Před pár dny byly vody českého internetu hojně čeřeny výsledkem švýcarského referenda o minaretech. Nepsala jsem o něm. Neviděla jsem důvod – Švýcarsko je Švýcarů, nechtějí-li v něm vězičky, jejich věc. Mešity dokážou svému účelu sloužit stejně dobře i bez architektonických ozdůbek. A, ostatně, nejde o nic nového – jak teď připomínají někteří židé, i na synagógách např. ve Francii v minulosti nesměly být umisťovány viditelné symboly židovství.  

Daleko víc mě zaujal otevřený dopis abbého Andrého Latyra Ndiaye senegalskému prezidentovi Abdoulayi Wadeovi. Chystala jsem se zveřejnit jeho neumělý překlad, když tu v mé e-mailové schránce přistál vzkaz od Maire, a já si řekla, že dopis – ač moc pěkný, ještě chvíli počká.  

Maire mi totiž poslala odkaz na zajímavý článeček. 

 

Pro ty, kdo neradi klikají, shrnu: jistá osoba navštívila velkou pražskou knihovnu, kde se jí přihodila strašná věc:  byla obsloužena knihovnicí v šátku. Návštěvník knihovny se cítil ve svých právech dotčen natolik, že nemeškal a napsal dopis řediteli oné instituce. A když ředitel nevyřídil stížnost morálně poškozeného zákazníka tak, jak si tento představoval, objevil se na serveru Eurabia článek O strašidle v knihovně – jak mne vyděsila knihovnice v burce (titul článku byl opraven na „knihovnice v hidžábu“ poté, co se sám ředitel knihovny veřejně podivil nad tím, jak se v peru stěžovatele během několika dnů z šátku stala burka).

Autor(ka) článku považuje za ostudné, že veřejná instituce dovoluje svým zaměstnancům hlásit se oděvem k hnutí potlačujícímu práva a svobody, a domnívá se, že je zapotřebí tlaku veřejnosti, aby zaměstnavatelé pochopili, že „bubáky“ nelze zaměstnávat a „nechávat jimi strašit klienty“. A že by každý, komu není lhostejná tichá tolerance „strašidel“ a jejich pronikání do veřejného života, měl napsat dopis řediteli Městské knihovny v Praze a žádat nápravu. Pro odvážnější navíc přidává pár tipů: zahaleným ženám na ulici říkat „vypadáte fakt hrozně“ (prý je to mrzí… O čemž trochu pochybuji. Mně, ač nezahalené, je například úplně u zádele, jestli se nějakému náhodnému kolemjdoucímu líbím, nebo ne – mně se přece taky každý hned na pohled nezamlouvá.), že proti vším lze bojovat i jinak a že šampony nejsou tak drahé.  

Červená Karkulka, jak si autor(ka) článku říká,  se, dle vlastních slov, „vyděsila“ šátku na hlavě paní za pultíkem (pravděpodobně podobného šátku, jaký nosily i naše babičky či prababičky). Od takové ženské nechce býti obsluhován(a). Možná by raději někoho, kdo má k práci knihovnice i menší předpoklady, jen když nebude mít na hlavě šátek… Protože, jak zaznělo v komentářích pod články, „svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého“ – a, kupodivu, tou důležitější svobodou zde bylo míněno „nemuset se dívat na ženu v šátku“. Když si knihovnice, prodavačka nebo realitní agentka obleče hidžáb, zasáhla do naší svobody a je třeba jednat: podáme stížnost, nebo ještě lépe – trestní oznámení!  

Tenhle článek nepíšu jako muslimka. Píšu ho jako Češka. Kdyby byl o tom, že Červená Karkulka měl(a) v knihovně šok z knihovníka – Sikha, napsala bych ho stejně.  

Z muslimky mi zůstala jen ta krvelačnost: přeji smrt lidské blbosti a zlobě všech podob, tvarů a barev.

Jsem ráda, že zuřivý antisemitismus 19. a 20.století už je za námi, Čechy. Ale právě tak je mi líto, že máme potřebu ho nahrazovat jiným. Že máme (někteří z nás) dojem, že tím, že si někdo něco oblékl, porušil naše práva. Že máme (někteří z nás) dojem, že naše pravda je ta jediná. Že chceme (někteří z nás) vládnout životům jiných a určovat, kdo kde smí a nesmí vykonávat jakou práci. A že nám nedochází, že právě tohle je ten způsob, jakým si vytváříme nepřátele. 

Ne každý (nehovořím teď jen o muslimech v nemuslimském prostředí)  má nervy na to, snažit se o integraci, když na všech stranách naráží na předsudky. Ne každý dokáže milovat lidi i po opakované srážce s blbci. A ne každý (bez ohledu na náboženství) dokáže vyjít ze srážky s blbcem bez zášti… Chceme si pěstovat nepřátele (a pak si na jejich nepřátelství stěžovat)?

Jinde jsem psala, že jsem ráda, že jsem svůj život spojila se  zemí tak zbožnou, že 97% jejích občanů považuje víru za důležitou součást života; se zemí zároveň tak bezbožnou, že může mít předsedkyni vlády a soudkyně; se zemí tak nemravnou, že ženy v ní mohou chodit do práce, ba jezdit za obchodem; se zemí tak benevolentní, že muslimka v šátku a roušce tam nevzbudí pohoršení, stejně jako ho nevzbudí muslimka sexy kalhotách a s dekoltem; se zemí tak „neislámskou“, že se ženy můžou zdravit a modlit spolu s muži, a vyznavači různých náboženství mohou žít vedle sebe i spolu v harmonii – a někdy ani nepoznáte, kdo je kdo.

K tomu někdo v diskusi pod článkem poznamenal, že z kontextu soudí, že tato země leží v Evropě a „na tom jake v ni existuji svobody a vymozenosti pro zeny nemaji muslimove ani milimetrovy podil. Tento stav se utvarel v dobach evropskeho osvicenstvi, bolestive odluky statu od cirkvi, a dlouheho boje za rovnopravnost. Tento vyvoj trval cela staleti a islam si jim zatim neprosel. A az muslimove prestanou byt minoritou, budou snazit tohle vsechno znicit, v souladu s koranem, ve jmenu dzihadu.“…  

Jenomže Senegal v Evropě neleží, jeho 95%ní muslimská minorita „v souladu s Koránem“ preferuje „vyšší džihád“ na duchovní úrovni… a neumím si představit, že by tam někdo šel vznášet stížnost, že kdesi pracuje příliš málo oděná nebo příliš mnoho oděná žena („a to jí nemůžeme trpět!“).*

  

Ano, dokážu si představit, že podobný přístup by mohla mít třeba náboženská police v Saúdské Arábii.

Ta náboženská policie intolerantních barbarů, od kterých se my, Češi, přece tolik lišíme…

* Naposledy to, pokud je mi známo, zkoušeli íránští novináři, když žádali zahalení svých senegalských kolegyň na konferenci. Některé novinářky poshledaly ubrusy a ručníky, a jejich kolegové – Senegalci Íránce poučili, že „tohle je Dakar – ne Teherán!“

http://www.commongroundnews.org/article.php?id=20159&lan=en&sid=1&sp=0