Mají rodiče právo usmrtit postižené dítě? A mají právo nechat ho žít?
Před časem jsem na jiném serveru četla dva články s podobným tématem – jeden o holčičce s Edwardsovým syndromem, druhý o tom, jestli si rodiče mají postižené děti „nechávat“ navzdory všem omezením, která pak je i jejich potomky čekají.
V článcích i komentářích mě zaujala především jedna věc – poměrně častý názor, že zplození takového potomka (a jeho ponechání si ve vlastní péči) znamená zátěž pro okolí, pro rodiče, pro systém. Kdo platí zdravotní péči pro postiženého? Přece my všichni! A jak k tomu přijdeme, když ta nezodpovědná matka nešla na interrupci?
A co ubozí zdraví sourozenci postiženého dítěte? Budou o tolik ochuzeni! Rodiče na ně nebudou mít čas, a peníze, které by mohli věnovat na výchovu zdravých dětí, zbytečně odčerpá mrzáček, který stejně společnosti nikdy nic nepřinese!
Otázku, zda mají rodiče právo postižené dítě nechat usmrtit, tu nahradila otázka, zda mají právo nechat ho žít. V zájmu společnosti a zdravých, „kvalitních“ jedinců, samozřejmě. Alibisté se ještě pro jistotu zaštiťují tvrzením, že nemocné dítě stejně nebude žít kvalitní život, takže humánní usmrcení je vlastně službou poskytovanou mu pro jeho vlastní dobro.
Dalším oblíbeným argumentem jsou lidské dějiny… z nichž se pro jistotu vynechává, že židovství prosazuje péči o postižené odedávna, že ve středověku o ně pečovaly klášterní špitály (byť křesťanství považovalo postižení za Boží trest a postižení se občas nevyhnuli upálení na hranici) či, v muslimském světě, speciální útulky (islám měl postižení naopak za projev milosti). Raději mlčíme i o tom, že i pravěké kosterní nálezy občas ukazují, že naši předkové se o své postižené a třeba i nepohyblivé potomky starali bez ohledu na to, jak náročné to tehdy muselo být.
A já jenom doufám, že až naše generace bude ve věku, kdy „společnosti nic nepřinese“, nebude „společnost“ litovat zbytečných nákladů na humánní utrácení neužitečných a prodražujících se stařečků a stařenek a nenechá je místo milosrdné injekce nebo alespoň rychlého uškrcení profesionální službou třeba topit v za tímto účelem vybudovaných nádržích…
Dvanáct krajů 
pro 16, 2010 @ 16:15:01
:(((
pro 16, 2010 @ 16:25:54
Ještě přihodím článek A. Tomského, který vyšel v listopadu v LN – odkaz pod www vede na jeho blog, kde je článek taktéž zveřejněn. Vyrazil nám tím dech, doslova.
pro 16, 2010 @ 17:06:34
Ono sú dva extrenmy – vidieť všetko utilitarne alebo zase falošný humanizmus. Utilitarne znamena prepočítavať všetko cez ekonomické kategórie – tam je nebezpečenstvo presne v tom, že človek sa neda redukovať len ekonomickým videním sveta, inak by to skutočne zdegradovalo až k eutanázii a to by ešte spoločnosť vytvorila atmosféru, že by to dotyčný bral ako svoju občiansku povinnosť v mene blaha dalších generácii… Takisto ale extrem je kresliť v ružových farbach príchod postihnutého dieťaťa do rodiny zvlašť v kresťanskom vydaní, kde sa to prezentuje ako oslava výnimočnosti takejto rodiny – pričom pravidlom býva, že o tom krasne píšu duchovný, ale celú starostlivosť a trapenia si väčšinou odserú ženy, ktoré radšej o realnych problémoch proste mlčia.No a už uplným extremom je proklamovať kresťanskú moralku a v prípade, že sa zistí postihnutosť plodu vylúčiť interrupciu / lebo to je Tabu /ale súčasne uvažovať, že ak to dieťa bude postihnuté, šupne sa do ústavu.A ak bude zdravé, bude to milované dieťa v rodine… Osobne beriem ako mimoriadne vzacny postoj takýto : http://www.sme.sk…om-pripade.html
pro 16, 2010 @ 17:35:13
Tak to, asTMo, vidím, že pan Tomský zašel ještě dál… To by mě skutečně nenapadlo, zakazovat umělá oplodnění a ohánět se tím, že porodní báby na neduživé děti otvírávaly okna (zjevně ne vždy, jak se ukazuje při pohledu do historie – a vůbec, kde se v té pragmatické společnosti vzal Zvoník od Matky Boží? Že by se byl narodil za horkého srpnového dne?) a že je u nás potřeba zvýšit novorozeneckou úmrtnost… Pod těmi články z mých odkazů jsem se zamýšlela i nad osudem zdravých novorozenců, kteří třeba ve druhém, třetím měsíci života dostanou mozkovou obrnu nebo jinou infekci CNS a stanou se postiženými až pak. Co s nimi? Usmrtit? Co s dvouletým dítětem, které nešťastně spadne ze schodů nebo na které naopak spadne knihovna – dobít sekerkou? A co dospělý, ze kterého se po autonehodě stane invalida? Možná by stačilo, kdyby lékař na místě nehody stanovil pravděpodobnost úplného vyléčení a podle toho pak pacienta buď převezl do nemocnice, nebo nechal na místě… Atd. Milan 1 – souhlasím bez výhrad.
pro 16, 2010 @ 17:44:38
Já jsem se s rodiči postiženého dítěte potkala nablízko vlastně jen jednou, bydleli v bytě přez chodbu a byli to strašně fajn lidi:-) Když měl jejich chlapeček cca 2 roky, narodil se jim druhý, postižený, nevím co to bylo, prostě nebyl tam žádný vývoj. Zhruba po roce to vypadalo tak, že ten starší chlapeček přestával postupně mluvit a vydával jen zvuky jako to miminko a taky přestal chodit. Paní se nervově zhroutila a byly přes rok v psychiatrické léčebně. Miminko museli na doporučení jejího psychiatra a pediatrů dát do ústavu, prostě to nezvládli, ale rozhodně ne proto, že by nechtěli.
pro 16, 2010 @ 17:45:40
Ajeje schvalování komentářů, no tak to miluju!:-))
pro 16, 2010 @ 20:05:44
O Juliance a její rodině se hodně psalo a argumentovat zrovna v jejím případě nějakými penězmi, které společnost musela vydat, je mimo mísu. Operovaná nebyla, léky nebere, nemocná bývá málokdy, takže nevyjde dráž než běžné zdravé dítě. Jinak si ale myslím, že jak jde medicína kupředu, budeme mít skutečně problém. Teď se zachraňují i půlkilová miminka, z nichž naprosté minimum má šanci na to, že jednou povede plnohodnotný život (nebo alespoň něco, co se mu vzdáleně podobá), přičemž takový den miminka v inkubátoru stojí spoustu peněz a ty mimina tam jsou měsíce.Stejně tak jsme schopni \"zachránit\" a roky udržovat lidi ve stavu, kterému se snad ani nedá říkat život, dříve by takoví nepřežili. No a peníze ve zdravotnictví jsou omezené, nemůže se zaplatit všechno všem.Takže takhle např. řekli kamarádce, která má tatínka s nádorem na mozku, že nemá šanci přežít, že mu dávají max. pár měsíců a že existují prášky za 30 tis. měsíčně, které mu život trochu prodlouží, ale pojišťovna na ně nepřispěje. Takže tohle skutečně je problém…potíž je, že je obtížně řešitelný, protože každý, kdo do systému přispívá má pocit, že by zrovna ten jeho/jeho rodiny zdravotní problém měla pojišťovna uhradit, nejlépe zcela. Kdyby občané ve státě byli rodina, která uvažuje jako celek, měli omezený rozpočet a měli by si vybrat, jestli si raději ponechají postižené dítě (o kterém ví v těhotenství předem, jinak ta možnost volby odpadá)nebo bude na léky na dědečkovu rakovinu, hrálo by pravděpodobně i finanční hledisko v rozhodování roli. Doufám, že jsem to nenapsala moc zmateně. Ještě jsem chtěla napsat, že s umělým oplodněním to podle mého úplně nesouvisí, protože jsem se nedoslechla (je fakt, že jsem nepátrala, takže možná se mýlím) že by se z umělého oplodnění rodilo víc postižených dětí než z dětí počatých přirozeně. Takže sice pojišťovna zaplatí určitý počet pokusů, ale vznikne z toho pravděpodobně další jedinec, který bude pracovat a odvádět do systému, což by se dalo chápat i jako investice:)
pro 16, 2010 @ 21:41:07
Dodala bych, že řada postižených dětí je také vinou chyby lékaře u porodu, že? Přesně nad tímhle taky uvažuju… Momentálně mám pocit, že rodiče by měli mít právo na obojí volbu. Bez odsudků.
pro 17, 2010 @ 15:21:36
Rodic ma mit urcite pravo se rozhodnout, jestli si necha postizene dite, nebo ne, tak jako se kazda zena se muze rozhodnout, jestli si jakekoliv dite necha ci nikoliv. Nasi rodinni znami maji syna stejne stareho jako moje sestra(22 let), narodil se zdravy, jeste v porodnici prodelal jakousi infekci, jeho IQ je nemeritelne, neslysi, nemluvi, nosi pleny, musi ho krmit. Casto jsem tam jezdivala na prazdniny a vim, co to je umejvat 16tiletyho kluka, ktery si sunda plenu a rozmaze svoje vykaly vsude po sobe i po mistnosti. Nedokazala bych to, pro rodice je to psychicke i fyzicke vezeni, pokud si jej ale sami zvoli za denni chleb, nelze nez obdivovat jejich dusevni silu a odhodlani. Rodicum, kteri peci o takove dite sveri profesionalum, nelze nic vycitat. Rovnez matce, ktera se rozhodne pro potrat, paklize je vada patrna v prenatalnim stadiu. Co se ale tyka vegetativniho stavu, ja sama bych si prala radsi smrt, nez aby me museli krmit a prebalovat. Chtela bych zemrit dustojne, i proto jsem pro pravo na eutanazii.
pro 17, 2010 @ 16:54:41
myslim,ze souziti s postizenym,muze jeho okoli velmi obohatit,samozrejmne zalezi na postizeni. Osobne bych asi nezvladla obstaravat nepohyblive a zaroven psychicky postizene dite,mucila bych se kazdy den s tim,ze mu nemuzu pomoc. Ovsem nerikam,ze bych ho nemohla milovat. Nastesti rodina ma moznost volby,ale sama nevim,jak bych se rozhodla a obdivuji kazdeho,kdo se rozhodne postarat.