Když se věci mění dost rychle (nebo dost pomalu), jsou změny nepostřehnutelné.

Tak dlouho jsme přidávali vstvy oděvů, až zase chodíme ven v bundách. 

Kakao dorostl do osmého měsíce, a získal tu proklatou schopnost nenápadného a rychlého přemisťování (podezírám Raye Bradburyho, že povídku Malý vrah psal v době, kdy se jeho dcera naučila lézt – ono je v tom skutečně něco děsivého, když mimino sedí urostřed místnosti a tváří se nevinně, vy se otočíte, abyste si nalili vodu, a při pohledu zpátky najdete totéž mimino sedící v rohu a tvářící se, jako by se za poslední hodinu ani nehnulo). Mimoto ovládl vášnivé líbání, stoj s oporou a chůzi úkroky kolem nábytku, zpěv (ehm… tedy, pokouší se!), rozsvěcení a zhasínání všech světel, jejichž vypínače se ocitnou v jeho dosahu, a vložení nuly do dřevěné skládačky s čísly.

Televize, letáky i školka kolem dětí víří předvánočními reklamami – „mami, a koupíš mi tuhle panenku, tyhle vláčky, tyhle šaty a tuhle garáž“ pozvolna nahradilo „řekneš Ježíškovi, aby…“. Odpovídám, že Ježíšek je tatínek (a mám pravdu – tatínek je přece Ježíšek, i v pase to má napsáno!) a děti se se mnou nehádají. Jen občas se najde někdo obezřetný: „Tady u nás je mikulášská besídka… já nevím, jestli vy… jak to máte se svátky… ale kdybyste chtěli…“ a my říkáme, že uvidíme.

„Jak to máme se svátky,“ sama nevím. Vánoční stromeček míváme u rodičů (vloni ho Choť koupil a já s dětmi zdobila), takže Miminko s Knoflíčkem přijdou jen o cukroví, hektické uklízení a lov dárků… a ty si stejně dáváme po celý rok.

Dětská „koupíš mi“ mezitím odvracíme zážitky.

Choťovo volno se teď koncentruje do nezvykle krátké doby, a vědomí, že společně strávitelného času je tak málo, nás vede k hektickým výkonům. Děti mají radost.  

Knoflíček u sousedů viděl Dobu ledovou a zamiloval se do mamutů. Zjistiv, že živého mamuta odmítáme zakoupit, dal se uchlácholit aspoň tím, že se na „skoro opravdového“ mamuta pojedeme podívat. 

 

 

Pohled na mamuta stačil Knoflíčkovi k poznání, že tohle doma nechce , a nám bylo jasné, že mamutí zážitky hned tak něco netrumfne. Ale snažili jsme se.  

„Kde jste to byli?“ ptala se mě o pár týdnů později překvapená sousedka.

„Děti říkaly, že ve vězení, to jste šli asi na hrad, ne?“

Přisvědčila jsem, a paní dodala: „No, právě, mně děti povídaly o vězení, a já jsem si říkala, že to je divný, že kdybyste měli někoho ve vězení, tak je tam snad nebudete brát…“

Leda na odstrašující exkurzi. Kasemata s mrtvolně vyhlížejícími figurínami – byl nádherný den a nás turistů na celém hradě všehovšudy asi sedm – by ten účel určitě splnila také, kdyby to někoho z nás vůbec napadlo.  

Ale nejen časem stráveným s dětmi živ je člověk. Žádné další rande jsem už neměla.  

„Nebudu ho hlídat,“ pravil Choť, když jsem vyjevila přání jet na přednášku.

„Proč ne?“

„Kojíš!“

„Má tady láhev!“

„Ne. Je moc maličký.“

„Některé ženy od takových dětí chodí do práce!“

„Ale ty nejdeš do práce…“

…  

„Já chci jít taky za tou tetou, co má Danečka,“ dožadovaly se starší děti, když zjistily, že jsem mladšímu sourozenci domluvila hlídání. A tak jsme děti zavedli „za tetou, co má Danečka“, a jeli na přednášku. A, páni, já se dozvěděla tolik věcí! Ne na přednášce (tedy, tam vlastně také, ale…). Ve vlaku.  

„To je legrace, ona se ho ptala, jakým jazykem mluvíme, a on jí řekl, že česky,“ informoval mě Choť o záhadě, kterou řešili naši rakouští spolucestující.

„Česky? Jak na to přišel?“ podivila jsem se.

„No protože přece občas vážně řekneme slovo dvě česky,“ připomněl Choť.

A mě těší, že si i po osmi letech máme celý den o čem povídat a čemu se smát. Možná je ten nedostatek času taky k něčemu dobrý.