Houpala jsem na klíně dítě, když jsem zaslechla tu ránu. Do zátylku mě praštil televizní stolek. Sbírala jsem se ze země.

Dítě je celé, já jsem celá… Jen míč je vedví.  Pod jeho zdechlinou se na mě výsměšně šklebí vidlička.  

 

"Zajel bys pro nový balón?" prosila jsem Chotě.

 

A Choť vyhověl, aniž by tušil, k jakým dobrodružstvím ho cesta za sportovní pomůckou zavede. Brno je v letních vedrech poloprázdné.

 

Poloprázdná byla i tramvaj, v níž se Choť na své misi usadil na jednom z volných sedadel. Ze zamyšlení ho probrala bolest pod levou lopatkou.

 

Šťouch! Dloubala mu starší dáma prstíkem do hřbetu.

 

"To je horko, co?" zaculila se naň, když se k ní otočil. "Vy jste asi zvyklej, z Afriky, ale pro nás je moc horko," pokračovala. "Jste tu dlouho?"

 

"Ne."

 

"Jak dlouho?"

 

"Tři roky."

 

"Přijel jste za studiem, nebo za prací?" zajímalo paní.

 

"Za prací."

 

"A vy máte světlé dlaně!"

 

"Ano."

 

"Ukažte!"

 

"Ne."

 

"No tak, nestyďte se, ukažte!"

 

"Ne."

 

"A to tam mají u vás všichni?"

 

"Ano."

 

"No jo, to je, panečku, genetika…"  

 

 

Nahrávka z reproduktoru oznámila název stanice, na níž Choť vystupoval. Opustil zvídavou stařenku, přešel rušnou ulici a vstoupil do obchodu se sportovními potřebami.  

 

"Můžu vám s něčím pomoct?" přitočila se k jedinému zákazníkovi  prodavačka.

 

"Ne, já se podívám, děkuji…" zkusil ji Choť zaplašit.

 

"U nás pracoval pan Ňuňu, ten doktor," nedala se prodavačka, "on měl univerzitu, ale dělal tu pokladního, kde je teď?"

 

"Ehm… já nevím… já ho neznám… Možná od vidění… třeba…" nechtěl ji Choť, už odchodu, zklamat. 

 

 

Popojel ještě jednu stanici trolejbusem a míč koupil v anonymním nákupním centru, kde pana Ňuňu neznají.