U Cheorchie jsem vzbudila pocit, že Evropa dotovala africké zemědělství, a u sebe jsem vzbudila zvědavost, jak to se zemědělstvím v době kolonií vlastně bylo.

Knihovna mi prozradila, že evropské vlády ponechávaly vývoj v koloniích na soukromém sektoru, a samy se obvykle angažovaly jen v řízení budování infrastruktury, zavádění právních systémů a výběru daní. Pro všechny kolonie to znamenalo, že každá z nich sloužila jako zdroj několika málo komodit, pro které měla nejvýhodnější podmínky, a které mohly být používány v soukolí obchodu řízeného metropolemi (jinde už se hovořilo o senegalském příkladu arašídy/obilí/rýže).

V Ghaně a části Nigérie se uchytil kakovník a po strategických trasách nově budovaná železnice pomáhala snižovat dopravní náklady. Železnice umožnila těžbu nerostů (tam, kde byly).

Kolonizátoři sice zabírali a vyvlastňovali nejlepší půdu s nejlepším přístupem k železnici (např. zemědělci z oblastí kolem Kilimandžára byli bez náhrady vyhnáni, po povstání v roce 1905 německá armáda spálila veškerou úrodu atd.) ale s vlnou prosperity se na začátku 20. století vezli i někteří černošští a arabští zemědělci (např. v Keni produkovali Afričané nejméně 3/4 exportu, a další byli zaměstnáni na farmách). Pracovní síla byla nedostatková.

Přitom se ale, v závislosti na aktuálních klimatických podmínkách a zhoršované změnami v zemědělství, stále objevovaly hladomory.

V Etiopii a v Súdánu v letech 1888 – 1892 vypukla epidemie dobytčího moru, která zahubila hovězí dobytek užívaný k obdělávání půdy, přišlo sucho a kobylky a pomřela prý třetina obyvatel. Do jihoafrického Transvaalu došel hladomor v roce 1896, a koloniální nákupy potravin v kombinaci se suchem zabíjely hladem  v roce 1898 – 1900 východoafrické Kikuje. Sahel trpěl nedostatkem potravy v letech 1913 a 1914, kdy lidé platili hladem za sucho, vývoz průmyslových plodin a migraci za prací, která je nenechala obdělávat vlastní pole. V letech 1918 až 1926 hladem umírali lidé ve Francouzské rovníkové Africe, trpící odvodem obyvatel na nucené práce a změnou způsobu zajišťování potravin.

Po 1. světové válce se doprava přesunula z železnice též na silnice a znovu usnadnila podnikání. Upadala tradiční řemeslná výroba a tavba železa všude úplně zanikla, ale rozmach zaznamenávalo stavebnictví a další nové obory.

Ve 20. letech se ceny zemědělských plodin držely vysoko a množství obdělávané půdy se zvýšilo, ačkoli technologické zlepšení domorodí zemědělci nezaznamenali.

 Začal se projevovat nedostatek půdy, migrace za prací, sociální změny.

30. léta přinesla krizi a ceny exportních plodin spadly o 60 i více procent; výkupní ceny byly ještě nižší, a zemědělci neměli jinou možnost, než prodej plodin monopolům. Leckde byly zvýšeny daně nebo pracovní povinnost. Drobné hospodářství upadalo a investice z metropolí šly především do těžebního průmyslu, jehož produkty byly většinou v surovém stavu vyváženy.

Venkov se v té době začíná vylidňovat, ale i přesto byla zřejmě výroba potravy na obyvatele ještě nějakou dobu v mezích norem. Nedostatek potravin se v různých zemích objevil v různém čase: Etiopie zaznamenala pokles zemělské výroby ve 40. letech, v Malawi, Rwandě a Zimbabwe se úroveň produkce potravy udržela až do let 90.

Nedostatek potravy Afrika řešila dovozem, který spotřeboval asi 20% příjmů z exportu.

A jestli je tu někdo, koho zajímá, jak to pokračovalo dál, knihovna ví, i co se stalo potom…

 

 

Literatura:

 

John Illife, Afrika a Afričané, dějiny kontinentu

Hrbek a kol., Dějiny Afriky

Norman Etherington: Preachers, peasants and politics in southeast Africa