Blogování s sebou, kromě jiných vedlejších účinků na autora a jeho blízké, nese i riziko občasného výskytu paranoidních stavů.

Nebohý Choť byl již bezpočtukráte vystaven situaci, kdy se k nám v obchodě, prostředku hromadné dopravy nebo jen tak na ulici přitočí čtenářka (žádný čtenář ještě nepřišel), aby mi sdělila, že znýá Manželku (a tím pádem i Chotě). Bere to s klidem, zvykl si.

Ostatně, i bez Manželky by na něj dodneška pokřikovali „Vy jste ten, co byl v televizi!“

(Nechápu to. Na všechny televizní tváře zapomen do pěti minut poté, co zmizí z obrazovky. Když jsem jednou v nákupním centru potkala Lucii Borhyovou, nepoznala jsem ji… A někteří lidé si Chotě pamatují i po třech letech!)

Z míry ho trochu vyvádějí jen mé podrobn informace o tom, kde byl kdy kde jakou čtenářkou spatřen.

Občasné pocity štvance se pak odrážejí i v naší telefonické konverzaci:

„Neslyšel jsem vyzvánění, jsem v Tescu,“zvedl Choť konečně sluchátko.

„Chm, a to ti mám věřit?“ dobírala jsem si ho. „Kdoví, kde jde jsi, a kdoví, proč jsi ten telefon nebral! Třeba tě zrovna ruším…“

„No, můžu se vrátit a dát ti k telefonu pokladní, aby mi potvrdila alibi.“

Ta představa mě pobavila natolik, že jsem ani nerozvinula myšlenku, že i s pokladní přece může být spřažen. Zato Choťova fantazie se omezvat nedala:

„Půjdu za ní a řeknu jí, ať ti to potvrdí. A to je zrovna ta chuděra, co u ní skončím skoro vždycky, když tu nakupuju, a ona je na mě tak milá a tak divně se na mě usmívá…“

„Třeba je to proto, že si myslí, že tam chodíš kvůli ní?“

„To ne, usmívá se jinak… asi čte tvoje stránky… Ona se směje, jako když na mě něco ví!“