Dvanáct krajů

Umíte si představit býka? A tři býky?

Tak jdeme na to: tři býci, černý, bílý a rezatý. Býci s velkými rohy, krásní, velicí býci. Přesně takoví tři býci žili spolu v divočině, v pustinách savany, daleko od ostatních zvířat. Ve dne se pásli, v noci spali, nic jim nescházelo. Když se jim zastesklo po radovánkách, tančili si pro sebe a každý z nich zpíval druhým dvěma: "Ó jak jste milí, ó jak jste krásní!"  

Jednoho dne je přišel navštívit lev.

"Salaamaalikum," pozdravil zdvořilý host.

"Maalikum salaam," odvětili býci, a návštěvu uvítali, jak se patří.

"Pár dnů tu u vás zůstanu, milí býci," navrhl lev, a býci souhlasili.

Jistě víte, že lvi býky žerou. Ale protože naši tři býci, černý, rezatý a bílý, byli pořád spolu, nebáli se, že by jim mohl ublížit.  

A tak žili pospolu, lev a tři býci, černý, bílý a rezatý.  

Jednoho večera lev nenápadně zavolal stranou bílého a rezatého býka: "Přátelé moji, vím, že tu žijete už dlouho, a tak možná nevidíte něco, čeho já jsem si hned všiml. Ten černý býk, nezdá se vám na něm něco podivného? Nevšimli jste si, že z vás vypije nejvíc vody a spase nejvíc zeleně? Když to tak necháte jít dál, brzo kvůli němu budete mít hlad! A navíc, a to vy ani nevíte, v noci vám zabírá nejvíc místa na spaní! Musíte ho zabít dřív, než se kvůli němu dostanete do potíží!"  

"Zabít našeho bratra? To ne!" zafrkali oba býci a od lva se odvrátili.  

Ale od toho večera začali černého býka sledovat.  

Pro samé pokukování po bratrovi neměli čas se pořádně najíst nebo napít, a tak, zatímco černý býk se pořádně napásl a napojil, jeho soudruzi měli hlad a žízeň. Černý býk zůstával pěkně kulatý, zatímco boky bílého a rezavého býka se propadly.  

"Vidíš, bratře," šeptal bílý býk rezavému, "lev měl pravdu! Nakonec my kvůli rozežranosti  černého býka vyhladovíme k smrti!"  

A když lev znovu přišel s nabídkou, že černého býka zabijí, souhlasili.  

Zabili černého býka a lev se nažral.  

A tak žili znovu pospolu, lev a dva býci, rezavý a bílý.

Dny plynuly.  

Jednoho večera zašeptal lev po straně rezavému býkovi:  "Copak ty to nevidíš? Jsi krásně rezavý, tak jako já. Naše barvy spolu krásně ladí. A ten bílý býk, ten nám to kazí. Zabijeme ho, a pak už v savaně budou jen samé takové krásné barvy, jako je tvá a má!"  

Rezavý býk se zdráhal jen chviličku.  

Zabili bílého býka a lev se nažral.  

A potom už nepotřeboval vymýšlet žádnou lest, aby sežral i osamoceného rezavého býčka, který zapomněl, že síla je v jednotě.  

Došlo k leteckému neštěstí, při němž zahynul Američan, Brit a Senegalec. Všichni tři se dostali do pekla.

Uplynul nějaký čas, a Američan, Brit i Senegalec zatoužili dozvědět se, co nového v jejich zemích a kontinentech. I požádali ďábla o dovolení telefonovat.

"Jeden hovor pro každého," svolil vládce pekel, a Američan volá. Volá a doma mu říkají, že volí prezidenta, reformují systém a chytili Bin Ládina. Hovor netrval ani minutu, ale ďábel účtuje: "tři miliony dolarů." Američan vypisuje šek.

Pak si bere sluchátko Angličan. Telefonuje a slyší, že královna se těší dobrému zdraví. Stojí ho to dva miliony liber.

Poslední se k telefonu dostal Senegalec. Informují ho o tom, že v občanské válce v Pobřeží Slonoviny střílejí cizí jednotky do davů a rebelové nutí muže znásilňovat vlastní matky, sestry a dcery; že v Súdánu umírají děti hladem a v Kongu vojáci střílejí ženy do břicha; o hromadných vraždách v Guineji, o námořních katastrofách, o tom, že prezident se zbláznil, že AIDS devastuje půl kontinentu, o tom, že po očkovacích vakcínách ochrnuly děti, že v Burkině a v Mali je sucho a kobylky, v Zimbabwe cholera a v Nigeru epidemie meningitidy. Hovor trvá šest hodin. Ďábel trpělivě čeká, a když Senegalec zavěsí, řekne: "Sto padesát franků."

"Cože? Jenom sto padesát franků?" nevěří Senegalec svým uším.

"Ano. Z pekla do pekla, to byl místní hovor."

Jednou, je celkem jedno kdy, přijel na návštěvu jistého evropského státu africký prezident, je celkem jedno z jaké země.

Uvítán se všemi náležitými poctami, ocitl se v prezidentském paláci.

Kol dokola samé dřevo, křišťál, koberce. Hlavy států rozmlouvají, africký prezident chválí: "Máte to tu, vaše excelence, moc pěkné."

"To nic není," mávl rukou jeho evropský protějšek, přistoupil k oknu a rozhrnul závěs.

"Podívejte se sem. Vidíte tu dálnici?"

Za oknem se, skutečně, k obzoru vinula nová dálnice.

"Stojedenáct miliard to stálo," pochlubil se prezident.

Host se vrátil domů, uplynuly nějaké měsíce a evropský prezident byl připraven svému africkému příteli návštěvu oplatit.

Také jeho z letiště dovezla  vládní kolona do prezidentského paláce. Návštěvník procházel úřadovnami svého hostitele a tajil se mu dech. Kam oko dohlédlo, všude mramor, zlato, vzácné kameny.

"Máte nádherný palác,  excelence," vyjádřil svůj obdiv. "Ale řekněte mi, jak je to možné? Vy, taková chudá země… Váš státní rozpočet je jen zlomkem toho našeho…"

Hostitel mávl rukou a zavedl hosta na protější stranu sálu. Luská prsty, závěs se rozhrnuje. Za prosklenou stěnou se do dálky prostírá bujná vegetace.

"Vidíte, excelence, tu dálnici?"

Návštěvník z Evropy chvíli napíná zrak, rozpačitě mlčí, a pak musí přiznat:

"Ne, vaše excelence, nevidím nic."

"No právě,"  usmál se hostitel.

 Ngor Sene byl čistokrevný Serer, černý jako uhlí, narozený v Diakhaw. 

Ngor Sene nikdy nejedl fazole.

Bez ohledu na to, s jakou péčí je ruka kuchařčina uvařila, s jakkoli chutnou omáčkou byly servírovány a jak vzácné koření jim propůjčilo vůni, fazole nikdy nesvedly Ngora Seneho k ochutnání.

Když v míse ležely tyhle luštěniny, Ngor Sene k ní neusedl. Nakonec Ngora Seneho už lidé ani nevolali Ngor Sene – překřtili ho na Ngor Ňebbe – Ngor Fazole.

Lidi vždycky dráždí to, co je jiné. Přátelé Ngora Seného se marně vsázeli, že ho donutí fazole aspoň ochutnat.

N´Dene byla krasavice nad krasavice; s pevnými boky a vysoko posazenými prsy, tělem pružným jako liána, něžnýma očima a zářivým úsměvem vynikala nad všemi ženami. N´Dene byla přítelkyně Ngory Seneho. Jeho přátelé ji přemlouvali: "N´Dene, ty víš, že Ngor nejí fazole! Myslí si snad, že je lepší než my? Vždyť on nám ani nevysvětlil, proč náš pokrm nejí! Vždyť žádné tabu jeho rodině pojídání fazolí nezakazuje! N´Dene, jestli se ti podaří, aby Ngor polkl jednu jedinou fazolku, dáme ti, co budeš chtít. Dáme ti zavinovací sukně a bubu; dáme ti střevíčky na vysokém podpatku; dáme ti peníze a náhrdelníky."

Řekněte dívce, která se ráda parádí, že jí dáte hezké šaty, a udělá cokoliv. Zvlášť, když to není nic špatného: jenom přimět muže, který stejně tvrdí, že ji miluje, aby snědl fazolku!

N´Dene se stala ještě milejší, ještě něžnější, ještě pozornější.  Dívala se na Ngora okouzlenýma očima. Vařila mu jeho nejoblíbenější jídla. Tři noci po sobě N´Dene nespala: masírovala Ngora olejem máslovníku, zpívala mu, šeptala milostná vyznání i žhavé sliby.

Na sklonku třetí noci se Ngor zeptal: "N´Dene, má milovaná a má sestro, oč mě žádáš?"

"Ngore, můj milovaný, můj strýčku," odpověděla mladá žena, "můj nejdražší, tolikrát jsi mi říkal, že mne miluješ. Všichni vědí, že nejíš fazole, dokonce ani když jsou připravené tvou vlastní matkou. Chtěla bych jen, abys je jedinkrát ochutnal, jen jednou, fazole které uvařím já. Nikdo se o tom nedozví. Jestli mě opravdu máš rád, jak říkáš, mou prosbu nemůžeš odmítnout."

"To je tvé největší přání, má milovaná? Dobrá – zítra uvař fazole," usmál se Ngor na N´Dene.

Příštího dne N´Dene uvařila fazole, přelila je omáčkou, okořenila tak, že fazole ani nepřipomínaly. Lákavě vonící kalebasu položila před Ngora.

Ngor si omyl ruce, znovu si omyl ruce, a pak se N´Dene zeptal:

"N´Dene, má milovaná, zdalipak je tady v Diakhaw někdo, před kým nemáš žádná tajemství, někdo, kdo je tvé duši tak blízký jako ty sobě sama?"

"Ano, můj nejdražší, to je Thioro."

"Dojdi pro ni."

N´Dene přivedla Thioro, a když se obě ženy usadily, položil N´Dene další otázku:

"Thioro, máš nějakou přítelkyni, takovou, která je ti blízká jako ty sobě sama?"

"Ano, taková přítelkyně je N´Gone."

Thioro přivedla N´Gone.

N´Gone přivedla Sire, Sire přivedla Khary, Khary přivedla Djegane.

Když byl pokoj plný žen, postavil se Ngor nad kalebasu s fazolemi: "N´Dene, má sestro, má milovaná, říkal jsem ti, že nejím fazole. Kdybych ochutnal fazole, které jsi dnes uvařila, zítra by o tom věděly všechny ženy, které tu teď sedí, jejich manželé,  manželky jejich manželů a příbuzní a přátelé těch všech. Slyšela by to celá vesnice a celá země."

A když se toho večera Ngor ukládal k spánku, myslel na jednu z moudrostí filosofa Kocce Barmy: ženu miluj, ale nevěř jí.

(Podle někoho, kdo vyvěsil na web pohádku od Birago Diopa)