Na počkání.

Tedy aspoň potvrzení o něm.  

Jak mi byla paní na matrice po telefonu slíbila, tak i vykonala. Pod vlivem hrůzných zkazek, valících se na mě ze všech stran, vymámila jsem na rodičích jejich lety zažloutlé doklady zvané Rodný a křestní list, kde se – mimo jiné – lze dočíst i to, že jsem po meči i po přeslici z lože manželského 🙂 , a vydala se na úřad. 

 (Zde vsuvka: pokud jste si zapomněli dobít baterii u notebooku a jedete – s notebookem – někam vlakem, vyhněte se Pendolinu. Elektrické zásuvky má, narozdíl od běžných rychlíků, jen ve vozech první třídy.)

Na úřadě jsem vyplnila úctyhodný štos papírů, paní úřednice nakopírovaly štos ještě úctyhodnější a za půl hodiny jsem si odnášela potvrzení, že všechny děti do jednoho jsou Češi. Ha!  

Ale záhadou mi zůstává, proč na jiných úřadech (nebo na jiných lidech) chtějí i rodné listy tatínků (když na tatíncích evidentně vůbec nezáleží).

Nu což, nemusím rozumět všemu.