„Skočím koupit lístky, jsou tam hrozné fronty,“ skládala jsem děti a zavazadla na lavici v nádražní hale, „počkáš tu s nimi?“ 

drmolila jsem, aby se Choť nestačil vzpamatovat a s ohleduplným výrazem mi nabídnout, ať se s dětmi posadím já, že k pokladnám dojde on.

„A ještě tam pak koupím něco k jídlu,“ volala jsem už z bezpečné vzdálenosti, v níž bych mohla předstírat, že případný protest proti mé dlouhodobější nepřítomnosti mi k sluchu nedoléhá.  

Vystála jsem frontu na jízdenky.

Vystála jsem dlouhou frontu na sendviče a na vodu, dlouhou frontu na pečivo a jen o malinko kratší frontu na pohádkové DVD, které děti zabaví po dobu cesty vlakem.  

Zmizet muži a dětem ze zorného pole na dobu delší než pět minut obyčejně zaručuje hojné stížnosti na mou loudavost; blížíc se – obchvatem – k rodinnému hloučku k hale, chystala jsem se popisovat své oběti v boji s tisícihlavými davy, jichž mi bylo třeba přemoci, abych rodině vybojovala právo na přepravu vlakem a suchý sendvič k tomu.  

„Byla tady cizinecká policie,“ překvapil mě Choť.  

„A co ti chtěli?“ zajímalo mě.  

Zdál se zklamaný: „Nic. Chodili sem a tam, kontrolovali všechny Číňany, Vietnamce, Ukrajince a každýho, kdo mluvil cizím jazykem nebo nevypadal jako Čech, jenom po mně nechtěli ani doklady.“  

„A nebyli to třeba náhodou ti samí, od kterých jsi nedávno chtěl, aby se ti legitimovali, a pak jsi prověřoval pravost jejich totožnosti?“ napadla mě možnost, proč by mohli policisté při volbě objektů kontroly Chotě vynechávat.  

„Ne, to byli jiní. Ale asi jsem nevypadal ilegálně,“ povzdechl si, a já jsem si pomyslela, že možná vypadal právě tak ilegálně, aby se policisté báli, že doklady mít v pořádku nebude a oni povezou na služebnu i tři malinké děti…