vzkazy v blogu

Před několika měsíci na mě z naší poštovní schránky vypadlo cosi nečekaně objemného a těžkého – peněženka! Cizí peněženka, pochopitelně bez peněz.  Tramvajenka na jméno Marie Dvořáková, občanský průkaz s fotografií neznámé paní ve věku mé maminky, tedy dost přes sedmdesát. Adresa trvalého bydliště… číslo domu 12.

"Proč to hodili k nám, " divili jsme se, a vydali se na procházku naší ulicí.

"Tady žádné číslo dvanáct není," kroutili jsme oba, já i Choť, hlavami, když jsme tu trasu šli už potřetí. "Tak to pošlu poštou, ti si s tím nějak poradí," plánovala jsem.

"Nemůžeš posílat občanku poštou," rozmlouval mi to Choť, "co kdyby se ztratila!"

Doma jsem na internetu hledala nejbližší policejní stanici, kam peněženku odnesu.

A Chotě napadlo se do ní ještě jednou podívat.

"Cos´tam četla, prosímtě? Koukni, to je přece sousední ulice, ne ta naše!"

V sousední ulici číslo 12 bylo, paní (o peněženku kýmsi okradená) v tom domě bydlela a měla radost, že jsem jí přinesla aspoň doklady.

 

Předevčírem v noci mě začal bolet zub. 

 

Ráno jsem našla ve vzkazníku na blogu nový vzkaz. To se mi stává párkrát do měsíce, že mi někdo píše… většinou něco milého, sem tam něco nemilého, občas výhružky…. ale ten včerejší, ten byl premiérový. "Ty musíš být kouzelná, chtěl bych tě šukat," psal mi internetový exhibicionista.

Polila jsem si klávesnici čajem. Kdyby mě ten zub tak hrozně nebolel, smála bych se tomu asi celé dopoledne… ale musela jsem vzít děti do školky, jedno dítě ze školky, zajít do pojišťovny, vyzvednout druhé dítě ze školky, zajet s dětmi a Chotěm na zápis do školy bojových umění.

V devět večer, když jsme se vrátili domů, už se mi chtělo jen úpět.

 

Zubařku mám, stejně jako gynekoložku, 250 kilometrů daleko. Léky proti bolesti si vzít nemůžu; kojím.

 

Zanechavše všechny děti Choti, popadla jsem první doklad, který mi padl do ruky – cestovní pas, stovečku na poplatek a vydala se hledat zubní pohotovost, o které jsem se předtím neopomenula na internetu informovat,  že tam slouží samí sadisté.

 

Pan doktor byl milý, mladý, krásný a vtipný. Snažil se nedělat nic, co by mě bolelo, a to, co by bolet mělo, se snažil dělat tak, aby to nebolelo. Úžasné.

 

S oteklou pusou plnou krve jsem vykročila k domovu. A po pár stech metrech jsem zjistila, že nemám pas. Vracela jsem se k poliklinice, pomalu, metr po metru jsem propátrávala temný chodník spoře osvětlovaný pouličními lampami. Ten pas tady musí být, kdo by ho sebral? Přece jsem šla tudy… sleduji vlastní krvavou stopu.  Všude ticho a pusto. A pas nikde.

 

"Ráno musím na policii," svěřila jsem doma Choti. Zapínám počítač, abych se (znovu) podívala, kdeže ta policie je… a z e-mailu na mě bliká vzkaz. Někdo mi píše na blog… Copak asi? Zatímco Google hledá nejbližší policii, čtu:

 

vzkaz: Dobry vecer,

pri vecerni prochazce s pejsky jsme nasli na chodniku lezet vas pas! Napiste mi adresu, poslu vam ho postou.

Zdravim

………………………………….

 

Pas už mám, paní mi ho přivezla až do schránky, a ještě psala, že se jí líbí blog.   Moc, moc děkuju!!!!