Náš příběh končí, ale vrána ještě stále nedoletěla do hnízda.

Hossein Sadjadi Ghaemmaghami Farahani se narodil v írásnkém Araku v roce 1954. V mládí se přidal k levicovému hnutí, které bylo v opozici nejprve vůči šáhovu a později Chomejního režimu. V roce 1988 uprchl do Nizozemska a od začátku 90. let obohacuje holandskou literaturou díly, psanými pod pseudonymem složeným ze jmen dvou popravených přátel.
.
Za sbírku povídek Orli získal v roce 1993 cenu pro nejlepší prvotinu roku. Následovala sbírka Děvčata a partyzáni, romány Cesta prázdných lahví, Klínové písmo, Portréty a jeden starý sen. Po souborech novinových sloupků (Mirza, Zahrada v moři a Karavana) přišel životopis proroka Mohameda a překlad Koránu do holandštiny pod názvem Posel, Korán.
Největší dojem na čtenáře Kadera Abdollaha však udělal román Dům u mešity z roku 2006.
.
.
„Asthgforellah, asthgforellah asthgforellah asthgforellah asthgforellah asthgforellah asthgforellah asthgforellah asthgforellah asthgforellah asthgforellah asthgforellah asthgforellah,“ drmolil Chalchal, když šel k Chomejnímu do pracovny.
.
Asthgforellah se říká, když někdo spáchá hřích nebo má strach, že ho spáchá, nebo se chce něčemu vyhnout, ale nakonec se tomu nevyhne. Někdy se tím jen vyjadřuje údiv nad něčím, co člověk nečekal, že se mu přihodí, nebo prosba boha o odpuštění.
Pokud si to někdo opakuje tak jako Chalchal, je si jistý, že se brzy dopustí nevyhnutelných chyb.
.
Chomejní nechtěl bydlet v šáhově paláci, vybral si pokoj ve škole pro imámy v jedné zaostalé čtvrti.
.
Už se setmělo, když Chomejní vstoupil do pokoje a posadil se na svůj koberec. Přinesli mu sklenici čerstvého čaje a datle. Jakmile se trochu napil, požádal o pero a papír.
Půl hodiny zůstal v pokoji o samotě, pak si dal zavolat Chalchala. Chalchal cítil naléhavost jeho prosby. Když vstoupil, zavřel za sebou dveře, poklekl před ajatolláhem a políbil mu ruku.
Chalchal projevil jako první Chomejnímu coby vůdci po návratu do země svoji pokoru. Takto se propůjčil ke každému úkolu, který mu Chomejní svěří.
.
Chomejní zašeptal, ať k němu přistoupí blíž. Chalchal pochopil, že jde o tajný úkol, naklonil hlavu dopředu a poslouchal.
„Jmenuji tě Alláhovým soudcem,“ sděloval mu Chomejní, zatímco mu předával nějaký dokument.
Chalchalovi se chvěly ruce.
„Američané udělají všechno proto, aby nás odsud dostali. Chci, aby všechny pozůstatky režimu byly odstraněny. Odstraň každého, kdo se postaví proti revoluci! I kdyby to byl tvůj otec, odstraň ho! I kdyby to byl tvůj bratr, odstraň ho! Odstraň všechno, co stojí v cestě islámu! Jsi můj posel, ale zodpovídáš se jenom Alláhovi. Ukaž, že se revoluce už nedá zvrátit. Začneš teď! Hned!“
.
Chalchal políbil Chomejnímu ruku ještě jednou, vstal a odešel z místnosti, aby se okamžitě ujal svého úkolu.
.
I když už byla tma, nasadil si tmavé sluneční brýle koupené v Paříži.
Tento Chalchal už nebyl tím Chalchalem, který kdysi v Senedžanu vyvolal vzpouru, aby zabránil Farah Dibě v otevření kina.
.
Teď z něj, v černém turbanu a s dlouhými černými vousy u brady trochu prošedivělými, vyzařovala moc. Postavením, které mu bylo právě svěřeno, bude lidem nahánět strach.
O hodinu později nastoupil se spisem v podpaždí do džípu, který na něj čekal přede dveřmi.
Džíp ho odvezl k největším městským jatkám, kde se denně pro obyvatele Teheránu porážely tisíce krav a ovcí.
.
Na tomhle místě byli tajně vězněni nejdůležitější funkcionáři minulého režimu. Panovaly obavy, že je Američané budou chtít osvobodit, a proto je zavřeli do stájí mezi páchnoucí krávy.
.
Chalchal vstoupil do tmavého prostotu, kde byly postaveny dvě židle, jedna vysoká u stolu pro Alláhova soudce a druhá nízká pro podezřelého.
.
Nad židlí pro podezřelého visela ze stropu žárovka, která slabým žlutým světlem ozařovala jen obličej obviněného.
.
Času nebylo nazbyt, ráno za svítání musí každý pochopit, že starý režim je definitivně svržen a že neexistuje šance, že by Američané šáhovi pomohli dostat se znovu k moci.
Chalchal položil spis na stůl a řekl: „Přiveďte prvního podezřelého.“
.
Prvním podezřelým byl Hovejda, bývalý šáhův premiér. Spoutaného ho přivedli dovnitř.
Hovejda byl premiérem patnáct let a pokaždé měl na sobě padnoucí oblek a chodil s hůlkou v ruce, s orchidejí v knoflíkové dírce a s dýmkou v ústech. Teď měl na sobě jenom špinavé pyžamo.
.
Kromě Chalchala byl v místnosti ještě maskovaný fotograf, který se procházel sem a tam a podezřelého fotografoval.
„Podezřelý se smí posadit!“ zvolal Chalchal a posadil se na svou židli.
Hovejda se posadil.
„Stojíte před Alláhovým soudcem,“ promluvil Chalchal ledovým hlasem, „váš spis byl projednán, dostanete trest smrti. Chcete se k tomu ještě vyjádřit?“
Hovejda, kterého přijímal americký prezident vždycky jako čestného hosta, Hovejda, kterému třikrát aplaudoval vestoje americký senát. On, který studoval práva v Americe, by tuhle páchnoucí stáj nikdy nepovažoval za soud, a proto mlčel, ale ústa se mu samovolně pohybovala, jako by kouřil dýmku.
„Říkáte něco?“ zeptal se Chalchal.
„Ne, nic,“ odpověděl Hovejda sklesle.
„Odsuzuji podezřelého k trestu smrti!“ řekl Chalchal. „Rozsudek bude vykonán okamžitě!“
Hovejdy, který si ještě neuvědomoval, že byl opravdu odsouzen k trestu smrti, se hned chopili dva dozorci.
.
Odvedli ho do skladovacího prostoru, kde na hromadách ležely tisíce kravských kůží z čerstvě poražených krav. Páchlo to tam tak strašně, že si člověk musel zacpat nos. Dozorci postavili Hovejdu mezi dvě hromady u zdi a zavázali mu oči. Podle islámské zvyklosti mu pak nabídli sklenici s vodou, ale Hovejda ji gestem ruky odmítl.
.
Hovejda v pyžamu se chvěl, ale ještě pořád nevěřil, že ho skutečně chtějí popravit. Myslel si, že mu chtějí nahnat strach. V chodbě se ozvaly Chalchalovy kroky. O něco později dal Chalchal dozorcům pokyn a ti od Hovejdy okamžitě poodstoupili.
„Připravit!“ zavelel Chalchal hlasitě jako armádní důstojník.
Dozorci si klekli na zem a zamířili na Hovejdu zbraně.
„Jsem nevinný!“ vykřikl najednou Hovejda roztřeseným hlasem. „Chci advokáta!“
„Pal!“ vykřikl Chalchal.
.
Padlo sedm výstřelů. Hovejdovo prostřílené tělo se zhroutilo k zemi. Jeho obličej plesknul o mokré kameny na podlaze skladiště. Fotograf pořídil snímky.
Chalchal se vrátil na svou židli a dal si zavolat dalšího.
.
Dovnitř byl přiveden bývalý ředitel tajné služby. Slyšel výstřely a strachem se nemohl skoro pohnout z místa.
„Posaďte se!“
Dozorci mu pomohli na nízkou židli.
„Jste Basiri?“
„Ano,“ odpověděl po chvíli.
„Byl jste ředitelem tajné služby, který dával pokyn k tomu, aby byly zatýkány, mučeny a vražděny stovky bojovníků?“
Basiri neopověděl.
„Byl jste ředitelem tajné služby?“ zeptal se znovu Chalchal.
„Ano,“ odpověděl tiše.
„Alláhův soudce vás odsuzuje k trestu smrti!“ zvolal Chalchal. „Rozsudek bude vykonán okamžitě. Chcete k tomu ještě něco dodat?“
Vyděšený Basiri, jehož pouhé jméno kdysi každého roztřáslo strachem, se rozplakal a prosil o slitování, ale byl na jediný Chalchalův pokyn odveden do skladovacího prostoru, kde byl před chvílí popraven Hovejda. Zavázali mu oči, nabídli sklenici vody a postavili ho ke zdi.
„Připravit!“ zavelel Chalchal hlasitě.
Dozorci poklekli a zamířili zbraně na Basiriho.
„Pal až do poslední kulky!“ křikl Chalchal přesvědčivě.
Ozvala se střelba. Dozorci stříleli až do poslední kulky, a tak popravovaný nemohl ani spadnout na zem. Teprve po posledním výstřelu se svalil obličejem do hromady čerstvých kravských kůží, kde zůstal ležet s rozhozenýma rukama.
.

Chalchal pokračoval až do časného rána. Nechal popravit všechny hlavní představitele režimu, kteří byli před nedávnem zatčeni a vězněni na jatkách.
Když skončil, umyl si ruce a požádal o snídani. Přinesli mu stříbrný kulatý tác a na něm teplé mléko, med, vařená vajíčka a čerstvý chléb. Dostal také ranní vydání novin – na titulní straně byla velká fotografie Hovejdy se zavázanýma očima v okamžiku, kdy do hrudníku dostal první kulku a rozhodil ruce vysoko do vzduchu.

.
.
Vyprávění plyne od začátku poklidným tempem. Život v (osm set let starém) domě u mešity je právě tak poklidný a nevzrušený. Všechno je, jak má být, všechno má svůj řád. I když venku za zdí dochází ke změnám a šáhův režim přináší novoty a bezbožnost, dům u mešity je oázou jistot – televizní vysílání do něj nemá přístup (až na jednu vzácnou výjimku), čápi sedí na komíně, kočky chodí po dvoře a vrána střeží dům. I když sousedi pořádají oslavy s hlasitou hudbou a veřejně ukazují polonahé tanečnice na televizní obrazovce, dům u mešity, střeží odkaz desítek mrtvých imámů ve sklepě. Drobná zakopnutí, jako je soulož s cizinkou na střeše mešity, na tom nic nemění.
Vichřice za zdmi domu ale nabírá na síle a zbytky vlivu obchodníků s koberci odnáší stejnou rychlostí, jakou se k moci dostávají islamisté. Hlava domu, Aga Džan, zjišťuje nejbolestněji zrovna ve chvílích převratu, že už neznamená vůbec nic, nejen ve městě, ale ani mezi příbuznými… Nevzrušený, poetický tón vyprávění se nemění, ale není už uklidňující. Stává se děsivým.
.
Sám autor o knize říká: „Tuto knihu jsem napsal pro západní svět. Vypráví o lidech, o umění, o  náboženství, o sexualitě, o filmu, o významu rozhlasu a televize. Pokusil jsem  se poodhrnout závěs a ukázat islám jako způsob života. Co se přitom zobrazilo,  překvapilo i mě samotného. V Domě u mešity zpracovávám pasáže z koránu. Jde mi  především o duch koránu a svět, který okolo této knihy vzniknul, tedy ne o korán  v náboženském smyslu.“
.

Aga Džan se šel nejdřív pomodlit, pak si nasadil klobouk, napřímil se a vydal se vstříc osudu.

Na náměstí bylo rušno. Postavil se pod strom, kde měl dobrý výhled na pódium, na němž se měl proces za chvíli  konat. Všichni se živě bavili a byli zvědaví, jak bude probíhat vykonávání islámského práva šaríi.

Objevily se tři vojenské džípy a z každého z nich vystoupilo několik islámských dozorců. Potom na náměstí přijel černý Mercedes Benz. Jeden z dozorců otevřel dveře auta. Vystoupil mladý imám. Dozorci ho doprovodili na pódium, kde se poadil do křesla s vysokým opěradlem, a zavolal: „Přiveďte ho!“

Ahmada vyvedli zpoza provizorní zelené opony. Vypadal zanedbaně a zesláble. V poslední době se opia ani nedotkl, a tak se v obličeji a v držení těla znatelnězměnil. Vlekl se jako starý pobuda, který se dlouho nemyl. Kdyby  ho soudce nepředstavil, nikdo by ho nepoznal.

Všichni se užasle dívali na Ahmada Alsaberiho, milovaného imáma, který dřív dostával hromady milostných dopisů.
Obálka titulu Dům u mešity
.

Dům u mešity, v překladu Lucie Smolky Fruhwirtové vydalo letos nakladatelství Kniha Zlín v Edici Fleet.