„Ptala se mě, jestli mám holku,“ přiznal Choť nedávno.

„Byla taková hrozně mladá, docela hezká… Stoupla si přede mě v parku a takhle na férovku se zeptala.“

„A?“ zajímalo mě.

„Řek´ jsem, že holku nemám. Přece jí nebudu lhát, ne? A ona, jestli bych holku chtěl. Tak jsem se ptal, za kolik, a ona, že prej nic nechce, že zadarmo, a kde bydlím, a já se jí nakonec docela i bál…“  

Vzpomněla jsem si na tu historku (jednu z tisíce) dneska, když jsem se smála nad Nigeriiným článkem o tom, jak mladá paní se třemi dětmi čekala u supermarketu na manžela a sledovala, jak se na něj domlouvají a následně se jej, zmateně se bránícího, pokoušejí odlovit a – když to jinak nepůjde – třeba i za vlasy do své sluje odvléct dvě docela cizí ženštiny. Nigeriina Jamese pustily, až když se do tahanice vložila Nigeria s tím, že jim manžela do zítřka půjčí, když si s ním odvedou i všechny děti.

„Nechápu to,“ vyprávěla mi pak do telefonu, „vždyť on je vyhublej, malej, plešatej… A furt ho někdo otravuje!“

„Vyhublej, malej, plešatej, ale nápadnej,“ upozornila jsem ji, „Choť taky není nejkrásnější, a taky ho každou chvíli někdo láká a pronásleduje,“ vzpomněla jsem si i na toho pána, který Choti volával a plakal do telefonu.

A pak ještě na někoho, na koho jsem už léta nepomyslela.  

Abubakar studoval elektrotechniku. Abubakar byl stipendista. Abubakar se nemusel učit, učení mu šlo samo. A nejen učení. Každý z Abubakarových sto devadesáti centimetrů, každičké z jeho pětaosmdesáti kil byly esteticky dokonalé  – tedy aspoň to, co bylo vidět. Každý Abubakarův pohyb byl půvabný. Pohled na Abubakara rozechvíval. Abubakarův pohled hladil. Abubakarův sametový hlas hypnotizoval; nevěřím, že se našla žena, která při jeho zaslechnutí nezapřemýšlela, apoň na okamžik, i o hebkosti Abubakarových rtů. 

Do nočních podniků kamarádi s Abubakarem chodili rádi – všude, kam Abubakar vstoupil, budil pozornost krásnějšího pohlaví (jehož nejkrásnější příslušnice se po Abubakarově boku zdály šeredné), a jelikož Abubakar byl jen jeden, těžili z jeho atraktivity vždycky i všichni muži v okolí. Tedy všichni ti, kterým nevadilo, že si jejich milé snáz vybaví tvář Abubakarovu než tu jejich.

Z Abubakara se přese všechen zájem žen nestal cynik; Vlastu měl upřímně rád. Jako čerstvý inženýr na radnici svým podpisem stvrdil manželský závazek a chystal se dostát závazkům rodinného života.

Jenže, ukazovalo se, to nebude tak lehké. Novomanželka brzy pochopila, že kroužek na prsteníčku neznamená konec pozdvižení, jaké její druh odjakživa mezi ženami budíval, a doprovázela chotě všude, kam se dalo. Zvykla si chodívat do něj zavěšená, protože když se na okamžik vzdálila, zpravidla manžela našla, kterak se snaží více či méně zdvořile konverzovat s nějakou dámou, která ho mezitím oslovila.

„On patří k vám? Chodíte spolu?“ ptaly se ještě ty, které se odmítaly vzdát poslední naděje.

Jenže Vlasta musela chodit do práce. I Abubakar chodil do práce, a i když vydělával v téměř výlučně mužském kolektivu, zbývalo mu příležitostí k seznámení – řidičky v autech, čekajících společně s tím jeho na zelenou, se na něho culily a stahovaly okénka; v supermarketu se Abubakarovi vnucovala zákaznice u mrazáku a úřednice na poště s ním flirtovala tak, až se styděl.

Abubakar náhodné známosti nevyhledával – Abubakar se bránil.

Jenže braňte se, když je doma těhotná nevrlá manželka, která se v jiném stavu už celé měsíce necítí na sex, a v obchodě s oděvy vám sexy prodavačka vleze až do kabinky, aby pohmatem zkontrolovala, jestli ty kalhoty opravdu dobře sedí…

„Když jsou nevěrní chlapi, co musejí ženské uhánět, co bys chtěla ode mě,“ bránil se, když to prasklo. „Co mám dělat já, kterej si nemůžu dojít ani za roh pro rohlíky, aby mě cestou nějaká nezavlekla do průjezdu?“  

„Neměl ses nechat,“ ječela Vlasta ještě u rozvodového stání.  

Od té doby už ví, že muž, kterého chtějí všechny, není nic pro ni, a Abubakar žije svým životem sexuálního štvance a čeká na den, kdy ho snad vrásky, šediny a přibývající kila toho trpkého údělu zbaví a on si bude moci založit novou rodinu…