„Tak které si vezmu?“ přemítal Choť před botníkem, ve kterém má vyskládány nejméně tři desítky párů naleštěné, naimpregnované obuvi, od společenských bot k obleku přes (hodně) značkových tenisek až po pohory, sandálky a polobotky.

„Buď rád, že se můžeš takhle ptát!“ neodpustila jsem si rýpnutí.

Pochopil: „Ty nemáš boty, protože neumíš chodit! Každý boty zničíš.“

„Já, kdybych měla tolik bot jako ty, bych je taky nezničila! Ale protože mám jedny, který nosím, dokud se nerozpadnou, přirozeně se rozpadnou dřív, než by se rozpadly, kdybych je střídala s dalšíma devatenácti páry,“ nedala jsem se.

„Jenže,“ opáčil Choť, „já jich mám možná dvacatero, ale obouvám většinou stejně jen dvoje nebo troje, a jsou pořád jako nový! A v Senegalu, to jsem nosil, jen si vzpomeň, jedny jediný sandále. Chodil jsem v nich učit, chodil jsem v nich do práce, chodil jsem v nich doma a pořád byly hezký! A jak dlouho!“

„No, když tě tak poslouchám,“ zamyslela jsem se, „dokážu si představit,  jak budeš jednou vnoučatům tvrdit, že jsi celej život chodil v těch botách, ve kterejch jsi šel prvně do školy.“

 

Choť posmutněl. „To ne. Chodil bych, ale vyrostla mi noha.“

 

http://www.senvideo.com/flvplayer_elite.swf