Dveře místnosti pro matky s dětmi v nákupním centru zůstávaly zavřené. Přešlapovala jsem před nimi už hodnou chvíli a byla čím dál netrpělivější. Choť se opodál snažil zabavit starší děti, ale bylo jasné, že dlouho mu to už nevydrží. A v tom jsem ji uviděla.

S asi dvouletým chlapečkem usazeným na nákupním vozíku, vyjela upravená maminka z toalety pro invalidy. Zamkla dveře a vydala se k východu, kolem nás.

 

"Prosím vás, mohla bych si ten klíč půjčít?" požádala jsem ji. "Já ho pak za vás vrátím na informace," vyložila jsem si její překvapený pohled jako nedůvěru k mé osobě.

 

Další užaslý pohled, tentokrát na (počurané) mimino v mém náručí.

 

"Já si tam jen přebalím dítě," vysvětlovala jsem, "tady už je někdo zavřený hrozně dlouho."

 

"Tak tam zabouchejte," navrhla paní rázné řešení. "Já vám ten klíč klidně dám, ale tam si to miminko nemáte kam položit, tam je jen záchod a umývadlo," podcenila mé odhodlání vyměnit v časové tísni potomkovi plenky téměř kdekoliv.

 

"To mi nevadí," přiznala jsem se, "já ho klidně přebalím i v umývárně," ujistila jsem ji.

 

"Chudáček," politovala paní miminko, "tak ho přebalte venku na lavičce, tam to bude mít pohodlnější."

 

"Na lavičce? Mezi lidmi?" namítla jsem ne zcela nadšena představou, jak konám tak intimní činnost jako výměnu plenek uprostřed davů mezi obchody. (A nejlépe u nějaké restaurace.)

 

"No jistě," potvrdila maminka bojovným tónem, "hlavní je přece pohodlí dítěte, co je vám do lidí!"

 

Rázem jsem si připadala jako rodič – krkavec, který – aby se nedotkl útlocitu okolí, nechá vlastní krev trpět.

 

Kojím, pravda, kdekoli a kdykoli. Cestou na vlak, v tramvaji, v restauraci, na ulici, na zastávce, na úřadě… Zkrátka kdekoli, doslova. Jednak se to dá udělat celkem nenápadně a pak, zastávám názor že ti, kterým možná vadí veřejné kojení, by měli být ohleduplní k těm, kterým vadí dětský pláč. Člověk z první skupiny může snadno odvrátit pohled, což je jednodušší než zacpávání uší, k čemuž by museli přikročit ti ze skupiny druhé.

Ale veřejné přebalování??

 

Těsně před tím, než bych se musela potupně přiznat, že jsem k vlastnímu dítěti tak emocionálně chladná, že ho skutečně raději přebalím na koleně v umývárnách (a částečném skrytu) dámského záchodku, než bych mu dopřála pohodlí na lavičce mezi desítkami kolemjdoucích a kolemsedících, se naštěstí otevřely dveře přebalovny a ven vyšla další paní s batolátkem.

 

Dveře té místnůstky jsem za sebou zavírala s pocitem, že jsem zřejmě špatná matka…