Lepší ústavní péče v Česku, než rodina v Senegalu

 

 
Choť i já máme několik životních pojistek („Co bys asi tak s těma dětma dělal(a), kdybych umřel(a)?“) řešících, snad, otázku přežití několika prvních měsíců vdovského života každého z nás dvou.
 
Žádné pojistky ale nemůžou vyřešit otázku zásadní – co když na nás, rodiče, odněkud spadne traverza? Co kdyby nás přejela tramvaj, co kdybychom uhořeli ve vlaku, zemřeli na chřipku, utopili se v bazénu, otrávili se zkaženou konzervou, a „siroty po nás zůstaly“?
 
Část mých pokrevních příbuzných žije v (dalekém) zahraničí. Většina mých pokrevních příbuzných na území Česka je ve věku pro výchovu dětí již příliš pokročilém… a ten zbytek má úplně jiný životní program, než je péče o (číkoli) potomky.
 
Věc je tedy jasná: děti babičce. Do Senegalu.
 
Babička i dědeček jsou relativně mladí, relativně zdraví, ve výchově spořádaných jedinců se osvědčili, další příbuzenské zázemí kolem je početně bohaté a finančně celkem zajištěné. Peníze z pojistek by dětem stačily na soukromou školu i nadstandardní lékařskou péči. Není co řešit.
 
Snad jen najít někoho spolehlivého, kdo bude mít přístup k plnění z našich životních pojistek. Tak snad někoho, koho bychom mohli navrhnout jako poručníka, a kdo by poručenství po pár dnech nebo týdnech, potřebných k převzetí pojistky, nechal převést na prarodiče nebo strýčky – říkali jsme si.
 
Poctivé a spolehlivé přátele naštěstí mám. Soudy prý v takových případech přihlížejí k přání rodičů. Ale když chce pěstoun učinit závažné rozhodnutí ohledně svěřených dětí, musí opět k soudu… a v tom je kámen úrazu.
 
Aby soud přiřkl poručenství příbuzným z jiné země, musí tito nejprve dokázat, že děti mají k oné zemi silné vazby. Že budou v cizině chodit do školy a mají tam zajištěnu odpovídající lékařskou péči, zkrátka, že se TAM budou mít lépe, než TADY.
 
Dokážu si představit, jak  některý ze švagrů cestuje do Maroka, kde je příslušná česká ambasáda, aby požádal (osobně, jinak to nejde) o vízum do ČR a mohl se dostavit k českému soudu. Třeba několikrát. Dokážu si představit, že vízum pravděpodobně nedostane (kdyby ano, naše životní pojistky prošustruje za letenky a dvokáty), a ze Senegalu se bude snažit dokázat, že i tam se dá chodit do školy a k lékaři (ostatně, to že z tchánových devíti dětí osm absolvovalo univerzitu nebo cosi jako soukromou VOŠ, by snad mohlo něco naznačovat – ale chápal by to soudce jako „důkaz“?).
 
Dokážu si představit, že soudce bude rozumný a děti (v té době už nejspíš pár měsíců nebo i let někde v ústavní péči) příbuzným vydá… ale také si dokážu představit, že se soudce podívá na statistiku, usoudí, že průměrná délka života v Senegalu je příliš nízká a tamní výskyt negramotnosti a malárie příliš vysoký (a pak, ty kulturní rozdíly! Chudáci děti…), a rozhodne, jak se říká, „v zájmu dětí“, že v dětském domově v Čechách jim bude lépe, než u rodiny v Senegalu.
 
Nejspolehlivějším a nejrychlejším řešením  tak zůstává, kupodivu, „únos“…