené zboží připomínala jen rámcově a nikde ani náznak postupu, který by sedáky barových židliček vyzdvihl z přízemních nížek do úrovně pro neliliputy.

Píp-píp! Píp-píp! Píp-píp! Píp-píp!

Do diskuse s prodavačkou obhlížející vystavené židle se mi zbláznil telefon. Zuřivé pípání jsem tlumila aspoň dlaní a snažila se přesvědčit paní od židlí, že by možná měla sehnat někoho, kdo to montoval. Paní doporučila, ať židle přivezeme a zkusíme reklamovat, "když na návodu jsou součástky, co na židlích chybí" a odběhla.

 

Zešílevší telefon nepřestával pípat. "Nové zprávy" byly vskutku pozoruhodné.

 

dobry den, ja jsem Jana Nohejlova, muzete mi psat na muj mobil, ja se zajimam o Afriku a o sirotcich. Ja jsem vas nechtela otravovat, ale me hrozne zajima, jak se v Africe zije. Je mi 14 let a vy jste si pry privezla z Afriky dite (no, v jistém smyslu…) , ja se zajimam o to, jak tam ziji sirotci, tak mi prosim zavolejte, nebo napiste.

 

Při zpáteční cestě autobusem jsem slečně odepsala, že děti mám jen vlastní a ať mi pošle e-mail (i když, pokud si dokázala zjistit telefon, možná by to dovedla i s e-mailovou adresou?).

 

Aha, ja myslela, ze jste si privezla i dite. Ale urcite jste v Africe byla v nejakem sirotcinci. Kdybyste se se mnou o to chtela rozdelit, ja ziju v Tabore, kdybyste se se mnou chtela setkat.

 

E-mail od slečny žádný nepřišel. Možná naštěstí. Nevím, jestli by chuděra nebyla zklamaná, že v Senegalu žádné sirotčince nejsou. Vlastně ne, jeden tam byl. Na jihu země, v Diabire.  Po námořním neštěstí z roku 2002 do něj umístili 140 dětí, které ztroskotání Dioly přežily buď příliš malé, než aby znaly své jméno, nebo při katastrofě přišly o všechny příbuzné.

 

V lednu letošního roku se mluvilo o tom, že i tento jediný dětský domov má být zrušen. Jak jen bych to vysvětlila slečně, která se zajímá o africké siroty?  🙂