Pošmourné odpoledne mě k procházce zrovna nelákalo. Choť, vůči povětrnostním vlivům odolnější, se vydal do města sám. Cestou prý někde nakoupí, sliboval.

Chodců bylo na ulicích pomálu. Vítr jim profukoval bundy a kapky vody, střásané po nedávném dešti ze stromů, nutily k rychlejší chůzi.

Choť minul starou dámu se psem močícím u sloupku čísi branky, v Tůmově ulici se minul s od centra kráčejícím mužem v plátěných kalhotách, v Mučednické předešel mladíka v kšiltovce. Vítr se trochu utišil, pár slunečních paprsků dopadlo na chodník. 

 

Choť se zastavil, aby vyladil hudbu ve sluchátkách. Koutkem oka zahlédl bílé plátěné kalhoty. Pán v nich oděný, s nímž se Choť před hodnou chvílí míjel o pár ulic dál, se vracel zpátky do centra, i když teď z nějakého důvodu zvolna přešel na protější chodník. MP3 zpátky v kapse, pokračoval Choť v cestě do středu města. Pán v bílých kalhotách rovněž.

 

Prošli Žerotínovým i Moravským náměstím.

Na Kolišti na ně začalo mrholit.

 

Když se Choť zastavil u výlohy, oprašoval si jeho průvodce kalhoty.

 

Choť uvažoval o experimentu: kdybych začal utíkat, rozběhne se taky? Nakonec ho zavrhl jako nedůstojný. Další myšlenka – "strážníku, ten člověk mě sleduje!" mu zacukala koutky. Zahnul do parku na Malinovského náměstí. Otřel mokrou lavičku, posadil se a předstíral zamyšlení. Pronásledovatel se postavil u vchodu. Mobilní telefon u ucha a pak už jen v ruce, přecházel sem a tam.

Choť seděl. Pán v plátěných kalhotách obešel pár keřů a zastavil se před Chotěm.

 

"Czech or English?" otázal se.

 

"English," zavrčel Choť.

 

"Can I sit here?"

 

"No."

 

"Can we go for a glass of wine?"

 

"No," odtušil Choť, zvedl se a odcházel.  Už sám.