Úvodní stránka

Jak se vyhnout placení nájemného

komentářů 5

Moje kamarádka Lenka, které jsem mnohým zavázána, má byt.

Moje kamarádka Lenka žije v zahraničí.

A protože má byt, protože žije v zahraničí a protože jsem jí zavázána, dopřála mi okusit radostí, jichž se jinak dostává jen majitelům nemovitostí.

Lenka mě obdařila štůskem pných mocí, svou důvěrou a povzbudivou větou, že v péči o svěřený majetek určitě nebudu horší, než ona – vzpomněla toho, jak za své nájemníky platila telefonní společnosti osmdesátitisícový dluh.

 

Pár týdnů poté, co jsem od Lenky převzala klíče od bytu, jsem seděla v prostorách realitní kanceláře, se kterou Lenka uzavřela (velice nevýhodnou) smlouvu o zprostředkování pronájmu.

 

V křeslech proti mě se rozvaloval korpulentní romský pár, o kterém mi realitní agent – asi ve snaze zmírnit mé předpokládané zděšení – do telefonu tvrdil, že "pán je bílý, paní je Romka". Ve skutečnosti veěkerá "bělost" klienta pocházela z toho, že byl Olach, a svůj etnický handicap důvěryhodnosti se snažil vyrovnat ostentativní demonstrací své solventnosti – pomalu bych mu věřila, že k svému maličkému suterénnímu bytečku v dělnické čtvrti bude přijíždět v nejnovějším modelu mercedesu, řízeném olivrejovaným šoférem.

 

Prosta etnických předsudků a znalá textu smlouvy, který neumožňoval klienty realitky odmítnout, převzala jsem zálohu a předala klíče.

 

Rodina První se nastěhovala do Lenčina bytu.

 

Znovu ho vymalovali, ozdobili záclonkami a barevnými obrázky s Ježíšem a všechno se zdálo být v pořádku. Asi tak týden.

 

Po prvním telefonátu od paní První ("trouba špatně peče") kázala Lenka koupit nový sporák. Po druhém telefonátu ("nechali jsme přestěhovat přípojku k pračce z kuchyně do koupelny a chceme to proplatit") začala Lenka maličko vzdorovat.

 

Ale přesto na podzim nechala v bytě vyměnit plynová kamna  ("taková zima tady je, a manžel je churavý na plíce, to my nemužeme tady byt v takove zimě!"), která všem předchozím nájemníkům postačovala, koupila nový přímotop ("to nový topeni topí, ale taky málo!") a odmítla instalovat další plynová kamna ("ty elektrický budou moc drahý," protestovala paní První, když se dožadovala výměny přímotopu za plyn) i elektrický zářič do koupelny.

Na jaře šel pan první na laserovou korekci vady zraku a na účet nedorazilo nájemné ("my sme museli platit tu operaci," dovolávala se mého soucit paní První).

 

Nájemné nedorazilo už nikdy: paní První, jsouc upomínána, lkala, že manžel je v invalidním důchodu, je chudák nemocen a rodina nemá co do úst. Jsouc vypovídána z bytu, lkala paní První, že nemají kde hlavu složit: hledají, opravdu hledají jiné bydlení, ale nikde je nechtějí – to ten proklatý rasismus!

 

Po několika měsících přiletěla do Prahy na dovolenu Lenka. Skutečnost, že sponzoruje nejen bydlení rodiny Prvních, ale i jejich spotřebu energií, ji přiměla k originálnímu řešení: zazvonila u jjich dveří s kufrem a pohádkou o tom, že ani ona nemá kde hlavu složit. A protože byt je jej, inu… bude žít s Prvními.

 

Stačily tři dny na lehátku v kuchyni Prvních,  aby se otázka náhradního bydlení vyřešila. Ubytování rodiny Prvních sice Lenku přišlo na nějakých třicet tisíc, ale – uf – byli pryč.

 

(Pokud teď máte cukání zanadávat si na minority, počkejte raději na pokračování – rodina Prvních byli totiž úplní břídilové. 🙂  )

Tam se koukej!

komentářů 5

Stropní svítidla, nástěnná svítidla, žárovky… Pogumovaná kolečka nákupního vozíku tiše šustí na čisťounké dlažbě velkého obchodu s potřebami pro domácnost.

Mladá maminka při letmém ohlédnutí za zvlášť krásným lustrem spatřila něco neobvyklého.

" Hele, koukej, černoch!" upozorňovala polohlasem svou asi pětiletou ratolest.

Chlapeček se otočil do uličky, v níž nebylo k vidění nic než lustry, lampy, nákupní vozík a Choť.

"Co? Kde, kde?" vyptával se maminky zmateně a marně hledal to mimořádné, na co by měl zaměřit pozornost.

 

Bohužel, Choť se rozesmál (a maminka zastyděla) dřív, než mohl zjistit, jak přesně ho maminka nechápavému dítku specifikuje.

 

Khady: Zmrzačená

komentářů 18

Dělám slíbenou výjimku a do zdejší "knihovničky" řadím jednu z knih s komerčně úspěšnými názvy slibujícími čtenáři tetelení hrůzou nad barbary a potěšení z vlastní kulturní nadřazenosti.

 

 

 

Autorka, vystupující pod jménem Khady, je žena z kmene Soninků, narozená a vyrostlá v Thiesu v Senegalu. Po šťastném dětství přišla ženská obřízka a v dospívání pak domluvený sňatek s neznámým, o mnoho starším bratrancem.

 

Khady se v patnácti letech vydá za manželem do Francie a bez podpory rodiny se dostává do kolotoče vydírání, terorizování a ovládání manželem a jeho kamarády. Když má děti, manžel jí bere přídavky. Když si najde práci, manžel jí přestane dávat peníze na domácnost.  Odmítá sex a její muž si vezme druhou ženu – od Khady se očekává, že bude celou rodinu živit. Po nekonečných peripetiích se jí povede od manžela utéct, dosáhnout rozvodu a získat i s dětmi obecní byt, i když komunita imigrantů ji pořád nutí vzít manžela a spolumanželku zpátky.

 

Khady, protože je gramotná a umí francouzsky, pomáhá dalším africkým ženám v jednání s úřady a nakonec se dostane až do OSN, kde bojuje proti ženské obřízce.

 

Kniha je cenná v tom, že zmiňuje i život a vnitřní potíže v komunitách imigrantů ve Francii. Co mi na ní vadí, je její místy přehnaný patos a mezi řádky tu a tam vykukující sebelítost, která kazí jinak celkem sympatický obraz hrdinky jako silné a odvážné ženy.

 

To, že provádění ženské obřízky holčičkám je pranýřováno jako zrůdný čin (i když "po čtyřech dnech už nebolí"), zatímco provádění mužské obřízky chlapečkům nijak nekomentuje (ačkoli "viděla jsem, jak kluci chodí podivně jako kachny, s obtížemi si sedají a fňukají někdy i celý týden"), považuji za ústupek euroamerické kultuře, která pořád ještě obřízku považuje za porušení práv dítěte jen u holčiček.

 

" "Všechno v domě musí být čisté a navoněné, ale jenom přiměřeně. Nesmíš to přehnat. Když muž dorazí, přijmeš ho. Už tvoje chování musí být jiné. Oči ti musí zářit, když ho spatříš. Musíš také vědět, jakl mu posloužit. Nejdřív mu pomůžeš svléknout šaty. U stolu zůstaneš u něj. Pokud připravíš rybu, musíš odstranit kosti. Maso mu rozkrájíš na kousky. Pakliže připravíš kuře, budeš mu odtrhávat kousíčky, abymu šly krásně do úst. Musíš umět připravit nápoje, dobře je namíchat. Bisaap, buy, tamaryšek, zázvor si připravíš předem. Potom do toho přidáš koření, které dodá nápoji zvláštní chuť: cukr, muškát, zázvor, květ pomerančovníku, banánový výtažek, mangový výtažek… Ale hlavně v tom musí cítit tvoji vlastní ruku, je to stejné jako s vykuřovadly. Když dojí, nenech ho jít do postele dřív. To ty tam musíš být první a přijmout ho v lůžku. Až přijde, musí pochopit, že jsi připravená jenom pro něj. Nechej si pouze sukýnku na bocích, musí být ta nejkrásnější, co máš, a kolem pasu si vždycky vezmi perly. Perly jsou svůdné, těm muž neodolá. A když tohle všechno dopadne dobře, můžeš od něj žádat modré z nebe – půjde ho pro tebe hledat!"

 

Večer jsme občas viděly tetu Marii, nádhernou, oblečenou jako královna, po boku manžela oblečeného do téže látky. Teta Marie vždycky přivážela ze svých cest nádherné látky, ab mohla manželovi ušít oděv podobný svému. Vystupovali z taxíku, aby pozdravili maminku, a šli do kina. … Ale teta Marie byla také schopna říct svému muži při hádce: "Už tě nechci vidět!" nebo "Mám pod polštářem nůž!" "

Nedosažitelní Zimboši a Česká pošta

komentářů 12

Mívala jsem kamarády v Harare. Dva, o málo starší než já, Roberta a Viktora. V době, kdy řádky od většiny mých dopisovacích kamarádů z Afriky, Vietnamu a Ruska přetékaly prosbami o dárky, peníze nebo vízum, nosil pošťák od Viktora a od Roberta balíčky.

Spolužačky, žmoulající Pedro, mi záviděly voňavé žvýkačky,  maminčinu vázu jsem hýčkala pleteným ubrusem od Viktorovy maminky a rozplývali jsme se nad fotografiemi Robertovy čtyřleté neteře, která mi namluvila vzkaz na kazetu.

 

Časem naše kontakty řídly – Robert se stal automechanikem ("můžeš mi, prosím, poslat nějakou literaturu k automobilům Lada? Pokud možno v angličtině."), Viktor odešel pracovat do Jihoafrické republiky. Nepsala jsem jim už několik let, ale myslívám na ně.

 

A jak se tak teď v novinách množí titulky o ekonomickém kolapsu, hrozícím hladomoru, totalitě a možná i budoucích občanských nepokojích v Zimbabwe, vzpomínám na Roberta a Viktora stále častěji. Jak se jim daří? Nepotřebují něco? Možná nadešel čas, kdy bych jim mohla oplatit ovocné žvýkačky, jestli ne rovnou pletený ubrus.

 

Jenže posílat dopisy do zemí v ekonomické krizi je ošemetné. Zimbabwská pošta bývala vzácně spolehlivá, stejně jako keňská, ruská, marocká nebo ugandská, ale v Tanzánii nikdy adresáta nenašel obyčejně poslaný dopis (a někdy ani doporučený). Kdoví, jestli bída nepozměnila morálku zimbabwské pošty? Nejlepší bude, když pošlu aerogram – ten nikdo krást nebude, protože je jasné, že v aerogramu žádné peníze ani dárečky nejsou.

 

Aerogram je pruh papíru, s předtištěnou známkou a okraji určenými ke slepení. Koupíte ho, na jednu stranu napíšete adresu, druhou popíšete textem, slepíte,  pošlete. Takhle jednoduché by to mělo být, a vždycky bylo.

 

Nákupem jediného aerogramu strávil Choť na hlavní poště v Brně dobrou půlhodinku – než poštovní úřednice zjistily, že aerogramy skutečně existují, že je mají v nabídce a kam je schovaly. To bych ještě pochopila, přece jen to asi není nejvyužívanější služba.

 

Ale když jsem konečně napsala, slepila a odnesla na poštu (tentokrát již nikoli hlavní), čekal mě šok.

 

"To musíte ještě 11 korun doplatit," slyšela jsem od paní za přepážkou.

 

"Ne, nemusím. Tohle není dopis, to je aerogram. Nesmí v něm nic být a má pevnou sazbu, osm korun kamkoli po světě," rozhodla jsem se neposílat aerogram za cenu dopisu.

 

"Já se na to skočím zeptat," rozhodla se úřednice, že více hlav více ví.

 

A za pět minut jsem se dozvěděla, že "kolegyně si myslí, že to musíte doplatit."

 

"Ale tohle přece prodává Česká pošta, máte to v sazebníku," nechtěla jsem se dát.

 

"Nojo, ale ony se od ledna měnily ceny, co když se změnila i u tohohle? Ale tak víte co, hoďte to do schránky," doporučila mi ta dobrá duše. "Já vám to nevezmu, protože kdyby to náhodou bylo za víc a bylo na tom moje razítko, musela bych to doplácet sama."

 

Mezitím se za mnou utvořila fronta, děti začaly ztrácet trpělivost a já jsem to vzdala.

 

Ne, nehodila jsem aerogram do schránky. Nechci riskovat, že se za týden objeví v mojí poštovní schránce s tím, že byl poslán nevyplaceně. Zato jsem z domova zavolala na informační linku České pošty. Aerogram stojí stále stejně, osm korun, každá pošta mi ho musí vzít k přepravě. (Teoreticky…) Asi ho zkusím poslat znovu, z hlavní pošty, a když se mi to nepodaří, odešlu ho z Prahy. Tamodtud to mám vyzkoušeno.

Makoddu

Napsat komentář

 Nebe na východě bledlo a nastupující den pomalu rozpouštěl tmu.

Král – ach, jistě : bývalý král  – se na rohoži před domem naposledy poklonil Tomu, kdo vládne i vládcům. Mezi prsty protékají kuličky růžence. Bůh je veliký. Chvála Bohu, budiž Mu vzdán dík.

Další

Ndukkumaan – pohádka pro dospělé, část II.

Napsat komentář

 Temnota, která nenechala na nebi jedinou hvězdu, pohltila i osadu. Stěny jednotlivých stavení se daly rozeznat jen na vzdálenost jednoho nebo dvou kroků.

Postavy mužů, sedících u jednoho z domů, splývaly s tmou.

Tlumené hlasy, doprovázené vrzáním cvrčků, štěkotem hyen v dálce a občasným zabečením rozespalé ovce, mrazily svou vážností.

„Princové Ndukkumaanu, moji příbuzní, kterým patří mé díky! Víte, že není ničeho, co by nás rozdělovalo. Mezi vámi jsou ti, kteří mě jednoho dne nahradí a budou bdít nad touhle zemí. Jsem vám zavázán, mám k vám povinnosti. A přesto, příbuzní moji, jsem se vás nezeptal, než jsem poskytl přístřeší Makoddu Fallovi.

 

V té tmě se dá jen podle hlasu poznat, že mluví stařešina Bëlëb, vládce Ndukkumaanu.  A temnota mu odpovídá:

"Otče, copak bys nás měl žádat o svolení, než splníš svou povinnost? Král Makoddu je náš příbuzný po přeslici. Ty sám víš, že příbuzenství po meči je sice důležité, ale když člověk hledá azyl a pomoc, uchýlí se jedině k příbuzným své matky. Jak bys mohl Makoddu odmítnout? To jen kvůli tomu jsi nás sem zavolal v tuhle hodinu?“

 

„Musím vám připomínat, že Makoddu není obyčejný host? Býval naším králem! Nemluvil jsem s ním a nevím, co ho k nám přivádí. Ale co když ho běloši vyčenichají až tady? Co když se nesmířil se svým osudem a bude chtí zpátky svůj trůn? Příbuzní moji, nezapomínejme, že jsme poddanými Krále Kajooru – co uděláme, když král Samba Lawbe nebude souhlasit s tím, že jeho otec je u nás?“

 

 „Ani král jistě nezapomene na úctu a ohledy, kterými je syn povinován otci.“

 

„Nezapomene? Krev jeho matky ho vysadila na trůn, neotcovo jméno. I obyčejní lidé někdy nedbají své povinnosti, a kvůli menším věcem, než je vláda nad Kajoorem. Vidíš přece, že Makoddu nejel rovnou za svým synem do Kaweenu. On sám si asi není jist, jak ho tam uvítají.“

 

Bëlëb si ve tmě přehrne rukáv tuniky, který se mu svezl z ramene. Nevyslovil to, co ho tíží nejvíc.

 

Ani nemusí – všichni přece vědí, že on i Makoddu pocházejí z potomstva královny Biige Sukka. Bëlëb Faxa musí poslechnout zákon mateřské krve a Makoddu podpořit.

 

Ale Bëlëbovým králem je teď Samba Lawbe. Samba Lawbe má trůn, moc i vojsko. Samba Lawbe má podporu bělochů.

 

Mlčeli všichni. A všichni mysleli na totéž.

Pohádka, tentokrát pro dospělé (podle skutečných událostí)

komentáře 3

 S rukama v zápěstí zkříženýma, lokty pohodlně opřené o pokrčená kolena, seděla královna na hrubé rohoži a trpělivě čekala, až jí otrokyně zaplete vlasy do úhledných cůpků.

Sagar svou práci teprve začala – štíhlé prsty se probírají prameny vlasů na královnině temeni a lingeer s úlevou sklání hlavu. Její tvář se ocitla v bezpečném přítmí mezi nataženými pažemi. Jaká úleva!

Pro tu chvíli nemusí být lingeer Lat Sukk Sire Jogob Mbooj důstojnou šlechtičnou; sama pro sebe, schoulená v té jeskyňce nad svým břichem, smí cítit a přemýšlet jako lidská bytost, jako žena a matka.

Tolik se toho v posledních letech děje; dost na to, aby to děsilo ze snů královnu – natožpak ženu.

Z jihu přicházejí zprávy, že jakýsi Tukulér jménem Maba Jaxo Ba vede válku proti mandinským královstvím na březích Gambie. Založil prý vlastní stát, kterému říká Rip, a nejspíš se chystá na další výboje. Věří asi, že bude pokračovat ve stopách svého učitele, Umara Talla, a svým džihádem nakonec stvoří velikou a mocnou říši.

Dokonce se zdá, že by se mu to mohlo podařit: tohleto nové náboženství už má své přívržence i v řadách wolofské šlechty. Teď už i Lat Dior, král Kajoru, odvrhl víru předků.  Zapomínají, tihleti pošetilci, na své kořeny. Takhle brzy ztratí i cíl své cesty.

A na to si nemohli vybrat horší dobu: marabuti  pod Mabovým vedením začínají brojit proti válečníkům ceddo a vznešeným obchodníkům s otroky.

A do záležitostí mocných se teď pletou běloši.

Královna necítí, že ji Sagar tahá za vlasy, jak se snaží zaplést copánky co nejpevněji. Tíha, která jí svírá hruď,  sužuje daleko víc než tupá bolest v zátylku.

Jejího manžela, Makoddu Falla, připravili o trůn a na jeho místo dosadili Sambu Lawbe, mladíka, který si s vládnutím poradí, snad.

 

Je to její syn, společně dokážou udržet zemi i v téhle nejisté době.

 

Musí to dokázat, i když její dítě a její muž teď stojí proti sobě. 

Jestli bude třeba,  obleče se sama  lingeer Sire do mužských šatů a vyrazí v čele svých vojáků do boje,  jako to kdysi udělala dcera krále Lat Sukaabeho. Předkové dokážou odvahu ocenit: ta žena tenkrát Maury z kmene Tarza porazila. Ale za koho bude muset bojovat lingeer Lat Sukk Sire? A hlavně: s kým?

 

Královnina ramena se zachvěla; ten chlad, který vladařka cítí, vychází odněkud z jejích útrob. Možná to ani není chlad… ale copak smí královna pocítit strach? Má právo se bát, když je její země ohrožena? Když je ohrožena její rodina?

 

Rychle se míhající prsty malé Sagar už v práci pokročily na zátylek.

Královna vztyčila hlavu, majestátná, důstojná.

Na hranice království právě dorazilo poselstvo jejího manžela.

(Pokračování jindy.)

Povaleč domácí

komentářů 6

"Hele, kdy jsi vlastně naposled viděla Manželku?"

 

Lžička cinkla o podšálek a na bílém porcelánu se vytvořila tmavá loužička.

 

Zuzana sledovala číšníka, přecházejícího mezi stoly. Z kapsy u kalhot mu vylézaly nitě a vypadal, jako by měl za sebou obzvláště vydařený flám.

 

"Co,,,? Manželku? Nevím, asi někdy vloni… v létě, možná? Tak víš co… ona má ty děti…"

"No a co, že má děti?" rozčilila se Markéta. "Každej má děti, a chodí někdy ven, ne? Pomáhá jí on ten její aspoň doma, když ona už teda musí bejt furt s dětma?"

 

"To sotva," zapochybovala Zuzana.

 

Číšník s prázdným tácem se odploužil za bar.

 

Markéta zašermovala lžičkou: "To já bych si teda líbit nenechala. Chlap musí doma makat, rozumíš, ne aby si myslel, že za něj žencká všecko udělá! Lenoch jeden! Bych mu dala! Jestli budu mít někdy syna, tak ho budu tááák prohánět… všecko bude dělat! Aby si jako nezvyk´, že bude jen sedět a komandovat ženský. Já to tak nesnáším!" uzavřela, než změnily téma.

 

Když mi o tom referovaly, přemýšlela jsem, jestli mám opravdu počkat, až se Choť vrátí z práce (v jedenáct večer) a vysvětlit mu, že by bylo vhodné, aby  – dřív, než v půl šesté ráno vyrazí na autobus do školy – umyl nádobí, podlahy, vyžehlil a trochu poklidil. Pokud se teda nestihne vrátit z Olomouce na oběd, to by místo vysedávání u oběda před odchodem do práce mohl aspoň pověsit prádlo.

 

Nebo bych mu mohla navrhnout, aby – když se odpoledne vrátí ze školy, kam jel rovnou po noční směně – vzal děti na hřiště, že si zatím trošku odpočinu. Vyspat se přece mohl ve vlaku, no ne?

 

Jo, já vím, dělám čtyřiadvacítky sedm dní v týdnu, zatímco Choť má po deseti pracovních dnech celé tři dny volna (které, nevyjdou-li na víkend, promarní na univerzitě), takže by je mohl (když na víkend náhodou vyjdou) prokmitat v domácnosti. Nádhera.

A víte co? Já ho ty tři dny klidně nechám povalovat v posteli nebo šmejdit po obchodních centrech. Jen ať si povalování a šmejdění užije, (když už si užívá "stojky" po výplatě), dokud nechodím do práce… 

 

Smiley bronze 3204923.gif 

Jak (ne)dešifrovat blog

komentářů 9

Nejspíš každý čtenář disponuje určitou dávkou fantazie, protože bez ní by nemohl číst. Ale kdo určí, kde končí fantazie a začíná fantazírování?

Smiley emoticone msn cellulaire discute.gif 

Právě jsem měla telefonát. Volal nejmenovaný(!!) kamarád, že prý se mu doneslo, že o něm na blogu píšu, že má druhou ženu. A co že je to za pomluvy.

A že píšu taky o jiném, že neumí číst ("všichni vědí, že je to on, přece jsi mu pomáhala") , a přitom jsem se jich ani nedovolila, jestli o nich můžu psát…  Smiley circonspect 2403.gif 

 

Omluvila jsem se za to, že mě kamarád a jeho partnerka inspirovali k napsání kapitoly o obědě s manželi, kteří překonávají komunikační bariéry. Odmítla jsem se omluvit za neexistující článek o druhé manželce (tedy, ten článek existuje, ale nemá žádnou souvislost s pánem, který na tomto blogu vystupuje jako Alioune Sarr). 

 

Zrovna tak nebudu s omluvami volat ani dalšího kamaráda – bývalého azylanta, který shodou okolností kdysi neuměl číst a dělal zedníka, stejně jako v tomto blogu zmíněný imaginární (!!!) otec tří synů jménem Latyr.

 

Zejména mě zaujalo to, že v kapitole Telefonát od bigamisty prý "všichni " druhý konec Evropy okamžitě dešifrovali jako Španělsko,  a v Modouovi bystrozrace odhalili nebohého "Aliouna"  – předpokládám že podle zmínky o dospělé dceři, jako by chudák "Alioune" byl můj jediný senegalský kamarád s dospívající(!) dcerou.  

Pátrače po pravé identitě osob z blogu želbohu vůbec nenapadlo, že v rámci nezbytné diskrétnosti a literárních úprav bigamista z Telefonátu třeba vůbec NENÍ na druhém konci Evropy, že možná ani nemá dceru (dcera v článku figuruje pro elegantní ilustraci věku snoubenky), případně že bigamistova první manželka nemusí být česká a bigamista sám možná ani není Senegalec. 😉  Koneckonců, šlo jen o příběh uvádějící zamyšlení nad situací manželsky podváděných žen.

 

Koho by napadlo, že mezi čtenáři jsou takoví (takové), kteří nedají pokoj, dokud nenajdou někoho, na koho popis polygamního manžela (negramotného uprchlíka, napraveného alkoholika a kdovíkoho ještě) sedí aspoň malinko, aby se mohli zaradovat, že ho "poznali".

 

Dovolte mi tedy přidat jedno vysvětlení pro ty, kdo touží po drbech a doufají, že je naleznou zde:

Tento blog, jak už jsem někde psala, sloužil jako pokusné pole pro některé části rukopisu knížky o (zejména senegalských) imigrantech.

 

Nikoli o konkrétních lidech, ale o konkrétních příbězích.

 

Ne všechno, co je tu popsáno jako moje nebo Choťovy vlastní zážitky, jsou skutečně naše osobní (to už někde ostatně odhalila Karimah), i když většina ano.

 

Osudy některých lidí, které znám, jsou tak zajímavé (anebo typické), že jsem některé jejich části dala dohromady a vytvořila lidi, kteří nikdy neexistovali (ačkoli příběhy z jejich životů jsou pravdivé).

 

Myslím, že ze všech osob, o nichž jsem psala, jsou dočista "praví" snad jen Mar Ndiaye a pan Mendez (Mar Ndiaye se ovšem ve skutečnosti jmenuje jinak).

 

Takže, lidi, mějte rozum: než si uděláte závěr, že Mamadou X prodává drogy a vzal si třetí ženu, protože na tomto blogu je příbeh o drogy prodávajícím a potřetí se ženícím Salifovi Y, který je stejně jako Mamadou X zaměstnán v bance, berte v potaz taky básnickou licenci (a bezpečnostní mlžení) a nevinného Mamadou X nechoďte udávat na policii ani se (pokud jste jeho manželka, nebo jedna z nich 😉 ) s ním kvůli mému blogu nerozvádějte.

Děkuji za pochopení.  Smiley mini irlandais 2839.gif 

Harém na výletě do ZOO

komentářů 10

Kůži přivyklou chladivému přítmí metra ovanul horký dech ulice. 

"Jsme tu moc brzo," oznámila jsem Choti. "Nigeria přijde až za třičtvrtě hodiny."

A co můžete dělat, když před sebou máte skoro hodinu čekání u stanice metra Nádraží Holešovice, kde široko daleko není nic než beton, a máte s sebou dvě malé děti?

"Tak se zatím aspoň najíme," nechala jsem se inspirovat potomkem, visícím na držadle dveří restaurace rychlého občerstvení.

 

V ruce umělohmotný tác s jídlem, poohlížela jsem se po volném stolku. Choť dokáže hlídat děti a zároveň sledovat okolí: "Podívej, tamhle už je Nigerijcova žena!" . Za prosklenou stěnou se ve sluníčku zaleskla zlatavá záplava vlasů nad kočárkem. Vskutku, byla to "Nigerijcova žena". A mířila, stejně jako my, do McDonalds. Někdy je výhoda, že se nedá jít nikam jinam.

 

"Tak kam si sedneme?" rozhlédla se, když už jsme s tácy v rukou stály v uličce obě a se dvěma kočárky, čtyřmi dětmi a jedním mužem blokovaly průchod ostatním zákazníkům. Restaurace byla beznadějně obsazená.

 

"Koukněte, tamhleti zrovna odcházejí," osvědčil se Choťův postřeh podruhé. Naše reakce se mu asi nezdála dostatečně bystrá, protože uchvátil nekočárkové děti (jedno naše a jedno "Nigerijcovo"), dovlekl je k uvolněnému stolku a usadil je vedle sebe na lavici.

 

"Mami?" otočilo se Nigerijcovo dítě po Nigerii.

 

"Mami, pojď sem!" zavolalo na mě moje dítě.

 

Středněvěká paní od vedlejšího stolku se ohlédla a chvíli si nás prohlížela, pěkně jednoho po druhém. Tři dospívající dívky, které jí dělaly společnost, okukovaly jen kradmo. Hovor u jejich stolu vázl.

 

Děti u našeho stolku se dělily o kuřecí nugety. Paní  od vedlejšího stolku z nás nespustila oka. Děti u našeho stolku se dělily o ovoce. Paní od vedlejšího stolku natahovala krk, aby jí nic neuniklo. Děti u našeho stolku se přetahovaly o láhev s mlékem.

 

"Tak co budeš dneska vařit?" zeptala jsem se Nigerie.

 

"Já? Já nevařím, dneska přece vaříš ty! Ty máš dneska kuchyň, já mám ložnici!" odtušila Nigeria.

 

Paní odvedle vypadala, že bojuje s pokušením pochytat svoje kuřátka pod křídly a vyvléct je z restaurace za syčení "tohle není nic pro dětské uši!". 

 

Ale vydržela a dočkala se i chvíle, kdy Nigerijcovo dítě oslovilo Chotě "tati"…

 

Aspoň měla doma co vyprávět.

Máj, lásky čas – Rady pro méně obvyklé situace

komentářů 5

Po první a druhé části článků o  častých otázkách a odpovědích jsem si uvědomila, že i některé méně časté otázky jsou zajímavé.

Tak třeba:

 

Manželova senegalská sestřenice mě nenechá vařit. Už několik týdnů nám každý den nám posílá jídlo, jako bych neuměla udělat večeři. Nevím, jak jí říct, že mi to vadí?

 

Rodina se o vašeho muže i o vás chce postarat. Je pochopitelné, že vám posílá jídlo, ale je zvláštní, že ho váš muž přijímá a jí, zvlášť pokud pokrm přichází stále od téže osoby. K rozšířenou praktiku v pokusech o ovlivňování "bohatých emigrantů" ve svůj prospěch totiž patří přidávání "kouzelných přísad" do jídla dotyčného "bohatého emigranta". Potenciální oběti, které jsou si této situace vědomy, zpravidla jídlo přijmou a vzápětí rozdají žebravým tálibům .

 

Nejjednodušší cestou, jak zamezit nechtěnému přísunu potravy, je oslovit vaši tchyni. Upozorněte ji, že švagrová vám už delší dobu posílá obědy a diplomaticky naznačte, že si toho vážíte, ale vařit umíte také. (Není od věci při této příležitosti přinést vlastnoručně uvařené jídlo tchyni – beztak to patří mezi vaše povinosti, a bude se vám aspoň snadněji navazovat hovor na toto téma.)

 

Pokud tchyně sama není do komplotu zatažena, rychle zjedná pořádek.

 

V opačném případě (ano, i to se může stát) je každá rada drahá.

 

 

 

Co potřebuji, abych se mohl oženit se Senegalkou? Přes internet jsem se s jednou seznámil: jmenuje se Inocencia Akande, je moc hezká, píše dobře anglicky a měla chuděrka tvrdý život; zemřel jí otec, matka někde na vesnici nemá práci a ještě živí Inocenciino dítě, protože Inocenciin přítel tu chuděru (Inocencii) zbil a opustil, když se dozvěděl, že je těhotná. Inocencie pracuje jako sekretářka v Dakaru a píše mi vážně krásné dopisy, moc bych chtěl, aby se už měla líp. Jen nevím, jaké papíry přesně potřeuju, ptal jsem se u nás na cizinecké policii a dali mi nějaký seznam, ale prý stejně musí nejdřív mít vízum. Poslal jsem Inocencii 200 euro na pas, až ho dostane, tak to můžeme začít vyřizovat.

 

Předně, "Inocencia Akande" velmi pravděpodobně pochází z Nigérie a se senegalským venkovem má společný jen kontinent výskytu. Maličká pravděpodobnost, že by mohlo jít o dceru nigerijského, ghanského či jiného přistěhovalce do Senegalu se ještě snižuje tím, že ("chuděra sirota") Senegalka, která mluví dobře anglicky, nejspíš studovala na univerzitě, nebo alespoň na velmi dobré (ne státní) střední škole, což by bylo velmi zvláštní u dívky s popisovaným životním příběhem. Pas v Senegalu nestojí 200 Euro, ale zhruba 30. Na svatbu zapomeňte.

 

 

Historka s "Inocencií" kupodivu není vymyšlená. Čech, který si "Inocencii" chtěl vzít, skutečně existuje. Moje doporučení ho zaskočilo a zarmoutilo; nechtěl Inocencii ublížit, "co kdyby to byla pravda, co mu psala".

 

Slečna Inocencie se rozběsnila hned, když navedený nápadník začal klást dotěrné otázky: jakže se jmenuje ta vesnice, kde žije její matka? Nu dobrá, že má Inocencie nesenegalské jméno, když její otec byl ze Sierry Leone… a jak se jmenuje paní maminka, co žije v té vesnici? Nápadník tam má shodou okolností známého, třeba by mamince mohl s něčím pomoct?  Slečna (byla-li to vůbec slečna) napsala nápadníkovi sprostý dopis, že má výslechů a nedůvěry po krk a když je nápadníkovi líto peněz na její lepší život, tak ať táhne k čertu.

 

Monomotapa

Napsat komentář

Megality v oblasti jižní Afriky se často vyskytují ve spojitosti s dalšími kamennými stavbami, z nichž nejznámější (a také nejrozsáhlejší a nejstarší) jsou zříceniny Velkého Zimbabwe.

A close up of Great Zimbabwe ruins, 2006 Další

Ngor Ňebbe

komentáře 4

 Ngor Sene byl čistokrevný Serer, černý jako uhlí, narozený v Diakhaw. 

Ngor Sene nikdy nejedl fazole.

Bez ohledu na to, s jakou péčí je ruka kuchařčina uvařila, s jakkoli chutnou omáčkou byly servírovány a jak vzácné koření jim propůjčilo vůni, fazole nikdy nesvedly Ngora Seneho k ochutnání.

Když v míse ležely tyhle luštěniny, Ngor Sene k ní neusedl. Nakonec Ngora Seneho už lidé ani nevolali Ngor Sene – překřtili ho na Ngor Ňebbe – Ngor Fazole.

 

Lidi vždycky dráždí to, co je jiné. Přátelé Ngora Seného se marně vsázeli, že ho donutí fazole aspoň ochutnat.

N´Dene byla krasavice nad krasavice; s pevnými boky a vysoko posazenými prsy, tělem pružným jako liána, něžnýma očima a zářivým úsměvem vynikala nad všemi ženami. N´Dene byla přítelkyně Ngory Seneho. Jeho přátelé ji přemlouvali: "N´Dene, ty víš, že Ngor nejí fazole! Myslí si snad, že je lepší než my? Vždyť on nám ani nevysvětlil, proč náš pokrm nejí! Vždyť žádné tabu jeho rodině pojídání fazolí nezakazuje! N´Dene, jestli se ti podaří, aby Ngor polkl jednu jedinou fazolku, dáme ti, co budeš chtít. Dáme ti zavinovací sukně a bubu; dáme ti střevíčky na vysokém podpatku; dáme ti peníze a náhrdelníky."

 

Řekněte dívce, která se ráda parádí, že jí dáte hezké šaty, a udělá cokoliv. Zvlášť, když to není nic špatného: jenom přimět muže, který stejně tvrdí, že ji miluje, aby snědl fazolku!

 

N´Dene se stala ještě milejší, ještě něžnější, ještě pozornější.  Dívala se na Ngora okouzlenýma očima. Vařila mu jeho nejoblíbenější jídla. Tři noci po sobě N´Dene nespala: masírovala Ngora olejem máslovníku, zpívala mu, šeptala milostná vyznání i žhavé sliby.

 

Na sklonku třetí noci se Ngor zeptal: "N´Dene, má milovaná a má sestro, oč mě žádáš?"

"Ngore, můj milovaný, můj strýčku," odpověděla mladá žena, "můj nejdražší, tolikrát jsi mi říkal, že mne miluješ. Všichni vědí, že nejíš fazole, dokonce ani když jsou připravené tvou vlastní matkou. Chtěla bych jen, abys je jedinkrát ochutnal, jen jednou, fazole které uvařím já. Nikdo se o tom nedozví. Jestli mě opravdu máš rád, jak říkáš, mou prosbu nemůžeš odmítnout."

 

"To je tvé největší přání, má milovaná? Dobrá – zítra uvař fazole," usmál se Ngor na N´Dene.

 

Příštího dne N´Dene uvařila fazole, přelila je omáčkou, okořenila tak, že fazole ani nepřipomínaly. Lákavě vonící kalebasu položila před Ngora.

Ngor si omyl ruce, znovu si omyl ruce, a pak se N´Dene zeptal:

 

"N´Dene, má milovaná, zdalipak je tady v Diakhaw někdo, před kým nemáš žádná tajemství, někdo, kdo je tvé duši tak blízký jako ty sobě sama?"

"Ano, můj nejdražší, to je Thioro."

"Dojdi pro ni."

N´Dene přivedla Thioro, a když se obě ženy usadily, položil N´Dene další otázku:

"Thioro, máš nějakou přítelkyni, takovou, která je ti blízká jako ty sobě sama?"

"Ano, taková přítelkyně je N´Gone."

Thioro přivedla N´Gone.

N´Gone přivedla Sire, Sire přivedla Khary, Khary přivedla Djegane.

 

Když byl pokoj plný žen, postavil se Ngor nad kalebasu s fazolemi: "N´Dene, má sestro, má milovaná, říkal jsem ti, že nejím fazole. Kdybych ochutnal fazole, které jsi dnes uvařila, zítra by o tom věděly všechny ženy, které tu teď sedí, jejich manželé,  manželky jejich manželů a příbuzní a přátelé těch všech. Slyšela by to celá vesnice a celá země."

A když se toho večera Ngor ukládal k spánku, myslel na jednu z moudrostí filosofa Kocce Barmy: ženu miluj, ale nevěř jí.

(Podle někoho, kdo vyvěsil na web pohádku od Birago Diopa)

Přivolávač deště

Napsat komentář

 Obálka: Přivolávač deště Orientalista, spisovatel a překladatel Jaroslav Olša sestavil společně se hararským univerzitním profesorem a literárním vědcem Mbongeni Malawou výbor z moderních zimbabwských povídek.

Vzhledem k tomu, že vybrané povídky byly psány různými autory v rozsahu téměř celého staletí, je i u opakujících se námětů (národní osvobození, apartheid, rasismus, polygamie nebo nacionalismus) vidět posun názorů v čase a rozdílnost náhledů jednotlivých autorů.

Velmi podrobné informace o povídkách naleznete ZDE , informace o zimbabwském umění a o mýtech, kterými je v zahraničí opředeno ZDE (rovněž z pera Jaroslava Olši jr., který v letech 2000 – 2006 působil na zastupitelské misi České republiky v této jihoafrické zemi).

 

Ulicí lemovanou kvetoucími jacarandami projela limuzína. Děti se rozkřičely, protože to určitě musel být někdo strašně důležitý, když sem přijel až z Anglie jen proto, aby jim vrátil jejich zem. Žena sledovala auto ještě kus dál po ulici, ale pak její nadšení ochablo. To ještě nebyla ta pravá chvíle – prostě jenom jedno další auto…

 

"Nemůžeme vědět, v kterém voze princ bude, až kolem nás projede," vysvětloval muž. "To je kvůli jeho bezpečnosti. mávat proto budeme na všechna auta, která kolem nás projedou, protože v jednom z nich určitě bude."

 

…Muž v jedné ruce držel láhev oroseného piva a druhou objímal ženu. Měl zapnutou televizi a trval na tom, že napřed se chce podívat na vyhlášení nezávislosti. Už jí zaplatil a ona peníze zmuchlala do žlutého kapesníčku, který si pověsila na ramínko podprsenky. Stadion předurčený fotbalu byl naplněný k prasknutí. Nejprve se uprostřed plochy tančily národní tance. Žena se zase stáhla do bezpečí svých myšlenek a pozorovala měnící se sled obrazů v televizi.

 

Nový premiér mluvil dlouho a lidé tleskali a křičeli. Nadšením zvýšené hlasy… Vzrušením z okamžiku… Hlasy zvýšené vzrušením z té slavnostní chvíle. Nový premiér hovořil do mikrofonu, zatímco ženy v průběhu projevu nepřestávaly tančit. Lidé mávali vlajkami, kdykoli uslyšeli, že se vše brzy změní. Bude práce a víc peněz. Dostaneme půdu a školy. Přijde bohatství a bude dost jídla. Žena si všimla, jak princ ve svém neposkvrněném bílém obleku nehybně sedí. Říkalo se, že jeho matka nemohla přijet, ale co se téhle akce týkalo, byl princ stejně důležitý, jako ona. Nový premiér se zmínil o princi a všichni začali jásat.

 

Muž dívající se na televizi na chvíli odběhl do kuchyně pro další pivo. Rozhodl se oslavit nezávislost tím nejsprávnějším způsobem – chladivým pivem a hřející ženou. Za deset minut bude půlnoc, už by se asi měla svléknout. Na obrazovce utíkaly minuty. Princ a premiér zamířili k vysokému stožáru s vlajkou uprostřed stadionu. Stará vlajka se třepotala ve větru, ta nová zatím visela dole. Muž položil ženu na zem. Vstoupí do nové éry na úrovni a vítězně. Roztáhl jí nohy. Odbíjela půlnoc a nová vlajka stoupala vzhůru. Magický čas, čas změny. Zelená, žlutá a bílá barva nové vlajky. Jídlo, bohatství a usmíření pro tuto zemi.

 

Když dosáhl svého, poslal ji domů. Po probuzení byl raději sám. Potkali se pod jacarandami, když čekali na prince.

 

Ráno zahlédla ty malinké vlaječky – tu starou i tu novou – zachycené na živém plotě."

(z povídky Den nezávislosti od Yvonne Vera, antologie Přivolávač deště)

Na cestě

Napsat komentář

V pondělí večer vysílal první program České televize cestopisný dokument o Senegalu. Opožděný divák jej může shlédnout po kliknutí ZDE , francouzsky mluvící se ještě možná podiví, proč jsou slova "mám dovolenou, tak jsem si vyšel na ryby" přeložena jako "za celý den jsem chytil jen tři rybičky."

Máj – lásky čas II

komentářů 15

Vaše názory jsou rasistické a generalizující. Můj přítel je dokonale naturalizovaný. Vůbec se nepodobá jiným Afričanům, naprosto přijal za své evropské hodnoty a způsob života. Je úplně jiný, než ostatní!

Ano, je možné, že se takový jedinec tu a tam v historii vyskytne. Daleko větší je ovšem pravděpodobnost, že si to jen namlouváte. Pokud člověk přešel do jiné kultury už v dospělosti, jen stěží ji přijme zcela a bez výhrad za vlastní. Nevěříte? Zkuste si představit samu sebe – skutečně byste se v Africe naturalizovala natolik, že byste se s radostí zúčastnila upalování zlodějů a vymítání démonů, manželovi myla nohy, pro své dcery pozvala šikovnou obřezávačku a za zdravím kypící protivnou tchyni beze slůvka odmluvy vykonávala všechny domácí práce? A za jak dlouho byste se naučila chápat a tolerovat, že vás váš eskymácký manžel nabízí k sexuálnímu použití návštěvám?

 

Samozřejmě, že váš přítel (manžel) je úplně jiný, než ostatní. Každý je úplně jiný, než ostatní. Bojím se ale, že víra v nepatrnost vlivu prvních dvaceti nebo třiceti let na další život člověka je bláhová.

 

 

 

Q (velmi častá): Manžel se odmítá angažovat v jakémkoli vyřizování. Řekl mi, aťmu to vízum nějak zařídím. Pořád tvrdí, jak mě miluje, ale nic pro náš vztah nedělá.

 

 

Cizinci (nejen subsaharští Afričané, už jsem takovou stížnost přečetla i od družek Tunisana, Alžířana a Turka) mají často sklon nechávat své evropské manželky, aby za ně všechno obstarávaly. Částečně je to pochopitelné – jsou v neznámém prostředí a manželka se orientuje lépe. Nebezpečí tkví v tom, že něco zařídíte jednou a pak už zařizujete pořád… a pořád… a pořád. Africká, potažmo arabská žena by se s největší pravděpodobností tolik nezapojovala. Muž je jednou muž, dospělý a svéprávný, tak ať se stará. I o své papíry. Pomoc je samozřejmě na místě, ale opravdu jen pomoc. V opačném případě riskujete, že miláček už nikdy nehne prstem, a ještě vám za pár let vyčte, jak ho svou aktivitou ponižujete ("pořád za něj všechno děláte, jako by si to neuměl zařídit sám").

 

 

 

 

Q: Manželova sestra si mi stěžuje, že jí manžel přestal dávat peníze. Přitom jsem jí vysvětlila, jak je život v Evropě těžký a že peníze nemáme.

 

 

Manželovým příbuzným nikdy (!!) nevyprávějte o těžkostech života v Evropě. Nejen, že vám neuvěří (viděli to přece v televizi), ještě získáte pověst nepřejícího lakomce, který jim věší bulíky na nos, aby si připravil půdu k "nicnedávání". O běloších je známo, že příbuzné nectí a bělošky svým manželům brání dávat příbuzným peníze.  Pokud vyslechnete takovou stížnost, jaká je uvedena výše, s pravděpodobností hraničící s jistotou to znamená skryté obvinění, že za vším stojíte vy, a zároveň žádost, abyste s tím "teda sakra něco udělala". Pokud je to manželova sestra starší, není od věci naklonit si ji dárkem.

 

 

 

 

Q: Přítel mě seznámil se svou sestrou a dvěma mladšími bratry. Myslí to se mnou asi vážně?

 

 

Bohužel, pro účely "schvalování nevěsty" jsou sestry a mladší bratři nedůležití. Nejhlavnější kritérium společenské vážnosti je vždycky věk – i vysoký státní činitel ve věku kolem padesátky bude, je-li slušně vychován, projevovat hluboký respekt osmdesátiletému zemědělci. Mladší bratr poslouchá staršího bratra, sestry jsou si také podřízené navzájem. Přitom ještě platí, že sestry jsou (bez ohledu na věk) společensky níže, než bratři. Pokud vás tedy váš milý nepředstavil zrovna strýčkovi, staršímu bratrovi nebo rodičům, není důvod se znepokojovat (ani si dělat naděje).

 

 

 

K otázce stravovacích problémů (které neznám) musím využít zprostředkované zkušenosti. Zde je čerstvý výňatek z úžasného popisu jídelníčku od manželky jistého ne-senegalského Západoafričana:

 

 

"Rýže nejčastěji s červenou (občas hnědou, výjimečně zelenou – ale vždy přemaštěnou) omáčkou je nejzdravější a nejvýživnější jídlo na světě.

– Brambory nejsou jídlo (malá brambůrka lze využít k tomu, že se hodí do červené omáčky).

– Ze špenátu, krupicové a jiných kaší (a všem, co je v polotuhém skupenství) a polívek se manželovi zvedá žaludek (nikdy je nezkusil).

– Tuňák se jí v bagetě, nikoli v těstovinovém salátu.

– Ostatní druhy ryb se přidávají do zelené omáčky.

– Těstoviny nejsou jídlo.

– Kuskus jedí jenom Arabové.

– Karbanátky jsou poživatelné, když se zalijou červenou omáčkou a podávají se s rýží.

– Palačinky se taktéž polévají červenou omáčkou.

– Bramboráky nejsou jídlo, protože jsou z brambor.

– Po bábovce, sušenkách a čokoládě se netloustne, protože nic z toho není jídlem (a neměla bych to tudíž jíst). Ovocný koláč je divný.

Do svého jídelníčku můj muž adoptoval jen hranolky, smažené rybí prsty a zmrzlinu. Nevím, zda jsem si takový "úspěch" přála."

 

 

Pro první část (Máj – lásky čas I)  klikněte prosím ZDE

Pro následující část – Máj – lásky čas. Rady pro méně obvyklé situace klikněte prosím ZDE

Máj, lásky čas I.

komentářů 11

Dostávám e-maily. A vzkazy.

Od dívek, manželek a matek dětí Afričanů.

Poctivě na všechny odepisuji a přitom ve mně sílí dojem, že je nutně zapotřebí nějaké "vztahové kuchařky", něčeho takového, jako mívala kdysi na svých stránkách Nigeria . Něčeho, jako byly rady pro stolování.

 

Zde je první výtah z FAQ (často kladených otázek):

 

 

Q: "Mám afrického přítele a ráda bych zjistila něco víc o africké kultuře."

 

 

A: Termín "africká kultura" je stejně nesmyslný, vlastně ještě nesmyslnější, než termín "evropská kultura". (Panafrikanisté, kamenujte mě.)

 

Rozdíly mezi Senegalcem a Zambijcem nebo Etiopanem a Jihoafričanem jsou ještě větší, než rozdíly mezi Švédem a Řekem nebo Švýcarem a Rumunem. Jistě, můžete si na hlavu nechat naplést copánky a v batikovaném tričku poskakovat na rytmy reggae, ale dokud nezjistíte aspoň, z jakého kmene váš milovaný pochází, nemáte naději dozvědět se něco o jeho kultuře.

 

 

 

Q: Čekám se svým africkým přítelem už druhé dítě, ale on se pořád nemá k tomu, aby s námi začal trvale žít.

 

 

 

 

A: Bohužel, pro všechny Afričany bez výjimky platí, že dítě od jiné ženy než od manželky* (tj. od
jakékoli přitelkyně) nemá váhu ani hodnotu legitimního potomka. V afrických podmínkách by se o takové děti staraly babičky nebo tety z otcovy strany, případně by si nemanželské děti vzal k sobě otec poté, co se právoplatně ožení (s nějakou jinou ženou, pochopitelně). Tyhle děti mají skoro vždycky podřízený status, trpí za svůj nemanželský původ a v rodině plní spíš funkci služek nebo sluhů.

 

 

V českých podmínkách můžou nemanželské děti, u nichž česká matka uvede otce do rodného listu dítěte, znamenat možnost legálního pobytu v zemi a je naivní myslet si, že k "legalizujícím dětem" bude mít tatínek, kterému třeba ani o nic jiného nešlo, hluboký vztah.

 

 

* Pozor: slovo "manželka" znamená v tomto kontextu vždycky jen ženu, s níž muž uzavřel náboženský svatební obřad a jejíž volbu schválila rodina. "Úřední" manželka je v očích muže i společnosti pořád jen pöuhou milenkou.

 

 

 

 

Q: Můj muž nemá legální práci. Pořád říká, že žádnou nemůže sehnat, a když jo, je hrozně špatně placená.

 

 

 

 

A: Imigranti, zvlášť ti "neintegrovaní", si často představují, že obvyklý nástupní plat v Evropě, ČR nevyjímaje, je 50.000 čistého za nekvalifikovanou práci. Slušné zaměstnání samozřejmě může sehnat i cizinec (za předpokladu, že je v Česku legálně), zvlášť v Praze.  Potíž je v tom, že s profesním životopisem, do jehož kolonky Pracovní zkušenosti by se dalo napsat tak maximálně "povaleč v Lagosu" a "kuplíř z Václaváku", a do kolonky Jazykové znalosti "pidgin English" nebo "lámaná francouzština" na něj rozhodně nečeká post ředitele banky. Takže jediná možnost je zatnout zuby a pár let vydržet, dokud nezíská dost praxe a doporučení, případně absolvovat nějaké rekvalifikační nebo počítačové a jazykové kursy. (Choť koneckonců taky začínal pracovat 12 hodin každou noc za 8.000 měsíčně, a jestli má dneska šestkrát víc, tak je to jen proto, že vydržel pět let popolézat na žebříčku pracovních pozic u různých firem a kvůli praxi strpět i nížší plat. Dneska je situace o něco lepší, slyšela jsem o případech, kdy Afričan bez praxe a zkušeností začínal v Praze jako skladník s nástupním platem 18.000 Kč.)  

 

Záleží ovšem na tom, jaké má váš muž představy, protože jestli touží po čtyřiceti tisících čistého (jaké mívají lovci turistů na pražském Václavském náměstí), tak tedy takovou legální práci bez vzdělání a praxe asi nesežene.

 

 

 

Q: Přítel mi zakazuje stýkat se s kamarády. Říká, že ho musím poslouchat, že v Africe žena poslouchá muže.

 

 

 

 

A: V Africe (kde přece nejste, nebo snad ano?) žena poslouchá své rodiče a starší sourozence. Až když se vdá (!!!), teprve potom se podřizuje svému manželovi.  (Nebo to aspoň šikovně předstírá.) Ne příteli, ne milenci, žádnému cizímu chlapovi, pouze manželovi. A to ještě často dělá jen v případě, že ji její muž dokáže uživit.

 

 

 

 

Q: Manželův kamarád se oženil v mešitě. Je nějaký rozdíl mezi svatbou tam a na radnici? Mají prý nějakou smlouvu.

 

 

 

 

A: Samotná svatba v mešitě nebo podle islámského práva není v ČR platná. Ve smlouvě je zanesena výše obvěnění, které ženich vyplatí nevěstě, podmínky, které si oba vymíní (třeba, že nevěsta bude smět studovat nebo sama cestovat) a výše odstupného, které ženich nevěstě vyplatí v případě rozvodu. Svatba na radnici má oproti tomu váhu před našimi úřady, ale pro mnoho Afričanů není morálně závazná (i když má tu výhodu, že legalizuje pobyt v EU).

 

 

"Papírové" manželce může muž kdykoli beze stopy zmizet. Jediná (jakás-takás) záruka je afrického přítele dovléci do kostela (mešity), v optimálním případě s ním předtím vůbec nemít pohlavní styk a nechat se před svatbou seznámit s rodinou, tj. především s matkou, otcem a staršími bratry. (Úplně ideální je zajet si před svatbou podívat na manželovu rodinu tam, odkud pochází, ale to samozřejmě není vždycky možné). Rodinu je v každém případě zapotřebí si co nejvíc naklonit, protože jeidně rodina (a přátelé) můžou intervenovat v případě neshod nebo hrozícího rozvodu.

 

 

 

Q: Máme s mužem "oddělený majetek". Znamená to, jak mi manžel říká, že se musíme starat každý sám o sebe?

 

 

 

 

A: Oddělený majetek nemá nic společného s tím, že tě muž musí živit. To je jeho povinnost za všech okolností. "Živit, napájet a šatit", říká se v Senegalu.  V praxi to znamená, že náklady na domácnost nejsou ženina starost. Stejně tak od něj můžeš chtít (peníze na) šaty, boty, make-up, návštěvu holiče, léky. Naopak, jeho starost nejsou žádné domácí práce. On má právo očekávat, že denně dostane v uklizené domácnosti teplé a dobré jídlo, bude mít vypráno, vyžehleno atd. Jak to zařídíš, je tvoje věc. Pokud pracuješ, pořídíš si služku nebo (s manželovým svolením) pozveš příbuznou, která to za tebe obstará. Jemu není nic do toho, jak to uděláš, tobě není nic do toho, jak on udělá to, že vás zabezpečí… ale udělat to musí, stejně jako ty musíš plnit svoje povinnosti. Pokud tě neuživí, nemá nárok od tebe něco chtít nebo si na něco stěžovat, a pro tebe je to dostatečný důvod k rozvodu. Mladé Afričanky obvykle od mužů, kteří se o ně náležitě nepostarají,  velmi rychle odejdou.

 

 

Nevidím důvod, proč by měla evropská žena poskytovat africkému muži africký servis a od něj nechtít ani africký (zajištění rodiny) ani evropský (pomoc v domácnosti, například). Dohodněte se na jednom modelu – buď se podělíte oba o všechny povinnosti, nebo si je rozdělíte. Nedopusťte ale, aby povinnosti byly vaše a práva manželova.

 

 

Pokračování: Máj – lásky čas II. a Máj – lásky čas, rady pro méně obvyklé situace

 

Celý poplatek, půl ošetření?

komentářů 14

 

Následující text je téměř doslovný přepis telefonického rozhovoru s mým osmdesátiletým příbuzným.

 

"Ahoj, jak je ti? Byl jsi s těmi bércovými vředy u doktorky, doufám?"

"Nojo, byl, to víš, že jo…"

"A co? Dali ti na to něco?"

"Jo, poslala mě na kožní…"

"A šel jsi tam?"

 

"No šel. A představ si, že mi ošetřili jen jednu nohu!"

 

"Ty jsi jim neukázal obě?!"

 

"Ale to víš, že ukázal! Zavázali mi jen jednu a dali mi recept, že prej tu druhou si mám ošetřit sám doma. … A víš co? To byla zrovna ta horší, se kterou jsem tam šel!  Asi šetřej na těch sterilních polštářkách, nebo co. Ale o třicet korun si řekli, to zas jo."

 

"Tys jim dal třicet?! To jsi měl zaplatit jen patnáct, ne? Šel jsi tam se dvouma nemocnejma nohama, ošetřili ti jen půlku, tak na co celej poplatek?"

 

"To mě teda nenapadlo! Ale oni to stejně vybírají předem."

Megalitická kultura v Africe

1 komentář

Přestože se stavby z velkých kamenných bloků nacházejí téměř po celém africkém kontinentu, místem s jejich největší koncentrací zůstává Etiopie.

Další

Krize sedmého roku a etiketa stolování

komentářů 14

Růžová tělíčka krevet tančila na pánvi. Kapky oleje končily svůj let na dlaždicích kolem sporáku (nebudeme přece malicherní) a uprostřed kuchyně dvě slečny hnětly kuličky ze směsi mletého masa, mouky, bylin a koření. 

 

Choť totiž pozval své spolupracovníky na večeři.

"Ty se máš, když Issa tak skvěle vaří," povzdechla si nad talířem se zeleným salátem, krevetami a masovými kuličkami jedna z návštěvnic.

 

"No jo… Ale on nevaří!" mrkla jsem na ni.

 

"Nevaří? Já myslela…"

 

"Já vařím jen pro návštěvy a pro televizi," objasnil chod naší domácnosti obsluhující Choť, sesbíral prázdné talířky a zmizel v kuchyni, aby vzápětí roznesl hlavní chod – kuskus vařený v páře a kuřecí filety plněné směsí třeného česneku, drcené mrkvové natě, másla, Maggi a pepře.

 

Společenská spolustolovnice mi položila otázku:

 

"Co budeš dělat po mateřské?"

 

Žádná pohotová odpověď mě nenapadala. Po mateřské? To je ještě skoro za dva roky. Asi si budu hledat práci… no, co já vím?

 

"Aha, beru zpět… evropská otázka." Slečna byla pár týdnů v Senegalu. No, tak tedy jinak:

 

"A jak jste vlastně s Issou dlouho spolu?"

 

Počítám, počítám… "Šest let? Ne, sedm."

 

"Taky evropská otázka?" úsměv. "Tohle je váš sedmý rok? Sedmý rok je prý kritický. Vnímáte to taky tak?"

 

Co? Kritický?

 

"Já nevím… Nějak nemám čas nad tím přemýšlet. Nevšimla jsem si, zatím."

 

Možná to bude jako tehdy, když jsem si na konci šestinedělí přečetla v chytré knize, že když bylo mému dítku deset dnů, měla jsem prý poporodní krizi.  Při druhém dítěti jsem si umiňovala, že si na ten desátý den dám pozor, abych to zase nepropásla… a znovu jsem ten významný čas promeškala. (Příště, příště si už určitě všimnu!)

 

"Tak to já začnu chodit do posilovny," uzavřel to Choť.

 

Nechápavé pohledy.

 

"No abych si jako rychle našel novou ženu, až mě ta stávající opustí," vysvětlil.

 

Krize sedmého roku začala.  

Až na to, že ten rok, jak jsem si potom znovu – a líp – spočítala, už je osmý. Vypadá to, že jsem to  rizikové období zase prošvihla.

 

A ta návštěva, ta měla štěstí, že nás navštívila v Čechách. Nedávno jsem na internetu našla příručku společenského chování u wolofského (ale i jakéhokoli jiného senegalského) stolu. Většina doporučení mi připomíná pověstné upozornění "nesušte kočku v mikrovlnce", takže aspoň pro pobavení:

 

  • Mísa s jídlem je obvykle umístěna na rohoži nebo kusu látky. Nechoďte po té rohoži kolem mísy v botách.

  • Umyjte si před jídlem ruce (obvykle vám nabídnou misku s vodou).

  • Počkejte s jídlem, až dá hostitel signál.

  • Jezte jen pravou rukou.

  • Jezte jen z místa před sebou, začněte zkraje a pokračujte ke středu mísy. Nesahejte do teritoria jiných lidí!

  • Nehrňte se rovnou k masu, rybě nebo zelenině. Začněte rýží a až při druhém nabrání si vezměte maso ze středu mísy.

  • Neočichávejte jídlo, než ho donesete do úst. Vypadá to, jako byste kontrolovali, není-li zkažené.

  • Jestli je rýže příliš horká, berte ji svrchu a nesahejte hluboko do mísy. Neucukávejte rukou, i když to pálí. Jestli už musíte říct, že jídlo je moc teplé, řekněte "ta kuchařka je žárlivá!".

  • Nechvalte jídlo hned po prvním soustu, protože byste vyvolali dojem, že vás dobrá chuť překvapila. Počkejte s pochvalou, až budete s jídlem skoro u konce.

  • Hostitel nebo hostitelka často rozděluje kousky ryby, masa nebo zeleniny , buď na začátku stolování, nebo v jeho průběhu. Pokud tomu tak není, můžete si posloužit sami ze středu mísy, který je něco jako "společné teritorium". Když nejste u sebe doma a nejste plnoprávný člen rodiny, nemůžete rozdělovat jídlo!

  • Vezměte si jen občas  jeden nebo dva malé kousky ryby, masa nebo zeleniny ze středu, dejte je do svého rýžového teritoria a smíchejte je s rýží. Ujistěte se, že jste odlomili jen kousek masa nebo zeleniny a nevzali si celý kus jen pro sebe.

  • Neberte do ruky další rýži, dokud jste nespolkli předchozí sousto. Vypadalo by to, že toho chcete sníst co nejvíc (víc než ostatní).

  • Kosti dávejte před sebe na rohož, pod okraj mísy – neházejte je zpátky do mísy.

  • Nezírejte na lidi, když jedí.

  • Když kolem vás někdo prochází, zatímco jíte, musíte ho pozvat ("Pojď snídat/obědvat/večeřet!") Pokud pozvaný první výzvu odmítne a vy opravdu chcete, aby se cítil vítán k jídlu, opakujte pozvání ještě jednou.

  • Po jídle vyrovnejte zbylou rýži jemným poposunutím ke středu mísy, aby i pozdější příchozí měl z čeho jíst.

  • Zbylou rýži a omáčku z ruky slízněte dřív, než se omyjete vodou a mýdlem.

  • Vstaňte a odejděte od mísy hned, když jste dojedli. Nezůstávejte na místě a nedívejte se na ostatní, jak jedí.                                                                                                                                         

  • Při odchodu nepřekračujte spolustolovníky ani mísu s jídlem.

  •  

     

    http://www.jujunation.com/flvplayer.swf

    Pape Diouf – Jellel

    Sárinka

    komentářů 9

    Obklopená davem, v němž jsou i ženy, utrpěla šťouchanec holí od přihlížejícího gentlemana. Přichází štípanec od jedné z přítomných dam. Další divačka používá své paraple, aby vyzkoušela, zda je na Sárince všechno "pravé".

    Vystavena ponižujícímu zacházení, nemůže se týraná bránit – její hněv je tlumen prostředky, které má krotitel a vystavovatel k dispozici.

    S pasem na jméno Saartjie (Sárinka) Baartmanová připlula v roce 1810 mladá sánská žena do Londýna. Alexandr Dunlop, který dvacetiletou Křovačku v její domovině najímal pod příslibem výdělků v Evropě, nebyl ostatně žádný začátečník: devatenácté století si žádalo zvířecích, rostlinných i lidských vzorků z exotických kolonií a Dunlopovo jméno mělo mezi dovozci tohoto zboží dobrý zvuk. Sárinka se ocitla na seznamu importovaných předmětů a změnila se v "Hotentotskou Venuši", na kterou jste si mohli za dva šilinky i sáhnout.

     

    Popisována jako "ideál krásy svých krajanů", vystupovala "Venuše" v přiléhavém trikotu tělové barvy. navozujícím zdání její nahoty. Vystavovatel ji ukazoval na podstavci; Sárinka si na rozkaz stoupala, sedala, chodila. Baartmanovou nepředváděli "v kleci", ale přítomnost krotitele i dráždění ze strany návštěvníků odlišovaly její exhibici od předvádění trpaslíků, obrů a podobných  lidských kuriozit.

     

    Případ Sárinky jako "etnografické zvláštnosti", bohužel, nebyl v té době výjimečný. Tím jej učinilo až jeho zpolitizování: skupina abolicionistů se postavila proti veřejné prezentaci Hotentotské Venuše, požadovala její propuštění a repatriaci zpět do Afriky. Jejich hlavní argument, že Sárinka Baartmanová je vystavována proti své vůli, vyvrátil její manažer Hendrick Cezane předložením smlouvy, údajně uzavřené s "exponátem". Lukrativní show mohla pokračovat.

     

    Být černoškou by nestačilo na to, aby Sárinka v Anglii 19. století vyvolávala pozornost – podle odhadů tehdy pocházela až 2% obyvatel Londýna z Afriky nebo Karibiku. Po zrušení otroctví zůstávaly, tisíce Afričanů ve službách u svých bývalých pánů, osamostatňovaly se a splývaly s majoritou jako sloužící nebo příslušníci nižší třídy. Nosily evropské oděvy, mluvily anglicky; Sárinka nebyla výjimečná barvou pleti, ale svým "divošstvím".

     

    V roce 1814 už zájem anglických diváků upadal; Baartmanová změnila majitele a přesunula se do Paříže. Jedenapůl roku ji cvičitel divokých zvířat Reaux vystavoval s velkým úspěchem; později si nový  majitel vylepšoval rozpočet také tím, že nutil Sárinku k prostituci.

     

    Na konci roku 1815 Sára – ve věku šestadvaceti let – zemřela a Muséum d´Historie Naturelle si vyžádalo její pozůstatky.

     

    Georges Cuvier, vědec, který na Sárince prováděl měření ještě za jejího života, triumfoval: konečně dostal možnost prozkoumat "Venušiny" genitálie. Zájem Evropanů o khoisanská přirození byl enormní – už na první exhibice Sárinky lákal pvystavovatel otenciální diváky informací o ženě, která má na genitáliích "cosi jako kůži visící z krocaního krku".

     

    Morbidní zvědavost rostla s obtížností zastihnout Křováky nahé nebo je k nahotě přemluvit – Baartmanovou nepřesvědčily ani finanční nabídky.

     

    Cuvier ve svě pitevní zprávě došel k názoru, že "hotentotská zástěrka" jsou jen zbytnělé stydké pysky a steatopygii má na svědomí hromadění tuku v hýždích. Ouška a kostru Baartmanové  přirovnává k orangutaním a řadí Sárinku do skupiny "Boschimane" naznačuje tím, že zkoumaný objekt má blíže k opicím než k lidem. K tomuto názoru se ostatně klonili i holandští osadníci v jižní Africe: Holanďané dokonce pojídali maso ulovených Křováků ve víře, že konzumují zvěřinu.

     

    Vypreparovaná Sárinčina kostra, mozek a genitálie se staly majetkem muzea. Ve Francii zůstaly až do roku 2002, kdy se vrátily do jihoafrického Hankey, pravděpodobného místa narození Baartmanové.

     

    Sárinka je dnes ikonou feministek a bojovníků proti rasismu; v depozitářích muzejí po celém světě se ale práší na stovky koster lidí, jejichž jména nejsou známá a po jejichž pohřbení nikdo nevolá.

     

    http://www.shpltd.co.uk/qureshi-baartman.pdf

    http://cordieb.wordpress.com/2007/10/30/who-is-saartjie-sarah-baartman/

    Jiná Afrika

    Napsat komentář

    Pavla Jazairiová Jiná AfrikaNová kniha Pavly Jazairiové nabízí po letech, které uplynuly od napsání knih Cesty za Afrikou a Afrikou v protisměru, znovu pohled na Sahel, JAR a Tunisko "zblízka". Kochat se tentokrát můžeme nejen literárně, protože netradiční formát knihy umožnil přetištění více než stovky barevných fotografií velkého formátu.

    Z cesty po Mali se dozvídáme něco o rodině českého honorárního konzula, pana Kané, a jeho české matky Milady, o ekonomii (čím víc bavlny Mali vypěstuje, tím více prodělá) a korupci (vzpomínka na Tomase Sankaru). Paní Kané přišla v Africe, kam se přistěhovala za manželem, o dítě a později i o muže, rodina jejího manžela se jí jako vdovy zřekla. V Africe se ale  přes to všechno cítí lépe než doma – stejně jako její kubánský přítel Froy.

     

    Jazairiová si nebere servítky: popisuje rasismus na Moravě, protibělošský rasismus v senegalském Sant Louis (oživila mi nepříjemné vzpomínky z Mbouru… turistickým centrům je zřejmě lépe se vyhnout za všech okolností), francouzský rasismus vůči obyvatelům kolonií – to, jak byli násilím odváděni z vesnic na nucené práce, zabíjeni a jejich zem pomocí intrik rozkrádána. Jedna kapitola je věnována jednotkám senegalských střelců, několik kapitol dogonské mytologii. Dogonská lidská "ZOO", evropští hoteliéři a výpalné, které musejí platit, sexuální nevýhody polygamie, ženská obřízka a orgasmus, Alžírsko a jeho ekonomika a politika, tuniské hotely a evropské předsudky, dvacet stránek se věnuje Jihoafrické republice po pádu apartheidu – fakta jsou oživena svědectvím lidí, kteří v JAR žijí.

     

    "Dogonské vnímání světa, dogonské symboly a masky ztratily význam. Jak by jinak bylo možné, že se Dogonové zbavují svých masek a dalších posvátných předmětů včetně těch nejvzácnějších, o kterých se píše v encyklopediích? Prodají všechno komukoliv. Je to jen otázka ceny.

     

    Sběratelé, milovníci starožitností, obdivovatelé primitivních národů tak ´zachraňují´dogonské poklady a vzdychají: Kam ten svět míří, jaká škoda! Lidé, kteří žijí v pohodlí krásných bytů s vysokými stropy, vybavených bělostnými koupelnami a všemi příjemnostmi naší doby, vyprávějí, jak útěšné musí být večer zalézt do úzkého hliněného doupěte a uložit se tam ke spánku, cítit se v bezpečí jak "dítě v matčině lůně." Podobné poznámky mi připadají arogantní, nesnesitelné.

     

    Jednou jsem měla příležitost v podobném "hliněném lůně" nocovat. Nevydržela jsem tam ani deset minut. Ovšem jsem Evropanka, zvyklá na jiné poměry. Pro tyto primitivní – byť "tolik moudré" – lidi je to prý v pořádku, oni žijí ve své kultuře, jsou na doupata zvyklí, mohli bychom jim ten prostý přírodní život závidět, a podobné nesmysly!

     

    Ukazuje se však, že zvyklí nejsou, neboť okamžitě a s největší radostí vymění svou tolik vzácnou tradici za pohodlí betonové barabizny."

     

    (Z kapitoly Poznání a symbol)

    Baaba Maal

    Napsat komentář

    Baaba Maal

    http://www.jujunation.com/flvplayer.swf

    Adopce na blízko?

    komentářů 8

    Teplý větřík zasypával chodník a lidi na něm sprškami okvětních lístků ze staré jabloně, něžné poselství drcené podrážkami bot na špinavém chodníku.

    Nedaleko tramvajové zastávky rozbili svůj stan lovci duší: místo "věř Ježíši", "maso je vražda" a "NE Turecku v EU" volají dneska o "pomoc dětem na dálku".

    U skládacího stolku se cestou z práce zastavila skupinka mladých lidí.

     

    "Pojďte se podívat! Děláme adopce na dálku, máme i spousty jiných akcí." Úsměv dívky v kšiltovce vypadal upřímný. Pak zahlédla Chotě.

     

    "A odkud vy jste?"

     

    "Ze Senegalu."

     

    "Taky adoptovaný?"

     

    Procházka savanou

    komentářů 6

    Klímova antologie moderních afrických povídek obsahuje čtrnáct textů, jejichž autoři pocházejí z Nigérie, Ghany, Sierry Leone, Jižní Afriky a Keni.

     

    Obálka: Procházka savanou

    Kromě u nás již známého nigerijského spisovatele Cypriana Ekwensiho (v češtině vyšly jeho romány Lidé z města a Světla Lagosu) jsou všichni autoři v Procházce savanou představováni českým čtenářům poprvé. Hlavní motivy povídek jsou různé – Abioseh Nicol v Soudcově synovi mluví o dospívání polovičního sirotka v koloniální zemi; Amu Djoleto v Peněz habaděj poskytuje pohled do soukromí člena vlády a jeho přátel, kteří možná nejsou jeho přáteli. Ngugi wa Thiongo, proslulý svým psaním v kikujštině, přispěl povídkou Mučedník o přehradě předsudků  a o muži, kterého jejich ztráta stála život.

     

    "Večeře skončila a s ní i Njorogův den. Vytratil se ze světla do nesčetných stínů a zmizel ve tmě. Šel po cestičce od domu paní Hillové do ubytoven pro pracující pod kopcem. Pokoušel se hvízdat, aby rozptýlil ticho a samotu visící všude kolem. Ale nešlo to. Místo toho slyšel volání sovy.

    Zastavil se, stál bez hnutí. Dole nebylo nic vidět. Ale za ním se rýsovaly obrovské obrysy domu memsáhib. Veliké, mohutné. Prudce, hněvivě se obrátil. A v tom hněvu mu náhle přišlo na mysl, že stárne.

    "Ty!Ty! Už jsem u ní tak dlouho! A tohle jsi ze mě udělala! V mé vlastní zemi! A co mi za to dáváš?"

    Njoroge chtěl tohle všechno vykřičet na dům a ještě mnoho jiných věcí, které se dlouho hromadily v jeho srdci. Ale dům by neodpověděl. Je to hloupost, řekl si a šel dál.

     

    Znovu se ozvalo volání sovy. dvakrát!

    Njoroge si pomyslel: "Varuje ji." A opět se celá jeho duše rozhněvala, proti všem s bílou kůží, všem cizákům, kteří vytlačili pravé syny vlasti z míst daných Bohem. Což Bůh neslíbil Gekoyovi, že dá všechnu půdu patriarchovi kmene, jemu a jeho potomkům? A teď o všechnu půdu přišli. … Paní Hillové nyní náleží velké pozemky, které mu jeho otec vždycky ukazoval jako majetek rodiny. Když potom otec a další členové rodiny kvůli hladomoru odcestovali na čas do Murangy, nalezli na své půdě nové usedlíky. Přišli zpátky a půda byla pryč.

     

    "Vidíš ten fíkovník? Pamatuj si, že ta půda patří tobě. Buď trpělivý.  Pozoruj ty Evropany. Oni odejdou a potom žádej navrácení půdy."

    Byl tehdy malý. Po otcově smrti Njoroge zapomněl na jeho napomenutí. Ale když pak náhodou přišel sem a spatřil ten fíkovník, vzpomněl si. Znal všechno nazpaměť. Věděl, kudy vede každá mez.

     

    Njoroge nikdy neměl paní Hillovou rád. Vždycky mu byla pritvná její blahosklonná víra, že toho pro dělníky hodně vykonala. Sloužil u hrubých lidí, jako byla paní Smilesová a paní Hardyová. Ale s těmi vždycky věděl, na čem je. Ale u paní Hillové! Její liberalismus ho skoro dusil. Njoroge všechny bílé usedlíky nenáviděl. Ze všeho nejvíc nenáviděl jejich pokrytectví až sebeuspokojení. Věděl, že paní Hillová není výjimkou. Byla jako všichni ostatní, jen si potrpěla na paternalismus. Byla proto přesvědčena, že je lepší než ostatní. Ale byla horší. U ní jste nikdy nevěděli, na čem jste.

     

    Znenadání Njoroge zařval: "Nenávidím ji! Nenávidím ji!" A pocítil vzteklou spokojenost. Dnes večer stejně paní Hillová zemře, zaplatí za svůj pedantský liberalismus či paternalismus a zaplatí za všechny hříchy bílých. Bude o jednoho usedlíka míň."

    Z dubnového deníčku šílené matičky

    komentářů 15

    Ze školky, z té, která si neplete jména dětí a poskytuje i jiné informace, než ty o ceně služeb, máme lejstro, že Miminko je právoplatně přijata k předškolnímu vzdělávání; informační schůzka v květnu, nástup v září.

    Další

    Odpadky

    komentářů 14

        Ananasový džus koupený v supermarketu svou vlažnou chutí spíš lepil, než osvěžoval. Přes ostrý kraj otvoru v plechovce mi na jazyk sklouzla poslední sladká kapička.

    Další

    48 let aneb Jak také lze dělit federaci

    komentáře 3

       4. duben je státním svátkem Republiky Senegal. Někdy se o něm mluví jako o výročí nezávislosti. Ale víme, co se v ten den opravdu slaví?

    V roce 1958 vstoupila v platnost francouzská ústava, měnící vztahy mezi Francií a jejími africkými koloniemi. Mělo vzniknout Společenství, jehož zahraniční, ekonomická a finanční politika, využití strategických surovin, měna, armáda, doprava, telekomunikace, vysoké školství a právo by zůstaly pod centrálním řízením, tj. ve skutečnosti i nadále pod kontrolou Francie. Členské země ale nově získaly možnost žádat o samostatnost nebo alespoň o převod kompetencí.

     

    V září téhož roku novou ústavu Francie schválila referenda téměř všech států Společenství: pouze Guinea zvolila možnost nepřijetí konstituce a vyhlásila samostatnost. Africká teritoria se nyní měla vyjádřit, zda chtějí být v novém společenství členskými zeměmi, zámořskými územími nebo zámořskými departementy.

     

    Teritoriální shromáždění francouzského Súdánu i Senegalu zvolily cestu členských států. 24. listopadu 1958 vznikla Súdánská republika a o den později Republika Senegal. Z teritoriálních shromáždění se stala shromáždění ústavodárná.

     

    Pokusy o vytvoření federace, která by nahradila dosavadní Francouzskou západní Afriku (AOF) nebyly jen aktivitami Francie. Na začátku roku 1959 se Senegal, Súdánská republika, Horní Volta a Dahome spojily ve Federaci Mali. Politické působení Francie a Pobřeží slonoviny ale zabránily Dahome a Horní voltě ratifikovat federální ústavu a ve svazku zůstala pouze Súdánská republika a Republika Senegal.

     

    Federace Mali oficiálně požádala v září 1959, jako první ze Společenství, Francii o samostatnost (i když jednání o ní probíhala už od srpna 1958) a 4. dubna 1960 byla v Paříži podepsána smlouva o předání pravomocí federální vládě. K vyhlášení nezávislosti došlo 20. června 1960.

     

    Nové federaci chyběla politická stabilita: ekonomická nerovnováha vedla k obavám Senegalců z toho, že budou doplácet na spojení s chudším Súdánem, a rozpory v představách o vedení zahraniční politiky byly ještě větší. Senegal neměl v úmyslu zpřetrhat politické vazby s Francií; tehdejší předseda federálního shromáždění, Leopold Sedar Senghor , v té době kladl důraz na demokracii, zatímco Súdán Modiba Keity směřoval k socialismu, totalitě a přerušení vztahů s bývalým kolonizátorem. Ani ve vnitrpolitických otázkách neměla federace jasno: Senegal se bránil súdánské představě těsného svazku a už 19. srpna 1960 došlo na schůzi federální vlády k roztržce, kterou Senegal ústy ministra Mamadou Dia (toho dne sesazeného a nahrazeného Modibem Keitou) prohlásil za pokus o státní převrat.

     

    Následujícího dne Senegal vyhlásil nezávislost, na tři měsíce zavedl výjimečný stav a vyzval občany k sestavování milicí. Modiba Keitu eskortovali z Dakaru na senegalsko-súdánskou státní hranici, kterou poté uzavřeli.

     

    (Modibo Keita se snažil federaci zachovat. V následujících týdnech žádal o pomoc Francii a OSN, odmítal samostatnost Senegalu uznat a dokonce měl v úmyslu přerušit diplomatické styky se zeměmi, které nezávislý Senegal uznají. Mezinárodní společenství však Keitu nepodpořilo a 22. září 1960 byla vyhlášena Republika Mali, které zůstala vlajka a hymna bývalé federace.)

    Jedna taková už tu byla, a taky měla černý dítě!

    komentářů 7

    "Máme holku," hlásila Nigeria v telefonátu z porodnice.

    "A víš, co mi řekl manžel, když tam po porodu přišel? Obdivoval dítě. Pak se za něj půl hodiny modlil. A pak, pak se na mě dlouze zadíval a řekl mi: ´Ty si myslíš, že když jsi matka od dvou dětí, tak můžeš vypadat jako blázen?´

    No a tak tady teď chodím namalovaná a v šatech, rozumíš, mezi všema těma neučesanejma rodičkama v rozepínacích košilích. Manžel je spokojenej a nějaká šklebící se sestra mi řekla, že už tu prej kdysi jedna taková taky byla. A taky prej měla černý dítě."

     

    "To jsem byla já!" rozchechtala jsem se při vzpomínce na to, jak jsem chodbami porodnice proplouvala v dlouhých princesových šatech, ušitých speciálně pro tuto příležitost a sestrám  na oddělení chvíli trvalo, než si zvykly, že nejsem vetřelec, ale pouze výstřední nedělka. Nedivím se, že si mě pamatují i po třech letech (pokud tam tedy nás fintivých matek černých dětí nebylo ještě víc).

     

    Nigeria zavěsila zrovna při úvodní znělce nového dílu psí reality show . Zatímco jsem Choti pobaveně líčila, jak se "Matka dvou dětí" strojí v porodnici, ukazovala nám Česká televize postaršího psa, který potřebuje nový domov. Letitá paní žije s vnučkou, vnučka je svobodná matka a na psa své babičky nemá čas, protože "s Nelinčiným tatínkem jsme se rozešli, když jsem byla ještě těhotná. Neuvedla jsem ho ani do rodnýho listu a jsem samoživitelka."

     

    "A proč jste ho neuvedla jako otce?"

     

    "Protože je to cizinec. A muslim."

     

    "Máte pocit, že z toho důvodu byste mohla naopak mít problémy?"

     

    "Určitě z toho důvodu! V listopadu jsem nechala dvouletou Nelu pokřtít a od ledna se mi už neozval."

     

    Tak nad tím mi zůstává rozum stát. Paní z televize nechce, aby její dcera měla cizince (a muslima!) v rodném listě přesto, že příležitost stát se biologickým otcem dítěte mu "po krátké známosti" poskytla…

     

    Choť se nechal slyšet, že zlotřilý cizinec muslimského vyznání je vinen utrpením ubohého pejska, popadl jedno z našich dětí a odešel s ním na nákup.

     

    Když o dvě hodiny později vyrovnával poslední skleničky s jogurty do poliček ledničky, pootočil se ke mně: "A víš, koho jsem dneska ve městě potkal?"

     

    "Ne, koho?"

     

    "Toho Iráčana, který chtěl, abych mu našel práci."

     

    "??"

     

    "No, přece toho, co mi vyčítal, že bys chtěla chodit ven. Toho, co říkal, že jeho manželka musí sedět doma a ty bys měla taky. Toho, jak  prý chodí tancovat do toho klubu."

     

    "Aha?"

     

    "No… A měl s sebou ženskou! Takovou tu ´umělku´. V centru města, veřejně tam s ní šel… A takovejch měl tenkrát fundamentalistickejch keců!"

     

    "Nebyla to třeba jeho manželka?" pokusila jsem se oslabit Choťovo podezření.

     

    "Jeho manželka? Blázníš? Jeho manželka je zahalená! Tahle byla zmalovaná a narvaná v pidioblečku!"

     

    No co, tak… třeba to byla jeho nová šéfová. Nebo švagrová. Co my víme.

     

     

    Je svět jinačí?

    komentářů 5

       "Dneska je svět jinačí. Když jsem studovala v Paříži, měla jsem francouzského přítele," povzdechla si paní Binta a dvěma prsty posunula neposlušnou obroučku silných brýlí, sjíždějící po rovném nose. "Ale ani mě nenapadlo, že bych si ho mohla vzít. Nebo že by se to, propána, mohli dozvědět moji rodiče! Tenkrát by to bylo těžké i pro kluka, a já jsem byla holka."

    Když do haly, kde jsme spolu seděly, konečně vstoupila Bintina šedesátiletá matka, stočil se hovor jiným směrem: Moctar Diop, jeden ze synovců paní Sy, hodný, pracovitý člověk, je stále ještě svobodný. Odpoledne přijde na návštěvu. Moc rád by mě poznal… a určitě se mi bude líbit.

    Časy se změnily. A Moctar není děvče.

    Při četbě úvahy, jestli je lepší mít vietnamského, nebo českého manžela , jsem se zamyslela nad tím, jestli bych já sama raději měla českého, nebo senegalského (tedy za předpokladu, že bych toho senegalského ještě neměla a tak vůbec). Politicky korektní a romantickým uším (zde spíše očím) lahodící prohlášení by znělo, že na původu přece nezáleží, hlavní je láska a tak dál.

     

    To je ovšem myšlenka hodná obyvatele Západu 20. a 21. století. Jiné kultury (stejně jako dřív ta naše) se na soužití dvou (případně více) lidí dívají daleko pragmatičtěji a manželství v nich má většinou úplně jiný účel, než splynutí duší a doživotní romantiku.

     

    Ne že by bylo tolik rozdílů mezi muži různých národů, to ne. Rozdíly jsou v tom, co je k nim "přídavkem". Jsem odhodlána strávit zbytek života s Afričanem? Fajn. To taky znamená, že jsem odhodlána strávit zbytek života, ať tak či onak, s jeho rodinou. Jeho rodina (pokud se dostane dost blízko) bude mluvit do domácího hospodaření, do výchovy dětí, do našich vzájemných vztahů. Do manželství se koneckonců budou ustavičně plést i známí z diaspory, ať už v pozitivním, nebo (a to častěji) negativním smyslu. A nad nepochopitelným chováním a projevy toho druhého budeme občas kroutit hlavou oba, protože rozdíly mezi mužem a ženou budou umocněny rozdíly mezi Severem a Jihem.

     

    Přirozeně, pořád bude dost těch, kdo v kulturně (záměrně nepoužívám slovo rasově) smíšená manželství nevěří, a mají k tomu dobré důvody. Na internetových stránkách Seneweb proběhla kdysi diskuse, kde se mimo jiné objevovaly příspěvky jako:

     

     

      Jen šest dvojic černo-bílých manželství ze sta společně zestárne. Na začátku je to vždycky láska, ale počase se ukáže, že běloši nevědí nic o věrnosti. Ten rozdíl je věrnost. Musíme myslet především na budoucnost našich dětí. (Pozn.: "kollëre", použité v originálu, neznamená věrnost ve smyslu sexuálním, ale ve smyslu životním – věrnost, solidarita, přátelství, loajalita.)

     

      Myslím, že na barvě pleti nezáleží. Ale když rodiče jednou řekli ne, už se do toho nemůžeme plést.

     

      Kdy už přestanete s těma teoriema "všichni jsme lidi", atd? Odkdy vás bílí považujou za lidi? Probuďte se konečně!  Nejsem rasista, ale Afričani dostali nejvíc lekcí v dějinách a pořád nic nepochopili. Pro mě osobně je nepřijatelné, aby si moje dcera nebo syn přivedli bělocha nebo bělošku. Nerozčilujte mě!

     

      Moji mladé senegalské kamarádky říkají, že vzít si bělocha, Asiata nebo Hispánce umožní jejich dětem mít hezký odstín pleti, bez používání bělidel. Za druhé, běloši jsou ochotni poskytovat finanční pomoc bez ptaní. Za třetí, je tu zvědavost na postelové dovednosti bělocha nebo Hispánce. … Já se nikdy neožením s běloškou, pro peníze nebo pro krásné děti. A kdyby si moje sestra někdy vzala bělocha, do smrti s ní nepromluvím.

     

      Smíšená manželství, to nejsou jen různé barvy pleti. Co třeba manželství mezi lidmi různých etnik, různých původů? V našich kulturách mnozí praktikují diskriminaci podle kast nebo podle majetnosti. Všichni jsme stvoření Boží,  všichni máme své chyby a kvality. Všichni jsme smíšení, kulturně nebo biologicky.

     

     Jsem belgicko-senegalská míšenka. Manželství mých rodičů trvá 40 let. Můj otec mluví wolofsky a jí všechna senegalská jídla, nemá rád samotu a bývá obklopen společností jako Afričan. My děti jsme byly vychovány zároveň jako na Západě a zároveň po senegalsku.  Mluvím wolofsky stejně dobře jako moje matka a do Senegalu jezdím, kdykoli mám příležitost. V každé domácnosti jsou problémy. Každý pár musí dělat všechno pro to, aby je překonal.

     

      Chodila jsem s Anglosasem.  Jeho rodina dělala všechno pro to, aby nás rozdělila – říkali mu, že chci jen míšené děti, že si chci sňatkem s ním společensky polepšit, že voda a olej se nemíchají… Podařilo se jim to. V té době jsme byli oba hodně mladí a naivní. Dneska už vím, že smíšená manželství, až na výjimky, nefungují. Rozdílů je příliš mnoho na to, aby spolu lidé mohli žít dlouho. Jak stárneme, obracíme se ke kořenům, a sdílet život s někým kdo má jiné názory, jiné životní hodnoty, jiné náboženství, zkušenosti a pohled na život, se stává těžším a těžším.

     

    A chtěla bych tedy raději Čecha? Odpověď zní NE. (Taky bych ovšem nechtěla třeba Konžana.)Nechápejte mě, prosím, špatně: to není projev rasismu. Možná bych za vhodného kandidáta na životního partnera (v době, kdy to bylo aktuální) považovala třeba i Čecha (nebo Konžana), vyrostlého v Senegalu. Přinejmenším bychom si mohli, kromě gramatiky, notovat i při sdílení vzpomínek na Krtečka, který se tam vysílal.

     

    Bohužel si ale až příliš dobře pamatuji na krok, který jsem tímto směrem kdysi podnikla… a o tom zase někdy příště.

     

    Narození a smrt v české lidové kultuře

    Napsat komentář

    Alexandra Navrátilová se otázce obřadů spojených s narozením a smrtí věnuje už od dob svých studií na filosofické fakultě univerzity J.E.Purkyně. V současné době působí v Etnologickém ústavu Akademie věd České republiky v Brně.

     

     

    Je těžké napsat něco o obsahu publikace tohoto druhu. Můžu nanejvýš jen zmínit něco z bohatých informací, které obsahuje.

     

    Autorka připomíná období před demografickou revolucí, kdy ženy mívaly sedm až dvanáct dětí ("dá-li pánbůh červíčka, tož přidá aj chlebíčka", "má-li grunt prospívat, tož musí mít najméněj pět děcek") při tehdejší cca 30%ní kojenecké úmrtnosti. Házení máku, hrachu (a dnes rýže) na novomanžele mělo hojnou plodnost zajistit. 

     

    Svobodné matky naproti tomu byly veřejně ostouzeny, vyloučeny ze společenského života, fyzicky trestány společenstvím i rodinou. Fyzické tresty ustupovaly od konce 18. století, ale obyčej stát před kostelem a vítat příchozí slovy "vítám vás do kostela, já jsem se zkurvila" přetrval až do poloviny století 19tého.

     

    Kniha nevynechává těhotenství ("obtěžká-li matka, stydí se na Slovácku obyčejně za to, protože bývá pronásledována posměchem a hrubými urážkami. Zakrývá tedy stav svůj vlňákem nebo kožuchem,"), porod ("péro supové když bude uvázáno k levej noze tej ženě, kteráž jest s těžkým životem, lehce dietě porodí; ale jakž by dietě rychle vyšlo, ihned to péro odviež, ať ženě střeva nevylezú"), sudičky, kterým se ještě v 90. letech 19. století prostíral stůl, "báby pupkořezné" ("zybývat se porodnictvím bylo pro lékaře považováno za nedůstojné"), křtiny i nekřtiny ("ženy ukládaly mrtvolku novorozeného nekřtěňátka na tajné místo a proklály ji dřevem"), kmotrovství, rituální koupel miminka ("smejvánky"). šestinedělí "v koutě" (žena po porodu má moc uhasit požár), uřknutí ani polednici.

     

    V oddíle o smrti se dočítáme o rozdílu mezi křesťanským nebem a pohanským (slovanským) rájem,  o zvyku vkládat mrtvým do úst peníze, o rubáších ("při šití se na nitích nesměly dělat uzlíky, aby se nebožtíkovi nezašila dušička") a o tom, jak se v průběhu staletí měnilo pohřební oblečení nebožtíků. Několik kapitol je věnováno pohřbům ("chudí lidé, kteří neměli prostředky k pohřbení svých příbuzných, nosili jejich mrtvoly po ulicích a doprošovali se kolemjdoucích jejich pomoci") i nakládání s ostatky (zprávy o zakopávání lebek předků na zápraží nebo jejich zazdívání do základů domu pocházejí ještě ze začátku 20. století).

     

    "Bylo by ošidné jakékoli srovnávání navzájem nepřevoditelných způsobů systémových chápání a prožívání světa. Nicméně soudobé symptomy krize mezilidské komunikace, kterými etnolog poměřuje situaci kultury, naznačují vyhasínání potřeby společného sdílení radostí a bolu, spojených s narozením a smrtí, vytrácení schopnosti přijímat ji a dávat. … Kulturní svět minulosti v sobě vlastních poměrech vyvinul formy a normy, které i přes pověrečnost, pramenící z nevědomosti, strachu či nedostatku sebedůvěry, harmonizovaly jednotu člověka s jeho prostředím. Dokázaly tak vytvořit funkční celek, připravený k společnému prožívání radosti a bolu, ale i k zpřítomňování úcty k životu." (závěr knihy)

    Strašlivý příběh

    komentářů 9

    Vědoma si tradované poučky, že všichni autoři blogů se stylizují, nechtěla jsem vybočovat a psát tady o tom, kterak se úžasná, schopná a bystrá Manželka dopustila týrání účastníků překladatelské konference.

    Nakonec jsem podlehla pokušení a poučku i mýtus odhazuji v dál. Poslyšte tedy příšerný příběh o tom, kterak Manželka na seminář překladatelů jela.

    Manželka překládá z wolofštiny. To je tu, myslím, známo dostatečně. Manželka přeložila Krále Tillénu, který vyšel v ne úplně dobré antologii nazvané Africká čítanka . Manželka pomáhala překládat povídku Guvernér, která vyšla v Plavu.

     

    (Shodou okolností žádný z vydavatelů předem neřešil autorská práva s tvůrcem původních textů. První z editorů se nepokusil o nápravu ani poté, co ho spisovatel sám kontaktoval, druhého editora poslal do háje sám rozhořčený tvůrce. A hádejte, na koho je ten autor naštvaný? Ano, na Manželku …ale to sem teď nepatří.)

     

    Manželka taky překládá Opičí mláďata, pro která zatím nemá nakladatele. Vědoma si toho, že když bude svůj překladatelský počin tajit, zůstanou jí Opičátka v šuplíku, dělá možné i nemožné, aby je udala.

     

    Editor Africké čítanky byl tak laskav, že přislíbil pomoc. Byl dokonce ještě laskavější a dopustil se nepředloženosti: poslal Manželce pozvánku na konferenci překladatelů z exotických jazyků, "kdybys měla zájem, mohla by ses aktivně zúčastnit".

     

    Manželka měla dojem, že by to mohlo být zajímavé. Dozví se něco o překladech z japonštiny, čínštiny, hebrejštiny nebo třeba i turečtiny. A na oplátku (vzala Manželka toho dobrého muže za slovo) pohovoří o překládáni z wolofštiny. Konference měla proběhnout v Praze.

     

    Choť Manželčinu účast vetoval: kam by jezdila? Jak vůbec může jet na nějakou schůzi? A na celý den?! Má přece děti! Kdo by je hlídal? Nikam!

     

    Leč vystaven pozvolnému působení Manželky, vzal si Choť na inkriminovaný den dovolenou a Manželce koupil, sám od sebe, novou sukni a halenku s fiží, aby mu na konferenci nedělala ostudu.

     

    Manželka se těšila na den volna.

     

    V autobuse  s trochou zlomyslnosti vzpomínala na Chotě,  opuštěného na celý den s malými andílky a radovala se, že jí nebude moci ani zavolat.

    Hravě našla Rakouské kulturní centrum, kde se seminář konal. Užívala si výkladů erudovaných překladatelů a překladatelek, sinologů a orientalistů. Bylo evidentní, že Manželka je tu široko daleko jediná, kdo neabsolvoval alespoň jednu vysokou školu; ale to Manželce nevadí, Manželka je zvyklá. Možná to maličko uvedlo do rozpaků paní konferenciérku, když se o přestávce před Manželčiným vystoupením ptala, co je Manželka vlastně zač:

     

    "A co vy jste vystudovala?"

     

    "Já jsem nevystudovala nic," pravila Manželka hrdě, a než se paní docentka stačila polekat, dodala skoroanalfabetka rychle: "ale přednášela jsem wolofský jazyk a literaturu na fakultě humanitních studií. A překládám." Paní docentce se ulevilo a po přestávce a několika erudovaných a vtipných příspěvcích přišla na řadu Manželka.

     

    Za úspěch můžeme považovat, že Manželka nezakopla. Jenže… Manželka hovořila příliš tiše, tedy bylo zapotřebí mikrofonu.

     

    Víme, že Manželka se nebojí kamery. Manželka se nebojí ani mikrofonu a světýlek v rádiu. Ani sedmi studentů doktorandského studia se Manželka nezalekne, a kdysi v mládí bez potíží působila jako dvouhlavé tele v nabitém kinosále někde na vesnici, kde k davům promlouvala o islámu.

    Posluchačstvo semináře překladatelů nepřesahovalo třicet osob, osob povýtce velmi vzdělaných, inteligentních a, jak se posléze ukázalo, také velice zdvořilých.

     

    Než někdo nastavil mikrofon, Manželka nadobro zapomněla, co chtěla říkat. Poznámky na papíře pozbývaly smyslu a Manželka se jich chytala jako tonoucí stébla, leč stéblo není primárně určeno k záchraně tonoucích.

     

    Na tvářích posluchačů se odrážela soustředěná snaha porozumět alespoň něčemu z ne zrovna smysl dávajícího Manželčina projevu. Marně.

     

    Když byla Manželka milosrdnou konferenciérkou upozorněna, že čas vystoupení už už vyprší, bylo dílo zkázy dokonáno:  Manželka ztratila návaznost myšlenky v polovině věty. To, že po Manželčině vystoupení a útěku z pódia následoval potlesk (za statečnost?), si Manželka vykládá jako projev neobyčejně dobrého vychování členů české překladatelské obce.

     

    Konference se maličko protáhla. Manželka spěchala na autobus. Našla na věšáku svou bundu, seběhla ze schodů a uháněla do metra. Po tom všem si ani nevzpomněla,. že o přestávce od ní chtěla jedna z pořadatelek adresu a rodné číslo, a že tam někde povlávaly příjmové/výdajové doklady.

     

    Manželka dojela domů, nalezla v relativně uklizeném bytě spokojené děti a Chotě (slůvko "relativně" bych mohla vynechat, kdyby Choť neuklidil způsobem "nahážu všechno do skříní"), katastrofální průběh dne jim zamlčela a spokojeně se začala věnovat rodinnému životu.

     

    Až za dva nebo tři dny Manželku z ničehož nic napadlo, že, propána, měla nejspíš zaplatit nějaký poplatek za konferenci! A že po tom všem ještě utekla ze semináře bez placení! (Pro ty, kdo nevědí: na konferencích se někdy platí příspěvek na občerstvení, taky jako záloha za to, že můžete přednést svůj příspěvek atd. Výše poplatků je různá, od sta do několika tisíc korun.)

     

    Manželka nelenila, sedla a napsala e-mail, že se omlouvá, spěchala na vlak a tak vůbec, poplatek samozřejmě uhradí, "jen mi, prosím, napište, kam".

     

    Obratem obdržela odpověď, že  konference byla bez poplatku… a za další dva dny dostala zprávu z místa trvalého bydliště, že doň dorazila složenka s "honorářem za příspěvek na konferenci". Manželka teď bojuje s pokušením honorář nechat propadnout, jelikož má dojem, že by měla platit spíš odškodné – nejen za utrpení způsobené posluchačům konference, ale i za všechny ty zmatky okolo.

     

    Smiley fonce hurle tombe 8394.gif 

    Nevyfotografovatelný

    komentářů 7

    V davu chodců spěchal Choť kolem naleštěných výloh v centru města. Potřebuje zajít do banky a na nákup; musí se vrátit domů a stihnout včas nástup na odpolední směnu v práci. Moc času na to nemá.

     

    Osamělý sluneční paprsek prorazil mraky a pošimral chodník před Chotěm.

    Banka už byla na dohled.

    Když o chvilenku později vypustily Chotě skleněné dveře peněžního ústavu zpátky do jarního dopoledne, oddělila se z nedaleko postávající skupinky lidí dívka v teplé vestičce.

     

    "Dobrý den, mohla bych vás o něco poprosit?" oslovila Chotě. "Nezlobte se, ale… mohli bychom se s vámi vyfotit?"

     

    No co – dějí se i podivnější věci. Choť vyjádřil souhlas a mladá žena vysvětlovala: "My tu pořádáme kampaň proti rasové diskriminaci a potřebovali bychom obrázek…"

     

    "Dobrý den, já jsem z… (následovalo jméno velkého deníku) a jestli by vám to nevadilo, tady bych si vás vyfotil," vrhl se k Choti muž s brašnou. "Postavte se tady… a vy tady… Ne, sem ne, trochu dozadu…"

     

    Kdyby byl ten fotograf rychlejší – poznamenal Choť později toho dne – mohl by mít obrázek. Jenže zatímco vytvářel působivou kompozici s černouškem, černoušek si na něco vzpomněl.

     

    "Počkejte, vy mně nemůžete fotit. K tomu musíme mít povolení Novy."

     

    "Co? Prosím?" vyjevil se fotograf.

     

    "No, já mám vlastně takovou smlouvu. Nesmím být v médiích bez vědomí Novy."

     

    "To nebude žádná umělecká fotka, jen reportážní! A není to pro žádný bulvár, já jsem z …"

     

    "Já vím, ale stejně bychom museli napřed zavolat Novu," stál Choť na svém.

     

    "Aha… No, tak to nic", posmutněl fotograf. 

     

    Chvíli rozpaků prolomila kolegyně dívky ve vestičce:

     

    "Tak  vám dáme aspoň nějaké dárečky."

     

    ——————————–

     

    Na dně batohu, pod balíčky se šunkou, pod mraženou zeleninou, pod rohlíky a krabicemi mléka, jsem při ukládání nákupu našla pár výtisků uprchlického čtvrtletníku, letáčků Ligy lidských práv a oranžovou samolepku "I love multikulti".

    Jsou černoši opice?

    komentářů 9

    Skupinka Sánů na obrazovce hodila do ohně mrtvolu primáta. A potom ještě nějakého hlodavce. Srst shořela a kamera krátce ukázala kuchání a další skromné kuchařské úpravy oběda v tanzanské buši.

    Zapnuli jsme televizi ještě dost včas na to, abychom mohli politovat Sany, kterým dlouholetá válka v Angole zničila loviště a vyhnala je do Jihoafrické republiky. Záběry ukazovaly otrhané děti a opilé dospělé, žijící ze sociálních dávek. Kultura Sánů byla při asimilaci do jihoafrické společnosti obohacena o nečinnost, alkoholismus, krádeže a zločinnost.  Aspoň tak to říkal komentátor.

     

    Ale na jiném konci kontinetnu prý ještě původní Sánové žijí. Skupina Křováků zřejmě poobědvala a na obrazovce je vystřídaly jejich ženy a děti, vyhrabávající ze země hlízy. Jedno batole se kleplo do hlavičky o větev keře. Dámy spolu žertují a smějí se. Muži sedí kolem ohně a Choť se hrozí:

     

    "To jsou přesně ti Afričani, jaké si představují Evropané. To je strašné. Měli by žít normálně! Jsme  přece v jednadvacátém století!"

     

    "Ale oni žijí normálně! Nenormálně žijeme my! Kdyby přišla ekonomická krize, ekologická katastrofa… Kdo myslíš, že bude mít větší šance?" oponovala jsem.

     

    "Jo, ale potřebují přece normální domy, normální šaty, nějakou civilizaci! Jako všichni!"

     

    "Takže bys je chtěl poslat do města, aby chodili do školy, ubytovali se ve slumu a byli z nich nezaměstnaní zloději? Asi v těch chajdičkách mají štěnice. Nemocné děti jim umřou, a udělají místo zdravým. Nejspíš nemají jídlo každý den. Ale nic od nikoho nepotřebují."

     

    "Oni si je fotí!" zalkal Choť, když se do záběru dostala bílá turistka s fotoaparátem.

     

    "No a? Tak ať si je fotí! Co je na tom? Těm Křovákům to může být jedno! Může jim být fuk, že si je nějaká Němka nebo Francouzka vyblejskne a bude je ukazovat návštěvám. Jestli si bude myslet, že jsou chudí, bude to její hloupost, ne jejich. Proč by neměli mít možnost vybrat si, jak chtějí žít? Viděl jsi přece, jak dopadli ti "civilizovaní" v Jižní Africe!"

     

    Už jsem na těchhle stránkách zmiňovala, že nejsem přívrženkyní Back To Nature. Nechtěla bych se přestěhovat do vesnice Sánů nebo Masajů. Nevzala bych si Samburijce a rozhodně bych s ním nežila v ohrádce mezi lvy a slony. (No, možná bych byla ochotna uvažovat o wolofské vesnici. Taky proto, že v Senegalu ve volné přírodě na lva nebo slona nenarazíte. ) Ale to ještě neznamená, že odsuzuji ty, kdo v ohrádkách žijí a vyhovuje jim to.

     

    Choť se rozhodl v debatě nepokračovat. Přece jen už je se mnou ženatý dost dlouho na to, aby poznal, kdy se diskuse stává zbytečnou.

     

    A tak už jen sama pro sebe jsem myslela na Boubacara Borise Diopa, který v Opičích mláďatech napsal:

    "Neboj se ponořit do temné řeky. Když ti nastavím zrcadlo, nesmí se stát, že bys před ním ztratil odvahu, odvrátil se a řekl si „Kdepak, to nejsem já!".
    Když na lůžku v hluboké noci nasloucháš větru, jak se hněvá, jak řve jako rozzuřený lev, jak vytrhuje stromy z kořenů a rozlamuje je, jak zdvihá mořskou vodu a háže ji proti nebi – nic z toho tě nesmí zbavit rozumného uvažování. Věř, že lidé dnes potřebují zrcadlo!
    Kolik století už přešlo? A my, který národ jsme ještě nenapodobili až k jeho vlastnímu úžasu?
    Ptám se tě: myslíš, že Bůh někdy stvořil bytost, která by se opičila víc, než černoch? Snad jen Číňany a Japonci jsme ještě nebyli, a ty jsem v Mbaaw ještě neviděl. Kdyby si tu nedali pozor, místní by jim řekli:
    „Zmizte odsud, vy nevíte, jací jsou praví Číňané a Japonci! My vám to předvedeme!"
    "

     

    a na slova Cheikha Anty: "… nakonec černochovi vymyli mozek, až zapomněl, čím kdysi byl, a stal se ubožákem. Pohrdáme tím, čím jsme byli a myslíme si, že se ve všem musíme opičit po druhých."

     

    Musí se ělověk nejdřív stát někým jiným, aby mohl být sám sebou?

    Tak dlouhý dopis

    1 komentář

       Mariama Ba, dcera jednoho z prvních ministrů nezávislého Senegalu, neměla nikdy získat vyšší vzdělání. Vyrůstala u prarodičů ze strany své zesnulé matky a ti pro ni, byť byla jednou z nejlepších studentek francouzské základní i koranické školy, nepočítali s žádnou další kariérou.

    Další

    Džihád v obchodu

    komentářů 5

       V roce 1853 se ve vesnici Mbacke v Baolu narodil náboženskému učiteli z bratrstva Qadiriya syn, který dostal jméno Ahmadou Bamba. O třicet let později tento syn založí vlastní odnož súfijského islámu,  bratrstvo murídů. Jejím heslem se stanou slova "Modli se, jako bys měl zítra zemřít a pracuj, jako bys měl žít věčně."

    Bambova koncepce afrického islámu, neuznávající cizí kulturní vlivy, získávala mnoho přívrženců. Francouzská koloniální správa té doby měla špatné zkušenosti s náboženskými vůdci jako byl Oumar Tall nebo Samori Touré, a ve strachu z ozbrojeného povstání Bambu vypověděla do exilu. Cheikh Ahmadu strávil ve vyhnanství dlouhých dvanáct let (během nichž stoupal jeho věhlas a mezi lidmi se šířily pověsti o zázracích), než Francie uvěřila, že ze strany murídů jí žádné nebezpečí nehrozí a v důrazu, který exulant kladl na tvrdou práci, začala vidět výhody pro francouzskou ekonomiku.

     

    Po roce 1918 mu francouzská správa povolila vyhlásit Toubu sídelním městem bratrstva. Pacifisticky založený Ahmadou Bamba prosazoval "vyšší džihád", jehož základem mělo být učení náboženství, meditace, konání dobra a tvrdá práce. Na území města nesmělo být zavedeno francouzské ani arabské školství; jedna z Bambových hlavních myšlenek říká, že jeho následovníci potřebují být soběstační a nezávislí. Obrovská mešita, kterou v Toubě začali budovat v roce 1926, rok před Bambovou smrtí, byla vystavěna jen z peněz a práce samotných murídů: "kdyby nám na stavbu přispěli Arabové nebo Indonésané, říkali by nám také, jak uctívat Boha podle jejich představ."

     

    Zmíněné představy jsou pro ortodoxní islám až příliš flexibilní: jeden z žáků Sheikha Ahmadu Bamby, Sheikh Ibrahima Fall, se příliš nehodil pro studium Koránu. Sheikh Ahmadu pro něj nalezl alternativu: Ibrahima Fall uctíval Boha prací. Sheikh Ibra Fall pak založil další odnož bratrstva murídů, tzv. Baay Faal, kteří místo modlitby, půstu nebo četby Koránu vyjadřují svou oddanost Bohu a náboženským vůdcům jen manuální prací.

     

    Murídi dnes tvoří asi třetinu muslimských obyvatel Senegalu, a velkou část Senegalců v diaspoře. Náboženští vůdci začali v 70.letech 20.století (když udeřilo dlouhotrvající sucho a pěstování arašíd, tradiční zdroj výdělku, se ocitlo v krizi) podporovat masovou emigraci za prací, respektive za obchodem. Pracovní migrace se stala jedním z fenoménů novodobého murídismu: jen v Harlemu a v Bronxu žije na 15.000 murídů a New York se stává novou cílovou destinací pro další stovky, zatímco města Itálie a Francie pomalu ztrácejí na atraktivnosti.

     

    murídi jsou obrovskou ekonomickou a politickou silou Senegalu – traduje se, že mají v rukou až polovinu senegalské ekonomiky. Vzhledem k jejich velké moci nad veřejným míněním si žádná vláda netroufne kritizovat pololegální obchody, které skrze toto bratrstvo probíhají – existují nepsaná pravidla: náboženští vůdci nebudou kritizovat vládu a vláda zato nechá na pokoji jejich ekonomické aktivity. Tento obchod, zdá se, funguje k oboustranné spokojenosti.

     

    V Toubě dodneška nejsou žádně školy evropského typu ani hotely. Ve městě se nesmí pít alkohol ani kouřit (ženy ale, v souladu s "africkostí" tamního islámu, pracují stejně jako muži, mohou se volně pohybovat a nezahalují se).

     

    V New Yorku se v posledních deseti letech murídi přesunuli z ulic, kde nabízeli falešné značkové hodinky a další drobné zboží, do kamenných obchodů. Akumulace kapitálu napomohla vzniku čistě murídských finančních společností, restaurací nebo realitních kanceláří. Nemalá část peněz z nich ale, stejně jako dříve peníze z pouličního prodeje, tečou do Senegalu: buď jako zboží (obyčejně levná elektronika), které se tam dá se ziskem prodat, nebo jako dary pro svaté město, Toubu. Nemálo bussinesmanů, kteří uzavírají dohody za statisíce dolarů, aniž by k tomu potřebovali byť jediný kousek papíru, nemá žádné formální vzdělání.

     

    Ekonomický úspěch murídů i výsledky jejich pololegálního podnikání dávají tušit, že cest k ekonomickému úspěchu může být víc než jen ty, které zná západní svět

     

    http://www.reuters.com/article/sphereNews/idUSL1540748820070516?sp=true&view=sphere 

    http://www.ebad.ucad.sn/sites_heberges/mamadoufall/anglais/the-senegalese-mourides-diaspora-from-a-muslim-brotherhood-to–jihad-in-business2.doc/the-senegalese-mourides-diaspora-from-a-muslim-brotherhood-to–jihad-in-business2.htm

    http://query.nytimes.com/gst/fullpage.html?res=9E03E0D71E3FF93BA15754C0A9659C8B63&sec=&spon=&pagewanted=all

    http://www.khm.uio.no/utstillinger/madeinafrica/english/marked_2.html

    Březnový deníček – školková anabáze

    komentářů 7

    Na e-mail, který mě informoval, že jakási Ema Nováčková byla přijata k předškolnímu vzdělávání, jsem odepsala, že děkuji za zprávu, ale dítě takového jména neznám. Žádná odezva. (Coby nenapravitelná idealistka jsem čekala třeba omluvu a vysvětlení.) Mé skomírající odhodlání přihlásit dítě zrovna do téhle školky tak zesnulo definitivně.

    Minulý týden se v naší čtvrti konal závod rodičů v podávání přihlášek do mateřských škol. Vystartovala jsem pozdě, ale oběhla jsem školky tři. Základním kritériem bylo, aby školka nepožadovala od dětí spaní po obědě.

     

    Do krásné, veliké a poměrně svobodomyslné školky jsem dorazila jako čtyřiapadesátá, tedy víceméně bez naděje na vítězství. V malé a ošklivé sídlištní školce nedaleko našeho domu takový nával nebyl, ale paní ředitelka se se mnou podělila o názor, že pro malé děti je důležité, aby spaly, protože to potřebují a chtějí. Výjimky nejsou možné, malé dítě si nedá vysvětlit, že nemá být hlučné, aby nerušilo. Ale moje dítě si to vysvětlit dá, má přece mladšího sourozence!

    Paní ředitelka se zarazila, zamyslela a pak mi vysvětlila, že kdyby jedno dítě nespalo, pak by nechtěly spát ani ty ostatní (já myslela, že to "potřebují a chtějí"?). A že bych si tedy mohla brát dítě domů třeba po obědě, když nechce spát. To už známe z jeslí: v devět tam, v jedenáct zpátky, celý den zabitý a dítě si ani nepohrálo s vrstevníky. Vycouvala jsem ven a pádila do školky číslo tři.

     

    A, páni, úplně jsem se zamilovala! Zvenku školka vypadá jako řadový domeček a kdyby na fasádě neměla označení, nikdy by mě nenapadlo, že tam je. Pidiškolička má jen dvě třídy, zahrádku, paní ředitelku, která vypadá, že ji její práce baví a, třikrát hurá, děti tam nemusejí ležet ani dojídat obědy! Skoro to vypadalo, že asi v ředitelně padnu na kolena a budu plakat, aby nás přijali. Ale protože, dle slov paní ředitelky, nám konkurují hlavně děti "čtyřhodinové", možná se dítku podaří nastoupit do školky i bez mého plazení po kolenou (nakonec jsem se k padání na koberec stejně ani nedostala, jelikož jsme musely probrat možné nevýhody adopcí na dálku… ale o tom zas někdy jindy).

     

    Když jsem tam pak vyplněnou a potvrzenou přihlášku nesla, paní učitelka nás, i když dny otevřených dveří už dávno skončily, pustila dovnitř do třídy, Miminko jim tam probrala hračky a vypadá to… no, mnohem líp, než jesle. Děti se zdály být spokojené a paní učitelka trpělivá.

     

    Chotě večer zajímalo,  kolik to stojí.

    "Asi tři sta osmdesát korun."

    "Denně?"

    "Ne, měsíčně. Samozřejmě bez jídla, plavání, škol v přírodě a takových věcí."

    "A jídlo?"

    "Nepamatuju si přesně, snad sedm stovek?"

    "Proboha, co je to za školu?!" vyděsil se Choť. "To je nějaké podezřelé! To bude podvod!"

    Až bude volit divá zvěř

    komentáře 4

    Kourouma patří mezi klasiky světové literatury. Přinesl nový rozměr "afrického románu" – nejen pokud jde o obsah, ale i formu díla: už ve své prvotině Slunce nezávislosti použil "africkou francouzštinu" s originální syntaxí, stylem vyprávění i slovní zásobou.

    Všechny Kouroumovy romány, půvabná a poetická vyprávění o krvi, mučení, vraždách, mrzačení, intrikách a bezvýchodnosti, jsou ověnčeny mezinárodními nebo alespoň francouzskými literárními cenami. Autorova volba témat, jeho syrovost a odhodlání mluvit pravdu za všech okolností mu několikrát vynesla vězení, vyhnanství i nesmyslná obvinění (v době občanské války v Pobřeží Slonoviny byl,  už na sklonku života, nařčen z podpory severních rebelů).

     

    Až bude volit divá zvěř je voltairovská satira o proměně pralesního lovce ve vládnoucího  diktátora, podporovaného západními mocnostmi.  Prezident Koyaga, který v šesti dnech  poslouchá svůj životní příběh z úst griota, má předobraz v Gnassingbe Eyademovi.  Předávání moci, kanibalismus, politické věznění a vraždy, diktatury s tisíci mrtvých, kastrace politických odpůrců, atentáty a západní fobie ze socialismu…  Většina příběhů, ať už ve spojení s ním, nebo dalšími africkými vládci, působí jako výplod deviantní fantazie… jenže popisuje skutečné – byť neuvěřitelné – události.

     

    (Až bude volit divá zvěř pro mě zůstává jednou z nejlepších knih, jakou jsem četla. I když jí trochu zazlívám, že kvůli rozluštění identity některých postav jsem si musela k ruce vzít Dějiny Afriky. 🙂 )

    Svoje dítě doma nechci!

    komentářů 5

    Koncem loňského a začátkem letošního roku se v médiích s velkou slávou ohlašovalo rozeběhnutí "nového programu pro legální imigraci". Jde prý o záchranu lidských životů a boj s mafií: aby Afričané neumírali na rybářských člunech, bude probíhat jejich legální nábor v zemích původu. 

    (Osobně si spíš myslím, že jde o pokus odradit potenciálně úspěšné mořeplavce od jejich snažení – ti, kdo byli vráceni do zemí původu, do nového "programu" být zařazeni nemohou. Utopený nebo vysušený Afričan neznamená pro EU žádné náklady, narozdíl od přeživšího, který ke břehům Španělska dorazí.)

    V roce 2006 podepsalo Španělsko s některými africkými státy dohodu o tom, že společnosti jako například McDonalds, Carrefour nebo Vips budou najímat pracovníky přímo v afrických zemích. Senegal je, vedle Gambie, Mali nebo Mauretánie, jednou z nich.

     

    Vládní program navíc počítá se sedmi stovkami česaček jahod, které budou každý rok na tři měsíce doveženy ze Senegalu a poté se znovu vrátí, aby mohly za rok přijet znovu. Pokud si mezitím najdou ve Španělsku legální zaměstnání, mohou zůstat a přidat se ke čtyřiceti tisícům senegalských občanů, kteří už v tomto státě jižní Evropy žijí.

     

    Ostatním zaměstnancům jsou vydávána povolení k pobytu na jeden rok pod podmínkou, že se naučí jazyk, integrují do společnosti a pokud ztratí práci, vrátí se do země původu.

     

    Přitom platí, že Španělsko preferuje najímání vdaných žen, matek rodin, protože předpokládá (po zkušenostech s Maročankami), že ženy a matky se budou chtít vracet k rodinám a dětem. Inu, možné to je. Skutečností ovšem zůstává, že žena, která může svou rodinu bez potíží finančně podporovat, se pravděpodobně dobrovolně nevrátí. Maročanka možná… Ale Senegalka, která se z Evropy vrátí, bude svým okolím i rodinou pravděpodobně považována za hloupou a sobeckou: zahodila šanci na život v Evropě – třeba i ilegální -zahodila naději své rodiny na pravidelný příjem.

     

    V rámci vládního programu v loňském roce dostalo na Apeniny několik set Senegalců, aby tam pracovali jako rybáři, zemědělci, zedníci…

     

    Představa, že by sezónní najímání několika set pracovníků ročně mohlo omezit migraci a zabránit lidem platit přemrštěné částky za podloudné získávání víz nebo místa na rybářských člunech, je směšná. Pod vlivem televizních seriálů a nerealistických zkazek o sladkém životě v Evropě tisíce lidí stále utrácejí rodinné úspory a vypůjčují si na cestu do ráje částky, s nimiž by snadno mohli doma začít vlastní podnikání. S vidinou daleko většího zisku se ale vydávají na cestu, na které mnoho z nich zemře a zanechá svou rodinu v dluzích.

     

    Mnoho lidí posílá na dalekou a nebezpečnou cestu, na jejímž konci má být štěstí, svoje nezletilé děti. Ty pak zůstávají v uprchlických táborech, mnohdy v podmínkách, které mají daleko byť i jen do označení "lidské".

     

    A rodiče, před očima přelud bohaté Evropy, jakou znají z televize, za nic na světě nechtějí svoje děti zpátky.

     

    "Nechci, aby se můj jediný syn, má jediná naděje, vrátil domů."

     

    "Vypůjčila jsem si půl milionu franků, abych svému sedmnáctiletému synovi zaplatila místo na lodi. Musí zůstat ve Španělsku, aby mi pomáhal. Jeho otec zemřel a já mám vysoký tlak."

     

    "Nespím od té odby, co vláda ohlásila, že budou repatriovat nezletilé. Mému synovi je 17. Je tam, aby pomohl svým rodičům! Naše rodina čítá čtyřicet lidí. Jediný, kdo nás živí, je můj bratr v Itálii,  a stát chce přivézt zpátky děti!"

     

    "Nechci ani slyšet o tom, že by se můj šestnáctiletý syn měl vrátit. Kromě Boha je mojí jedinou nadějí. Co by dělal tady? Rybaření už nás neuživí. A syn  už mi poslal 150 Euro, které ušetřil ve Španělsku ze stipendia."

     

    Ani děti samy se k rodičům, jimž budou doma jenom přítěží, vracet nechtějí: "vystudoval jsem práva, ale pro právníky tu nejsou místa. Radši budu v Evropě dělat jakoukoli manuální práci a vydělávat peníze."

     

     

    V dlouhodobém hledisku se nezaměstnanost v Senegalu snaží řešit také malé úvěrové společnosti, které svým klientům půjčují už kolem 200 Euro na podnikání.

     

    Tuto nabídku ale využívají především ženy. Muži sní o tom, že své rodiny i sebe zabezpečí lépe.

     

    "Mám dva starší bratry, kteří už do Španělska odjeli. Tady jako rybář získám denně osm euro, nebo taky nic. Skutečné peníze, ty můžu vydělat jen v Evropě. Chtěl bych jet za bratry. Chci žít normální život* a pomáhat svým rodičům. Chci si postavit veliký dům a koupit si krásné auto. Aby sousedi věděli, že mám peníze aže jsem v životě něco dokázal. To nejde, pokud zůstanu tady."

     

    * "Normální život" je pro Diopa, jehož slova zveřejnil server Marketplace, to, co vídáme v kýčovitých televizních seriálech typu Beverly Hills nebo Dallas. Až se jednou Diop dostane do Evropy, chycen v sítích legend a snů, zjistí, že realita je úplně jiná. Ale tehdy už bude pozdě.

     

    http://www.iht.com/articles/2007/08/10/europe/spain.php?page=2

    http://ipsnews.net/news.asp?idnews=41120

    http://www.csmonitor.com/2007/0329/p04s02-woeu.html

    http://news.bbc.co.uk/2/hi/africa/6039624.stm 

    http://www.independent.co.uk/news/europe/spain-offers-jobs-and-visas-to-fight-illegal-migration-454645.html

    http://marketplace.publicradio.org/display/web/2006/11/07/microlending_to_create_jobs_in_senegal/

    http://news.sawf.org/Lifestyle/46133.aspx

    O tom, jak jsem šla na koncert Steel Pulse a ani jsem je nezahlédla

    komentářů 6

      Slunce nás pálilo do zátylků, když jsme se blížili ke vchodu na  stadion. Před šedými mřížovanými vraty stály dvě řady železných zátarasů a kulaťoučký, očividně se nudící chlapík v modré uniformě. Vzal si od Demby naše lístky a pootevřel bránu, abychom se mohli protáhnout dovnitř, do betonového koridoru stejně pustého, jako bylo prostranství před stadionem.

    Další

    S láskou lvice

    komentářů 7

    Rozhodně jsem neměla v úmyslu doporučovat životopisné a "životopisné" knížky manželek Afričanů a jiných ¨"exotů" 😉 , případně samotných Afričanek a Arabek, budujících si kariéru na svém (ať už skutečném, nebo fiktivním)  utrpení. Takže, ne, skutečně tu nenajdete obsah Bílé Masajky, Umučené, Utlučené, Upálené, Utopené, Prodané a co já vím co ještě vyšlo (možná časem ještě udělám výjimku u Zmrzačené, protože ta sem zapadá aspoň tematicky).

     

    Kniha Christiny Hachfeldové Tapukai S láskou lvice je ale jiná. Na rozdíl od Bílé Masajky, Bílé čarodějky, Bez dcerky neodejdu a dalších fňukavě patetických knížek vypráví o tom, že i manželství s člověkem hodně odlišné kultury nemusí být odsouzeno k nezdaru. Jen to chce hodně pochopení, vytrvalosti, lásky a práce. Což asi není to, co romantické (případně xenofobní) dušičky chtějí slyšet, a tak se o téhle knížce moc neví.

    S láskou lviceS láskou lvice nese podtitul "Jak jsem se stala ženou samburského válečníka". Ve skutečnosti vypráví spíš o tom, jak přes všechny nesnáze Christina ženou samburského válečníka zůstala. Možná je to dáno i tím, že paní Hachfeldová nebyla naivní mladá dívenka, ale ovdovělá žena po čtyřicítce a matka dospělých dětí, když se vypravila na dovolenou do Keni, seznámila se se Samburijcem a zamilovala se do něj. Tady ale podobnost s tuctovými příběhy končí a zbytek knihy se pohybuje na hranici románu, etnografické studie a literatury faktu.

     

    Christinin milenec Leikatik se bude ženit a nabízí Christině místo druhé manželky; a Christina, které se tato nabídka dotkne, naváže vztah s Leikatikovým přítelem Lpetatim. Lpetati Christinu požádá o ruku a ta, ačkoli o něm vlastně nic neví, jeho nabídku přijme. Snoubenec Christině slíbil, že si nikdy nevezme jinou ženu a u své rodiny si vymohl souhlas se svatbou, dokonce i neprovedení obřízky u své nastávající choti.

     

    Po létech radostného a harmonického života se ale v Lpetatiho vesnici, kde žije i Christina, objevila Naraja – žena, která časem za pomoci kouzel a své dcery odvedla Lpetatiho od Christiny, způsobila Christinin potrat, ztrátu jejího a Lpetatiho majetku. Christina odešla, v marné snaze dostat Lpetatiho z Narajina vlivu – do města, kde se živila jako zpěvačka a kde začala žít s Konžanem Binkim…

    Muž na druhou

    komentářů 15

    "Tak kterou porodnici bys mi doporučila ty?" Denisa se natáhla přes stůl pro kousek bábovky. Oklepla z pečiva závoj moučkového cukru, opřela se do křesla (bábovku půvabně podloženou druhou dlaní) a nedočkavě na mě mrkla.

    "No… to záleží na tom, jestli si děláš větší starosti s porodem, nebo s tím, co přijde potom," volila jsem opatrně slova. "Jestli ti záleží na moderním porodním sále, chceš si užívat vymožeností a dostat po porodu najíst, jdi do porodnice Na břehu. Akorát se pak musíš vyrovnat s tím, že budeš následující čtyři dny trávit s příšernýma sestrama na oddělení šestinedělí, kojit se budeš učit sama a kdykoli se opovážíš na něco zeptat, dají ti sežrat, jak hrozně obtěžuješ. Anebo můžeš jít do porodnice Na kopci, kde budeš rodit v tak trochu afrických podmínkách…"

     

    "Ale přístroje tam snad nějaké mají, ne?" přerušila mě Denisa zamyšleně.

     

    "Asi mají, to víš že tam určitě nějaké mají, i když jsem je neviděla," doplnila jsem svůj výklad Zkušené matky (ano, zdá se, že jsem se už přesunula do této děsivé kategorie) o spekulaci.

     

    "Takže, na kopci sice porodíš v kulisách reálného socialismu, ale zase tě budou čekat čtyři dny s milými a trpělivými sestrami, které budou miminu bez námitek vnucovat tvoje ňadro i v jednu po půlnoci. Ovšem, jestli se rozhodneš pro tuto variantu, nezapomeň si do "taškydo porodnice" přihodit nějaké trvanlivé potraviny, protože první den nedostaneš najíst. Nebo ti bude muset nějaké jídlo přinést Muž."

     

    "To on mi asi přinese… Já už jsem mu řekla, že se mnou musí jít do porodnice."

     

    "A jde?" projevila jsem zdvořilý zájem. Muž, nastávající otec, je totiž subsaharský Afričan. Zdaleka ne každý Afričan je ochoten asistovat u porodu – je to nemužné, smůlu nosící a tak vůbec. Taky to může způsobovat traumata a impotenci…

     

    "Jde, já mu řekla, že musí. Teda, nebude tam až do konce, to nechce. Ale to teď moc neřeší. Má starosti, jak nás uživí… Chodí pořád na tu brigádu, jak chodil, ale ta mu skončí. A moje maminka už se ho ptala, jak si to představuje do budoucna, a jeho se to hrozně dotklo… Vadilo mu hlavně, že jsem se ho nezeptala já. A taky nechce, abych ještě chodila do práce."

     

    Zrovna, když jsem se nadechovala, abych Denise vyjádřila účast s jejím těžkým životem po boku toho hrozného Afričana, předešla mě slovy: "Ono to není tak strašné. Už jsem si zvykla, že Afričani jsou prostě chlapi na druhou. Holt mají několikanásobnou dávku všech špatných mužských vlastností."

     

    Tato geniální definice mi svou prostotou a pravdivostí vyrazila dech. (Rejpalové mi pro dnešek, doufám,  prominou zevšeobecňování.)

     

    Jen bych k ní dodala, že ta několikanásobná dávka špatných mužských vlastností se dá vydržet jen proto, že je vyvažována také několikanásobnou dávkou vlastností dobrých.

     

    Smiley F_05BL_1.GIF

    Je skvělá studentka, ale vzala si černocha

    komentářů 26

    V době, kdy ještě fungoval blog Nigeria, dal se na něm najít článek s názvem "návod k použití".  Autorka tam, po zkušenostech svého "všedního života s nevšedním mužem", takto nigerijským státním příslušníkem, vtipně komentovala úskalí, jichž se Evropanka v manželství s Afričanem nejspíš naděje.

     

    Psala o finanční podpoře, kterou jsou Afričané v exilu povinováni svým rodinám a přátelům, i kdyby sami na chleba neměli. Psala o nevěře (protože kdo by odolal lákavé nabídce!) a o návštěvách, které se u ní doma chovají "jako doma". Psala ještě o spoustě věcí, které každou evropskou relativní novomanželku Afričana a relativního nováčka v africké diaspoře uvádějí v úžas, zatímco po pár letech (pokud těch prvních pár let vydrží) – už je bude považovat za samozřejmé.

     

    Ale jednu věc vynechala.

    Vynechala ji nejspíš proto, že ačkoli nebyla zvyklá na zvláštnosti afrických kultur, na zvláštnosti české kultury – pokud se týče styku s cizinci – už byla zvyklá z dřívějška.

     

    Ani mě by po těch letech vůbec nenapadlo, co všechno může multikulturní manželka pociťovat jako problém. Ale pak jsem dostala e-mail, kde se psalo:

     

    "Mnohdy mi není úplně nejlíp.  Ze začátku jsem si nepřipouštěla, že by mi mohl vadit pouhý fakt, že můj muž má černou pleť. Dneska mě do kolen sráží pohledy okolí, nehraný údiv (až zděšení), ťukání si na čelo a další verbální či neverbální poukazování na mou "blbost".  Vadí mi, když na mě na ulici pokřikují "taková kočka s takovou opicí". Těžce nesu, když profesor ohlašuje mému šéfovi, se kterým se zná, jaká jsem výborná studentka, ALE že jsem si vzala Afričana. A tak se teď stydím přiznat, že můj muž je z Afriky, stydím se vodit Boubacara mezi nové známé…Došla mi vnitřní energie…"

     

    Až když jsem četla tyhle řádky, pochopila jsem, co evropská manželka Afričana v Evropě (africká manželka Evropana v Africe, evropský manžel Afričanky v Evropě, africký manžel Evropanky v Africe… to už máte fuk) vlastně potřebuje nejvíc. Tvrdou hlavu. Dostatek sebevědomí a odvahy.

     

    Protože, ano – kromě "podnikatelských plánů",  pravidelného mizení části rodinného rozpočtu v kanálech Western Union, nekonečných návštěv,  nočních telefonátů s žádostmi o peníze, potíží s cizími ženami dychtícími po sexuálním dobrodružství s exotickým krasavcem a dalších drobných radostí s menšími obměnami (nás se například, z mého pohledu bohužel,  vůbec netýká bod "návštěvy") čekají každý smíšený pár i víceméně pravidelné srážky s blbci.

     

    Pokud tyto řádky čtou i jiní, kteří něco takového zažívají a vadí jim to, mám dobrou zprávu: nejspíš si zvyknete. V průběhu let si pravděpodobně vypěstujete asertivní schopnost dle momentální nálady civět na civějící, otáčet se za otáčejícími se a vhodnými odpověďmi veřejně znemožňovat autory verbálních útoků.  Dokonce, možná, si zvyknete natolik, že takové drobnosti vůbec nebudete považovat za problém, dokud jako já nedostanete e-mail od relativní novomanželky…

    El Negro

    komentáře 4

    Čtvrt hodiny před tím, než se Miminko s jekotem usadila doprostřed hlavní chodby u východu Paláce knih na Václavském náměstí a odmítala jít dál; před tím, než ji začali obklopovat kolemjdoucí (tážící se jeden druhého, jestli je tam chudinka sama a ztracená); před tím, než jsem, lehce nepříčetná – zase – rezignovala na výchovnou strategii nezájmu, vběhla doprostřed srocujícího se davu a se slovy "ne, není tu sama, ta je moje" zuřící dítě násilím posbírala ze špinavých dlaždiček a odnesla, jsem přecházela sem a tam mezi policemi plnými vystavených knih a byla bezradná.

    V kapse dárkovou poukázku na nákup knih a kolem sebe tolik lákadel, že by mi těch poukázek nestačilo ani dvacet.  Netrpělivé děti a ještě netrpělivější Choť mi nakonec nákup usnadnili – vzala jsem první knihu, která byla po ruce – zřejmě mě k ní dovedly dozvuky mých dětských morbidních zálib v mrtvolách a mumiích – do mé ranně školní sbírky publikací o kosterních pozůstatcích a egyptských hrobkách by se kniha (na první pohled) o vycpaném muži docela hodila.

    El Negro Frank Westerman

     

     

    Cestou domů mě trápila muka výběru: udělala jsem dobře? Byly tam přece i jiné knihy, určitě taky zajímavé, možná zajímavější!

     

    A doma jsem při svém fragmentovém čtení ženy v domácnosti zjistila, že jsem udělala moc dobře. Ta kniha totiž není o vycpaném černochovi. Tedy, vlastně trochu ano – ale ne tak docela. Frank Westerman jako student na svých prázdninových toulkách narazil ve Španělsku na muzeum, které mělo mezi svými exponáty vycpaného "Černocha". Z prázdnin se vrátil domů, dostudoval a začal působit ve sférách rozvojové pomoci (jejíž principy, užitečnost i samotnou existenci ve své knize zpochybňuje). Na vycpaného a krémem na boty namazaného muže však nezapomněl. Vrátil se zpátky do Španělska a začal pátrat po původu a osudech této zneuctěné mrtvoly. Příběh, který se postupně objevuje, říká jen málo o mrtvém El Negrovi, zato hodně o evropském myšlení minulých staletí.

     

    A to, čím Westerman své svědectví doplňuje, vypráví o evropském (a neevropském) myšlení dneška. Píše o tom, jak byl při psaní své diplomové práce vyslán mezi Indiány, aby zefektivnil tamní zavlažování – a jak se rozhodl nic nezefektivňovat, protože změna zavlažování by měla negativní vliv na společnost.

     

    Recenze na Westermanovu knihu El Negro http://www.iliteratura.cz/clanek.asp?polozkaID=21533

    Další ukázka: http://www.iliteratura.cz/clanek.asp?polozkaID=21529

    Z únorového deníčku šílené matičky

    komentářů 12

    Zprávy ze života tu poněkud zaostávají; a je to zejména proto, že Manželka zažívá poněkud frustrující dny s dětmi, které nespí nikdy, když nespí ona; s jeslemi, do kterých Miminko už definitivně odmítlo chodit; a se školkami, do kterých Miminko nemůže být přijato,

    Další

    Senegalští střelci ve druhé světové válce

    komentářů 7

      "Asi to nazvete mladickou nerozvážností, ale my jsme si řekli: pojďme a osvoboďme Francii. Protože když Francie bude svobodná, bude svobodná i Afrika."

    Slova bývalého příslušníka Senegalských střelců z 2. světové války pro rozhovor s BBC mohl pronést i jiný veterán. Někteří z tehdejších rekrutů, absolventi francouzských škol v Africe, se dívali na Francii jako na svou zemi. Další uvěřili tomu, že Němci chtějí znovu zavést otroctví. Naprostá většina z rekrutů si uvědomovala nebezpečí, ve které se vydávají – věděli, že hodně těch, kteří během 1. světové války odešli do zámoří, se už nikdy nevrátilo.

     

    Senegalské střelce v Evropě ale čekalo rozčarování: po krátkém výcviku na africkém kontinentě, kde žili ve stejných podmínkách jako Francouzi, přišla cesta do Francie a šok. V Evropě se z nich stali vojáci druhé kategorie – i jíst museli odděleně a v jiných hodinách. Situace se zlepšila až potom, co vojáci koloniálních jednotek pohrozili, že na frontě nebudou bojovat, pokud s nimi nebude zacházeno jako s ostatními muži.

     

    Jednotky Senegalských střelců měly ve francouzské armádě svůj zvláštní účel:

     

    v souladu s Faidherbovým názorem, že "téměř všichni černoši jsou stateční, protože nemají strach z boje ani z nebezpečí a jejich nervový systém je málo rozvinut" a s dřívějším Manginovým přesvědčením, že "nervový systém černocha je mnohem méně vyvinutý než nervový systém bělocha. … Je jisté, že naši černí mohou být na jakémkoli bitevním poli,"

    se v tehdejších vojenských směrnicích objevilo

    "Si une mission de sacrifice s’impose, défense sans esprit de recul pour procurer le temps nécessaire au regroupement des forces, il pourra encore être fait appel à la vaillance du combattant noir. … Pour une attaque brutale visant la rupture d’un front défensif adverse, on peut employer les troupes noires en fortes proportions ou en exclusivité." (revue du temps noirs, říjen 1938).

     

    Africké jednotky byly používány všude tam, kde se předpokládaly vysoké ztráty. Byly to ony, koho velitelé stavěli do pole, bylo-li zapotřebí část vojska obětovat. Senegalští střelci se ocitali v první linii útoků. Pro způsob, jakým byly jejich jednotky v boji využívány, měl voják z jejich jednotek čtyřicetiprocentní pravděpodobnost, že padne. Pro srovnání – ztráty mezi francouzskými vojáky činily jen 3%.

     

    V obou světových válkách byla německou stranou vedena proti Senegalským střelcům kampaň, v níž byli tito vojáci střídavě nazýváni zbabělými a střídavě vykreslováni jako nelítostní lidožraví divoši – němečtí vojáci se před odchodem do bitvy často ptali, zda má nepřítel ve svých řadách Afričany.

     

    Prohraná bitva pro Senegalské střelce znamenala téměř jistou smrt: Němci je málokdy brali jako zajatce, většinou na místě popravili i raněné (Hitler po celou dobu války obviňoval Francii ze snahy "negrifikovat Evropu").

     

    Po bitvě o Aubigny v květnu 1940 pozabíjeli němečtí vojáci, rozzuření svými vysokými ztrátami, všechny raněné Afričany, kteří nemohli být z vesnice včas evakuováni – téměř polovina Senegalských střelců nasazených do této operace v ní přišla o život.

     

    V červnu téhož roku byly jednotky francouzské armády, operující v oblasti kolem Lyonu, sevřeny v pasti mezi italskou a německou armádou. V beznadějných bojích, ktré tu v ty dny probíhaly, šlo z francouzské strany už jen o čest. U Chasselay se německá divize Tottenkopf střetla se Střelci kapitána Clementa. Po den a část noci trvajících bojích francouzská armáda ustoupila, ale ke dvěma kumpaniím Střelců se rozkaz nedostal. Dvě stě mužů vzdorovalo pětadvacetitisícové přesile až do příštího rána, kdy je Němci "doslova rozstříleli kulomety a těla mrtvých a umírajících rozjezdili pásy tanků"  (J. Marchiani)

     

    Ztráty afrických jednotek toho dne činily 104 mrtvých, 37 raněných a 856 "zmizelých". "Zmizelé" je možno bez rozpaků přiřadit k mrtvým, jelikož v této zdánlivě naději dávající položce jsou zahrnuta všechna spálená a roztrhaná těla, která nebylo možno oficiálně identifikovat.

     188 identifikovaných těl afrických vojáků je pohřbeno na hřbitově Tata Senegalais u Chasselay

    V roce 1944 bylo rozhodnuto o částečné demobilizaci. Vojáci z kolonií měli být vyplaceni až po návratu do vlasti. Koncem listopadu dorazilo do vojenského tábora u vesnice Thiaroye nedaleko Dakaru 280 veteránů z různých částí francouzské západní Afriky. Tady se teprve dozvěděli,  že slíbenou odměnu nedostanou v plné výši. Jejich protesty byly marné.

     

    30. listopadu tedy zajali francouzského generála, kterého krátce nato propustili.

     

    V noci na 1. prosince do tábora přijely tanky. Francouzská armáda spící Střelce napadla a zanechala po sobě asi třiceti mrtvých a dvě stovky zraněných, z nichž někteří byli potom obžalováni ze vzpoury a odsouzeni k jednomu až deseti letům vezení, pokutě ve výši sto starých francouzských franků a zbaveni práv na plat a důchod vojáka (ano, na ten plat, kvůli jehož nevyplacení protestovali).

     

    V roce 1947 byli odsouzení sice omilostněni, ale nárok na peníze jim už přiznán nebyl.

    Roku 1959 se k velkému zklamání Charlese de Gaulla francouzské kolonie vyslovily pro nezávilslost. V nejvyšších francouzských kruzích se zároveň rozhodlo o zmrazení penzí bývalých členů Senegalských střelců: od nynějška neměly být jejich důchody valorizovány a vdovy po těchto mužích neměly dostávat žádné peníze.

    V příštích čtyřiceti letech důchody francouzských veteránů stoupaly, jak rostla inflace. Propast mezi jejich penzemi a penzemi jejich afrických spolubojovníků se prohlubovala.

     

    Petice a protesty nepomáhaly. Nejznámější bojovník za rovné vojenské důchody, Amadou Diop, který ve francouzské armádě sloužil 22 let,věc dovedl až k nejvyššímu soudu. Ten konečně uznal, že se jedná o diskriminaci, a v roce 2004, šedesát let po válce,  došlo ke zvýšení důchodů pro muže, kteří v bojích za Francii zratili iluze a mnohdy i zdraví.

    Amadou Diop a mnozí jiní se toho však už nedožili.

    Důchody vysloužilců z 2. světové války jsou v bývalých francouzských koloniích i po valorizaci jen zlomkem toho, kolik činí důchody jejich bývalých spolubojovníků ve Francii.

    Francouzská vláda argumentuje tím, že kupní síla v těchto zemích je nižší a bývalí vojáci tedy nepotřebují tolik peněz, jako Francouzi.

     

    Brání se také tím, že vyplácení rovných vojenských důchodů by pro Francii bylo příliš nákladné.

     

    ……………………………………………………

    Film Tábor v Thiaroye (plná verze)

    Senegalští střelci v 1. světové válce

    Senegalští střelci v první světové válce

    komentáře 3

      Ve chvíli, kdy Francie více než jindy jest jednotná v úsilí po vítězném ukončení války a obětuje bez rozpaků ročník 1918 na obranu vlasti, jest povinností vlády republiky žádati také od statečných obyvatelů afrického západu důkaz jejich oddanosti a věrnosti. Vláda ví, že jí poskytnou bez svého oslabení nové vojáky, kterých potřebuje.

    Národové Afriky pochopí, že Francie tím, že se jich dovolává, je k sobě povznáší. Bojovati v řadách francouzského vojska znamená pro naše africké občany postaviti se na vždycky po bok civilizace ohrožené našimi nepřáteli.

    Tak přeložily Lidové noviny z 21. ledna 1918 oběžník, určený guvernérům francouzské západní Afriky.

     

    Generál Charles Mangin ve své knize La Force Noire, vydané roku 1910, volal po posílení francouzské armády vojáky z kolonií – podle jeho představ měly být ozbrojené síly koloniální velmoci podpořeny jedenapůlmilionem vojáků ze západní Afriky a z Indočíny.

     

    Naplnění jeho představ však nikdy nemohlo dojít – počty rekrutů, ve které doufal, v Africe prostě nebyly a populace francouzského Sahelu v té době už zažívala další pokles počtu obyvatel způsobený nucenými pracemi při budování silnic, přístavů a železnice. Odliv pracovních sil ze zemědělství v kombinaci se suchem vyústil v letech 1913 a 1914 v hladomor a další snižování počtu potenciálních odvedenců.

     

    Jednotky afrických vojáků, "senegalských střelců",  založil už roku 1857 Louis Faidherb. V prvních letech své existence se nicméně skládaly především z otroků, vykoupených pro tyto účely od afrických majitelů. 

     

    Až postupně začínali v jednotkách Střelců převládat váleční zajatci a nosiči a koncem 19. století přišla vlna dobrovolníků – pro válečníky z kmenů poražených koloniální armádou se služba u nepřítele stala mnohdy otázkou přežití. Nemalou zásluhu na získávání dobrovolníků měl také Blaisse Diagne, senegalský člen francouzského národního shromáždění.

     

    Osmdesát let po skončení I. světové války vyprávěl novinářům poslední z jejích západoafrických veteránů, stoosmiletý Abdulaye Ndiaye, jak francouzští verbíři přišli do jeho vesnice se zprávou, že Francie přinesla Afričanům civilizaci a ti jsou teď na oplátku povinni jet Francii bránit proti jejím nepřátelům.

     

    Tato myšlenka se u vesničanů nesetkala s velkým pochopením a mnozí mladí muži museli být k nástupu do armáy nuceni násilím. Ndiayův bratranec před verbíři uprchl a jeho otec, Ndiayův strýc, byl kvůli tomu uvězněn. Ndiaye cítil povinnost se pro strýce obětovat; prohlásil, že je o čtyři roky starší, než ve skutečnosti byl a do armády dobrovolně nastoupil místo svého bratrance.

    V srpnu 1914 už byl zraněn na belgické frontě, další válečné zranění následovalo v roce 1916. Mezitím poznal severní frontu, Dardanely a Istanbul. Francouzi v St. Raphaelu se ho vyptávali, jestli zčernal sluncem; tamní Francouzky mu dávaly jídlo a snažily se ho svést.

     

    Jednotky "senegalských střelců",  vojáků z celé francouzské západní Afriky, byly posílány na místa, kde Francouzi nechtěli sloužit. Jen v bitvě u Chemin des Dames, (beztak tragické pro celé francouzské oddíly), padla téměř polovina z nasazeného počtu 15.000 senegalských střelců.

     

    Po bitvě u Verdunu se Abdoulaye Ndiaye, vyznamenaný válečným křížem, konečně vrátil domů, do vesnice Thiowor.

     

    V roce 1949 – třicet let po válce – mu Francie začala, jako zraněnému veteránovi, vyplácet skromnou penzi (o tom ještě bude řeč).

     

    V první světové válce bylo nasazeno 212.000 vojáků z této oblasti;zhruba třicet tisíc jich padlo.

     

     VIDEO – DOKUMENT

     

    LIBERATEUR                             

    Viz také:

    Senegalští Střelci ve 2. světové válce

    Xala – ukázka z filmu

    komentáře 2

    Když jsem tu zmiňovala zfilmované novely Ousmana Sembena, netušila jsem, že ukázky jsou volně přístupné na internetu. Tak, tady jsou (v případě Xaly dokonce s anglickými titulky):

     Xala
    Moolaade

    Back to nature! (aneb Holky alternativky)

    komentářů 12

    V Africe taky nepoužívají plínky!

    Africké maminky taky nosí děti na zádech!

    Další

    Gelongal: Jombaajo

    Napsat komentář

    Zdravíte svého zloděje?

    komentářů 8

    V krásném sobotním odpoledni na sklonku loňského léta kdosi zazvonil na domovní zvonek. Moje otázka, položená do bílého sluchátku interkomu, zůstala bez odpovědi. Neotevřela jsem tedy.

    Klepání na dveře u bytu se ozvalo pár minut na to. Předpokládala jsem, že po otevření spatřím sousedku. Místo ní tam byl drobný snědší chlapík v modrobílém svetru.

     

    "Dobrý den, pani, bydlí tady Čonkovi?" zaimprovizoval. "Já hledám Čonkovy, měli by bydlet v  Prokopově ulici a todle je Prokopova, nevite, kde by mohli bydlet?"

     

    Na jazyku se mi převalovaly otázky – jak se dostal do domu, kdo ho pustil dovnitř? Nahlas jsem řekla: "Nevím, tady nebydlí," a zase zavřela. A zajistila dveře a šla volat Choti do práce. Co bych měla udělat? Mám zavolat policii? A co jim řeknu? "Pomoc, přijeďte honem, u dveří mi zazvonil Cikán?"

     

    Postavila jsem se k oknu. Chlapík v modrobílém svetru vyšel ven, doprovázen dalším mužem. Kráčeli volným krokem po chodníku podél domů, jeden z nich objímal minivě,  druhý nesl kufřík s laptopem a reprobednu.

     

    Schody k sousedům jsem brala po dvou.  Dveře byly, ano, vylomené a přivřené.

     

    Muži s minivěží při pohledu z okna stále v dohledu… Jenže než mě volání na tísňovou linku spojilo s policií, než jsem nadiktovala všechny údaje, pánové svým pomalým tempem zmizeli za rohem. Soused, kterému jsem telefonovala, mě ve sluchátku zapřísahal, ať se jdu podívat, jestli má v bytě klíče od auta a počítač a já odmítala vlézt na dějiště trestného činu. Policejní vůz přijel za čtrnáct minut od telefonátu. Policisté prý projížděli okolí, ale nikoho podobného mému popisu neviděli.

     

    Sepsali hlášení, počkali na majitele bytu, odjeli. Pachatelé vloupání nebyli odhaleni.

     

    Ale… já toho muže (teď v zimě vyměnil modrobílý svetr za bundu) potkávám nejmíń dvakrát do měsíce. Vídáme se v supermarketu, míjíme se na přechodu, chodí kolem našeho domu. Jednou jsem ho viděla v tramvaji, kterak si veze nezabalený počítačový monitor.

     

    Soused, kterému jsem to řekla, informoval muže zákona. Jenže co bychom tak mohli dělat? Přimáčknout mužíkovi pistoli mezi žebra a říct mu, ať počká, než zavolám policii?

     

    Tak se tedy každou chvíli potkávám s bytovým zlodějem a vzájemně předstíráme, že se neznáme. Dokonce se ani nezdravíme. 🙂

    Usmaan Semben – Uhranutí (Xala)

    Napsat komentář

       Ousman Sembene (1923 – 2007) patří mezi nejznámější africké režiséry a autory frankofonní literatury. Rodák ze Ziguinchoru absolvoval jen několik tříd základní školy, než byl pro nekázeň vyloučen a stal se zedníkem. Jako devatenáctiletý vstoupil do afrických koloniálních jednotek francouzské armády a dostal se do Evropy. Po skončení války se ještě na čas vrátil do Francie, tentokrát za prací.

    Jako přístavní dělník v Marseille navštěvoval večerní školu a zároveň sbíral materiál pro svůj první román, Le docker noir (1956). V Evropě vznikly také jeho knihy O pays, mon beau peuple! a Les Bouts de Dieu (1960, v češtině vyšlo jako Boží dřívka).

    Po krátké kariéře zahraničního zpravodaje v Kongu následovala stáž v moskevských filmových ateliérech a řada mezinárodně úspěšných filmů, z nichž velká část jsou přepisy Sembenových vlastních děl.

    Kniha Uhranutí, kterou v roce 1980 vydal Odeon, je souborem tří kratších próz, z nichž každá byla také zfilmována.

     

    UHRANUTÍ

    Ústřední postavou Uhranutí je El Hadji Kader Bey, který získal důležité postavení v obchodní komoře a propadl kouzlu mladičké Ngoné a její matky, které se rozhodly tuto výhodnou partii získat. Jejich úsilí je korunováno velkolepou svatbou, které se zúčastnily i obě předcházející El Hadjiho manželky. Ženich je osvícenýmuž – odmítl se podrobit rituálu, který by mu zaručil mužnou sílu a ke kterému ho nešetrně nutila jeho tchyně. Když pak ráno po svatební noci nevěstina příbuzná chce nad neposkvrněným prostěradlem zaříznout kohouta, ukazuje se, že taková záchrana novomanželčiny pověsti není nutná: novomanželka je stále panna, jelikož ženich pozbyl své mužnosti.

     

    El Hadjovi nastávají těžké časy. Navštěvuje léčitele, vyhýbá se manželkám, podezírá je ze svého neštěstí. Léčitelé žádají čím dál víc peněz, druhá (žárlivá) manželka nesmlouvavě požaduje kromě hmotných výhod také vášnivý sex, obchod upadá, protože El Hadj na něj nemá čas ani myšlenky.

     

    Když se konečně najde léčitel, schopný El Hadjiho uzdravit, je nešťastník na vrcholu blaha. Svému zachránci předá tučný šek a chystá se splnit své manželské povinnosti u své mladé ženy, jenže ta má zrovna "své dny".

     

    Mezitím se začínají hlásit věřitelé – El Hadj je pozadu se splátkami, hrozí zabavení majetku. Do jeho kanceláře přichází muž se zprávou, že šek pro léčitele byl nekrytý. El Hadj svého vysvoboditele, který se dostavil osobně, ani nepoznal. Xala – uhranutí – je na něj sesláno znovu.

     

    Nakonec se El Hadjimu přece jen podaří zjistit, jak kletbu přemoci. Cena, kterou za to bude platit, je velmi, velmi vysoká…

     

      Xala  (DVD Zone 1) - Ousmane Sembene - DVD et VHS d'occasion - Achat et vente obal DVD

     

    PENĚŽNÍ POUKÁZKA (Le Mandat)

     

    Listonoš přinesl do domu Ibrahimy Dienga dopis a peněžní poukázku na 25.000 CFA (asi 1300 Kč). Adresát není doma a jeho manželky,  které nemají co dát dětem k jídlu, s poukázkou v ruce nakoupí u hokynáře na dluh. Zpráva o tom, že Ibrahima Dieng dostal poštou spoustu peněz, se rychle roznesla. Obchodníci mu nabízejí zboží na dluh, příbuzní a sousedi od něj chtějí peněžní výpomoc.

     

    Dieng si na poště nechá přečíst dopis a dozví se, že peníze přicházejí od jeho synovce. Ten žádá, aby mu strýc uschoval 20.000 CFA, 3.000 dal jeho matce a 2.000 si ponechal pro sebe. U přepážky ale zjistí, že poukázku mu neproplatí, dokud nebude mít průkaz totožnosti. Zůstává dlužen i písaři, který mu dopis přečetl a dál zjišťuje, že potřebuje rodný list, kolek a fotografie.

     

    Patnáct kilo rýže, které Dieng dostal od hokynáře na dluh, je brzo rozdáno sousedům, kteří přicházejí žádat o jídlo.

     

    Dieng nemůže dostat rodný list, neboť nezná přesné datum svého narození.  Zdá se ovšem, že jeho synovec Mbaye má řešení – vyzvedne poukázku na svoje jméno…

     

     Obal DVD

     

    OSADA V DUNÁCH

     

    Vypráví o svobodné matce a nevídaném zločinu proti morálce, který vedl k sebevraždě a vyhnanství.

     

     

    V české televizi se čas od času objevuje film Moolaade (ukázka), na festivalech bývají k vidění i Sembenovy další filmy.

     

     Ousmane Sembene

    Ousmane Sembene přebírá cenu Akiro Kurosawy (1993)

    Divoch v srdci Moravy

    komentářů 24

    Taje naší poštovní schránky se obyčejně vysypou na mě, a já je většinou obratem vysypu do smetí. Občas se ovšem stane, že plechovou krabici zavěšenou na domovních dveřích otevře Choť. Ten je připraven bránit vlastním tělem každý leták, který ve schránce najde – přinejmenším do doby, než ho důkladně prostuduje.

    "Mají tam hezký obrazy," zaradoval se Choť nad reklamní tiskovinou obchodu s nábytkem.

     

    Nazítří nás autobus zavezl před velké obchodní centrum. Sluníčko svítilo skoro jarně, děti byly v přijatelné náladě a Choť taktéž.

     

    Mě přijatelná nálada zvolna opouštěla, jak jsme tak (rovněž zvolna) procházeli zmíněnou nákupní galerií s přibližně čtyřmi tucty obchodů s módou ("já se jen podívám sem," "…jen nakouknu" a "počkej tady chvilku," pravil Choť před vchodem do každého z nich) a s přibližně dvěma tucty houpacích autíček, elektrických kolotočů a koníků na mince ("tady, tady!" volaly děti u každé té příšery) a z nákupu obrázku se postupně stával celodenní výlet.

     

    Do prodejny nábytku jsme dorazili obtěžkáni několika košilemi a zjistili, že nejpřijatelnější obraz tu pořídíme za čtyři tisíce (děkuji, na tolik si zase zaplnění prázdné stěny necením).

     

    S neodolatelnou vázou, která nám ovšem k ničemu neladí, jsme už směřovali k východu, když v tom jsme to uviděli. Vlastně, Choť to zpozoroval první. Nejdřív si všiml té amfory – byla smetranově bílá, ladných tvarů, skoro metr vysoká. Cenovka na ní už do daleka kříčela, že stojí osm stovek. Choť se zastavil, aby si amforu prohlédl zblízka… Z toho ušlechtilého hrdla cosi čouhalo.  Cosi dlouhého, objemného… Na konci silného bambusového stvolu lakovaným motouzkem připevněná špička z kokosového jazyka.  "Dekorace," hlásal štítek s čárovým kódem. Na další, menší nálepce, pak "made in Indonesia".  Víc nic.

     

    "To je pěkný. Hodilo by se nám to do té vysoké vázy," zasnil se Choť.

     

    K pokladně jsme postupovali s neodolatelnou neladící vázou, papírovými krabicemi a "dekoračním předmětem" z Indonésie. Až u východu z obchodu jsme si začali připouštět potíže.

     

    Měli jsme s sebou batole pěší (tedy spíše nosivé), batole v kočárku, pár tašek s košilemi, batoh s plenkami a vodou, vázu… a třímetrový bambus se špicí na konci. Vlastně, když se člověk díval trochu z dálky, vypadalo to jako oštěp. Kdo může nést dlouhatánský oštěp? Ten, kdo veze kočárek a v podpaží tiskne složené lepenkové bedny, nebo ten, kdo má na jedné ruce dvacetikilové dítě a v druhé vázu? (Postavení dítěte na zem není řešení, jelikož dítě se v nejnevhodnější okamžiky zastavuje, mění směr, "oslí se" uprostřed křižovatek a je tedy stejně zapotřebí nejméně jedné rodičovské končetiny, která dítko udrží v pohybu v žádaném směru.)

     

    Bambus zůstal na Chotě. Kolemjedoucí auta brzdila. Kolemjdoucí lidé se – ještě dlouho – otáčeli, ba sráželi. 

     

    Zmocnila se mě tajná lítost, že některá z těch zakoupených košil nemá jásavě červenou barvu: kdybychom takovou měli, nejspíš bych z ní (za teplejšího počasí) několika ráznými škubanci učinila úplně jiný kus oděvu a Chotě jím pro lepší efekt omotala.

     

    Na zastávce se okolo nás udělalo volno, v autobuse rovněž.

     

    Kousek od zastávky, kde jsme vystoupili, na nás třeštil oči jakýsi mladík. "Prosímvás, co to je?" volal za námi nešťastně. "Řekněte mi, co to je?"

     

    "Dekorace," hodil mu Choť přes rameno odpověď. Neohlédla jsem se a nevím, jak se tazatel tvářil, ale myslím, že tohle nebylo to, co chtěl slyšet.

     

    Doma jsme zjistili, že jedna Dekorace Made in Indonesia vypadá ve váze divně.

     

    "Musíme tam zajet ještě pro jednu," šťouchla jsem do Chotě, když jsme stáli před vázou a rozpačitě si měřili výsledek našeho nakupování.

     

    "Ne, já už ne! Tentokrát si to pojedeš koupit ty sama!"

     

    divoch v srdci moravy

    Bratr v Nigérii VII

    komentářů 13

    Nešly jsme nijak daleko – světlo z diskotéky, pokud si ten dřevěný domek s teráskou vůbec takový název zasluhoval, dosahovalo jen do poloviny parkoviště a zbytek toho místa zůstával ve tmě. A ta tma vypadala, jako by na člověka zrovna číhala, držená v bezpečné vzdálenosti jen rozžhavenými vlákýnky několika žárovek na terase.

    Na druhé straně osvětlené části parkoviště vztekle zaječela nějaká žena. Ve tmě bouchla dvířka auta a někdo túroval motor.

    „Vypadá to, že se Kehindemu docela líbíš," řekla Alena. Na konci věty neklesla hlasem.

    „Vážně? Rozhodně to není vzájemné okouzlení," odfrkla jsem.

    „Marc říká, že by ses mu měla trochu víc věnovat. Je tady sám a nemá s kým mluvit -"

    „Mluvit? A o čem bych s ním měla mluvit?" Nechápala jsem. Někdy holt mám trochu delší vedení.

    „No, prostě, bylo by hezký, kdyby sis ho trochu víc všímala… Jsme tu všichni pohromadě a tak…A když už nám zaplatili tu cestu…"

    Nemohla jsem odtrhnout pohled od Aleniných úst. Trocha rtěnky se jí obtiskla na horní řezáky a šmouha po růži se na bílých zubech podobala krvavé stopě. Chystala jsem se Aleně povědět, aby se otřela, ale pak jsem místo toho řekla: „tak se snad radši vrátíme, ne?"

    Ani jsem si toho dvojsmyslu nevšimla. Ona asi taky ne.

    Marc s mužíkem bez knoflíků postávali zády u zdi na vyvýšené hraně tanečního parketu a  sledovali pohupující se tanečníky, tedy aspoň ty, kteří nebyli dál než nějaký metr dva od nich.  V lepším výhledu bránil kouř z cigaret a nějakých těch „speciálních efektů", nebo jak se tomu říká.

    „Chceš jít tancovat?" Kehinde se mě bez čekání na odpověd pokusil sešťouchnout mezi tanečníky. Předvedla jsem mu ten nejotrávenější obličej, jaký jsem dokázala, a s povzdechem sdělila, že jsem unavená. Jsem ospalá a k tanci nemám sil.

    Zdálo se mi, že jsem zahlédla, jak se na mě Marc nesouhlasně podíval a docela zřetelně jsem slyšela, jak se Aleny ptá, kde je Olina, proč nepřijela Olina?
    Žádnou Olinu jsem neznala a než jsem se mohla z Aleniny odpovědi aspoň dozvědět, proč tu s námi (místo mě?) není, Marc už vedle nás nestál.

     

    Dva rychlé kroky mezi tančícími stačily; vylovil z chumlu kymácejících se postav kudrnatou blondýnu, již by jen velice laskavý člověk popsal jako kyprou (a jen bezmezně milující – možná – jako hezkou) a k nám doléhaly už jen útržky jejich hádky.

    Tady… ne… Doma… Stejně v noci…"

    Zatímco ji manévroval ke dveřím, pořád na sebe křičeli. Cestou kolem nás ještě vylovil z kapsy klíčky od auta a hodil je Kehindemu.

    „Manželka," odtušila Alena nevzrušeně.

    „To je smůla," chtěla jsem ji povzbudit.

    Ve tvářích se jí udělaly rošťácké dolíčky.

     

    „Proč? Odveze ji domů a nejpozději ve čtyři bude zase u nás. V hotelu," dodala, když viděla můj protažený obličej.

     

    „Chtěla by sis už jít lehnout? Můžeme jet. …Můžeme jet?"

     

    obrátila se na Kehindeho a já zadoufala, že ten gentleman je v řízení auta zběhlejší, než v umění společenské konverzace a boji s divokými kachnami.

     

    Byl. Dokonce úspěšně zaparkoval v nevelké mezeře mezi dvěma jinými vozy před hotelem.

     

    Recepční za pultem z lesklého dřeva a kovu se po nás jen krátce podíval a popřál nám dobrou noc, než se vrátil k tlumenému rozhovoru s kolegou.

    Zrcadla ve výtahu nás usvědčovala z pozdního návratu – nikdo z nás tří nevypadal svěže ani maličko.
    Ale stejně jsem přijala Aleninu nabídku dát si  "trochu čaje, na dobrou noc."

     

    Ve varné konvici na stolku pod zrcadlem ještě chladl zbytek vody a šálky nebyly vypité ani z poloviny, když Alena potlačila zívnutí a vyjevila svůj úmysl rozloučit se s námi.

    „Tak sladké sny," loučila se za několik vteřin už ve dveřích.

    „A… nechceš ještě počkat na Kehindeho? Nerada bych se ho zbavovala ještě za dvě hodiny," mrkla jsem na ni.

    „Já si vlastně myslím, že se ho zbavíš dost těžko," řekla mi Alena vážně. „Kehinde není z Bonnu a předpokládá, že bude spát tady."

    Spal. Nebo, lépe řečeno, přenocoval se mnou v pokoji. Několik hodin jsem strávila v sedě na okraji vany, zamčená v koupelně, další část noci pak na krajíčku postele vymýšlením výmluv a zdůvodňováním své „nepoužitelnosti".

     

    Od Marka jsem dostala příštího dne, když nás vezl na nádraží,  co proto – měly bychom už vědět, že Marc nechce na návštěvě žádné menstruující ženy: „nemusíte mi zrovna říkat, že v tom termínu menstruujete, prostě si vymyslete nějakou výmluvu, že se vám to nehodí a že přijedete o týden později, OK?" instruoval mě i Alenu, zatímco z reproduktorů v jeho drahém voze vyřvávala hiphopová kapela „all you bitches, who ´r fuckin´for money."

     

    Marc nám u pokladny osobně koupil jízdenky. Alena dostala finanční „dárek" a na Kehindeho, který jel ještě pár stanic s námi, čekala na nádraží moc pěkná zrzavá slečna – viděly jsme ji z okna.

     

    Před Frankfurtem mě napadlo sáhnout pro knížku, kterou jsem si vezla už z domova. Trochu se jí už lámal hřbet a čekala jsem, že z ní brzy začnou padat listy. Ale tenkrát to ještě listy nebyly. Ze škvíry mezi stránkami na mě vyklouzly dvě stomarkové bankovky. Bylo to přesto, nebo proto že jsem si stála na svém a s Kehindem se nijak hlouběji neseznámila?

     

    S Alenou jsem od té doby mluvila ještě nekolikrát, než jsem ji úplně ztratila. S Markem se rozešla poté, co ji „půjčil" – tak jako tehdy mě – nějakému svému kamarádovi. Nikdy mi to neřekla a tak to nevím jistě, ale myslím si, že do Bonnu vozila děvčata pro Markovy kamarády. Důvody mi nejsou jasné, leda by snad Češky byly tak moc odlišné od Němek, aby stálo za to utrácet za ně hříšné peníze (tenkrát jsem to počítala a vyšlo mi, pokud si vzpomínám dobře, že ten jediný víkend pro nás dvě musel Marka vyjít bezmála na čtyřicet tisíc korun).

     

    Marc je v současné době rozvedený (ještě před rozvodem stihl se svou ženou počít syna).

     

    O Marii nemám zprávy, ale slyšela jsem, že snad přebývá střídavě v Turecku a Itálii.

    (Konec)

    Bratr v Nigérii VI

    komentářů 9

    Když nepočítám školní zájezd k dederáckému moři, byla jsem do té doby v Německu jen dvakrát. Dvakrát jsem navštívila Echefua, se kterým jsem si psala od doby, kdy jsem nastoupila na střední školu a kdy on žil ještě v Imo State na jihovýchodě Nigérie.

    Poprvé jsem s Echefuem okoušela život v "domě pro žadatele o azyl", ubytování po čtyřech v malých pokojích bez dveří a sprchy společné s asi tak dvaceti muži.  Z vedlejšího pokoje se po celý den a větší část noci, otvorem v němž by za jiných okolností asi byly dveře, rozléhala po celém domě nějaká středoafrická hudba. Echefu byl milý, ale opouštěla jsem ho ráda.

     

    Podruhé, o tři roky později, měl už protestantsky přičinlivý Echefu pronajatou garsonku ve velkém severoněmeckém městě a vlastnil malou úklidovou společnost tamtéž. Vozil mě postarší bílou dodávkou s firemním nápisem Echefu´s Reinigungservice. V nákladovém prostoru se převalovaly kbelíky, násady mopů klepaly do vodního vysavače a Echefu jako šéf a zároveň svůj vlastní (a jediný) zaměstnanec mluvil o tom, že už si konečně musí najít někoho k sobě, protože zakázek má moc a všechno to nestíhá. Po nocích seděl nad účetnictvím a na dobrou noc mi říkal, že mi na stole v kuchyni nechá peníze, abych si došla něco koupit k snídani, protože on jede ve čtyři ráno do práce a dřív než v deset se nevrátí. Opouštěla jsem ho ráda, protože – ať se to snažil maskovat sebelíp – bylo jasné, že mu trochu překážím.

     

    Ovšem s Markem a Kehindem se rozloučím ještě daleko raději, to už mi bylo jasné v tom parku, kam nás Mark zavezl hned po obědě. U jezírka si tam v sobotním odpoledni nějaká rodinka dělala piknik, dva kluci házeli frisbee, Marc s Alenou byli daleko přede mnou a Kehinde v saku bez knoflíků se snažil udržovat duchaplný rozhovor. Po hladině jezírka k nám zvědavě připluly dvě kachny. Kehinde rychle poodstoupil.

     

    "Ty se bojíš kachen?"

    "Čeho?"

    "Kachen. To jsou kachny. Ty nevíš, že se jim říká kachny?"

     

    "Ne, mně ptáci nezajímají," opáčil Kehinde. Většina našich dosavadních rozhovorů probíhala podobně a já začínala vážně rozmýšlet nad tím, jak dlouho se dokážeme bavit o počasí. Copak jsem, sakra, Angličanka?

     

    "Půjdeme si zatancovat," navrhl Mark později toho večera, když už jsme měly věci v hotelových pokojích (každá ve svém …pochopitelně). Nechtělo se mi vůbec nikam, tím míň s Markem, zamilovanou Alenou a mírně dotěrným Kehindem, ale vyvléknout se z toho jen tak nedalo. "Můžeš spát zítra ve vlaku," odsunula moje námitky Alena a za chvíli jsme se soukaly do o něco méně nápadného vozu, než byl ten, kterým jsme odpoledne jezdili po městě.

     

    Štěrk na parkovišti před diskotékou vrzal pod nohama. Většina míst už byla plná a mezi auty se poflakovali černoši v čepicích nasazených kšiltem dozadu. A tlusté bílé holky. Odpadkové koše na okrajích parkoviště přetékaly kelímky, plechovkami od piva a Red Bullu. Hned vedle zadní pneumatiky našeho auta se mrtvě bělaly ostatky použitého kondomu. (Tady? Na parkovišti? Před lidma…?)

     

    "Je absolutně nutný, abys s ní promluvila," zaslechla jsem Marka.

     

    "Ale no tak když nechce…"

     

    "Ale vždyť o nic nejde! Promluv s ní. My na vás počkáme vevnitř," vyskočil na schůdek pod modrým neónem, lákajícím do dveří tancechtivé návštěvníky.

     

    Položila jsem ruku na zábradlí (ne, nic, nic jsem neslyšela) a chystala se jít za ním, když mi Alena pohladila rameno: "šla by ses na chvilku projít? Jen na chvilenku."

     

    (Tak tedy vlastně ještě jedno pokračování… ale už bude konec, vážně!)

    Bratr v Nigérii V

    1 komentář

    Alenino pozvání nebylo jen formální, došlo mi, když ho opakovala už nejmíň pošesté.

     

    Nakonec jsem si u naleštěného okénka agentury Thomas Cook vyzvedla peníze, došlé na moje jméno z Německa, a na nádraží je vyměnila za jednosměrnou jízdenku do Bonnu.

     

    Bláznivý kousek? Celý život jsem dělala bláznivé kousky. Na tomhle vlastně nic nepředloženého nebylo. Přece jsem Alenu znala už léta.

    Vagón byl tichý tím zvláštním způsobem, vyhrazeným pro časně ranní spoje. Seděly jsme s Alenou vedle sebe a já jsem, když se vlak rozjel, měla konečně příležitost zeptat se, co se stalo mezi ní a Marií.

     

    "Marie Marcovi lhala a teď má vztek, že jsem ji připravila o zlatýho voslíčka," pootočila se ke mě bývalá premiantka naší třídy a ve tváři se jí na okamžik objevil nehezký úsměv.

     

    Mariina verze příběhu byla jasná. Alena zneužila nezištně nabídnutou pomoc a přebrala Marii kluka. Aspoň tak jsem tomu rozuměla.

     

    Mezi rytmickými zvuky kol jedoucího vlaku se rozsypaly Aleniny věty. Zbývalo je posbírat a uspořádat tak, aby dávaly smysl. I s těmi Mariinými.

     

    Z té skládačky mi vycházelo, že Marc není žádný kluk. Byl to chlap ženatý v pořadí s už druhou Němkou a podle všeho si nežil špatně. Marii se náramně hodilo, že Marc nemá představu, jak to v Čechách chodí – tu jí poslal tři sta marek na nový cestovní pas, tu jedenáct set na platbu za nemocniční ošetření. Jenže Alena se do Marka zamilovala – neřekla mi to, ale mám dojem, že do postele ji dostal hned při první nebo druhé návštěvě – a finanční podvůdky sokyně jí v nastávajícím boji o milence prokázaly nemalou službu.

     

    Přestoupily jsme v Drážďanech a pak znova hledaly návazný spoj ve Frankfurtu, až mi skoro bylo divné, že všechno to trmácení Aleně stojí za chvilky tajného štěstí.

     

    Možná jsem jí na okamžik porozuměla, když nám na konečné přišel naproti vysoký okouzlující chlapík v koženém sáčku.

     

    Ten druhý, který na nás čekal na konci nástupiště, už tak šarmantní nebyl. Kárované sáčko vzdalo snahu obepnout pivní břich; demisi knoflíku ještě připomínaly visící nitě. Těkavý pohled pod zpocenou pleší, studené prsty vkládané při pozdravu bezvládně do těch našich.

     

    "Musíte mít hlad," oznamoval nám Marc cestou na parkoviště jásavě, "zajedeme nejdřív někam na oběd". Když přede mnou s tichým klapnutím galantně otevřel zadní dveře BMW sedmičkové řady – do poslední chvíle jsem nevěřila, že skutečně míříme k tomu autu – spíš mě to vyděsilo, než ohromilo.

    (Pokračování, už jen jedno.)

    Bratr v Nigérii – IV

    Napsat komentář

    Zasouvala jsem tuhé kartičky do přihrádek z průhledného plastu. Jména na nich čtu spíš ze zvyku, než ze zvědavosti, spíš proto, že moje oči jsou příliš rychlé, než že bych toužila znát jména návštěvníků našeho stánku. I když některá jsou jistě zajímavá, ne že ne. Ale z těch desítek lidí, kteří se u našeho stánku na veletrhu zastavili, nikdy nebylo víc než pět šest nových obchodních partnerů. Aspoň myslím.

    Chtěla jsem uložit vizitky, umýt hrnky od kafe a talířky od párků s hořčicí a co nejdřív se dostat do hotelu nebo kamkoliv jinam, kde si budu moct zout ty špičaté módní lodičky na  vysokém podpatku. Měla jsem je na sobě už jedenáct hodin a moje touha po přezutí rostla každou minutu. Napůl jsem se vyzula aspoň pod stolem. Kdyby do místnosti nakoukl šéf, měla bych je v mžiku zase na nohou – panebože, aťsem nikdo nechodí!

    Alena Reihardová.

    Příliš neobvyklé jméno na to, abych uvěřila ve shodu.

    Mezi návštěvníky stánku jsem neviděla nikoho, kdo by se Aleně podobal, ale to nic neznamenalo. Mohla přijít v době, kdy jsem byla v kuchyňce, na záchodě, nebo když jsem vyřizovala nějakou pochůzku.

    Podle vizitky byla zástupkyní středně velké firmy a měla dokonce i vlastní mobil – vím, teď to asi zní směšně, ale v té době byly mobilní telefony výsadou ředitelů, politiků a snobů.

     

    Zavolala jsem na to číslo ještě týž večer, připravená okamžitě zavěsit, kdyby se ozval cizí hlas.

    Podle opatrného "haló" toho stejně moc nepoznáte, takže jsem v rozpacích koktala jen něco jako "promiňte, promiňte, že obtěžuji, ale nestudovala jste náhodou v Praze?"

    "Jsi to ty?" Alena si na můj hlas vzpomínala rozhodně líp, než já na její.

    Když za mnou druhého dne přišla na výstaviště, už jsem se nedivila, že jsem ji nepoznala. Z nenápadně elegantní studentky se za ty tři roky stala nápadně elegantní mladá dáma. V broskvovém kostýmku a s vyčesanými vlasy vypadala tak o deset let starší a o celé věky důvěryhodnější.

    A vůbec, ani trošičku nevypadala jako někdo, kdo si se mnou půjde pokecat na kafe. Asi i proto mi šéf jen pokývl, když jsem mu říkala, že si na chvilku odskočím, že tu mám známou… Řekla bych "kamarádku", ale to slovo se k té paní tak nějak nehodilo.

    Co si dvě mladé holky, které se pár let neviděly, stihnou říct u automatu na kávu, za tu chvíli než vyhodí kelímky se zbytky chladnoucího nápoje, který se pro šetrnost výrobce ani nedá pít?

    Alena hned po škole nastoupila do firmy, kde měl její otec známé, a kombinací těch známostí, schopností a možná ještě něčeho dalšího – neptala jsem se – celkem rychle postupovala. Nebyla vdaná, děti neměla, do Nigérie se nikdy nepodívala. Ale kdybych s ní někdy chtěla jet do Německa, třeba i jen na víkend… Cestu by mi zaplatili. Kdo? Zase jsem se nezeptala. Už tenkrát jsem věděla, že někdy je lepší nebýt moc zvědavá. A proč by mě to vůbec mělo zajímat?

    Považovala jsem její návrh za nabídku, jaká se dává jen ze zdvořilosti a jakou by bylo nevychované přijmout. Zástupkyně ne zrovna malé firmy chtěla potěšit sekretářku a hostesku, protože spolu kdysi seděly v jedné třídě.

    Kromě toho, v tu chvíli kolem nás zrovna procházela paní Abrahamová, naondulovaná jednatelka FAREXu, společnosti, pro kterou jsem pracovala. Nemohla jsem si dovolit vrátit se ke stánku až po ní.

    Poloprázdný kelímek mi při zmáčknutí zapraštěl mezi prsty (vzpomněla jsem si na zkazky o šetrných provozovatelích nápojových automatů, kteří použité kelímky vybírají z odpadu a vracejí do oběhu) a zmizel v otvoru stříbřitého válce, který tam u dveří sloužil jako odpadkový koš. Když jsem se ohlédla ze schodiště, abych Aleně ještě zamávala, byla už pryč.

    S Marií jsme se vídaly pořád. Ne zrovna pravidelně, ale věděly jsme o sobě. A když jsem toho léta při jednom telefonátu zmínila setkání s Alenou, sluchátko se odmlčelo. Na tak dlouho, že jsem si na okamžik myslela, že nás přerušili. Chystala jsem se zavěsit a vytočit číslo znovu, když jsem zaslechla, jak se Marie mezi zuby nadechla.

    "Já o ní vím. Chtěla jsem jí pomoct a ona mě podvedla. Jezdí pořád do Německa, slyšela jsem o tom" říkala klidným a ještě pevným tónem, ale pod ledovým povrchem bylo tolik zuřivosti, že mě to lekalo. Vlastně jsem čekala, že každou chvíli začne ječet. Litovala jsem, že jsem Alenu zmínila, ale už se nedalo nic dělat.

    Bratr v Nigérii III

    komentářů 6

    Za tři dny byla Alena zpátky v Praze.

    Jen pomalu jsme se od ní dozvídaly, že ten sympatický chlapík, Maruščin přítel Marc, se o Alenu skvěle staral a projevoval se jako pravý gentleman.

     

    Alena tak jako tak nebyla v samém středu našeho zájmu. V těch dnech se už i ti největší studijní flegmnatici začali zajímat o znění maturitních otázek a každá z nás měla dost vlastních starostí. Sakra, i všichni naši spolužáci!

     

    Kromě toho, byli jsme výběrová umělecká škola – "jediná v republice", jak nám profesoři rádi připomínali – a většina z nás, studentů 4.B, byla nějak nekonformní (i když některým to dalo dost práce) a to, že Alena tak nečekaně přešla z tábora těch několika na pohled spořádaných jednotlivců do řad průšvihářů, jí na zajímavosti zas tolik nepřidalo.

     

    Zaměstnávaly mě myšlenky na maturitu, na kamarády se kterými jsem si dopisovala, na kluka se kterým jsem chodila. Na dějiny, na náboženství.

     

    Mezi studiem krupnokegélnych linějek a četbou židovského měsíčníku Roš Chodeš mi moc času nezbývalo.

     

    Když se Alena nechtěla svěřovat, její věc.

     

    Pár dnů před svaťákem přestala chodit do školy. Telefon u nich doma nikdo nebral, ale profesoři se nevyptávali.

     

    ————————————

     

    "Jé, ahoooj," zamžourala Marie proti sluníčku a o kousek si poposedla, aby mi naznačila pozvání k sobě na lavičku.

     

    Teplé jarní dopoledne vylákalo do ulic davy turistů a ty teď kolem nás procházely, s pohledy chtivě upřenými do výkladních skříní s českým křišťálem (a někdy i do výstavního dekoltu s Mariiným poprsím).

     

    "Ale já můžu jen na chvilenku, musím ještě…" zarazila jsem se. Bylo zbytečné Marii vyprávět něco o tom, že si potřebuju projít celou ruskou mluvnici. Nepochopila by to… a stejně ji to nezajímalo.

     

    "Nojo," odfoukla mou nedopovězenou větu. "Čekám tu na kamaráda. Je z Lybie, strašně hodnej kluk, je jako můj bratr, fakt."

     

    "A co Marc?" zeptala jsem se opatrně. "Nejedeš teď do Německa?"

     

    "Ne Marc byl teď nedávno tady, kvůli autům… Prodává auta, to nevíš?" dodala. Asi si všimla mého překvapeného pohledu. O autech se docela určitě nikdy nezmiňovala.

     

    "Chtěl se potkat i s Alenou, ale byla v nemocnici. Prý zamlklý potrat. Mluvila jsi s ní?"

     

    "Nedovolala jsem se k nim. Takže žádné cesty do Afriky?"

     

    "To nevím, jak se dohodli," řekla Marie jenom tolik stroze, aby bylo jasné, že dál se ptát už nemám.

     

    Dlaní jsem pohladila tmavé dřevo lavičky, na které jsme seděly, a chystala se říct něco, co by mi umožnilo teď odejít a zároveň by nevypadalo, že jsem se urazila.

     

    Na lavičku padl stín a tentokrát jsme do sluníčka mžouraly obě. Nad námi stáli dva mladí muži.

     

    Marie se rozjásaně vrhla na toho menšího z nich, toho, kterému lokýnky dlouhých vlasů dosahovaly až na ramena. "To je Mustafa, strašně, strašně hodnej, můj bratr, moje štěstí," rozplývala se Marie a Mustafa, který vypadal, že to neslyší poprvé ani podvacáté, ji trochu shovívavě poplácal po rameni.

     

    Stála jsem vedle lavičky a připadala si trapně, stejně jako se nejspíš cítil i ten druhý Arab.

     

    "Nechtěl, abych na něj čekala ve Slováči, že tam choděj jen arabský kurvy," informovala mě Marie a já se nadechovala, že se s ní konečně rozloučím. Ruská mluvnice čekala.

     

    "Dáte si s námi kafe," spíš oznámil, než se zeptal Mustafa. Dneska už nevím, proč jsem tenkrát neodmítla. Snad že ta ruská mluvnice zas takovou přitažlivost neměla.

     

    Šla jsem po boku toho vyššího z Lybijců za rozvernou dvojicí Marie – Mustafa, která mířila, jak jinak, právě do Slovanského domu (když tam jdeme v pánském doprovodu, nejsme arabské kurvy?) a chystala se na ruskou gramatiku pro ten den zapomenout nadobro.

    Bratr v Nigérii II.

    komentáře 4

    Co se dělo, když Alena poprvé přijela do Bonnu?

     

    Znám to jen z vyprávění.

    Představuji si, jak na tmavý povrch podlouhlého zrcadla, jaká bývají připevněna nad sedadly vlakových kupé, vyplouvá pobledlá tvář. Skleněná plocha na chvíli znovu zčerná, když se pasažérka obrátí k vypínači.

     

    Kupé se rozzářilo namodralým světlem.

     

    Dívka s brýlemi se kolenem opřela o sedadlo, aby snáz dosáhla na sportovní tašku na poličce nad sebou.

     

    Vlak se s kovovým nářkem zastavil a chodbička ožila rychlými kroky.

     

    Alena si ve spěchu natáhla lehkou černou bundu – prameny rovných světlých vlasů se s tichým zašustěním složily zpátky na límec – špičkami prstů se přesvědčila, že v náprsní kapse má peněženku i pas a vydala se, s popruhem tašky přes rameno trochu nemotorně bokem, chodbičkou k východu.

     

    Myslím na to, jak zvolna asi našlapovala na úzké vlakové schůdky, jak schválně zpomalovala krok a oddalovala chvíli, kdy se bude muset rozhlédnout po nástupišti.

     

    Hrdlo měla sevřené a v žebrech cítila každý úder srdce – co když nikdo nepřijde? Kolem ní prospěchal páreček mladých Italů. kluk v bílé bundě položil holce ruku kolem ramen a společně se něčemu zasmáli.

     

    Ohlédla se za nimi a uviděla ho.

     

    Naproti zamilované dvojici přicházel vysoký černoch. Italy minul bez povšimnutí a zastavil se až u Aleny.

     

    Později té noci, v čistě povlečené posteli úhledného hotýlku rodinného typu v okrajové čtvrti, přemýšlela Alena nad tím, jak se její život v posledních týdnech mění.

    Jako by se tou nocí, kdy se v dřevěné chatce ve Vraném nad Vltavou všichni opili, dostala do jiného světa. Od toho dne už nic není, jak bývalo.

     

    Marie jí dala peníze na vlak – prý je Aleně poslal Marc, ten, jehož bratr na ni čeká v Nigérii. Chce se s Alenou nejdřív vidět, promluvit s ní, dohodnout podmínky tak, aby všichni byli spokojeni.

     

    Jenže Marka Alena zatím ani nezahlédla – vzkazy posílal po Marii a ten, kdo ji vyzvedl na nádraží, byl jeho kamarád Kunle: Marc se moc omlouvá, nemohl se pro ni dneska zastavit, ale zítra ji vyzvedne v hotelu.

     

    Ještě těsně před usnutím Alena sama sebe uklidňovala tím, že Marie přece svého přítele dobře zná. Určitě by ji za ním neposílala, kdyby si jím nebyla jistá.

    Bratr v Nigérii I.

    komentářů 9

    "No, a tak co teď mám dělat?" zvedla Alena pohled od popelníku, ve kterém současně rychlým a nervózním pohybem zamačkávala další, jen zpola vykouřenou cigaretu. Kouření jí asi moc nechutnalo.

    Příliš dlouhý nedopalek se zlomil a proužek kouře se dál vznášel nad kavárenským stolkem, stejně jako nezodpovězená otázka.

    "Co mám, sakra, dělat?"

     

    Mlčely jsme.

     

    Do maturity zbývalo už jen pár týdnů a od nás se čekalo, že budeme všechen svůj čas i myšlenky věnovat studiu. Jako by každá generace pozvolna ztrácela paměť a skutky vlastního mládí pod nánosem prachu plynoucích let pozbývaly jasné obrysy.

     

    Alena se nijak zvlášť učit nemusela, věděly jsme. Ona sama byla sice přesvědčená, že ano, ale to jen proto, že netušila, jak moc dokonalá je, Patřila ke studentkám, které profesor nikdy nepřistihne nepřipravené. nikdy nepodvádějí, nikdy nevyrušují, nikdy neřeknou žádný nesmysl. Sukně vždycky dlouhé tak akorát, každý vlásek na svém místě, brýle posunované elegantně dvěma prsty a rtěnka jen v přirozeném tónu.

     

    Holčička, která nikdy nezklame svoje rodiče.

     

    Jenže Alena byla TAK perfektní, že dokonale zapadala i do třídního kolektivu pubertálních chuligánů. A byla TAK perfektní, že ji rodiče bez obav a s důvěrou pustili se spolužáky na chatu.

     

    Nenapadlo je, že přinejmenším část Aleniny dokonalosti bude rozpustná v lihu.

     

    Probraly jsme už všechny možnosti:

    že by Alena prodiskutovala situaci se všemi potenciálními nastávajícími otci

    že by podstoupila interrupci

    že by dítě porodila a dala k adopci

    že by se stala svobodnou matkou.

    Že by mohla situaci probrat s rodiči, to nás samozřejmě nenapadlo. Ji možná ano, ale jak by mohla před rodiče s takovou novinkou předstoupit zrovna ona?

     

    Podle všeho se alena odhodlávala odejít od rodičů – "s dítětem za svobodna bych tam zůstat nemohla, to ani za nic."

    Z čeho bude žít? Kdo jí pomůže? Snažily jsme se jí to nenápadně rozmluvit.

     

    Marie, něžná blondýnka s panenkovským obličejem a postavou pornohvězdy (jediná, kterou netrápily naše maturitní starosti, protože ze školy ji vyhodili už v prvním ročníku), se tvářila zamyšleně. Brčkem, sevřeným mezi špičkou palce a ukazováku, šťouchala do kostek ledu rozpouštějících se v tlustostěnné sklenici s pomerančovým džusem a kousala si rty.

     

    "Já bych možná o něčem věděla," řekla, aniž by přitom přestala cinkat kostkami ledu o sklo, když si Alena už potisící věštila žalostnou budoucnost chudé svobodné matky.

    Alena se na Marii poočku podívala. Skepse z jejího pohledu přímo odkapávala. Marie, která nedokončila školu a nikdy neměla pořádné zaměstnání, Marie že by pro ni mohla něco udělat? Marie, kterou jsme mezi sebou trpěly spíš pro ty společné zážitky našich prvních středoškolských dní, než pro co jiného, Marie že by jí pomohla?

     

    "Musela bych se nejdřív zeptat," řekla Marie rychle. Led zacinkal o sklo.

     

    "Mám přítele. V Německu. A ten má bratra. V nigérii. A potřeboval by pro něj českou manželku, aby sem mohl přijet. Teda ten bratr. Jsou to bohatý lidi, ale prostě potřebuje ten papír. A vím, že by ti za to dali peníze. Akorát bys musela jet do Nigérie, na tu svatbu… Zeptám se. Teda… jestli chceš."

     

    Zaraženě jsme mlčely, než Alena mávla rukou s nově zapálenou cigaretou sevřenou mezi dvěma prsty.

     

    "Zeptej se, za to nic nedáme."

    Poslechni si, jak pláčou! aneb Manželčin večer ve společnosti minutu po minutě

    komentářů 19

    "Budeš doma ve dvě?" ujišťoval se Choť půl hodiny před půlnocí.

     

    "Nemůžu být doma ve dvě," vysvětlovala jsem trpělivě, "je skoro půlnoc a do centra Prahy mi to potrvá hodinu!"

     

    "To mě nezajímá. Říkala jsi ve dvě, tak ve dvě," stál si na svém. "A dej si mobil na vibrace, ne abys mi řekla, žes to neslyšela."

     

    Člověk by skoro měl dojem, že noc co noc prchám z domova a neberu mu telefon.

     

    "No a co když tam nebude signál?" zkusila jsem opatrně. "To víš, je to v podzemí…"

     

    "Jaký nebude signál?" dopálil se. "I v metru je signál! Musí tam být signál."

     

    "Musí? A jak to mám udělat, aby tam byl, pokud tam není?"

     

    "No tak budeš nahoře," uzavřel to.

     

    Už jsem se viděla, jak kvůli telefonu postávám na chodníku před tančírnou nevalné pověsti a oslovuji kolemjdoucí (neznámé) muže, abych vyzvěděla, zda nááááhodou nemluví svahilsky. 

     

    "Ty jsi namalovaná?" popatřil na mě ještě před odchodem. "To tam chceš pracovat, nebo tancovat?"

    Kdybych neměla jen jedny a kalhoty a jednu mikinu, určitě by mi vyčetl i provokativní oblečení.

     

    Už trochu nevrlá jsem si brala bundu, když ze dveří kuchyně vykoukla maminka

     

    "Kam jdeš teď v noci? … Ty jdeš pryč? … Ví o tom Issa? … To tu necháš ty děti samotný?" Na všechny ty nevěřícně pohoršené otázky jsem odpovídala, k maminčině veliké nelibosti, "ano".

     

    "Tebe to courání po nocích ještě nepřešlo!" zvolala maminka. "Ty jsi vůbec neměla mít děti! A běž se rozloučit s tatínkem!"

     

     

    To závěrečné doporučení jsem ignorovala – tatínek chodívá spát po deváté a nebudu ho přece budit jen proto, abych mu ukázala svou zhýralost. Nehledě na to, že veškeré moje "courání po nocích" (tak těžce snášené maminkou) spočívalo v tom, že mezi pětadvacátým a sedmadvacátým rokem života jsem dvakrát nebo třikrát do měsíce navštěvovala taneční klub, vždycky od půlnoci do pěti ráno, protože k nám na vesnici nejezdí noční linky.¨

     

     

    Martina natočila v Keni film o Keni. Jenže, bohužel, půl filmu je svahilsky. A Martina svahilsky neumí. Ani nezná nikoho, kdo umí. Taky nemá peníze na profesionálního tlumočníka. Kdyby měˇChoť pustil, jen na jednu jedinou noc, třeba na tři hodinky ven, do noční Prahy, jistě bych se svými konexemi nakonec nějakého toho Svahilce splašila… Naznačila Martina, když jsme u ní byli na návštěvě. Choť nic nenamítal a Martina se zaradovala, že tedy bude mít svého svahilce a přistoupí k dokončování filmu, možná už příští týden…

     

    Jenže, jak mi napsala Nigeria: "už bys, milá Manželko, mohla vědět, že svolení k něčemu neznamená souhlas. Správná manželka by Martině řekla: Ridgeback? To doupě neřesti? NIKDY!"

     

    Já ovšem nejsem manželka správná, jsem Manželka prostoduchá a svolení považuji za svolení.

     

    0:30  – na Karlově náměstí jsem nalezla podupávající vymrzlou Martinu.

     

    01:08 – barman v Ridgebacku se se mnou vítá a upozorňuje mě, že lidi z východní Afriky tam moc nechodí, ale zná jednoho Uganďana. Jestli se tu noc ukáže, upozorní mě na něj.

     

    01.10 – přichází SMS od matky: "Kde jsi? Knoflicek uz nespinka!"

     

    01:14 – přichází SMS od Chotě – "Musis se HNED vratit, obe deti se vzbudily a placou!"

     

    01:19 – zmeškaný hovor od maminky.

     

    01:24 – SMS od maminky: "Manzelko, obe deti jsou v kuchyni. Prijed, cekaji."

     

    01.27 – barman me upozorňuje, že nalezl živého a pravého svahilsky mluvícího muže. Na můj dotaz "wajua maneno ya kiswahilli" mladík spustil plynulé litanie, z cehož jsem usoudila, ze asi umí víc než jen tu jednu vetu (což je bohužel můj připad) a přepustila jsem jednání s ním Martině.

     

    01:37 – zmeškaný hovor od maminky.

     

    01:40 – SMS od maminky: Manzelko, prijed! Deti te cekaji a hledaji."

     

    01:45 – Martina je s Keňanem uspokojivě dohodnuta.

     

    01:46 – Maminka mi volá: "poslechni si, jak placou," nechává děti kvílet do telefonu.

     

    01:47 – Martina se diví, že moje rodina radši nevěnuje energii těšení dětí spíš, než psaní SMSek.

     

    01:50 – SMS od maminky: "Vem si taxi a prijed."

     

    01.55 – odcházíme z klubu, pěšmo z Ječné na Újezd, kde Martina parkuje.

     

    01.57 – SMS od maminky: "Uz prijed deti uz cekaji a placou."

     

    Cestou autem z Újezda jsem ještě obdržela sedm telefonátů, tázajících se po mé přesné lokalizaci a informujících mě o traumatech mých opuštěných potomků.

     

     

    Po návratu to podle reakcí mých nejbližších vypadalo, jako bych nebyla z domu tři hodiny, ale tři roky: jsem nezodpovědná matka, mám malé děti a tedy nemohu chodit po venku. Možná bude nejlépe, když se tedy rovnou rozvedu (Choť), mé děti trpí, způsobila jsem jim zhoršení atopického ekzému, nejsem zralá na mateřství,  toulám se po nocích a právě jsem v praxi předvedla vyřizování účtů mezi rodiči skrze ubohé děti, když jsem je nechala choti na krku.  (maminka)

     

    Oba se pak shodli na tom, že od dětí nemůžu odcházet, jelikož "jsou na mě zvyklé".

     

    Osmihodinová Choťova noční absence na Silvestra oproti tomu děti nijak netraumatizovala (i když i tehdy dcera plakala, ať se tatínek jde podívat) ani nikoho nepohoršila.

     

    Sebrala jsem tedy své ubohé (už neplačící) děti z osvětlené kuchyně a odnesla je,  zas jako spořádaná Manželka a matka, do postele.

     

    Připadaly mi moc krásné a usínání s malými hlavičkami zabořenými v mém podpaží se hnedtak něco nevyrovná.

     

    Ale i tak si někdy přeju být spíš Manžel, než Manželka.

    Smiley fonce hurle tombe 8394.gif 

    Málem mě rozvedla…

    komentářů 5

    Kamarádka se mi rozhodla pochlubit romantickým přáníčkem od manžela. Naneštěstí tak učinila prostřednictvím SMS:

    My dearI love you with love of ALMIGHTY GOD, every day with you and our baby is great Christmas for me, no present is better than you and my baby. I lover you all, in the name of God. To je vanocni prani od Jamese,

     

    bylo napsáno ve zprávě od odesilatelky, kterou mám v telefonu uloženu pod jejími iniciálami.

     

    Měla jsem celý večer co vysvětlovat… Smiley fonce hurle tombe 8394.gif 

    Čert a dítě nikdy nespí

    komentářů 7

    „Jsou špatně vychované! Měly by spát od sedmi do sedmi. Nemají žádný pevný režim,“ vyčítala mi maminka hlásky mých dětí, které slýchala ve sluchátku při našich pozdně nočních telefonátech.

    Další

    Antilopa na sněhu

    komentáře 2

    "Hele, vidíš to zvíře?" upozornila jsem Chotě sedícího na sedadle přede mnou.

     

    Na zasněžené stráni za okénkem autobusu se pohybovala hnědá skvrna.

    "Regard, une antilope." ukázal Choť zástupce středoevropské fauny dítěti, aby o nic nepřišlo.

     

    "To není antilopa, to je srnka", opravila jsem ho pedantsky.

     

    "To máš jedno," pravil choť a já jsem si uvědomila, jak relativní je to, co vidíme, ve vztahu k tomu, co si myslíme, že vidíme.

     

    Nahlížíme na svět skrze svá očekávání, své zkušenosti a předpoklady, bez ohledu na to,na co se SKUTEČNĚ díváme.

     

    Tak je možné na stráni nedaleko Brna zahlédnout antilopu, respektuplné nepodání ruky ženě ze strany islámského duchovního považovat za urážku a přítomnost dvou nesezdaných osob opačného pohlaví v jednom vozidle považovat za důkaz cizoložství.

     

    Ukázka z korespondence :)

    komentářů 18

    Aby se neřeklo, že snad někoho diskriminuji  

     

    ———— Původní zpráva ————
     Od:  <nobody@laar.cust.ignum.cz>
     Předmět: vzkaz
    Datum: 01.1.2008 04:00:33
    ————————————–

    vzkaz: Je me z vas na bliti ze misto toho abz jste dala Evrope bile dite tak se radsi tahate s negrem a zaplavujete Evropu misenci.Az prijde RAHOWA snad bude osud spravedlivy a ta cerna negerska horda s kterou ostatni lide svedou boj
    prvni znasilni a oddela vas. (ra.pav@seznam.cz)

    Odpověď:

     

    Vážený pane,

    Ani nevíte, jakou jste mi udělal radost! Už nejméně půl roku čekám na nějaký takový milý vzkaz, jako je Váš! Jeho obsah ve spojení se společenským užíváním zájmena "vy" jistě obohatí přednášku sociolingvistiky.

    Je mi líto, že je Vám nevolno, ale mohu vás uklidnit: nemám v úmyslu zaplavovat Evropu míšenci, jelikož v Evropě nehodlám(e) zůstat a Afrika ještě pár míšenců snese (po těch tisících, co tam nasekali francouzští vojáci).

    Zdravím Vás a přeji vám do Nového roku hodně štěstí

    PS: Mezi námi, raději komunikuji s kultivovanými negry, než s bílými hulváty.

     

    Povánoční zážitky

    komentářů 19

    Na dlouhé tmavé chodbě v ponuře netrpělivé atmosféře fňukaly děti a pokašlávali tatínkové.

    "Kdo je dál?"

    Do hnědých dveří mezi hnědými nástěnkami vstoupila další dvojice rodiče s dítětem.

     

    Boží hod  jsme trávili na dětské pohotovosti – ta je v  Brně jedna jediná, její vytížení  tomu odpovídá a tomu se zas musí přizpůsobit akčnost  lékařů: paní  doktorka vyslechla mé bědování nad tím, že mé mladší dítě má týden  průjem,  horečky ke čtyřicítkám a nic nejí, letmo mu nahlédla do krku a podala mi recept na antibiotika ("drťte mu je  mezi  dvěma lžičkama – on sice existuje i sirup, ale ten v lékárnách  nemají" a když  jsem se nesměle zeptala, co si myslí, že mému potomkovi je, dozvěděla  jsem se, že "mu může být  cokoliv – nějaký zánět, salmonelóza…  ale ty antibiotika by mu měly pomoct i na  tu salmonelózu." Polkla  jsem a vycouvala ze dveří. Jestli já nebyla nějak  rozmazlená  z Vinohrad, kde dětem před každým nasazením antibiotik dělali  krevní  testy a týden průjmující dítě s horečkou bych jim nevyškubla,  dokud by neměli v ruce  výsledky Astrupa a možná i stěrů…

     

    Synek chudák celou dobu skoro bez  přestání fňuká, což je sice  pochopitelné, ale po týdnu už spíš nervy drásající  než  soucit budící (zvlášť proto, že fňuká ve dne v noci) a i  když vím, že ho to  teda opravdu musí bolet, protože on se  nijak zvlášť neprožívá, stejně toužím po  tom opustit  muže a děti, utéct někam do lesů a nikdy se už nevrátit.

     

    Včera jsme  byli  na pohotovosti znova, protože jsem konečně pochopila (myslím,  že nejmíň o den  později, než jsem měla) že našeho nejmladšího člena rodiny bolí  i uši. Po předchozí zkušenosti jsem na  tu pohotovost nejdřív  volala abych zjistila, kam nás odtamtud s bolavýma ušima odvelí.
    "To my vás pak pošleme do Dětské  nemocnice."
    "A nemohla bych tam  jet hned?" nelíbila se mi  myšlenka, jak se s trpícím miminem kodrcám tramvají na  druhý  konec Brna a pak, po hodince nebo dvou, zase na jiný konec, kde  nás po  dalším čekání konečně někdo ošetří.
    "To  já vám nesmím říct," pravila ta dobrá  duše na druhém konci  drátu.
    Tak jsme na to ušní jeli rovnou… a vzali  nás!

     

    Akorát  že zánět, co tam A. samozřejmě má, ještě není na píchání,  a já jen doufám, že ta antibiotika "na salmonelózu" zaberou  i na uši dřív, než  to na píchání bude.

     

    Choť má čtrnáctidenní  dovolenou  a myslím, že už teď se těší do práce – utrhuje se na ty  sladké detičky  (druhdy mi vyčítá, že jsem na ně málo laskavá,  když je v jednu po půlnoci s pěnou u  huby – mojí – odchytávám po bytě a snažím se je narvat zpátky do postele) a dneska ve dvě ráno umyl nádobí,  protože jsem  včera v deset dopoledne uspořádala hysterickou scénu (škoda jen,  že  scéna pro mě byla energeticky náročnější, než by bylo  prosté umytí nádobí  mnou).

     

    Ve schránce mám záplavy e-mailů,  na harddisku stagnující překlad, na netu zanedbaný blog,  kam bych měla napsat něco,  co zabrání čtenářům v dezerci ;o) a v pokoji jsou stále nezabalená zavazadla,  takže  pokud máme dneska odjet do Prahy (plánovali jsme to na předevčírem,  ehm),  zaručeně polovinu věcí zapomeneme v Brně. A v kuchyni na mě číhá obrovská  hora prádla na  žehlení a v koupelně je bordel a za dveřma zašlapané schody…  no nic, já radši jdu něco  dělat, teda.

    A vy si koukejte užít ten konec roku!  Smiley mini irlandais 2839.gif 

    Strážný anděl

    komentáře 3

    Smiley lettre d amour 214.gif  Inspirace pro Nyaare  a další francouzské milovníky (milovnice). chyby si, prosím, opravte sami. 

    Smiley 3d ange 3.gif 

    Mon ange guardien, mon garconnet glabre – toi, tu me guides dans ma vie; ton esprit gaulois, ta sagesse est en pouvoir de guerir grissaille de le chemin.

    C´est toi, l´esprit celeste qui peux essuyer mes larmes et ennoblir ma ame fragile.

     

    (Původní text pro SMSku, podle slovníku FIN Publishing 1998)

    Opičí mláďata (Boubacar Boris Diop)

    komentáře 3

      Boubacar Boris Diop je převážně francouzsky píšící senegalský spisovatel, žurnalista, scénárista a dramaturg, který zaujímá významné místo ve frankofonní literatuře. Jeho Opičí mláďata (Doomi golo) je první rozsáhlejší wolofská próza – má téměř třistapadesát stran a napínavý děj o mnoha vrstvách, plný podobenství a často se odehrávající na hranici představ a reality, ze které naskakuje husí kůže.

    Ngiraan Fay cítí, že se jeho dny chýlí ke konci a že už nikdy nespatří svého vnuka Badu, který zmizel někde v Evropě. Tehdy začíná stařec psát pro svého vnuka Sedm Knih, ve kterých popisuje, jak se vydal po stopách jejich předka – despotického vládce. Vypráví o starém pánovi opuštěném v kraji, ze kterého vojáci vyhnali obyvatele, i o pološíleném diktátorovi ženoucím za přihlížení světových politiků svou zemi do války.

     

    Píše svému vnukovi o tom, jak mu z Francie přivezli tělo jeho mrtvého syna Assana – Baduova otce – doprovázené novou ženou Yaasin a dvěma dětmi. Badouova matka Biige se zdá být se smrtí svého muže smířena a dokonce se spřátelí se svou družkou ve smutku – ve skutečnosti ovšem jen čeká na příležitost k pomstě, která přijde ve chvíli, kdy si Yaasiin přeje stát se běloškou.

    Po smrti Ngiraana Faye přebírá psaní knih pro Badu obecní blázen Aali Keebooy – Aali ve svém "šílenství" ale říká nahlas i věci, které si ostatní troufají nanejvýš šeptat a tak se ho kdosi mocný rozhodne navždy umlčet…

     

     

    Vánoční deníček

    komentářů 21

    Potřeba pravidelného společenského vyžití mého staršího dítěte si žádá návštěv dětských jeslí. Jesle jsou v Brně troje, jedny z nich máme celkem nedaleko a to, že se dcera stala jejich frekventantkou, má tři hlavní důsledky:

    1.) nemám peníze, jelikož měsíční "školné" ve státních jeslích dosahuje zhruba tříčtvrtinové výše rodičáku. 

     

    2.) Nemám čas, protože pořádek muší bejt a dítě, které po obědě nespí, v jeslích přes poledne nechtějí. Rebela je třeba se zbavit už po obědě. A to znamená, že mezi sedmou a osmou se mi děti probudí, do půl deváté se je snažím vypravit na cestu, kolem půl desáté dorazíme do jeslí a ve třičtvrtě na deset dítko odevzdám "tetám". V půl  jedenácté přijdu se synkem domů, servu z něj bundu, v kalupu ho nakrmím, natáhnu na něj bundu a uháním s ním zpátky do jeslí, abychom tam byli na předepsanou půl dvanáctou. Kolem jedné jsme doma, půl dne v čudu, doma binec a plotna studená.

     

    3.)  Máme každou nemoc, která se vyskytne v dětských kolektivech široko daleko.

    Zánět průdušek vystřídala před Vánoci střevní chřipka. Vánoce u nás byly sice zrušeny i tentokrát a z Choťových velkolepých plánů na nákup a zdobení stromečku nebylo jako obvykle nic, ale předvánoční úklid, který si rozhodně upřít nenechám – nebudu mít přece jediná neumytá okna v ulici! – jsem měla  obohacen o úklid po blijících a … ehm … kakajících…  dětech.

     

    Mláďátka v tom nezůstala sama. Přišla noc, kdy jsem volala Choti do práce, aby mi někde z lékárny přinesl něco proti zvracení, že si to vezmu, pokud mě tedy ještě zastihne živou. K mrazáku, kam jsem ukládala studený čaj pro děti, jsem nebyla s to dojít.

    Vyplašený Choť přišel v sedm ráno aspoň s chlazenou Colou. V devět hodin se naše potomstvo začalo dožadovat pravidlelné péče, Choť otevřel jedno oko a znovu usnul… a tak jsem vstala, šla nakrmit a převléknout děti, vyměnit povlečení na postelích, umýt pozvracenou podlahu… Tedy, ono by bylo jistě možno do Chotě žďuchat tak dlouho, až by vstal a něco z popsaného udělal, ale jednak trpím falešnou představou "nikdo to neudělá líp, než já" a tak trošku si na své domácí práce žárlím 🙂 a jednak, "hlídání" dětí Chotěm pravidelně končí tak, že mám po několik následujících dnů co uklízet.

     

    Když jsem se tak ploužila bytem mezi haldami pozvracených hadrů,  kdosi důrazně zazvonil. Za dveřmi na chodbě se ozývaly jásavé hlasy… paní sousedka a její dorůstající potomci nám přinesli dárečky pro děti. A "tady nesu cukroví, nevím, jestli jsi stihla napéct," pravila ta dobrá duše a podávala mi obrovský tác s asi tak jedenácti druhy vánočního pečiva. (Tváří v tvář vánočně naladěné rodince jsem neměla ani pomyšlení na to, abych řekla že nepeču, že svátky jsme letos vypustili.)

     

    "Nechoďte dál! My máme střevní chřipku!" zvolala jsem v odpověď ještě před poděkováním. Sousedčiny děti ostražitě couvly,  odvážná paní mi cukroví podala bez ohledu na hemžící se viry, podivné uvítání a můj výzor. Měla jsem na sobě manželovy tepláky, vytahané tričko (pod ním nic), na hlavě se mi ježilo půlmetrové dvoubarevné afro odrůstající letní trvalé a na sousedy jsem se dívala skrze brýle s jedinou nožičkou (tu druhou před pár dny ulomilo menší z batolat). Paní sousedka, která mimochodem patří k tomu druhu žen, které i z rybníka vylézají bezchybně nalíčené a nikdy se jim nepusí oko na punčoše, je naštěstí noblesní dáma a pokud se mě polekala, nedala to najevo ani mrknutím oka.

     

    (Na Štědrý den jsem si došla k holiči, takže jí už ten tác můžu jít vrátit.)

     

     

    Poetická SMS

    komentářů 8

    Leží mi už několik let pečlivě uschována mezi elektronkami (nebo co to tam vlastně je) mého mobilu. Nepřišla mi od Chotě, což jí na vzácnosti nijak neubírá, ba naopak. Frankofonní čtenáři jistě ocení  nenápadný rasový podtext. Smiley bisou aargh.gif

    Toi, ma chere, belle de neige, fleur d´hiver.

    Tes mots me font fremir et m´aveuglent et m´eportent dans des neants anonymes.

    A travers tes mots je vois ton corps, ton beau corps.

    Tes seins abondantes, tes fesses cambrees, ton regard resigne font de toi la femme la plus seduisante.

     

    Co na tom, že to autor dozajista nemyslel vážně? I tak se mi to líbí!  

    Smiley bouche.gif

    Toxické živobytí

    1 komentář

    V září minulého roku se v českých médiích objevila zpráva o španělském sirovodíku, který byl nelegálně uložen na několika místech v Abidžanu. Na otravy zemřelo více než deset lidí, přes čtyřicet tisíc osob onemocnělo.

    Holandská společnost, která odpad převážela, se letos na podzim dohodla s vládou Pobřeží slonoviny na mimosoudním vyrovnání. Neopoměla zdůraznit, že tím v žádném případě nepřiznává vinu – jen by ráda, z čiré filantropie, pomohla nebohému Pobřeží Slonoviny odstranit ekologické škody a možná i odškodnit rodiny obětí (ty už si ale stěžují, že k nim se žádné peníze nedostaly). Jde o oboustranně výhodnou domluvu: Pobřeží slonoviny získá peníze rychleji, než kdyby čekalo na soud a Trafiguře nehrozí sankce za nezákonné nakládání s jedy. Její zaměstnanci už byli propuštěni z abidžanského vězení.

     

    Snaha mezinárodních společenství, Organizace africké jednoty a ekologických organizací se zatím rozhodně nedá nazvat úspěšnou a obchod s toxickým odpadem se pořád ještě vyplatí. Za posledních třicet let se toho příliš nezměnilo – poplatky za skladování odpadu jsou v rozvojových zemích až tisíckrát nižší, než cena za stejnou službu na Západě. A pokud se nepodaří dosáhnout dohody, je vždycky možné "zboží" někde "zapomenout".

     

    Na středoamerické haitské pláže bylo  v roce 1984 bez jakéhokoli zajištění vyloženo na tři tisíce tun dioxinů, kadmia a arzeniku poté, co se loď Khian Sea tento extrémně toxický náklad pokoušela neúspěšně vyložit ve dvanácti zemích. Když i Haiti odmítlo, námořníci třetinu nákladu vyložili v noci na pláže a zbytku se zbavili na otevřeném moři.

     

    V roce 1988 uložil Gianfranco Rafaelli, zástupce americké společnost Calbert Brothers přes 3500 tun toxického odpadu v Nigérii; pronajal od tamního majitele pozemků Sundaye Nany část jeho půdy za sto dolarů měsíčně pro sklad "stavebního materiálu". Tam pak deponoval 8000 sudů polychlorovaných bifenylsulfátů (PCBS), methylmelaminu, dimethyl ethyl-acetátu,  formaldehydu a dalších nebezpečných látek.

     

    Společnost Calbert Brothers byla v oblasti likvidace toxických odpadů dlouho považována za úspěšnou: později se ukázalo, že k obelstění amerických úřadů používali originální triky, jako například označování sudů s toxickým odpadem nálepkou humanitární pomoci USAID – tak vyvezla tisíce tun jedovatých látek například do Zimbabwe.

     

    Na  pultech zambijských obchodů se na začátku devadesátých let objevilo radioaktivní hovězí maso z východní Evropy – na skutečnost poukázal list Times of Zambia, bohužel až po několika měsících. V okolí Lusaky se nicméně více než deset let v rezivějících sudech povalo přes sto tun pesticidů. Stupeň kontaminace podzemních vod není znám dodneška.

     

    V padesátých letech se celosvětová produkce toxických odpadů odhadovala na pět milionů tun ročně. Počátkem osmdesátých let už to bylo tři sta milionů tun.  Stejně narostla potřeba těchto odpadů se zbavovat.

     

    Přísné předpisy ohledně nakládání s jedovatými látkami v Evropě  a Americe s sebou přinesly vysoké ceny a zároveň i rozvoj lukrativního odvětví mezinárodního obchodu.

     

    Už od sedmdesátých let 20. století se objevují případy nezákonného obchodování s jedovatými odpady mezi africkými zeměmi a společnostmi z Francie, USA, SSSR, Švýcarska, Itálie a Británie.

     

    Chudší země – vlády nebo jednotlivci – na podobné obchody přistupují buď proto, že nemají na vybranou, proto, že krátkodobé zisky jsou (z hlediska jednotlivců) rychlé a vysoké nebo proto. že jsou lživě informováni o pravé povaze skladovaného materiálu.

     

    Nejčastější příčinou těchto obchodů je snaha ušetřit na jedné straně a naléhavá potřeba finančních prostředků nebo pouhá vidina vysokého bezpracného výdělku na straně druhé.

     

    Pod tlakem aktuálních ekonomických potíží jako je nemožnost splácet dluhy, občanská válka, upadající zahraniční obchod nebo jen žalostný stav státní pokladny, nechávají se vlády některých afrických zemí oslnit momentálním potenciálním ziskem takového obchodu, který – vyčíslen ve tvrdé měně – ledaskdy převyšuje celý hrubý domácí produkt země.  Potíž je v tom, že likvidace ekologických havárií jsou ještě mnohem dražší.

     

    Neoficiální zdroje mluví o tom, že pokud jsou dohody mezivládní, nemívá ten slabší z partnerů mnohdy možnost volby: uložení jedovatého nebo radioaktivního odpadu je podmínkou pro nezbytnou zahraniční podporu vlády, humanitární pomoc, odložení splátek půjčky nebo poskytnutí půjčky nové.

     

    Benin v roce 1988 podepsal s Francií bilaterální dohodu o tom, že Francie poskytne přiměřenou zálohu a bude poskytovat Beninu po třicet let ekonomickou spolupráci za to, že se Benin stane skladištěm francouzského toxického a radioaktivního odpadu. Dovoz odpadu se v tomto případě stal podmínkou samotné  existence Beninu, na Francii ekonomicky i obchodně zcela závislého. Tato smlouva byla později oficiálně zrušena pro veliký odpor veřejnosti, ale dovoz jaderného odpadu z Francie do Beninu prokazatelně probíhal a možná ještě probíhá. (Pokud jde o Benin, není to jeho první případ: před Francouzi do země dováželi nukleární odpad Rusové.)

     

    Občanská válka v Somálsku a následný hladomor mezi lety 1989 a 1992 umožnil švýcarským a italským společnostem podepsat s jednou z válčících stran smlouvy o ukládání toxického a jaderného odpadu. Kromě hladomoru se Somálsko muselo potýkat ještě s kontaminací v zemi vzácných zdrojů pitné vody.

     

    Dnes,  po tsunami, v Somálsku narůstá počet lidí postižených nádorovým onemocněním, chorobami kůže a vnitřním krvácením; vlna totiž rozbila barely, v nichž bylo mnoho tun toxického a radioaktivního odpadu uloženo v moři při pobřeží. Obsah těchto schránek se dostal do země a kontaminoval půdu i vodu.

     

     

    Bazilejský protokol a dohody Organizace africké jednoty sice dovoz toxického odpadu do Afriky zakázaly, ale nakonec jsou porušovány samými signatáři – Somálsko, Nigérie, Benin nebo Zimbabwe jsou jen některými z těch, kdo odpady dovážejí i nadále.

     

    Většina případů špinavého obchodu s odpady se pravděpodobně nikdy na veřejnost nedostane. A i když se o nich lidé dozvědí, nezabrání to pozdějšímu "zametení pod kobereček" – viz případ Holanďanů v Abidžanu. 

    Oblíbené české mýty o obřízce III

    komentářů 13

    Mýtus:  Vzdělání žen je zárukou zastavení provádění ženské obřízky.

     

    Skutečnost: Tam, kde se FGM provádí ve velkém mářítku, nemá vzdělání obyvatel na její výskyt žádný nebo téměř žádný vliv. V Súdánu, Somálsku nebo Mali nechávají své dcery obřezávat matky ze všech vrstev obyvatelstva, dokonce i ty, které vystudovaly univerzity v Evropě či Spojených státech.

    Mýtus: Ženy si po FGM pamatují prožité trauma a rády by uchránily své dcery podobného osudu.

    Skutečnost:  Bolest a nepříznivé  následky ženské (i mužské) obřízky jsou bagatelizovány a ti, kdo operaci absolvovali, se s nimi vyrovnávají po svém:

     

     "Pro svou dceru plánuji jen obřízku 1.stupně. Musí být obřezaná, aby jí lidé nepohrdali." (Dvaatřicetiletá zdravotnice z Chartúmu)

     

    "Ot: Cítíš zlost, když víš…jak jsi byla deprivovaná?

     

    -Ne, je to naše kultura. Podstupuje to každý. Nikdo se nezlobí. Ženy vědí, že je to náš zvyk. I vzdělaní lidé to pořád dělají." (Fatma, súdánská matka 4 dětí, která vystudovala v USA)

    "Pro zdejší dívky obřízka neznamená, že jsme jim něco odňali. Pro ně je to normální součást života." (Dr. Y.O.Alla, súdánský psychiatr)

    "Rodiče nechtějí, aby dítě bylo stigmatizováno tím, že nebude obřezané. A ona chápe, že se to děje v jejím zájmu." (Dr. Hassabo, psychiatr)

    "Prohlašuje, že to nebolelo." (!!! padesátiletá Súdánka, která byla jako šestiletá obřezána bez anestetik). Říká, že kvůli své obřízce neměla žádné potíže a že je ráda, že je obřezána. Považuje obřízku za prospěšnou." (Prisoners of ritual, str.247)

    "Venkovští muži, včetně náboženských vůdců, jsou obvykle otevřeni přijímat informace od aktivistů a jsou šokováni, když se dozvědí o zdravotních rizicích plynoucích z FGM. Hůře se jedná s venkovskými ženami, které nevěří úmyslům mužů a jsou přesvědčeny, že jejich dcery by se nevdaly." (odkaz)

     

    Egyptská televize natočila zajímavý dokument (je to jen pár minut a s anglickými titulky), ve kterém se ptá vesničanů na jejich názory a zvyklosti ohledně ženské obřízky. Všechny dotázané ženy jsou pro a hrozí se toho, že by jejich dcery mohly zůstat neobřezané. Přiznávají, že své dcery a vnučky obřezávají i proti vůli svých manželů. Dotazovaný náboženský vůdce říká, že je zásadně proti, ale nemůže nic dělat: i jeho vlastní dcery byly obřezány proti jeho vůli, když se vzdálil z domu (jeho slova potvrzuje jeho manželka).

     

    Mýtus: Ti, kdo provádějí ženskou obřízku, si myslí, že je to zvyk vyžadovaný náboženstvím, že pomůže uchránit panenství (počestost) ženy a že pohlavní styk s obřezanou ženou přináší muži více rozkoše.

     

    Skutečnost tak jednoduchá není. GRAF ukazuje, že pro provádění ženské obřízky jsou v jednotlivých zemích obyvateli uváděny následující důvody:

     

    1. Prospěšný zvyk: 58% v Egyptě, 71% v Mali, 100 % ve Středoafrické republice, 53% v Eritreji.

    2. Náboženství: 30% Egypt, 10% Mali, 9% Středoafrická republika, 10% Eritrea

    3. Lepší hygiena: 35% Egypt, 12% Mali, 20% Středoafrická republika, 10% Eritrea

     

    4. Lepší vyhlídky na manželství: 8% Egypt, 5% Mali, 12% Středoafrická republika, 13% Eritrea

     

    5. Mužské sexuální potěšení: 3% Egypt, 2% Mali, 0% Středoafrická republika, 0% Eritrea

     

    6. Prevence promiskuity: 6% Egypt, 0% Mali, 0% SAR, 0% Eritrea

     

     

    Mýtus: Je lépe obřezávat chlapce v co nejrannějším věku. Tehdy ještě necítí bolest.

     

    Skutečnost: Výzkum, který byl prováděn na kanadských klinikách v roce 1997, ukázal zvýšení srdeční činosti, dýchací potíže a nebezpečí šoku u novorozenců, obřezávaných bez anestézie nebo jen s použitím znecitlivujících mastí. Provádění studie muselo být zastaveno.

     

    Pro silné povahy je zde pětiminutové VIDEO se zvukem.

     

     

    Mýtus: Mužská obřízka není nijak mimořádně traumatická ani bolestivá.

     

    Skutečnost nejlépe ilustrují FOTOGRAFIE (tato konkrétní operace je zachycena na videozáznamu, který teď ale nejsem schopna najít) – to, co je ve filmu k vidění, je srovnatelné s (byť částečně aranžovaným) záznamem ženské obřízky .

     

     

    Mýtus: Ženská obřízka začíná tím, že dospělí lidé někam vlečou vzpouzející se a plačící, případně nevědomou malou holčičku.

     

    Skutečnost:  Ve východní Africe jsou často obřezávána děvčata až před svatbou, vě věku kolem patnácti let.  Jinde k obřízce přistupují ženy, které už porodily své první dítě (viz geografický přehled níže).

     

    V Gambii, jejíž prezident ženskou obřízku prohlásil za kulturní dědictví a odmítl byť i jen uvažovat o zákonech tyto praktiky trestajících, se čím dál častěji nechávají dívky obřezávat proti vůli svých rodičů. Početní převahu v zemi mají mandinská etnika, která FGC považují za součást své kultury. Minoritní Wolofové a některé další kmeny ženskou obřízku nepraktikují, ale jejich děvčata se často nechávají obřezávat spolu s mandinskými kamarádkami.

     

     

    Mýtus: Ženská obřízka je provozována muslimy, aby zabránila ženě v prožívání sexuální rozkoše.

     

    Skutečnost: Islám narozdíl od některých směrů křesťanství neomezuje funkci sexu na plodící. Několik hadíthů zmiňuje důležitost milostné předehry: imám Ghazzálí ve své Revival of Religous Learning cituje  některé, které doporučují, aby žena dosáhla orgasmu jako první,  a sexuální neuspokojení je jedním z důvodů, které muslimce umožňují požádat o rozvod.

     

     

    ŽENSKÁ OBŘÍZKA V ETNO- A GEOGRAFICKÝCH FAKTECH

    Benin – Asi 50% žen je obřezáno, většina z nich v severních provinciích.Obřízku praktikují kmeny Bariba, Boko, Nago, FulBe and Wama. K proceduře dochází mezi 5 a 10 rokem věku, jen u Nagů jsou obřezávány dospělé ženy po několika porodech.
    Nejběžnější formou obřízky je odstranění převislé kůže z klitorisu.

    Burkina Faso – obřezáno 72% žen, většinou na venkově. Obvykle se provádí excize, většinou mezi prvním a sedmým rokem věku. Poslední dobou vzrůstá počet případů, kdy se děvčátka obřezávají v prvním týdnu života, aby si nepamatovala bolest. Asi 7% pacientek gynekologie má vlivem obřízky potíže, většina si stěžuje na nemožnost pohlavního styku. Islámské asociace se snaží ženskou obřízku potlačit.

    Kamerun – excize je prováděna u 100% muslimských a 65% křesťanských dívek.

    Středoafrická republika – Kolem 50% žen je obřezána, ale v některých oblastech jde až o 95% podle kmenové příslušnosti; obvykle se obřezává mezi 7. a 15. rokem, ale asi 10% případů až po 19. roce. Provádí se excize a circumcize.

    Čad – excize a infibulace praktikována po celé zemi všemi etnickými a náboženskými skupinami.

    Pobřeží slonoviny – excize, 50% žen (80% muslimek, 16% křesťanek) – většinou obřezávány kolem 10. roku věku.

    Kongo – 5% dívek obřezáno.

    Džibuti – 98% žen obřezáno, většinou infibulováno, asi 16% podstoupilo "jen" excizi. Věk operace závisí na kmeni obřezávané – od novorozeňat až po matky, které mají za sebou první porod.

    Egypt – obřezáno 97% žen nezávisle na náboženství, muslimek i křesťanek. Většinou circumcize, na jihu se provádí i excize. Islámští radikálové i lékaři vystupují na podporu obřízky, vláda a někteří duchovní se ji snaží vymýtit.

    Eritrea – 97% žen obřezáno (excize, infibulace, sunna) – týká se křesťanek a muslimek.

    Etiopie – obřezáno 80% žen (sunna, klitoridekromie, excize, infibulace). U některých etnik na jihu je neznámá, ale tato etnika nečítají více než 1%. Ženská obřízka je ve městech nejrozšířenější u křesťanů a muslimů.

    Gambie – excize a circumcize provedena u 80% žen všech náboženství (u všech žen z kmene Mandingo a Sarachole, u 93% Fulbek, 67% Ďolek a 2% Wolofek).

    Guinea – 88% dospělých žen obřezáno (circumcize), ale dnes se díky masivní vládní kamapni nově obřezává maximálně 20% dívek.

    Guinea Bissau – 50% žen obřezáno, obřezávají se také všechny muslimky, na na venkově obřezáno 80% žen, ve městě kolem 30%. záleží také na etniku.

    Indonésie – zachovávají se určité rituální formy zásahů do vnějších ženských pohlavních orgánů, zejména klitorisu. Neamputuje se.

    Izrael – circumsizi pravděpodobně dosud provádějí etiopští židé – imigranti.

    Keňa – 38% žen mezi 15 a 19 lety má za sebou excizi nebo circumcizi. V některých komunitách je to přes 80%. V Keni jde zejména o přechodový rituál při dospívání ženy a excize se považuje za přípravu dívky na manželství. Tradiční obřízkové rituály se dotýkají celé společnosti, ale dnes se ze zdravotních důvodů dívky často svěřují do rukou lékaře v časnějším věku.

    Libérie – 50 – 70% žen prodělalo excizi nebo circumcizi, podrobnější údaje nejsou dostupné.

    Mali – 94% žen prodělalo excizi nebo circumcizi. Zasaženy jsou všechny oblasti kromě okolí Gaa a Timbuktu. Obřezáno je 85% křesťanek a 94% muslimek. Méně obřezaných žen je mezi Songhajkami (48%).

    Mauritánie – 20 – 25% obřezáno; obřezává se 92% soninských žen a 95% fulbských žen.

    Mexiko – ve východní části praktikovaná introcize.

    Niger – 5%, zejména mezi Fulby a Zermy. Obřezávají se miminka a malé děti.

    Nigérie – přes 50%, zejména Hausové, Ibové a Yorubové bez ohledu na vyznání. Excize, klitoridektomie, infibulace, circumcize, introcize.

    Peru – v kmeni Conibů praktikována introcize.

    Senegal – až 40% v závislosti na kmeni, excize, circumcise.

    Sierra Leone – 90% žen po excizi. Provádějí všichni křesťané a muslimové s výjimkou kmene Kriů.

    Somálsko – 100%, 86% z nich infibulovaných.

    Súdán – 89%, většina z nich infibulovaných. Obřízka se neprovádí jen ve třech súdánských provinciích.

    Togo – 12% celkem, ale mezi některými etniky až 98%. Excise, circumcise.

    Uganda – 5% žen prodělalo excizi.

    Tanzánie – 18% v závislosti na etnickém původu. V regionu Mara z každých 6000 dívek v důsledku obřízky 25 umírá.

     

    Sexuální chování Súdánek

    Mýty o obřízce I

    Mýty o obřízce II.

    Teroristka za kozu

    komentářů 40

    "Vona si nechala změnit jméno… nó, vona přestoupila na to jejich náboženství, tak to voni ji můžou teďka klidně vyměnit za krávu,""  ozýval se za nedovřenými dveřemi kultivovaný hlas jednoho ze členů místního zastupitelstva.

    Předstírala jsem zaujetí vývěskou na stěně. Písmena na plakátu oznamujcím místo a čas  očkování psů proti vzteklině se mi slévala v modrobílou skvrnu. 

     

    "Nebo za kozu," zabručel za dveřmi další hlas.

     

    Pro počestné katolické a ateistické občany v zasedací místnosti byla možnost volby vyznání asi nepředstavitelná. Natožpak volba sama.

     

    Jenže někdy je člověk nalezen, aniž by hledal.

     

    Stránky českého překladu Koránu (který mi výměnou za novotou vonící stokorunu prodavač u stánku hodil do igelitového sáčku jako kus sýra) mě provázely celé ty dva roky, které mi zbývaly do maturity.

    Přebal knihy se ztratil a rohy jejích desek odřely, okraje stránek přišly o svou panenskou bělost a ze hřbetu knihy občas vypadl drobeček, který se tam dostal z mé školní svačiny.

     

    Když člověk v Čechách nejí vepřové, je to trochu zvláštní, ale není na tom nic podezřelého. Třeba mu nechutná, no ne?

     

    Když člověk v Čechách nepije alkohol, podezřelé to je, ale někteří podivíni – a já jsem mezi ně patřila – ho nepijí ze zásady odjakživa.

     

    Obecním bláznem jsem se stala až v den, kdy mi od jedné marocké gymnazistky přišel poštou šátek.

     

    Ošátkovaná jsem se musela najednou vyrovnávat s netušeným a neutuchajícím sexuálním zájmem domorodců ("slečno, vy jste z nějaký sekty? A nemohla byste mě taky to… zasvětit?" mrk, mrk.), ale paní na matrice byla vstřícná.

    Rodný list s novým, arabským jménem jsem držela v ruce ani ne za týden po podání žádosti.

     

    "Poslyšte, ten šátek můžete klidně nosit venku, ale tady ve firmě ne. Ono se to nepozná, ale většina našich zákazníků jsou židi. Mohlo by jim to vadit," pravil o několik měsíců majitel firmy tónem, který nepřipouštěl odmluvy. Ani jsem se nepokoušela argumentovat tím, že moje odění nevzbuzuje pohoršení ani při návštěvách pražských synagóg.

     

    "Noste si kalhoty venku, ale uvnitř choďte dole bez" – Potíž je v tom, že to nejde. Buď se stydíte všude, nebo nikde.

     

    Znovu jsem se stala nenápadnou.

     

    Nedlouho poté už jsem v provizorním islámském centru v pražské Krči jako tamní enfant terrible rozvracela všetečnými dotazy hodiny náboženství.

     

    11. září bylo daleko, daleko… ještě jsem nebyla "teroristka".

    Fantom telefonu

    komentářů 24

    Batole letí vzduchem. Žuch! Přistálo na posteli, nožičky se třepou ve vzduchu.

    "Já taky, já taky!" volá větší batole a sápe se na tatínka, který ho trpělivě opravuje: "moi aussi!"

    Druhé batole letí vzduchem… bum! Zvlášť ta závěrečná fáze působá komicky.

     

    Neodolala jsem a sáhla po telefonu, že si to zdokumentuju.  Rázem bylo po hře, protože které batole by se věnovalo sportu, když může natáčet video. Prohlížení natočeného se zvrhlo v tahanici o mobil, tatínek využil situace a prchl do koupelny.

     

    Nová MMS k odeslání… prázdná? Chladný plast mě tíží v dlani. Někdy, když se moje děti zmocní telefonu, voláme do Hongkongu nebo do Spojených arabských emirátů, jindy rozesíláme podivné obrazové nebo textové zprávy na všechna čísla v seznamu (nebo aspoň na tolik z nich, na kolik se dá, dokud nedojde kredit).

     

    Galerie-Obrázky. Čtyřicet fotografií? Kde by se v mém telefonu vzaly? Tak… od dvaadvacáté je to tu a tam tma, tady rozmazaná šmouha, kus látky, kterou jsem identifikovala jako svou sukni. Nejspíš zase (tentokrát umělecká) práce dětských rukou.

    Bradičku opřenou o mé rameno, Miminko bedlivě sleduje moje počínání. Černočernou tmu mažu bez milosti, abstraktní obrázek sukně jsem si zvětšila… Odstranit. Tma, další tma, ještě jedna… A co je asi tohle? Nějaký balón… špička? Ukázat!

     

    Zaraženě jsem se dívala na fotografii.

     To vypadá jako… Ale ne, to přece není možné? Zkoušela jsem potlačit nepotlačitelnou myšlenku na Freuda. A co kdybych to otočila nějak jinak? V pozadí je list palmy, naší palmy, takže otočení nepřichází v úvahu. Ani pochyby o místě, kde byla fotografie pořízena. Datum je říjnové… co jsme dělali v říjnu?

     

    Zkoumám to ze všech stran, zkouším se na to podívat zblízka i zdálky. Kdyby technologie byly pokročilejší, snad bych ten obrázek i očichala. Žádné další nápad. Vidím tam pořád to, co poprvé.

     

    A nejen já.

     

    "Pipinka," pravila Miminko a zapíchla prstík doprostřed displeje.

     

    Ehm… Není to tak úplně přesné označení, ale… "Myslíš, že je to pipnka?" zeptala jsem se, pořád ještě nepřesvědčená, svého vlastního dítěte.

    "Jo. Pipinka." pokývalo batole, otrávené tou dlouhou prodlevou nad dočista nudným obrázkem.

     

    Odnesla jsem telefon do koupelny.

     

    "Podívej… Co tam vidíš?" zeptala jsem se Chotě, který se během mých meditací nad pornem stačil vykoupat a teď se sušil.

     

    Nedosušený Choť zaostřil. "No… já nevím… vypadá to jako… Ale ten není můj!"

     

    "Musí být tvůj! Čí by byl, u nás doma, v mém telefonu?!"

     

    "Není můj," trval na svém Choť. "Já nemám tak špičatej!"

     

    "Určitě je tvůj," stála jsem na svém.

     

    "No tak snad si ho ještě poznám, ne?" rozčilil se Choť.

     

    "Prosímtě, přiznej se, že jsi to fotil," zaprosila jsem.

     

    "Nefotil! Proč bych se proboha fotil?"

     

    "No… třeba někam do seznamky, nebo co já vím?"

     

    "Jo, a tvým telefonem," ušklíbl se Choť. "Kór když ten můj má lepší foťák," ozval se v něm pragmatik. "To bych se měl spíš já ptát, čí to je. Ty jseš celý dny doma sama…"

     

    "Tak víš co? Vyfotíme ho, a uvidíme," dostala jsem nápad, dopředu si jistá tím, že výsledek dá za pravdu mně.

     

    Choť odevzdaně pokrčil rameny: "Jak chceš."

     

    Vyfotili jsme.

     

    Velikost neodpovídá.

     

    Tvar neodpovídá.

     

    Pouze barva je správně.

     

     Mobil nosím u sebe, nemravné MMS mi nikdo neposílá, pánské návštěvy nepřijímám a Choť nebývá doma sám.

     

    Takže… mám telefon s (úplně cizím) penisem a žádnou představu, jak se to mohlo stát.

    Obřízka – oblíbené mýty II

    komentářů 15

    Mýtus:  Ženská obřízka je prostředkem k uchování panenství a k eliminaci ženské sexuální touhy.

    Skutečnost: K ochraně panenství slouží jen infibulace, faraonská obřízka při níž jsou odstraněny všechny části zevních pohlavních orgánů. Většina žen ale prodělává některý z jiných typů genitální mutilace a jejich sexuální zvyklosti se, jak dokazují průzkumy i statisky počtu nemanželských dětí, v ničem neliší od sexuálních zvyklostí neobřezaných žen  žijících ve stejné oblasti.

    Mýtus: Jsou to muži, kdo ženy nutí k obřízce.

    Skutečnost: V zemích, kde se mutilace pohlavních orgánů provádějí, muži mají často jen mlhavé představy o detailní anatomii ženských genitálií. Často jsou ve hře i různá tabu, muži ledaskdy ani nedostávají informace o tom, jak probíhá těhotenství nebo porod. Netuší nic o rizicích ženské obřízky, která je ostatně plně v kompetenci žen. Mnohdy nemají v této záležitosti ani rozhodovací pravomoc nad svými dcerami a vnučkami. Ten, komu na obřízce záleží, bývají budoucí tchyně dívek a jejich ženské příbuzné.

     

    Mýtus: Důvody ženské obřízky jsou sexuální, důvody mužské obřízky zdravotní a estetické.

    Skutečnost: Víra, že odstraněním klitorisu a/nebo malých stydkých pysků se zvyšuje ženina plodnost, usnadňuje udržování čistoty a předchází se výskytu nádorových onemocnění, je poměrně častá. Četla jsem i o nějaké novodobé(!) lékařské studii, která dokazovala zdravotní prospěšnost klitoridektomie. Mnohde se také věří, že neobřezané ženě by se narodily postižené děti nebo že muž, který by se jakoukoli částí těla dotkl klitorisu, zemře. Nigerijští Ibové obřezávají mrtvé, pokud zjistí, že nebyli obřezáni zaživa, u některých dalších etnik nesmí neobřezaná žena vařit, neboť je považována za rituálně nečistou. "Neupravené" ženské genitálie jsou mnohde považovány za ošklivé.

     

    O sexuálních důvodech mužské obřízky (absence předkožky ztěžuje masturbaci a obřízka sama byla ještě relativně nedávno používána jako léčba onanie) se naproti tomu mlčí. Přesto je, pokud se jedná o důvodu, mužská obřízka paralelou té ženské:  neobřezaný muž je často považován za nedospělého, nesmí se oženit ani mít pohlavní styk. Ani on nemá právo volby a obřízku musí podstoupit.

     

     

    Mýtus: Obřezaná žena je celoživotně nešťastná.

    Skutečnost: Ve společnosti, kde je obřízka jednou z podmínek společenského přijetí, je neobřezaný jedinec jakéhokoli pohlaví ostrakizován a nemá možnost se začlenit. Neobřezaný člověk je dlouhodobě traumatizován a postižen právě absencí svého znetvoření. Kupodivu tím trpí nejen neobřezané Afričanky, ale také neobřezaní Afričané a dokonce i Američané .

    "Zvláště v zemědělských oblastech se většina dívek koupe společně v otevřené řece, když se vracejí domů z pole. Vzpomínám si na jednu nešťastnici, která se narodila v zahraničí a jejiž rodiče ji nedali obřezat. Jak jsme se jí posmívaly kvůli její "trčící" části!
    Odvážnější dívky se nabízely, že jí poškrábou záda, aby se "náhodou" mohly  dotknout její "skoromužské části". Později jsem se ptala svých západních feministických kolegyň: "Co spolu dělají lesbičky?" Nemohla jsem si představit, jak by se ženy mohly fyzicky milovat. Představovala jsem si, že ženám na západě možná vyroste něco jako penis, protože nejsou obřezány. Všimla jsem si, že se smály, když jsem to vyslovila. Asi si myslely, že vím, že to tak není. Ale já to nevěděla." (http://www.newint.org/issue201/gestures.htm)

     

     

    Mýtus: Mužská obřízka je zdravotně prospěšná a nemá žádná rizika ani následky na sexuální život obřezaných mužů, oproti ženské obřízce, která ženy zmrzačí.

    Ve skutečnosti toho mají ženská a mužská obřízka společného víc, než by se čekalo: u obojího jsou – většinou dětem, bez ohledu na jejich vůli – odnímány části pohlavních orgánů bez ospravedlnitelných zdravotních důvodů. V obou případech jsou odstraňovány erotogenní části genitálií, zhoršeno pozdější dosahování orgasmu, argumentuje se zdravotními výhodami, estetikou výsledku, náboženstvím, sexuálními přínosy a zvyklostmi.  Obojí je prováděno a ospravedlňováno dospělými obětmi mutilací, obojí je velmi bolestivé, obojí může způsobit zdravotní poškození i smrt.

    Všechny kultury, které provádějí ženskou obřízku, provádějí i mužskou – na světě není místo, kde by se prováděla ženská obřízka a mužská ne.

    Při mužské obřízce se někdy se odstraňuje předkožka celá, jindy jen ke zúžení; další druhy zahrnují podélné rozříznutí penisu a jiné mutilace, údajně zlepšující sexuální prožitek ženy; dodneška se mluví o tom, že obřízka usnadňuje hygienu a je obecně zdravá: současné průzkumy dokazují, že neobřezaní muži mají při nechráněném styku s infikovanou osobou větší šanci nakazit se virem HIV,  nebo že jsou kvalitnějšími přenašeči lidského papillomaviru. Teorie o tom, že by neobřezaní muži více trpěli záněty močového ústrojí a plísněmi, už byly vyvráceny.
    Na druhou stranu se mlčí o tom, že mužská obřízka může způsobit infekci, krvácení, šok, gangrénu (fotografie),
    keloidní jizvy a keratinizaci žaludu , infekce močovodu, úplnou destrukci penisu, možné znovuotevření rány v dospělosti, znemožnění erekce i pohlavního styku a další. 

    V každém případě dochází ke snížení citlivosti penisu. Chlapecké obřízky, prováděné mimo nemocniční zařízení, mívají za následek smrt v důsledku vykrvácení, šoku nebo infekce.

    http://www.zkouknito.cz/video-players/cz?media=397f537f84

     

    Ale ani obřízka provedená lékařem v nemocnici nemusí být bezproblémová: "Výzkum z Toronta prokázal, že obřezaní chlapci ve věku 4 až 6 měsíců mají daleko výraznější reakci na běžná další vyšetření, než chlapci neobřezaní. Projevují silnější reakci na jakoukoliv bolest a pláčí daleko déle. Někteří muži pak uvádějí, že obřízka pro ně byla počátkem hluboké nedůvěry ve vlastní matku a vytvořila z nich nevědomé oběti dojmu, že něco s jejich penisem bylo špatně."
    (http://www.osud.cz/cs/clanek.php?id=2447)

     

    Mluví se o holčičkách, umírajících na následky infekcí a krvácení po obřízce. Mlčí se o mrtvých chlapcích, kterých kvůli chlapecké obřízce zemřelo JEN v Jižní Africe za posledních 10 let víc než 250 chlapců. Málokdo ví o tom,  že šestnácti chlapcům musel být amputován penis (info) Ano, JEN šestnácti… ale jaká je to útěcha po těch zbytečně zmrzačených šestnáct lidí?

    Tady někdo dělal průzkum a zjistil, že obřezaní a neobřezaní muži mají dokonce jinou techniku pohlavního styku.

     

    Související články:

    Mýty o obřízce

    Sexuální chování Súdánek

    Oblíbené české mýty o obřízce

    komentáře 3

    Mýtus: Ženská obřízka je výlučnou záležitostí arabského světa a Afriky.

    Skutečnost: Amputace klitorisu se až do roku 1950 prováděly na anglosaských klinikách jako prostředek léčby hysterie, epilepsie, bolestí hlavy nebo dětské masturbace.
    Mezi lety 1850 a 1867 prováděl amputace klitorisu v Británii Dr. Isaac Baker, především jako prevenci masturbace, která mohla dle jeho přesvědčení vést až k smrti. Doktor Baker byl v roce 1867 vyloučen z lékařské komory, ale jeho praktiky nalezly daleko více zastánců v zámoří. Mezi lety 1915 a 1950 byla ženská obřízka ve formě klitoridektomie častou léčbou kdečeho, od novorozeneckých kolik(!) a opožděného vývoje batolat až po epilepsii nebo "nymfomanii". ( podrobnosti
    ZDE) . Naprostá většina "pacientek" byla ve věku mezi dvěma a deseti lety.

    Určité druhy zásahů do ženských pohlavních orgánů (včetně pálení nebo propichování) se objevují také u některých etnických skupin v Jižní americe, Austrálii nebo Indii.

    Mýtus: Ženská obřízka je spojena s islámem, nebo ji islám vyžaduje. Mužská obřízka má kořeny v židovství.

    Skutečnost: Ženská i mužská obřízka jsou zákroky staré nejméně 3500 let. Ve starém Egyptě se obřízkou odlišovaly ženy z urozených kruhů od neobřezaných otrokyń a prostitutek. U většiny národů, kde se obřízka dodnes provádí, byla součástí přechodových rituálů při uvádění do dospělosti. Teprve chlapci, zbaveni "ženského elementu" předkožky a dívky, zbavené "mužského" klitorisu, se stávali "celými muži" a "celými ženami" a, zbaveni své oboupohlavnosti, mohli začít plnohodnotný dospělý život.

    Ženská obřízka je ve většině arabského světa neznámá. Výjimkou je Egypt, Jemen, Spojené Emiráty a Omán. Ženská obřízka se neprovádí v Libanonu, Sýrii, Iráku (s výjimmou žen z kurdské minority), Jordánsku (kromě malé oblasti v jeho jižní části), Palestině, v Maroku, Lybii ani Tunisku.

    I když v Koránu ani v Bibli o ženské obřízce zmínka není (Korán nezmiňuje ani obřízku mužskou), skutečností zůstává, že některým duchovním (ať muslimským, nebo křesťanským) se představa obřezaných žen tak zalíbila, že se jí radostně chopili. V Etiopii tak v určitých oblastech neobřezaná holčička nesmí ke křtu, ve Spojených státech amputaci klitorisu prohlašovali někteří duchovní za dobrý způsob k udržení mravní čistoty. V Egyptě náboženské kapacity dodnes vedou disputace o tom, zda je ženská obřízka přípustná a jak se slučuje s požadavkem islámu na zajištění sexuální rozkoše ženy. V Súdánu imámové proti ženské obřízce vystupují, zatím ovšem bezvýsledně.
    Dokonce ani vyznavačky židovství nebyly ušetřeny: Jsou zaznamenány zprávy o ženské obřízce mezi etiopskými židy- Falaši.

    Mýtus: Ženskou obřízku lze snadno vymýtit s pomocí náboženství nebo aktuálních zákonů.

    Skutečnost: Islámu ani křesťanství se ani po stovkách či tisících let nepodařilo ženskou obřízku vykořenit ze zvyklostí. "Misionáři, aby nepřišli o konvertity, raději ženskou obřízku akceptovali". (Ze stránek Amnesty International) Ve většině zemí, v nichž se ženská obřízka dnes provádí, je považována za trestný čin.

    (Pokračování….)

     

    Sexuální chování Súdánek

    Mýty o obřízce II.

    Mýty o obřízce III.

    Ženská obřízka a sexuální chování Súdánek

    komentářů 10

    Nedávno se  v komentářích k mé pohádce o hyeně kdosi pokoušel poněkud nesouvisle poukazovat na "pravou tvář islámu" ve vztahu s (dnes již ze Súdánu vyhoštěnou) britskou učitelkou. Jako kdybych já měla něco společného se Súdánem (nebo hyena s mohamedvídkem).

    A protože dneska jsem dostala pro změnu vyhubováno za ženskou obřízku v Etiopii a protože jsem byla opět konfrontována se zažitými omyly a mýty, rozhodla jsem se o kulturním fenoménu některých druhů obřízek (nejen ženských, ale i mužských) napsat, respektive přeložit, několik článků.

    Je s podivem, že – soudě podle reakcí na různé dokumenty a zprávy – většině Evropanů nevadí ani zdaleka tolik zdravotní rizika ženské obřízky jako je masivní krvácení, keloidní jizvy a s nimi spojené obtíže při sexu a/nebo porodu, možné poškození urogenitálního traktu nebo dokonce nákaza virem HIV, jako je rozčiluje myšlenka, že obřezané ženy nemají požitek ze sexu. Když tak občas poslouchám některé názory, skoro to vypadá, jako by onemocnění AIDS bylo ve srovnání s anorgasmií úplná prkotina.

     

    Jedna z nejzajímavějších a nejkomplexnějších prací, které jsem o tématu ženské obřízky četla, pochází z pera etnosexuoložky Hanny Lightfoot-Klein, která spolupracuje s americkými úřady a proti genitální mutilaci se aktivně zasazuje už přes třicet let.

     

    Zmiňovaná studie byla

    "vypracovávána pět let dotazováním tří set súdánských žen a sta súdánských mužů na sexuální zkušenosti excizovaných a infibulovaných žen. Zjištění této studie naznačují, že sexuální touha, rozkoš a orgasmus zakouší většina žen, které byly podrobeny tomuto rituálnímu znetvoření pohlavních orgánů i přesto, že jsou kulturně vedeny k tomu, aby takové pocity skrývaly. Tato zjištění zpochybňují dosavadní tezi západní sexuologické literatury o důležitosti klitorisu jako orgánu, který musí být stimulován aby došlo k ženinu orgasmu.

    Faraónská obřízka v údolí Nilu je zmíněna už v nejstarších záznamech – tehdy se jí odlišovaly vznešené a počestné ženy od neobřezaných prostiutek a otrokyň. Súdánská společnost je patriarchální a patrilineární, neprovdaná žena nemá žádná práva ani ekonomické zázemí.

     

    Bez obřízky se děvče nemůže vdát a nemůže ani naplnit svou společenskou roli.

     

    Život v Súdánu je tradiční, nedotčen vnějšími vlivy a faraónská obřízka se provádí prakticky bez výjimky. Obřízky jsou provázeny ohromnými slavnostmi a den obřízky je považován za nejdůležitější den v životě ženy, daleko důležitější, než je svatba.

    Faraonská obřízka, tak jak je prováděna v Súdánu, je vlastně pásem cudnosti. Na venkově se často provádí na malých holčičkách mezi 4 a 8 lety věku bez anestézie, dítě je často jen znehybněno, dochází ke krvácení, infekcím a šoku, zadržování moči nebo otravě. Psychické trauma je extrémě vysoké.

    Obřízky, které se konají v jen o málo lepších podmínkách na klinikách, nejsou tak traumatické, ale pokud dívka přežije úvodní pooperační šok, čekají ji závažné zdravotní problémy v dospělosti, zejména zadržování moči a vleklé infekce močového traktu.

    Protože moč a menstruační krev musí odcházet jediným malým otvorem, je problémem i menstruace, zadržování a hromadění krve za přepážkou. Období dospívání se u dívek vyznačuje vysokým výskytem depresí. Dívky jsou provdávány časně po zahájení menstruace; sňatky domlouvají rodiny. I přesto jsou podle vyjádření dotyčných tato manželství obvykle šťastná, zejména pokud žena neodchází daleko od své původní rodiny.

    Ženich i nevěsta musí při svatbě hrát bezchybně svou roli – on sebevědomý, ona cudná.

     

    Ženich čelí nejistotě, že se mu nemusí podařit infibulovanou ženu penetrovat, případně jí může způsobit krvácení a ona před jeho očima zemře.

     

    Nebo, naopak, jeho nejistota způsobí jeho impotenci a jemu nezbude nic jiného, než spáchat sebevraždu.

     

    Penetrace infibulované nevěsty trvá od tří dnů nebo i několik měsíců.

     

    Někteří muži (víc než 15%) nejsou schopni svou manželku penetrovat a v tajnosti žádají o pomoc odbornici. U některých žen je zajizvení tak silné, že poševní vchod lze uvolnit jen chirurgickými nůžkami.

     

    Súdánská nevěsta zakouší znovu obrovskou bolest a další trauma, které respondentky otevřeně vyjadřovaly před tazatelkou.

     

    Přesto většina žen vzpomíná na své manžely jako na chápající a citlivé během celého procesu a prohlašuje je za něžné milence. Jen malé procento žen si stěžovalo na brutalitu.

     

    Súdánské páry jsou i přes toto trauma spojeny silným poutem; většina žen je na své manžely velmi hrdá a často vyjadřuje spokojenost se svým manželstvím a životem. Nicméně, tázány, zda by nebyly raději muži, odpovídají, že kdyby si mohly vybrat, raději by se narodily v mužském těle.

    Přestože faraónská obřízka zanechává mnoho žen neplodných, ty zbývající rodí mnoho dětí. Vulva se samozřejmě nemůže otevřít na nezbytných 10cm, takže bývá otvírána zvenčí a po porodu znovu zašívána. V posledních 50. letech se objevuje poporodní "znovuzašívání" vulvy se zmenšením otvoru, údajně pro zvýšení požitku muže.

     

    Ženy z vyšších vrstev upřímně připouštějí, že po prvním bolestivém styku se po této proceduře usnadnilo i jejich potěšení, protože zbytky jejich genitální muskulatury jsou "opraveny".

    V souladu s viděním společnosti, súdánské ženy musí svou "nemravnost" skrývat a dávat všemožně najevo, že jsou absolutně prosté vší sexuální touhy.

     

    Požadavky své sexuality vyjadřují přijatelnými a všeobecně srozumitelnými signály: ženy se navoní kouřem vonných dřev a myrty a natřou olejem, aby se vůně vsákla do kůže. Takto navoněná žena je cítit na desítky metrů a každý manžel této vůni rozumí a bez dalších domluv se podle tohoto signálu zachová.

     

    Žena se i pak musí chovat v rozporu se svou výzvou: předstírá, že se jen podvoluje mužově vůli, že nemá na sexu žádný zájem a nepociťuje žádný prožitek. Pokud má orgasmus, tají jej, a jestliže se přestane ovládat, po styku popře, že by to způsobila její vášeň.

    Jsou povoleny i další způsoby, jak může manželka dát muži najevo svou touhu: pokud muž nereaguje na vůni nebo se ženě zachce sexu v noci, rachotí nádobím tak dlouho, až se domůže svého.

    Přestože většina žen svým mužům zapírá, že by měly ze sexu rozkoš, dotazovaní muži tvrdí, že orgasmus u své manželky poznají.

     

    I přesto by ale aktivní přístup ženy k sexu nebo přímá žádost o pohlavní styk mohly vyústit v rozvod.

     

    Překvapivě i při takových podmínkách udalo 90% dotazovaných žen, že v manželství zažívají nebo někdy zažily orgasmus, od mnohonásobných až po slabé a obtížně dosahované. Často jim v dosažení orgasmu bránila bolest v jizvě, některé trpěly anorgasmií, zřejmě v důsledku nešťastného svazku. "

     

    O tom, proč některé starší průzkumy uvádějí, že obřezané ženy neprožívají orgasmus, píše Lighfoot-Kleinová ve své práci, že i její respondentky tvrdily, že žádné sexuální pocity nemají, dokud se na to netázala pro ně kulturně přijatelnou formou – poté tytéž ženy přiznávaly sexuální prožitky i orgasmy.

     

    Také uvádí, že nejfrustrovanější jsou vzdělané ženy, které zjistily, že nemusely být obřezány (ty ostatní to ani nenapadne: věří totiž, že neobřezané ženě vyroste penis), ty jsou pak naplněny zlobou a skutečně nepociťují sexuální touhu.

     

    "Súdánští muži, kteří mohou porovnávat styk s neobřezanými cizinkami a se Súdánkami, se shodují v názoru, že Súdánky hodně ztrácejí: orgasmy u súdánských žen jsou podle nich slabší a trvá delší dobu, než je tyto ženy dosáhnou. Delší doba je zřejmě zaviněna zničením vulválního nervu, ale "síla" orgasmu u západních žen bude pravděpodobně způsobena tím, že západní ženy mohou orgasmus volně prožívat.


    Súdánské ženy odpovídaly otevřeně (pokud byly dotazovány ženou a pro ně přijatelným způsobem), jejich popisy orgamu byly přesvědčivé ("cítím, jako by se mi třáslo břicho, je to sladký pocit po celém těle, když to skončí, cítím se slabá" nebo "celé moje tělo se chvěje, cítím to v nohou a má vagína se zužuje, cítím, že letím. Potom se celé mé tělo uvolní" . Primární faktor v možnosti dosahování orgasmu je u těchto žen vztah s jejich manželem:

    24letá zdravotní setsra byla v šestnácti letech vdaná za muže, který ji penetroval během jediné noci, takže následující rok a půl měla hrůzu ze sexu. I přesto, že byl nadále něžný, necítila ze sexu potěšení; po nějaké době přiměla svou rodinu, aby je rozvedli a provdala se za svou dětskou lásku. S ním zažívá orgasmus zhruba při každém třetím styku a sexuální styk jí činí potěšení.

    (pro zbytek příběhu a spoustu dalších včetně celého znění v angličtině klikněte  ZDE )

     

    Mýty o obřízce I.

    Mýty o obřízce II.

    Mýty o obřízce III.

    Murídismus a wolofská literatura psaná arabským písmem

    Napsat komentář

      Mezi 11. a 18. stoletím pronikal islám na území wolofských království jen pozvolna. V 18. století ale v oblasti začaly operovat francouzské jednotky, snažící se zemi dostat vojensky a politicky pod kontrolu. V důsledku toho stála některá království na pokraji občanských válek (v "pohádce" o Makoddu a Sambovi Lawbem se k tomu ještě dostanu), obchod –  hlavní zdroj příjmů – upadal. V roce 1886 padl v bitvě u Dekhele Lat Dior Diop a jeho smrtí skončil ozbrojený odpor Wolofů proti francouzské kolonizaci. 

    Staré pořádky přestávaly platit a čím dál tím víc lidí chápalo islám jako novou platformu odporu proti kolonizátorům. Neobyčejně rychle se toto náboženství rozšířilo mezi lidmi zvlášť poté, co bylo zakladatelem murídského hnutí Šejchem Ahmadu Bambou zbaveno své svázanosti s arabskou kulturou a modifikováno pro potřeby afrického Sahelu.

     

    Šejch Ahmadu odmítal tezi, že by islám musel být chápán v dimenzích arabských tradic; Korán je pro něj univerzální knihou pro lidstvo ne proto, že by se mu veškeré lidstvo mělo přizpůsobit, ale proto, že Korán může být přizpůsoben každému člověku a každé kultuře. Svatá kniha islámu je podle něj otevřená natolik, že význam jejího obsahu se mění nejen s osobou čtenáře, ale může být jiný i při každém čtení.

     

    S myšlenkou, že existuje tolik Koránů, kolik je kultur, generací i jednotlivců a že být muslim neznamená být Arab,  měl otevřenou cestu k založení nejvlivnějšího senegalského náboženského hnutí dneška.

     

    Zatímco v kolonizovaném francouzském Súdánu vyrůstaly francouzské školy vnucující svým africkým žáčkům francouzský jazyk a způsoby a zatímco stále existovaly klasické islámské náboženské školy s výukou v arabštině, vznikaly tu i školy nové, popírající svým zaměřením nadřazenost arabské nebo francouzské kultury nad wolofskou. 

     

    Většina tehdejších textů má náboženský obsah nebo se jedná o příležitostné společenské prózy (nekrology, úvahy,  rady pro mezilidské vztahy apod.).

     

    Neobyčejně bohatá byla produkce náboženských, lyrických i epických básní, které měly – po vzoru arabských – ustálenou formu a daný rytmus,  Zůstává v nich však zachována wolofská tajnosnubnost: verše sëriňe Aadi Turého

    "Ty, velký baobabe, sytící laaxem a cere a sušící slzy toho, kdo pláče žízní"

    jsou výmluvným důkazem.

    Laax a cere jsou potraviny, do kterých se přidávají části ovoce a mladých výhonků zmíněného stromu. Tam, kde Aadi Turé mluví o tišení žízně, naráží na skutečnost, že ze dřeva stromu se vyrábí vědro spouštěné do studny.

    Kromě děl zmíněného Šejcha Amadu Bamby se dochovalo velké množství prací Sëriňe Muusy Ka a dalších.

    Wolofal je písmo, které žije dodnes.

    Přesto, že v dnešní době chodí do základních škol více než 80% senegalských dětí, ještě před dvaceti lety to nebylo ani 50%. Téměř všechny děti ale někdy navštěvovaly koranickou školu a přišly do styku s arabským písmem, takže wolofal je v mnohých venkovských oblastech užívanější než latinka. 

     

    Jako neoficiální písmo "negramotných" slouží k tištění náboženských publikací nebo přetiskům starších děl murídské produkce. Většina wolofských textů je i v současnosti vydávána ve wolofal, i když tematický a žánrový okruh je omezený.

     

    Související články:

    Wolofština a wolofská literatura – úvod

    Jazyková situace

    Orální tradice – příchod islámu

    Wolofština psaná latinkou

    Orální tradice, příchod islámu – wolofský jazyk a literatura III.

    1 komentář

     Wolofská orální tradice má několik úrovní.

    Na té běžné, lidové, vznikají a jsou předávány pohádky a přísloví leeb, krátké příběhy a vtipy maye, hádanky cax, oslavné písně a básně bakk, smyšlené příběhy fent, písně kasag (zpívané při iniciaci, resp. obřízce), písně pracovní, rybářské apod., satirické písně taasu jejichž základem je přísloví, koledy taajaboon, ukolébavky a další písně pro různé příležitosti.

     

    Vyšší „umění slova" náleží griotům a od příchodu islámu také marabutům. Monopol na vědění a slovesnost patřil těmto dvěma skupinám až do relativně nedávné doby.

     

    Griot  v sobě slučuje  funkce filosofa, historika, básníka a hudebníka a jeho vzdělávání trvalo mnohdy i celá desetiletí.

     

    Každý šlechtický rod je svázán s určitou rodinou griotů, jejíž členové znají rodokmeny svých chlebodárců dopodrobna několik století nazpátek. Uchovávají nebo uchovávali ve svých pamětech také legendy a dějiny. Jenom griotům bývalo vyhrazeno právo zpívat pro pobavení nebo poučení ostatních – to ale dnes, kdy je hudba prostředkem k vydělávání peněz skrze nahrávací studia, platí stále méně.

     

    Pravděpodobně nejznámějším a nejvlivnějším předislámským wolofským filosofem byl Kocc Barma Faal (1584 – 1657), který za vlády Birama Mbangy (1610-1640) působil ve funkci lamana. V roce 1647 přispěl k sesazení krále Daw Demby (vnuka Amary N´gone Sobela). Rada, kterou poskytl jeho nástupci Ma Diorovi, ilustruje dobře i wolofský způsob vyjadřování:

    „Smrtelníku, nesnaž se, tak jako to dělal Daw Deimba, svou nesmrtelnou krávu napojit skrze její ocas poté, co jsi jí zašil tlamu. Dřív, než by pošla žízní, utrká tě k smrti a uchýlí se k někomu, kdo jí dovolí osvěžit se a kdo pak bude pít její mléko."

     

    Od 11. století začíná na wolofská území pronikat islám a s ním i arabské písmo. Rozšiřuje se gramotnost, jsou založeny školy jako Daara Jaamal, Daara Kokki, Daara Mbakke Kajoor – mnohé z nich fungují dodneška  a v některých společenských kruzích měly ještě před dvaceti lety mnohem vyšší prestiž, než školy evropského typu (v roce 1980 navštěvovalo základní školy evropského typu v Senegalu jen málo přes 40% dětí. Dnes je to 90%), což patří mezi důvody vysoké „negramotnosti" dospělých Senegalců – mnoho z nich sice neumí číst úřední latinkou, ale ovládají arabské písmo.

     

    Protože arabské písmo nevyhovuje potřebám wolofštiny, vznikla pro záznamy v tomto jazyce jeho varieta zvaná „wolofal", první z několika nelatinkových wolofských písem.

     

    Marabuti, specialisté na náboženskou historii, korán, sunnu, arabskou gramatiku, arabštinu a islámské právo, začínali pozvolna pronikat do domén griotů: stali se z nich první negriotští „mistři jazyka".

     

    Související články:

    Wolofština a wolofská literatura – úvod

    Jazyková situace

    Orální tradice – příchod islámu

    Murídismus a wolofal

    Wolofština psaná latinkou

    Wolofština a wolofská literatura II. – jazyková situace

    komentáře 2

      S příchodem evropských kupců se novými centry obchodu staly lodní dopravou snadno dosažitelné oblasti v místech dnešního St. Louis a Dakaru. Wolofština se tady začala používat jako hlavní komunikační prostředek mezi obchodníky – bez znalosti tohoto jazyka nebylo možno vstoupit do světa obchodu.

    Když se hospodářství senegalských království na přelomu 19. a 20. století přeorientovalo na pěstování podzemnice olejné, začali do oblasti dnešního Senegalu přicházet sezónní dělníci – nawetanekat yi – z Mali a Guineje. Wolofština se stala dorozumívacím jazykem i mezi nimi.

     

    Murídští kolonisté, převážně Wolofové, zabírající pro svoje pole pozemky na newolofských územích,  s sebou přinášeli také svoje  náboženství a noví konvertité přijímali s islámem i jazyk. 

     

    Dá se říct, že za rychlým rozšířením wolofštiny (a islámu) nepřímo stojí evropská kolonizace – původně arabské náboženství a s ním později i wolofská kultura se v dobách válek staly platformou protifrancouzského odboje a byly přijímány rychleji a ochotněji než kdy dříve.

     

    V dnešním Senegalu žije víc než jednadvacet etnických skupin, nepočítaje v to menšiny Libanonců, Číňanů, Malijců, Guinejců, Kapverďanů, Francouzů a Nigerijců.  V zemi neexistuje etnicky homogenní region. Nejsou tam ani žádné jazykové hranice  – ve všech oblastech, kromě několika malých území na východě země, se hovoří všemi jazyky.

     

    Naprostá většina obyvatel Senegalu (i západní Afriky) je nejméně bilingvní a mimořádným jevem není ani setkání s člověkem dokonale znalým šesti nebo více jazyků.

     

    Wolofština se používá jako dorozumívací prostředek i v místech, kde jsou vlastní Wolofové v menšině. Jedinou výjimkou je část jižního Senegalu, kde se jako lingua franca prosadila mandingština a většina obyvatelstva je mandingizovaná.

     

    Oblasti s nejvyšším počtem wolofsky hovořícího obyvatelstva jsou zároveň oblastmi s nejvyšší demografickou denzitou – přirozeným důsledkem je postupující wolofizace, protože děti ze smíšených manželství mají tendenci hovořit wolofsky. Za Wolofy se prohlašují, i když jejich otec pochází z jiného etnika, které by jinak – podle tradice – měly považovat za své vlastní.  Dříve bývaly znakem etnické příslušnosti příjmení, místo původu a jazyk: dnes tato úloha zůstává víceméně jen jazyku.

     

    Kdyby Wolofové tvořili homogenní etnickou skupinu, dalo by se říci, že jde o případ, kdy etnicko-jazyková skupina absorbuje všechny ostatní etnické skupiny v zemi.

     

    V zemi se, už tradičně,  projevuje wolofocentrismus: v rádiu, v televizi i tisku se hovoří především o wolofských tradicích, které si činí nárok být afričtějšími než jiné; používá se termín "wolofské šaty"  jako protiklad "evropského obleku", "wolofský lék" jako výraz pro prostředek tradiční medicíny apod. 

     

    Za národního protikolonializačního hrdinu je považován  Lat Dior Diop, ačkoli i fulbská a soninská historie nabízí podobné příklady. Příčinou je jistě i to, že griotská dějepisná tradice je nejrozvinutější právě u Wolofů, ale etnocentrismus se objevuje i v pracích moderních univerzitně vzdělaných historiků.

     

    Podle statistiky z roku 1998 zabíraly pořady v národních jazycích 14% vysílacího času státní televize RTS. 88% z těch čtrnácti bylo vyplněno wolofštinou. Ostatní jazyky se šíře uplatňují jen v rozhlase.

     

    O nenahraditelnost tohoto jazyka vědí své i politici:  v zemi, kde francouzštině – úřednímu jazyku – dobře rozumí méně než 30% obyvatel, není jiný prostředek, jak voliče oslovit. Už Blaisse Diagne  v roce 1918 ostatně  hledal nové rekruty pro evropská bitevní pole právě s pomocí wolofštiny.

     

    Kromě politiků si této řeči v Senegalu cení i náboženští vůdci a duchovní:  uplatňují ji při kázání v mešitách a kostelích (přesto, že katolíci jsou téměř výlučně ne-wolofové a kardinál pochází z kmene Sererů). Senegalští křesťané používají wolofštinu jako liturgický jazyk už od 19. století, vzdor tehdejší nelibosti francouzských úřadů (administrátor Noirot se dal slyšet, že je mu "milejší francouzsky hovořící muslim, než wolofsky mluvící katolík.")

     

    V komunikaci mezi frankofonními Senegalci a anglofonními Gambijci má wolofština na všech úrovních jednotící funkci – dokonce i komunikace mezi presidenty Senghorem a Diawarou probíhala ve wolofštině.

     

    Související články:

    Wolofština – úvod

    Orální tradice a příchod islámu

    Murídismus a wolofal 

    Wolofština a latinka

    Wolofština a wolofská literatura – část I., úvod

    komentáře 3

      Wolofština patří spolu s fulbštinou a sererštinou jazyky do západoatlantské jazykové skupiny (podle Greenberga) nebo do skupiny senegalo-guinejské (podle Delafosseho), severní větve nigerokonžské podskupiny.

    V Senegalu má společně s ďolštinou, mandingštinou, fulbštinou, sererštinou a jazykem Soninků statut národní řeči a významnou roli hraje i v jazykovém prostředí Gambie nebo Mauretánie. Wolofsky hovořící skupiny žijí také v Mali, Guineji, Pobřeží Slonoviny a Gabunu.

    První zmínky o přítomnosti Wolofů v království Tekrúr nacházíme v cestopisech Ibn Chaldúna a El Bakrího; v evropských pramenech jsou Wolofové zmiňováni od 15. století, kdy na jejich území pronikali Portugalci.

    Podle archeologických, lingvistických a antropologických  nálezů byli předkové dnešních Wolofů, SererůTukulérů vytlačeni Berbery ze svého původního domova v oblasti dnešní Mauretánie.

     

    Mezi 9. a 12. stoletím založili proto-Sererové státy Sanghana, Gallam a Tekrúr.

     

    Tekrúr, pozdější domov Tukulérů, zažíval několik staletí trvající hospodářský rozmach jako vývozce zlata, otroků a bavlněných látek.  Mezi 11. a 13. stoletím došlo k oddělení  Sererů a Wolofů a k založení několika menších knížectví.

     

    Někdy mezi léty 1200 a 1250 přicestoval z východu Ndiadiayne Ndiaye, sjednotitel zmíněných knížectví a zakladatel velké říše Ďolof.

     

    Podle pověsti Ndiadiane Ndiaye, neznalý wolofštiny, odpověděl kdysi někomu na otázku "Kdo jsi? slovy "Ndiaye nian!" . Z této odpovědi, špatně pochopené a později ještě zkomolené, se stalo příjmení pozdějšího vládce: N´Diadiane.

     

    Království Ďolof prosperovalo díky odvodům do státní pokladny a propracovanému systému vazalských státečků pod správou lamanů až do roku 1549. Tehdy Amary N´Gone Sobel, syn kajorského lamana Dethiefou Ndiogou, anektoval další část království – Bawol. 

     

    Při anexi zahynul v bitvě u Danki dvanáctý král Ďolofu, Biram Kumba Dieme zvaný Lalifullak a Amary Sobel se kromě vlády nad Kajorem zmocnil i koruny Bawolu. Ostatní ďolofské státy získaly nezávislost, která jim zůstala až do 19. století.

     

    To, že Wolofové jako etnikum zůstali koncentrováni na jednom místě, po dlouhou dobu nemuseli prchat před válečnými konflikty a jednotlivá království a knížectví setrvávala v úzkém kontaktu, napomohlo akumulaci znalostí technologických postupů jednotlivých řemesel i vědomostí a přispělo k jednotě kulturního a jazykového vývoje.

     

    Obchodní a diplomatické styky s arabskými obchodníky (od 10. století) a s Evropany (od 15. století) s sebou přinesly i obohacení a změny slovníku.

     

    Wolofština je zřejmě i díky silným mezinárodním vlivům jazyk  extrémně otevřený novým slovům, jejich tvorbě a užívání v nezvyklých významech.

     

    Její slovník je velmi bohatý; i pro jemné nuance téhož jsou často používána jiná, zvláštní slova – platí to nejen např. pro názvy dobytka, jak je obvyklé u pasteveckých společností, ale také pro slovesa.

     

    V jazyce se dále odráží to, že jednou z hlavních wolofských hodnot je estetický dojem. Touha po úpravnosti a přiměřené zdobnosti se objevuje v oblékání i v hudbě. Řeč nezůstává pozadu  a mezi důsledky této "honby za krásnem" můžeme zařadit následující atributy wolofštiny:

     

    – vysoká mobilita slova – slovo se v kontextu může vyskytnout daleko od původního významu

    – mimořádně velká volnost v tvorbě nových slov

    – kondenzovaná a eliptická forma přísloví a rčení

    – časté užívání jazykových obrazů

    – metafory a posuny významů celých vět a celků

     

    "Mluvit dobře wolofsky" neznamená pouze dokázat plynule a bez gramatických chyb vyjádřit své názory, myšlenky a potřeby, jako je tomu v evropských jazycích. Za "dobře wolofsky mluvícího" je považován jen ten – cizinec i Wolof – kdo se v projevu dokáže dotknout podstaty věci, aniž by onu věc výslovně zmínil.

    Mluvený i psaný projev dobře hovořícího wolofského mluvčího  je tedy plný enigmatických frází k rozluštění, hojně se používají onomatopeia, myšlenky jsou vyjadřovány v podobenstvích.

     

    Od posluchače se očekává nezbytné intuitivní porozumění.

     

     

    Související články:

    Wolofština a jazyková situace

    Orální tradice a příchod islámu

    Murídismus a wolofal 

    Wolofština a latinka

    Adventní Čeflínka

    komentářů 9

    Dvířka elektrické trouby tichounce lupla; s vytahovaným plechem se do kuchyně dostal závan horka a vůně.

    „Zase je celá zdrclá!“ zvolala maminka dramaticky, zatímco se shýbala, aby mohla obrovskou vánočku dokonalého tvaru zhodnotit svým kritickým okem ze všech stran.

    (Z nějakého důvodu považuje moje maminka všechny svoje vánočky za „zdrclé“, i když – přísahám – vždycky vypadají tak, že by je mohli z fleku fotit pro obrazovou přílohu hodně drahé kuchařky.)

    Další

    Strategie

    komentářů 12

    Chlapeček zavýskl. Soustředěný na dorážející sestru před sebou, udělal dva kroky dozadu a zadečkem zvysoka žuchnul na samý okraj postele. Viděla jsem, jak tam ještě zlomek vteřiny balancoval, než ho setrvačnost přehoupla přes ozdobný šev pohovky, teď zakrytý  čerstvě povlečeným prostěradlem. Dívala jsem se, jak se temeno jeho hlavy s žuchnutím setkává s krémově bílou dlažbou vedle postele a výraz v jeho tvářičce přechází z rozesmátého ve vylekaný a pak nešťastný, než děťátko na zemi konečně spustilo zoufalý a bolestný pláč.

    Moje představivost byla rychlejší, než skutečnost; batole jsem zachytila přesně ve chvíli, kdy v úleku natáhlo ručičky, toužící odvrátit pád.

     

    Místo na zemi skončilo v peřinách. Ne hrubě, ale ani ne zrovna jemně, jsem ho překlopila na opačnou stranu, než byla ta, na kterou se chystalo spadnout.

     

    "Příšerné dětičky", zachtělo se mi povzdechnout si. 

     

    Vyhnula jsem se lůžku pohledem: potomstvo tam buď nabírá k pláči, nebo bude v  příštím okamžiku poskakovat po panenském prostěradle a úhledně rozestlaných peřinách a než se z koupelny vrátím s léky, bude ta postel zralá na přestlání. Ach jo.

     

    "Zánět průdušek s náběhem na zápal plic," potěšila mě paní doktorka hned dvojitou diagnózou. V kapse ledabyle přeložený štůsek receptů na antibiotika a kdovíco ještě, táhla jsem svá vzpouzející se mláďata do lékárny a pak domů. Výkon hodný obdivu – děti byly pevně odhodlány zůstat venku a jít si někam hrát nebo se aspoň proběhnout.

     

    Jedno dítě se po první dávce antibiotik osypalo. Druhé dítě bojuje jako lev, aby nemuselo nic z předepsaných léků pozřít – pokud není zbytí, neváhá se třeba i pozvracet.

     

    Vzdorující kočku bych zabalila do ručníku, přilehla, jednou rukou otevřela čelist v kloubu a druhou šoupla zvířeti tabletku  nebo stříkla lék z dávkovače ke kořeni jazyka. Záležitost minuty.

     

    Ale co s dítětem? Jak se otvírá tlamička lidskému mláděti? A jak zabráním tomu, aby v okamžení, kdy se už už zdá, že zvítězím, neudělalo "bléééé" a všechna léčiva se neocitla v loužičce žaludečních šťáv na zemi nebo na mém triku?

     

    Mé nemocné děti se cítí zdrávy, takže pohyb po bytě (včetně skoků na trampolíně nebo ježdění na skluzavce) jim nestačí. Chtějí "ven, mami, ven", buší do vchodových dveří a volají "pá pá!". Nevyslyšeny pak demolují byt a psýchu nebohé rodičky.

     

     

    Unavená a otrávená jsem v koupelně odměřila léky do dávkovačů (s vědomím, že uzdravovadla určená pro synka skončí na stěnách a na podlaze bytu, ať už vylitá – vyhraje-li on, nebo vyzvracená – zvítězím-li v tomto kole já) a vrátila se zpátky do pokoje.

     

    Chlapeček ležel ještě pořád tak, jak jsem ho nechala, na bříšku,  tvářičkou napůl zabořenou v polštáři. Jeho sestra ho s vážným a nešťastným obličejem hladila po vlasech. Trochu jsem se polekala: nepláče on tam nakonec? Klekla jsem si k němu. Z polštáře na mě zašilhalo rozpustilé hnědé očko, pak vykouklo i druhé a úsměv.

     

    Ovšemže nepláče… Je to jako vždycky. Moje mladší dítě, tváří v tvář zuřící nebo nevrlé mamince, poklidně uléhá a čeká, až to tu bláznivou matku přejde. Moc dobře ví, že to nebude trvat dlouho.

     

    Nevím, jestli tu strategii vynalezl, odpozoroval nebo zdědil po tatínkovi, jisté je, že funguje dokonale.

     

    Však já se to jednou taky naučím…

    Jaké mléko?

    komentářů 24

    „Dáváte dceří neupravené kravské mléko, nebo pokračovací?“ podívala se na mě paní doktorka od stolu zpytavým zrakem.

    Musela jsem se zatvářit obzvlášť nechápavě, protože se zeptala znovu: „Když jste ji odstavila… dáváte jí normální mlíko, nebo speciální pro děti?“

    Speciální pro děti. Ano, to je ten správný výraz. Přesně to jí dávám.

    „No… já jsem ji ještě neodstavila…“

    Na tváři paní doktorky se v rychlém sledu vystřídalo pochopení, údiv, znechucení a nesouhlas.

    Nahlas však řekla jenom: „No… Tak budete odstavovat… tady mám pro vás nějaké povídání,“ podávala mi letáček společnosti vyrábějící dětskou výživu.

    „Na zadní straně, tady,“ rozevřela před dementní matkou, „nalepíte ústřižek z krabice a pošlete jim to a dostanete od nich dárek.“

    A paní doktorka asi taky, protože se tam skvělo čitelné razítko její ordinace.

    Poděkovala jsem (ne, na paní doktorku ani na její péči o mé děti si opravdu nemůžu stěžovat), vyšla z ordinace a hned v čekárně se začetla do letáčku.

    Stálo v něm, že kravské mléko bez speciální úpravy je nevhodné pro děti do tří let. Psalo se tam o nepoměru minerálů a železa, nevhodném obsahu tuku, riziku cukrovky a obezity a onemocněních ledvin. To všechno by prý mohlo kravské mléko způsobit mým potomkům. (Taky zhoršení atopického ekzému, ale to dokáže i umělé mléko pro děti.)

    Proto bych měla bez zaváhání utíkat do nejbližší lékárny a koupit tam sušené mléko, upravené pro dětské zažívání.

    Moje děti vypijí denně kolem dvou litrů (mateřského) mléka.

    Doporučená dávka umělého je 600 ml; obsah jedné velké krabice (200 Kč) by tak stačil dvěma dětem na tři dny.

    Mám svá mláďata v zájmu jejich zdraví odstavit a začít jim (za dva tisíce měsíčně) kupovat umělé mléko? (Nebo spíš, vzhledem k tomu, že se jedná o ekzematiky, pořizovat hypoalergenní – a o třetinu dražší – výživu?)

    Myslím, že radši vydržím ještě těch pár měsíců kojit.

    (A pokud si i někdo z čtenářů tohohle článku myslí, že kojení může navozovat nějaké libé pocity, místopřísežně prohlašuji, že dvouapůlletým kojením zocelené mateřské bradavky by ucítily nanejvýš polechtání motorovou pilou.)

    Chudinka Manželka? aneb Rybářova žena

    komentářů 10

    Dostala jsem vzkaz od jedné milé dámy, která si to tu všechno přečetla a pocítila potřebu vyjádřit mi své sympatie. A taky soustrast s mým strašným osudem.

    Nejdřív jsem si říkala – jaká soustrast? Copak můžu v někom vzbuzovat lítost? Proč, proboha? Jak to tu paní vůbec napadlo?

     

    Kde se stala chyba?

     

    Jestlipak to, milá Manželko, není tím, že si stěžuješ, že nikam nesmíš , Choť ti s ničím nepomůže a ještě ti dělá naschvály , podezřívá tě , podvádí tě , terorizuje tě a na všechno jsi, chudinko, úplně sama.

     

    Kdepak bys tu popisovala, jak za tebe Choť onehdá umyl chodbu v domě, jak tahá domů tašky s jídlem a bere děti na procházky. Nebo jak se minulý týden vrátil z nákupu s novou bundou pro tebe (což od něj bylo obzvlášť milé, protože ví, jak nákupy oděvů nenávidíš).

     

    Skutečnost, že zhruba před rokem byl Choť ochoten vzdát se svého vysněného místa v kanceláři a dál prodávat boty a trička, kdybys nesouhlasila s jeho stěhováním do Brna, ta taky nestojí za zmínku, že ne?

     

    Kdo je nevděčný k lidem, je nevděčný k Bohu. (přísloví) 

     

    Ono je totiž, milá Manželko, jednoduché si stěžovat… je to jednodušší, než oceňovat to dobré, čeho se nám dostává.

     

    Takže… Pokud je tu přes to všechno ještě někdo, kdo lituje Manželku, mám k němu prosbu: politujte taky Chotě.

    Útěk z afrického pekla II.

    komentářů 49

    … pokračování článku http://manzelka.bloguje.cz/621503-utek-z-africkeho-pekla.php:

    Ken se odstěhoval a těhotná prvorodička Bára se zatím nemusela bát, že „ji nebo její dítě v noci někdo zmlátí.“ Ponechaná na pospas osudu, sehnala řidiče taxíku, který ji – zatímco „rozšiřoval svůj už beztak mohutný afroúsměv“ – naučil ovládat Kenův vůz, aby se dostala do porodnice.

    Barbora, v té době už skoro dva roky žijící v Africe, ale zapomněla (?!) že za zdravotní péči a svůj několikadenní pobyt v luxusní nemocnici musí někdo zaplatit. Stižena náhlou amnézií, úplně opomenula, že v předešlých devíti měsících museli hotově uhradit každé její vyšetření v porodnici. Když od ní chtěli vyrovnat účty, přiznala, že žádné peníze nemá. Platit za lékařské ošetření? „Na podobné jednání nebyla ze své vlasti zvyklá“ a „věřila v laskavost černochů.“

    Chudák Bára nemá „žádné známé, žádný kontakt na českou ambasádu.“ (Byl by problém požádat lékaře, aby jí s českou ambasádou spojili, zvlášť když se nachází v témže městě a kynula by jim vyhlídka na zapravení účtů? Nebo měla rodička své důvody,  proč radši než styk s velvyslanectvím volila vězení?).

    „Laskavost černochů“ se nekonala. Bára končí ve vězení. Dítě je zatím jako záruka v nemocnici a důstojník, dozorující ve vězení, si „zálibně prohlíží Barbořina nalitá prsa.“ Musel to být deviant, protože ženská ňadra nejsou v subsaharské Africe o nic víc sexy, než u nás ušní lalůček.

    (Prsa jsou na kojení a basta… k čemu taky jinému? Ženská prsa se dají vidět průstřihy rukávů v autobuse, na ulici při kojení, na dvorcích při praní… No a? Prsa… To přece žádného chlapa nebere!)

    Po třech dnech věznění bez jídla si Bára vyzvedla syna a po druhově návratu do vily se „snažila plnit povinnosti vzorné ghanské ženušky“ (vždyť žádnou ghanskou ženušku nikdy neviděla, soudě podle textu knihy?!). Ken si pomalu zvykal na syna a Bára jejíž „touha po jeho těle je silnější, než její hrdost“, s Kenem opět začíná spát, „objatá jeho černými pažemi.“

    Na svých cestách po Evropě získává nové investory a přehlíží do očí bijící skutečnosti, dokonce už i servírované na stříbrném podnose: miliony mizí v Africe a zisk stále nikde. Zpátky v Ghaně Barbora přebírá miliony, přicházející z Čech přes Western Union, létá do Švýcarska a do ČR, převáží další miliony v hotovosti. Je „šťastná jen v ložnici, do níž Ken nevstupuje.“

    Bára taky přemýšlí, „o kolik příček nahoru se Ken v místní společnosti dostal kvůli blondýnce, která s ním sdílí domácnost a porodila mu dítě.“ Je dál bita, milenec jí „musí dávat lekce, aby pochopila práva mužů v jeho zemi“.  Na dva dny ji zavře v koupelně, aby jí došlo,  „jak se má správně chovat africká žena.Jen naprostá poslušnost a oddanost ji ochrání. Musí se plně podřídit africkým zákonům a trestům. Nehodlá-li respektovat staletími prověřený spravedlivý systém, má odejít zpátky do Evropy, bez peněz a bez dítěte.“

    Nejde mi na rozum, proč, když měla Bára v ruce svůj pas (kniha říká, že jí ho Ken zabavil, ale bez pasu asi těžko cestovala po Švýcarsku), nešla na policii?  Byla cizí státní občankou, za Kena nebyla nikdy provdaná, dítě by jí tedy podle práva sebrat nemohl. Kdyby byla chtěla, mohla na ambasádě nechat svým dětem vystavit české rodné listy a pak i české pasy?

    Do Ghany přilétali z ČR noví „investoři“ a Bára ochotně podepisovala směnky. A stále byla bita za „svou neschopnost být dobrou africkou manželkou“ (manželkou??), což je podle autora žena, která doma i na veřejnosti drží hubu a krok.

    „Její tělo se pokrývá podlitinami a nad ní stále jako rarášek poskakuje mohutný černoch a cosi vykřikuje v domorodém jazyce“.

    „Africká manželka“ se tu vůbec skloňuje ve všech pádech, bez ohledu na ty stovky etnik, které v Africe žijí a mají různé tradice a různý přístup k rodinnému životu. Asi jako by někdo mluvil o „evropské manželce“ a předpokládal, že ten pojem je totožný pro rumunskou Romku, Italku, Ukrajinku i Švédku.

    Barbora je svým druhem také znásilněna a toho dne počne svou dceru. (Jak se asi bude Jennifer cítit, až si to za pár let přečte nebo jí to někdo řekne?)

    Po porodu odmítá Kenovu žádost o ruku a pozvolna zjišťuje, že Ken není sirotek bez příbuzných (pravděpodobnost, že v Africe narazíte na sirotka úplně bez příbuzných, je asi taková, jako že vyhrajete první ve Sportce). Vydává se znovu do Evropy, kde jí věřitelé seberou pas a nevrátí jí ho, dokud nepodepíše další směnky na šedesát milionů korun (byl by takový problém nechat si vystavit pas nový?).

    Bára se trápí tím, že Ken si přivedl domů děvče „asi jí chce představit další ze svých děvek“ – ale, upřímně, co je pro Kena jiného i Bára? Žije s ním na hromádce, s vidinou dalších zisků mu vozí peníze… Marně na její pozici hledám něco důstojného. Tohle děvče je ovšem „křovačka“ (autoři mají o Křovácích asi jen hodně mlhavé představy, nebo to slovo prostě považují za nadávku) a žasne, když Bára dá najevo své znechucení, protože „zřejmě není zvyklá slýchat takováto slova od ženy.“

    Barbora nakonec  najde nigerijský pas svého milého a když je svým druhem zbita znovu, zavolá policii.

    Policie ho konečně zavře, Báru uklidní, že „ve vězení Kena naučí, jak se má chovat k evropským ženám“ (co si mysleli o afrických ženách, jsem se nedozvěděla) a konečně zajde na ambasádu (kde, jak se ukazuje, už předtím párkrát byla?) a nechává si zapsat děti do pasu.

    Ken zatím ve vězení „jako nadržená a hladová šelma v kleci“ nadává, vyhrožuje a „od úst mu létají napěněné sliny“.  Jeho výhružky mají asi navodit dojem, že Bára nebude v bezpečí nikdy.

    Jelikož se v celé knize každou chvíli mluví o „únosech blonďatých Evropanek“ a o atraktivitě světlé kůže, asi má pravdu… v bezpečí nebude nikdy.

    I když akceptuji, že třeba někdo skutečně nemusí šest let poznat, že si půjčuje miliony kvůli podvodům (podivné, ale budiž), vůbec mi není jasné, proč Bára, které nade všechno záleželo na dětech,  je po návratu do vlasti nechala skončit v ústavu.

     

    A navíc se mi zdá, že lidi dneska zajímají jen „multikulturní“ příběhy s drastickými konci, na kterých si můžeme ověřit, že „ti divoši jsou strašní“ a „mně by se tohle stát nemohlo.“ Jak si jinak vysvětlit, že  „varování dívek a žen, které by snad pomýšlely na život v kouzelné Africe“ rychle získává na proslulosti, zatímco třeba kniha S láskou lvice , vyprávějící životní příběh Evropanky žijící šťastně a spokojeně se svým samburským mužem v keňské buši, zůstává v pozadí?

    Útěk z afrického pekla

    komentářů 9

    „Koupíš mi to?“ zeptala jsem se s nadějí.

    „Takovou blbost!“ reagoval Choť.

    „No právě!“

    „Ne! Ještě ji tím budeš podporovat,“ vzpomněl Choť  jedné loňské a jedné letošní reportáže z pořadu Na vlastní oči, kde nás nějaká slečna nejdřív hladce přesvědčila, že je podvodnicí (když si někdo v Česku půjčí miliony a pak zůstane v západní Africe bez kontaktů s četnými tamními krajany a českou ambasádou a dokonce ani nejde vyřídit svým dětem české rodné listy, je to přinejmenším podezřelé) a ve druhé části reportáže to pochopila i TV Nova, která pak pro změnu dramaticky popisovala osudy dětí té dívčiny, umístěných v ústavní péči.

    Další

    Střet s realitou

    komentářů 12

    Telefon zazvonil, jako vždycky, v tu nejnevhodnější chvíli. Na ruce právě usnuvšího synáčka, syčela jsem na Chotě, ať to zvedne, honem, hned.

    „Kdo je to? Músa? Chceš manželku? …Jo aháá! Músa!“ odnesl si můj mobil do kuchyně.

    Nesla jsem chlapečka do postele, nožičky mu visely přes moje předloktí a mě napadlo, že ten Músa – není on to nakonec ten Músa, kterého Choť už celá léta shání? – bude určitě chtít peníze. Fuj, to jsem ale podezřívavá, zastyděla jsem se hned vzápětí.

    Choť se asi po dvou minutách vrátil ke mně:

    „Musím mu zavolat, asi mu došel kredit,“  hlásil rozjásaně. Než se na monitoru počítače stačilo objevit logo Skypu, zvonil mobil znova. A opět putoval do kuchyně.

    Když přišel Choť podruhé, po rozjařenosti už nebylo ani stopy:

    „Chce půl milionu franků,“ hlásil mi nevěřícně.

    „Chce půl milionu franků, že se oženil a koupil si pozemek a teď chce tu manželku, Tukulérku, dostat k sobě do Gabunu.“ Na chvíli se odmlčel, ale bylo vidět, že mu to leží v hlavě. A na srdci.

    „Celé ty roky mu posílám pohledy a pozdravy – nikdy mi neodpověděl. Neřekl mi ani, že se žení. A když potřebuje peníze, najednou si na mě vzpomene. Že mi to bude pomalu splácet! A když jsem mu řekl že to je těžký, že ty nepracuješ, odpověděl mi na to, že ty peníze potřebuje!“ povzdechl si Choť.

    Jo, střetnutí s realitou nebývají příjemná…

     

    Jed na děti

    komentářů 9

    Zuzanka má nového muže. Je to muž milý, inteligentní, laskavý a citlivý, tak jako všichni noví muži bývají (doufám, že aspoň tomuhle to vydrží).
    S novým mužem bývá zapotřebí řešit i některé praktické otázky.
    Jako třeba použití kondomu.
    Další

    Výchova rodiny

    komentářů 23

      U jednoho mého článku, který původně nepojednával o výchově dětí, ale o výchově manžela, se objevil pozoruhodný komentář. Jeho autor na sebe nezanechal kontakt, takže jej musím zkráceně citovat bez dovolení:

    Další

    Tanor – IV, poslední dějství

    komentáře 4

    Dalšího slunečného odpoledne jsem od autobusu opět „neviditelná" cupitala za Tanorem, i když tentokrát jsem si byla jistá, že mě při nastupování zahlédl.

    Pozdravila jsem rodiče, vázající na zahradě cibuli do svazků k sušení.

    Tanor stál před schody na chodbě:
    „Byl jsem s Arfangem Thiamem v letecké společnosti. Chtěl jsem si změnit letenku, abych se mohl vrátit dřív, když mě tu nechcete," pronesl procítěně.

     „Ale musím zaplatit poplatky za změnu a chybí mi sto osmdesát dolaru. Kamarád mi je chtěl poslat, ale dneska a zítra nemá čas. Tak mi je, prosímtě, půjč abych mohl odjet. Pošlu ti je hned, až se vrátím do Paříže.."

    Mám sluchové halucinace, nebo mě opravdu vydírá?? Vyschlo mi v krku.

    „No… Já bych ráda, ale je pár dnů před výplatou… tolik peněz nemám…"

    „A co tvoji rodiče?"

    To snad není možný?! Vytřeštěný pohled.

    „Zeptala by ses jich, prosím?"

    Vyšla jsem zpátky na zahradu a několika slovy vylíčila Tanorův požadavek (báchorku o kamarádovi jsem vypustila). Pohledy mých rodičů byly stejně užaslé, jako před chvílí ten můj. 

    Maminka se vzpamatovala první: „Ehm… to ne, přece… Řekni mu, že bohužel nemáme."

    ….. „Nemají? Co se dá dělat… Uvidím jestli ty peníze seženu někde jinde."

    Samozřejmě je nesehnal.

    Odmítla jsem si vzít zpátky kazety, které si „omylem, nedopatřením  zabalil" při svém demonstrativním předstírání odchodu a přetrpěla ty čtyři zbývající odpoledne v Tanorově přítomnosti.

    Odlétal v pátek, v půl sedmé ráno.

    A protože jsem se neměla k tomu zaplatit mu taxi, vezla jsem ho prvním ranním autobusem o půl páté. Když se se zasyčením zavřely dveře,  autobus odrazil od obrubníku poslední zastávky ve vesnici a ponořil se do tmy mezi poli, řekl mi Tanor: „Vždyť jsi se mnou, chudinko, vlastně vůbec nemusela jezdit! Bylo by stačilo, kdybys mi napsala, jak se na to letiště dostanu. Mohla jsi ještě spát…"

    k metru zbývala čtyři autobusová zadtavení. Kdybych se ale chtěla vrátit domů, čekala bych na další autobus skoro hodinu. Nebo bych mohla šlapat dva kilometry mezi kukuřicí, než bych dorazila k první lampě veřejného osvětlení naší vesnice.

    Věnovala jsem Tanorovi milý pohled a přívětivě mu sdělila, že je mi potěšením ho vyprovodit.

    Když se za ním na letišti zavřela branka pasové kontroly, po které už není návratu, s úsměvem jsem mu mávala, zaplavena intenzivním pocitem štěstí.

    Vycházela jsem ze skleněných dveří letiště, mířila na autobusovou zastávku a nahlas jsem si zpívala.

    Chtělo se mi tančit.

    No a co, že to vypadá divně? Svět je dneska taaaak krásný!

    V kanceláři jsem byla první. Hodinu po mně dorazil Farúk.
    „Řekni, co bys chtěl, co pro tebe můžu udělat? Čím tě taky potěším? Dnešek je nejlepším dnem mého života!"
    "Dej mi pusu!"
    „Pusu? Jistě!" mlask!
    „Chce tu ještě někdo pusinku?"

    —————————

    Lindu s Arfangem, stojící na chodníku před tanečním klubem, jsem viděla už  z dálky.

    „Tak co, je pryč?" zeptala se mě.

    „Je… odletěl ráno. Když jsem mu nedala ty peníze, aby si změnil letenku."

    „On chtěl měnit letenku?" podivil se Arfang.

    „No… říkal, že s tebou šel v úterý do cestovní agentury a že od něj chtěli peníze?"

    „Ale houby! V úterý byl se mnou v hospodě. Stejně to byl úplnej magor – říkal, že chce jít na ambasádu Francie žádat o pomoc, že je francouzský občan, že jste ho sem vylákali a teď ho tu týráte a nestaráte se o něj. Co se vlastně stalo?"

    Stručně jsem Arfangovi vylíčila události pondělního večera.

    „Co? Mně že nešel telefon? V noci se mi u něj vybila baterie, ale celý večer jsem do něj hučel, ať se vrátí. Nechtěl, že prý pil pivo a nechce, abys věděla, že pije. Tak že prý půjde spát ke mně. To jsme byli v Karlových lázních. Říkal jsem mu, že ti má aspoň zavolat, ale prý to není potřeba."

    „Vrátil ti aspoň ty peníze?" otočila jsem se k Lindě.

    Ironicky se uchechtla.

    Tanor – III., eskalující

    komentářů 6

    O návštěvy je třeba pečovat. Host, který neumí česky, se určitě sám nudí celé ty hodiny, kdy jsem v práci.

    Lindin přítel, Arfang Thiam,  bude Tanorovi rád dělat společnost.

    Když jsem se následujícího dne vrátila z práce domů, Tanor tam nebyl. Nejspíš je s Arfangem někde ve městě – vlastně je to dobře.

    Hodiny ubíhaly, setmělo se, televize odvysílala večerní a pak i noční zprávy. Po Tanorovi ani stopy. Začínali jsme si dělat starosti. Poslední autobus od metra do naší příměstské vesnice už dávno odjel, ale lehnout jsem si netroufala. Tanor nemá klíče – kdyby se vrátil, přece nebude nocovat pod okny. A vrátí se vůbec ještě? Nestalo se mu něco? Snad by aspoň dal vědět, že se zdržel venku… Zkoušela jsem zatelefonovat Arfangovi – volaný účastník nebyl dostupný a nelítostný hlas z pásku mě vyzýval, abych zavolala později.

    Úsvit mě zastihl ještě pořád v křesle; šla jsem si vyčistit zuby a vyrazila na cestu do práce, vyplašeným rozjímáním předchozí noci unavená daleko víc na duchu, než na těle.

    V kanceláři jsem celé hodiny hypnotizovala telefon a v duchu ho žádala, ať zazvoní; ať se mi ozve někdo z domova, že se Tanor našel… Nebo ať mi zavolá on sám. Proč jsou pořád obsazené všechny linky? Takhle se mi sem nikdo nedovolá!

    Krátce po poledni jsem se dočkala: „Přišel asi v půl dvanácté, najedl se a zase odešel", informovala mě maminka a ve mně sílil pocit, že když se hostovi nic nestalo včerejší noci, stane se mu, až ho dostanu do ruky.

    Vystoupila jsem z  modrého příšeří metra do krásného říjnového odpoledne. Slunce se odráželo od čelního skla přijíždějícho autobusu. Rozeběhla jsem se. Tanor nastupoval o dva schody přede mnou.

     Opravdu mě neviděl, nebo to jen dělá?

    Z autobusu taky vystoupil první; loudala jsem se k domovu deset kroků za ním a přemýšlela o tom, co mě s tímhle pánem ještě čeká. O tom, že tohle ještě není konec, jsem už nepochybovala.

    „Proč jsi ale aspoň nezavolal?" zeptala jsem se ho při obědě.
    „Chtěl jsem volat, ale nebyl tam žádný telefon, a Thiamův mobil nefungoval…"

    Když jsem Tanorovi ten večer pokládala na stolek v jeho pokoji večeři, ucítila jsem, jak teplá dlaň zkoumá kvalitu mého hýžďového svalstva. Pustila jsem tác a otočila se, jak nejrychleji to šlo. Na facku byl host připraven: ve zlomku sekundy mě jeho metrákové tělo připláclo ke zdi.

    „Mé žádná ženská bít nebude! Zkus mě uhodit, a uvidíš, co se stane!" prskal mi zblízka do obličeje.
    „A ty na mě ještě sáhni, a já tě dám zavřít, parchante!" zasyčela jsem mezi zuby.

    Sevření povolilo.

    Pět minut na to jsem seděla v otcově pracovně a roztřesenými ledovými prsty vyťukávala na telefonu číslo svého kamaráda Maffala Diallo, který se mnou sdílel zaměstnavatele.
    Úvodní zdvořilosti jsme přeskočili – Diallo se mě neptal „jak se máš?", ale „co se stalo? On tě uhodil?!"
    „Ne, to ne, ale…" pokusila jsem se stručně a klidně vylíčit události toho večera.

    Chvíli po skončení hovoru s Diallem se display na mém telefonu rozsvítil znovu – volal mi Arfang Thiam a dožadoval se rozmluvy s Tanorem.

    Přes sluchátko jsem pak slyšela, jak mu něco říká dost nelaskavým tónem.

    Tanor odpovídal tiše: „ne, jen jsme se pohádali… ale ne, vždyť je znáš…" – a pak, když byl rozhovor u konce, mrskl Tanor telefonem o víko mrazáku na chodbě, odebral se do svého pokoje a před ostentativně otevřenými dveřmi si teatrálně balil tašku.

    Navrch přihodil kazety, které mi přivezl jako dárek.

    „Jdu na autobus!" oznámil už kompletně oblečený a s taškou přes rameno.

    „Autobus ti už žádný nejede", odtušila jsem. „Jestli jdeš na autobus teď o půlnoci, budeš tam čekat skoro pět hodin. Jestli ono by nebylo lepší jít si lehnout?"

    „Ne! Tady už nebudu ani minutu! Tak si tam někde vezmu taxíka!"
    „Taxíka? Tady, na vesnici, na zastávce u lesa? Tam žádné taxíky nejezdí ani ve dne. Nechceš si to rozmyslet?"
    „Ne!" odfrkl a pomalu se šoural ke dveřím, v očekávání přemlouvání.

     

    Pokud jde o mě, očekával nemožné.

    Moje měkosrdcatá maminka ho bohužel odchytila u branky a zcela nevýchovně vrátila do domu.

    Měli jsme před sebou ještě pět společných dní.

    Vylévání vaniček s dětmi aneb politická prudérnost

    komentářů 7

    Moderátorka BBC se musela omluvit za svůj výrok, jímž se ve svém ranním rozhlasovém pořadu dotkla barvy kůže černošské minority.

    Kennedyová tam debatovala o dětech, které musí za tmy nosit viditelné oděvy. "Nejde ale jen o děti," dodala. "Víte, co se mi včera stalo? Byl to černý chlapík. Naštěstí otevřel pusu, aby zívnul či tak nějak, a já ho uviděla. Měl černý klobouk, černé oblečení a byl zkrátka neviditelný," uvedla moderátorka. Za svá slova si vysloužila vlnu protestů. Druhý den se proto musela posluchačům omluvit. Není to přitom první výrok, kterým se černošské menšiny dotkla. V roce 2000 například komentovala výkony černošských atletů. Jejich úspěch přisoudila tomu, že jsou od přírody zvyklí utíkat před lvy. (Celá zpráva tady.) 

     

    Tak to čtu a snažím se pochopit člověka, který je dotčen tím, že barva jeho pleti pohlcuje více světla. Jak někoho může pohoršit troufalý fyzikální zákon, který způsobil, že v horších světelných podmínkách v tmavém oblečení a s tmavou pletí není dobře vidět.

     

    A kladu si otázky.

     

    Neměl by takový jedinec požadovat spíš omluvu od svých rodičů nebo od Boha, než od moderátorky, která jen vyslovila nepopiratelné?

     

    Změnilo se něco na viditelnosti černochů ve tmě, když se paní redaktorka omluvila?

     

    Přijdou doby, kdy se budou lékárníci předem omlouvat blondýnám a blondýnům za to, že jim nabízejí opalovací krém s vyšším SF faktorem (protože kdoví, co tím možná chtějí naznačit!)?

     

    Osmdesát let od vzniku négritude je neslušné mluvit o tom, že černoši jsou černí.

    Je dokonce nezdvořilé nazvat černocha černochem, bez ohledu na kontext, jako by „být černoch“ bylo něco neslušného.

     

    Barva pleti se tak postavila na roveň fyzickému nebo mentálnímu handicapu, a možná ještě nad něj.

     

    Protestuje-li člověk proti tomu, aby byl nazýván černochem, sděluje tím světu, že „býti černochem“ považuje za něco ostudného.

     

    Předstírání, že neexistují rozdíly (přinejmenším fyzické) mezi černochy, bělochy, mongoloidy, i uvnitř všech těchto skupin, nepřinese „rasovou slepotu“ ani „rovné příležitosti“.

     

    Shodou okolností jsem se něčeho podobného dotkla v jednom svém článku před pár dny.

     

    Pokud mohu z pohledu „jinobarevného cizince“ soudit, společnost v Senegalu je mnohem míń rasistická, než ta naše. Přesto jsou tam rasové a národnostní vtípky rožšířené mnohem víc, než v Evropě; kdysi jsem v Dakaru shlédla jistou televizní show, kde si komik tropil žerty z Arabů, Číňanů, Francouzů a Afričanů – nesenegalců – všech minorit, které v zemi žijí. Parodoval jejich mluvu a zvyky a celý jeho výstup by se dal nazvat jako „velmi politicky nekorektní“.

     

    Byla jsem v šoku, a nikdo nechápal proč. Co je na tom špatného? Číňani šišlají, Maurové chrochtají a nosí turbany.

    No bóže, vždyť je to pravda… Kde je kdo uráží?

     

    Pomalu v každé televizní hře jsou karikovány tamní národnosti: objevují se tam hýkaví Fulbové s holí, okloboukovaní prostoduší Mandžakové a vychytralí wolofští podvodníci. Nikoho to nepohorší, všichni se dobře baví.

    Při setkání s ďolským kamarádem mu lze poklepat na rameno a pronést něco ve smyslu „tak co, ty kluku divošská, co je nového tam u vás v těch lesích? Ještě si kradete dobytek?“

     

    …Zkouším si představit, jak tady s podobnými slovy klepu na rameno Romovi a v žertu přidávám něco o zlodějích slepic…

    Dostala jsem báseň

    komentářů 10

    Moje andel.
    Jsi moje zrcatko. Utesit, utisit a utopit moje utrpeni.
    Jsem tvoje vrabec. Tvoje ret jsou vonavy, jsou jahoda.
    Jsi vsestranný. Vyjimecny a smyslný. Jsi moje! Miluji te!

     

    Autor: Choť, podle všeho se slovníkem otevřeným na stránce U

    Obdržela jsem SMSkou na podzim roku 2002, krátce před třetí svatbou.

     

    Nejpozoruhodnější na tom je, že v té době neuměl slovo česky a s češtinou neměl žádný kontakt (s výjimkou kapesního slovníku).

    Tanor – část II., pozvolna objevující

    komentářů 7

    Z letiště nás odvezla kamarádka Linda. Tanor přiletěl vybaven sportovní taškou a drahým fotoaparátem, do kterého mu ale chyběl film. Vážně tady nemůže zaplatit francouzskými franky? Linda vytáhla pětistovku; no co, až si vymění peníze, vrátí jí to. Má na to celý týden. I na mou maminku udělal náš host dobrý dojem.

     Maminka už taky zažila ledasco: tak jako některé děti nosí zatoulaná koťata, já jsem domů tahala návštěvy – měli jsme tam mladého Lybijce, Ukrajince se snoubenkou, Nigerijce alergického na kočičí chlupy, španělský manželský pár, Jambaara, Senegalce ze Spojených Států, Senegalce z Japonska, Korejce z Koreje, Yúsufa z Ostrovní říše, slečnu od Budějovic a alžírského muslimského fundamentalistu jménem Chourac.

     

    Ten posledně jmenovaný k nám přijel z Paříže na kole, jehož řídítka za jízdy mimoděk leštil svým rezavým plnovousem. Kontakt na mě mu dal jeho známý, jistý Bašir Farez, který po osobním setkání se mnou zjistil, že nejsem ten nejvhodnější typ pro drogové dýchánky.

     

    Na základě toho, že před nezávazným sexem s ním jsem dala přednost návštěvě mešity, usoudil, že s Šurákem si budu rozumět líp. Šurák na rozdíl od Bašíra neuměl anglicky, takže jsem se slovníkem v ruce vždycky stihla rozluštit jen torza jeho plamenných projevů, týkajících se převážně tématu „žena, nástroj ďáblův“.

     

    Komunikační překážky ani fakt, že žil z podpory v nezaměstnanosti, tomu pánovi v bělostné čepičce v nejmenším nebránily, aby mne třetího dne nepožádal o ruku. Až osmého dne se nám mnoha diplomatickými kličkami podařilo onoho mladíka odeslat zpátky na cestu do rodné Paříže.

     

    To Tanor vypadal na první pohled mnohem líp. Hladce oholen, nakrátko ostříhán, urostlý, sympatický muž uhlazeného vystupování. Ve Francii je už dlouho, pracuje jako ostraha v obchodě, ale některých zlodějů je mu líto, tak je nechává jít.

     

    Nějak přišla řeč na jeho francouzský pas.

     

     Ležel tam na kuchyňském stole, otevřený na první stránce. Stálo v něm, že Tanor se narodil v Basse-Terre na ostrově Guadeloupe. No co, jistě není první ani poslední z těch, kdo se v touze po francouzském pasu vydávají za Antilany.

     „Ale ne, tak to není. Guadeloupe je oblast v Senegalu“, pravil Tanor bez mrknutí oka. „Opravdu!“

     

     

    Nazítří jsem po práci vzala Tanora na vycházku po památkách. Z Pražského hradu k petřínské rozhledně, lanovkou na Újezd, Tanor byl čím dál nevrlejší.

    „Co je ti?“

    Vzteklé zavrčení: „Nic!“

    Zkusila jsem to znovu: „Jsi unavený? Jedeme domů na večeři..“

    „No jistě, že jsem unavený! Celé odpoledne se škobrtat po městě a nejdeme ani do restaurace!“

    „Proč jsi nic neřekl? Jeli bychom domů dřív… Uvařila jsem jídlo a stejně s sebou nemám peníze.“

    „A kdo říká, že jsem chtěl, abys mě pozvala? Zaplatil bych to sám!“

    „No a chceš jít tedy do restaurace? Můžeme, jsme pořád ještě v centru.“

    „Ne, už nechci..“

     

     

    Po večeři Tanor projevil přání si zavolat domů. Na mobilu prý, bohužel, nemá nastavený roaming – může telefonovat od nás? Mimoděk jsem poslouchala, jak se Tanor asi půl hodiny francouzsky hádá s manželkou nebo přítelkyní, která podle všeho vůbec netušila, kde se její drahý nachází a pomalu jsem jí začínala závidět, že je od Tanora tak daleko.

    Tanor – část I., romantická

    komentářů 6

    V sandálcích jsem ťapkala po rozbitém chodníku v ulici Maxe Dormoye, vyhýbala se autům zaparkovaným na něm a stružce špinavé vody tekoucí podél něho, obcházela skupinky arabských mladíků postávajících před restauracemi a vyhlížela nějakou prodejnu s potravinami. Ale ne jen tak ledajakou.

    Bylo léto konce minulého tisíciletí; v Praze jsem po nocích obtěžovala muže v tanečních klubech svým vyzvídáním o tajích nedokonavého časování, v kinech se začal promítat Matrix, NATO bombardovalo Jugoslávii a Baila Sy žil ve strojovně výtahu na studentských kolejích. A Bailův přítel Namori Yatera toužil po sušené rybě gejj /geďď/.

    No dobrá, ale jak se gejj řekne francouzsky? Půjdu do afrického obchodu a řeknu, že chci poison sec? A co když mi pak místo gejje  nabídnou keccax /keččach/ ? A stejně tu žádný takový obchod nebyl. Mohla bych se jít zeptat do krejčovství, ale spřátelený krejčí měl stejně dovolenou… A nemusí všichni vědět, že nejsem schopná sama koupit ani kus sušené ryby.

    Nenápadně jsem se kolem sebe rozhlédla. Žádná ženská na obzoru, ale tamhleten, jo, ten vypadá, že by mohl mluvit nějakou lidskou řečí. Čvacht! Přes sandálek se mi přelila studená voda, jak jsem za tím pánem spěchala přes ulici.

    „Prosímvás… mluvíte wolofsky?"
    Pán se celý rozzářil: „Ano… Ano!"
    Došel se mnou do obchodu. Koupil gejj  a nedovolil mi, abych zaplatila. Doprovodil mě do libanonského obchůdku a nepřipustil, abych jogurty a minerálku hradila ze svého. Rozloučil se se mnou až u dveří hotelu, kde si na mě vzal telefonní číslo. Proč taky ne? Byl milý, sympatický, ochotný a zdvořilý… Bude mi potěšením, pokud se Tanor stane jedním z mých přátel. Se slovy díků jsem se s ním rozloučila.

    Nevzpoměla jsem si na něj až do chvíle, kdy mi, asi o dva týdny později, zavolal. Nastupovala jsem zrovna do tramvaje, takže jsem povinná vyjádření radosti z toho, že ho slyším, zkrátila na minimum a střelhbitě mu schválila úmysl navštívit mě v Čechách – stejně to určitě nemyslí vážně.

    Jenže jsem se spletla, a nejen v tomhle.

    Princ z Ostrovní říše

    komentáře 4

    Když jsem krátce po Choťově příjezdu do Čech dostala dopis, v němž nás můj kamarád z Ostrovní říše zval na kulturní festival – aspoň na pár dní,  vemte s sebou i rodiče, rád je zase uvidím  – moc jsem nevěřila, že někam pojedu. Žádat mého tehdejšího zaměstnavatele, velvyslanectví Pouštního království, o volno jednou ročně znamenalo troufalost s nejistým výsledkem. Bylo jasné, že chtít dovolenou podruhé v tomtéž roce, a ještě k tomu krátce po skončení té první, bude hodnoceno v přinejmenším jako nebetyčná drzost.

    „To myslí vážně? Že platí letenky první třídou a hotel a všechny vstupenky?" ověřoval si můj tatínek.
    „Píše to tady. A neplatí to on, zve nás jejich ministerstvo kultury. Budeme státní návštěva!"
    „No tak to zkus, třeba ti tu dovolenou dají."

    Malomyslně jsem vyplnila žádanku a odeslala ji ze svého sklepa k vyšším místům. Do deseti minut jsem byla „na koberečku".
    Zase chci dovolenou? Na co? Proč?
    „Víte, pozval mě princ Ostrovní říše… Na festival," řekla jsem popravdě.
    „Já tu tvou žádost tedy předám panu velvyslanci, ale říkám ti rovnou, nevím, nevím…" zatvářil se pan rada přísně. „To víš, dovolenou jsi už letos měla!" 

    Mojí historce s princem zjevně neuvěřil.

    Za dalších deset minut mi volal, že má dovolená byla zamítnuta.

    Na mobilu jsem vyťukala číslo do Ostrovní říše. Do šumění vody v odpadních trubkách jsem Yúsufovi vysvětlovala, že mou přítomnost budou na Ostrově muset oželet.

    „Ale jakto, proč?" nechápal. „A řekla jsi mu, že tě zve náš princ? No to snad… Nevadí, to se nějak zařídí," uzavřel náš rozhovor záhadně. „Hlavně nezapomeňte poslat ty fotokopie prvních stránek pasů, abych vám mohl vyřídit víza."

    Pomyslela jsem si, že vízum do sbírky zas tolik nepotřebuju, když budu stejně doma, ale tenhle svůj názor jsem si zdvořile nechala pro sebe.

    Za čtvrt hodiny zvonil telefon; Ministerstvo zahraničních věcí Pouštního království volalo jeho excelenci pana velvyslance. Nic neobvyklého to být nemuselo, takových hovorů bylo pět do měsíce. Ale červené světýlko signalizující trvání hovoru ještě ani nezhaslo a šéfa diplomatické mise se v telefonátu z Německa dožadoval velvyslanec Ostrovní říše.

    Za půl hodiny jsem byla zpátky v kanceláři nepříčetného pana rady.

    „Proč jsi řekla, že ti nedáme dovolenou?"
    „A co jsem měla říct? Chcete, abych lhala?" Když drzá, tak pořádně.
    „Víš, co jsi způsobila?" Já? Nejspíš hlavně to, že pan šéf umyl panu radovi hlavu za to, že mu ani neřekl, že o nějakou dovolenou žádám, a teď mu kvůli tomu volá celý Perský záliv.
    „Jak dlouho toho prince znáš? Odkud?"
    „Ále… My už se známe dávno… Tak asi patnáct let", pronesla jsem ledabyle a snažila se vypadat, jako že se členy ostrovní královské rodiny udržuji ty nejužší styky. Rozhodně jsem nemínila rozvádět, že dotyčného prince jsem viděla třikrát a dobře se znám jen s jeho osobním sekretářem.

    Pan rada lehce zezelenal, zamumlal něco  o tom, jak jsem ho zklamala, a propustil mě. Na svou pomstu si bude muset počkat ještě pár let,  než se pokusím odejít na mateřskou dovolenou.

    Není toho moc, co bych mohla napsat o cestě do Ostrovního království.


    Nejlepší ze všeho byla cesta letadlem IslandAirways: první třídou nás cestovalo  pět – můj otec, moje sestra, Choť, já a postarší Němec; měli jsme sami pro sebe tři milé letušky z Filipín a ze Slovenska, které nás celou cestu krmily fantastickými jídly a Choti bez mrknutí oka vyhověly i v tak podivném přání, jako je přinesení citrónu s paprikou a solí. 

    Pokud jde o mě, klidně bych tak mohla někam letět celý týden.

    V Ostrovní říši jsme vzbuzovali pozornost už od prvního momentu: Choť byl se svým senegalským pasem na letišti opět podezřelý z úmyslu se na Ostrov přistěhovat a poté, co se ukázalo, že má pozvání od státu a bílou manželku (tím „bílou" se tady myslí i odstín mé barvy pleti, takže vlastně „hyper-bílou"), stal se z podezřelého zajímavým.

    Já jsem byla „zajímavá" pořád a všude, ať jsem dělala, co jsem dělala: s šátkem na hlavě, bez šátku na hlavě, pořád na mě někdo civěl (a závoj přes obličej jsem shánět nechtěla, i když by se mi tam asi hodil), takže z hlavního města Ostrovní  říše jsem nakonec neviděla skoro nic krom hotelu Sheraton,  jednoho nákupního centra a pár silnic. Ještě že nás společně s asi dvacítkou dalších hostů princ aspoň vyvezl na svou soukromou „farmu", kde choval zvířata ohrožených druhů.

    A taky jsme poprvé (a nejspíš naposled) viděli Labutí jezero odtančené leningradským baletem,  a užívali si nádhernou atmosféru na koncertě Luciana Pavarottiho.

    Po zbytek času jsme leželi u hotelového bazénu, brouzdali hotelovými zahradami, dívali se na moře (což pro Chotě čerstvě od moře přijedšího musela být dost nuda) a na Arabky v hotelové restauraci (byly tam k vidění dámy zahalené od hlavy až k patě, ze kterých nebylo vidět nic, jen obličej… a vyšpulená ňadra, křičící v obrovském výstřihu z rozepnutého džilbábu) a chystali se na návrat do šedé evropské reality.

    Zákaznický servis

    komentářů 6

    Práce v prodejně s konfekcí se od práce v hypermarketu lišila také tím, že do naleštěného obchodu v centru Prahy přicházelo mnohem víc mezinárodní klientely, která s potěšením zjišťovala, že ceny oděvů z aktuální kolekce jsou v Praze nižší, než v Sao Paulu, Kolíně nad Rýnem, Madridu, Londýně, Rijádu nebo Marseilles.

    Do rozevřených dveří vstoupila tříčlenná ruská rodina – plešatějící tatík s rozhalenkou na vzorované hedvábné košili, jeho kulaťoučká manželka v těsných kožených kalhotách a dospívající dcera s dětskými brýlovými rámečky na už ženském obličeji.

    Zatímco se manželka s dcerou probíraly tričky v policích, otec rodiny pomalu procházel do zadní části prodejny. Cestou se na okamžik zastavil u stojanů s letními bundami, nahlédl do vitríny s klíčenkami, dotekem prozkoumal materiál fotbalového trička na figuríně. Zastavil se před stěnou, která se ježila výstupky nesoucími vystavenou obuv.  Chvíli elegantní tvary hladil jen pohledem, než nepřáhl ruku a špičkami prstů polaskal materiál zlatobílé šněrovací polobotky. Potěžkal botu v dlani, potěšil se jejím dokonalým tvarem, palcem přejel po švu nad podrážkou a  s tím mistrovským dílem v ruce se vydal zpátky mezi stojany s oblečením.

    „Chtěl bych tyhle boty ve třiačtyřicítce", oslovil mladou prodavačku s culíkem.
    „Tam je prodavač, u té obuvi, rád vám je vyhledá", rty se jí roztáhly  v prázdném profesionálním úsměvu.

    Zákazník sevřel botu pevněji, jako by se bál, aby mu nevyklouzla, a zkusil štěstí ještě u prodavače, postávajícího u dveří.

    „Přímo v tom oddělení máte asistenta, pojďte se mnou", chystal se ho mladík doprovodit. „Ale já je nechci od něj," došlo zákazníkovi, že nechápavost českých prodavačů je nebetyčná – „já je chci od vás. Nebo tady od slečny. Ne od toho černého!"

    „Je mi líto, ale já vám v tomhle nemůžu pomoct. Obuv má na starosti jen kolega."
    „Můžete mi zavolat vedoucího?"

    Od triček se vrátily i matka s dcerou, zvědavé, co se to tu děje. Zatímco společně polohlasem přesvědčovaly hlavu rodiny, ať nedělá ostudu, přistoupila k nim vedoucí prodejny s dotazem, jestli pro ně může něco udělat.

    „Chci, aby mi někdo našel tyhle boty v mém čísle. A nechci je od toho černocha",  trval na svém už brunátnějící východoslovan.
    „Lituji, pane, ale obuv u nás dneska nikdo jiný neprodává," odtušila manažerka a obrátila se k odchodu. Tím pro ni byla záležitost vyřízena.

    Ruská rodinka u dveří osaměla. Pološeptaná debata nabírala na intenzitě. Paní v kožených kalhotách rozčileně třásla růžovým trikem, které si zřejmě zamýšlela koupit. Její manžel odložil zlatobílou tenisku do police ke dvěma batohům a odebral se s manželkou k pokladně. Triko bylo úhledně složeno do taštičky s papírovým dnem. Karta zamítnuta. Prodavačka tázavě zvedla obočí. „Máte jinou kartu?" Pán cosi zamumlal a vylovil další. Karta zamítnuta. A další… „Nechte nám to tady, my se za chvíli vrátíme", řekla paní, vrhla na svého muže vražedný pohled, chytila dceru pod paží a jako první vyšly z prodejny.

    Prodavačka si pomyslela něco nezdvořilého o zákaznících, kteří dělají vlny a ani nemají peníze. A i když nevěřila, že tu rodinku ještě uvidí, odložila jejich nákup do police pod pokladnou.

    Ale tihle zákazníci se vrátili. Přinesli hotovost, kterou zaplatili tričko, a odebrali se znovu ke stojanům s obuví, kam už se mezitím vrátila i zlatobílá botička.

    Muž v hedvábné košili se při pohledu na ni překonal a požádal Chotě o číslo třiačtyřicet.

    Cestou k pokladně pak vysvětloval, jaké to bylo hrozné nedorozumění, že on říkal, že nechce černé boty… o černoších vůbec řeč nebyla…

    Proč to všechno III – Kouzelník Baila Sy potřetí

    komentářů 14

    Zašlapaná podlaha se otřásala rytmy z reproduktorů pod námi. Jak se řekne zádbradlí? A věšák? A jak vytvořit zápor minulého času s ukončeným dějem? Baila Sy trpělivě a zdvořile odpovídal i na ty nejhloupější dotazy, aniž by dal najevo, že ho obtěžuji.

    A obtěžování to bylo docela určitě: o páteční noci jsem z tanečního parketu na reggae diskotéce lákala muže k ušmudlanému baru do prvního patra, aby mi tam místo křepčení objasňovali taje wolofského časování a zábavu s děvčaty vyměnili za nudné vyprávění o jmenných třídách.

     

    A, kupodivu, všichni oslovení ke mně byli natolik shovívaví, že se z vedra, kouře a hluku nechali mezi svíjejícími a poskakujícími těly ostatních tanečníků vyvést po úzkých tmavých schodech, usadit k některému ze stolečků věčně politých pivem a bez odporu interpretovali recitované básně, zamýšleli se nad tím, jak říci „nosorožec“ nebo „výtah“ a trpělivě čekali. až si jejich informace zapíšu do notýsku.

     

    „Škoda, že se nechceš učit fulbsky. Co s wolofštinou! Wolofové jsou lháři a podvodníci, žádnou kulturu to nemá, skoro jako vy běloši“, povzdechl si Baila.

     

    Obeznámena s pravidly „mezietnického žertování“, zatvářila jsem se odmítavě: „Fulbsky! Propána, proč bych se učila fulbsky? Vždyť o vás Fulbech je známo, že neznáte nic než ty krávy a ještě ke všemu jste národ pomstychtivých surovců a nevděčníků, když člověka nepotřebujete, ani si na něj nevzpomenete, zato když vám něco provede, neznáte slitování… nene, s Fulby já nechci nic mít!“

     

    Mohlo by se zdát, že taková konverzace je „politicky nekorektní“, plná předsudků a musí skončit (v nejlepším případě) uražením jedné nebo obou diskutujících stran.

    V našich končinách, obávám se, spadá její obsah pod paragraf o hanobení rasy, národa a přesvědčení. V Čechách nemůžete na cikána zavolat „Cikáne!“ nebo na člověka z Bavorska „Němče!“, protože by to bylo neslušné.

    Ne tak v Senegalu. V nejzápadnější zemi Afriky je v pořádku volat na neznámého bělocha „bělochu!“ a mluvit o sousedovi jako o „tom Ďolovi“, i když znáte jeho jméno. Není v tom nic rasistického, protože etnická příslušnost tu není hanbou, ale důležitou částí vlastní identity.

    Každý je především součástí kmene, pak rodiny, a až potom má nějakou vlastní osobnost.

    A tak se odpoledne člověk vrací domů a zdraví své sousedy, sedící ve stínu před jejich domem:

    – „Jak se máte, Serrerové? Užíváte si?“ – bez ohledu na to, jak se milí Serrerové jmenují.

    A Serrerové mu nejspíš odpovědí:

    – „Neužíváme si tak, jako vy Mandingové… a jak ti to jde v práci?“

     

    – „No ale aspoň je to africký jazyk“, uvolil se Baila nalézt kladný rys i na wolofštině. „Tak co tam máš dál?“

     

    Baila Sy, fulbský kouzelník a přesvědčený nacionalista, se mnou mluvil vždycky jenom wolofsky. Přetrpěl fázi mých nesrozumitelných žvatlavých pokusů i zavádějících omylů (“Cože se o mne chceš?!“ – vyděšený pohled. „Ucházet?“ „Ano, chci se s tebou ucházet“, stála jsem si za svým. „Budeme se ucházet v lese a po silnici.“ „Ahaaaa! PROcházet se!“, vydechl Baila s ulehčením) a jeho vytrvalost způsobila, že jsem po šesti měsících byla schopna plynule a srozumitelně vyjádřit téměř cokoli.

     

    A kde jinde jsem si to mohla vyzkoušet líp, než v Senegalu? Kde jinde bych se svou milovanou řečí mohla být v těsnějším kontaktu a líp ji pochopit?

     

    Nastal čas vyrazit na jih.

    Proč to všechno II – Uč se francouzsky!

    Napsat komentář

    – „Co to znamená sumayaay?" zeptala jsem se Mara Ndiaye na slovo, které jsem pochytila z jeho rozhovoru s kamarádem.

    – „Sama yaay? To je jako ´moje maminka´".

    – „Můžeš mě učit wolofsky?"

    – „Wolofsky? K čemu by ti to bylo? Uč se radši francouzsky, to má nějaký smysl."

    Uč se radši francouzsky.

     

    Zvykla jsem si tu větu slýchat pokaždé, když jsem někoho požádala o lekci wolofštiny.

    Mar Ndiaye mě seznámil se Senegalci studujícími v Praze: volná odpoledne jsem trávila s Rabi Ly a její maličkou dcerou, na toulkách noční Prahou mi garde dělal Maba Diaw – to ale jen ve dnech, kdy se mu podařilo zbavit všech svých čtrnácti českých milenek (z nichž dobře deset věřilo, že s nimi Maba Diaw žije ve společné domácnosti) i guinejské snoubenky, která si o svém drahém nedělala iluze.

     

    A ačkoli mě Maba ochotně doprovázel na všechny společenské akce, ani on nebyl ochoten angažovat se v mém vzdělání: „Proč se nechceš radši učit francouzsky?"

     

     „To je moje přítelkyně Zuzanka", představil mi Maba rozčepýřené stvoření bohémského vzhledu a neurčitého věku i pohlaví, „tak se tu spolu, holky, pěkně bavte", zanechal nás u vchodu diskotéky a šel se poohlédnout po nějakém dalším zajímavém přírůstku do svého harému.

     

    Zuzanka byla příjemná, inteligentní slečna – a nejúžasnější na ní bylo, že měla, podle svých vlastních slov, doma učebnici wolofštiny. A byla mi ji ochotna půjčit. Co na tom, že učebnice byla v italštině. Pravá vášeň se přece nezastaví před ničím.

    Poctivě jsem přeložila všechny italské části Zuzančiny knížky.

    Pečlivě jsem prostudovala všechny wolofské části.

     

    A venku jsem se čím dál častěji jsem setkávala s větou „Proč se radši neučíš francouzsky?"

     Chce se naučit wolofsky, aby věděla, o čem se bavíme!

     

    Seděla jsem u malého kulatého stolečku v zahrádce malé kavárny v centru města a čekala na Mabu. Dát si s ním sraz ve tři odpoledne mohlo znamenat, že přijde za pět minut tři, nebo taky v pět – Maba vnímal čas, jako ostatně všechno, velice velkoryse.

    Rozložila jsem před sebou okopírované stránky italské učebnice, okraje listů hustě popsané poznámkami – na dlouhé vysedávání jsem byla připravena. Ale sotva přede mne mladý číšník postavil třetí sklenici džusu, uviděla jsem přicházet Mabu ve společnosti dalších dvou mladíků.

    – „Počkejte tady na mě, já se hned, hned vrátím. Zatím si něco dejte", volal na mě, zase už na odchodu.

    Tak jsme u stolečku seděli tři „odložení na později". Mamadou Thiam, malý tmavý chlapík s příjemným úsměvem a tichým hlasem a Andre Gomez, atleticky vyhlížející muž ve sportovní bundě, a já. Když jsem se odvážila zeptat, jestli by mi mohli pomoct pochopit wolofskou mluvnici „samozřejmě vám to zaplatím", nijak mě nepřekvapila Mamadouova odpověď, že by rád, ale sám tomu nerozumí.

    Bylo to beznadějné.

     

    -„Za to přece nebudeš platit", přisunul k sobě André po stole pár oxeroxovaných listů. „Nevím sice, jak se wolofsky píše, ale mluvím prý dost dobře, i když jsem Mandžak. Takže jestli nepotřebuješ naučit zrovna číst, rád ti pomůžu."

     Měla jsem na to dva týdny. Za čtrnáct dnů měl André pokračovat ve své cestě za štěstím dál přes Rakousko a Francii do Španělska.

     

    Devadesátá léta se pomalu chýlila ke konci a s nimi končil i zlatý věk ilegální imigrace. Přes Českou republiku, jejíž víza se zřejmě dala za úplatek sehnat nejsnáz, zatím putovaly tisíce Asiatů a Afričanů dál na západ, za příbuznými, za prací. Itálie a Španělsko ještě pořád po určité době legalizovaly pobyt nezákonných přistěhovalců, nezaměstnanost byla nízká a šance najít práci načerno vysoké.

     

    André Gomez, Mamadou Thiam a dvacítka dalších mužů, kteří přebývali ve třípokojovém bytě v Nových Butovicích, nějakým způsobem (za úplatek čítající témeř sto tisíc korun) dostali turistické vízum pro vstup do Čech. Po příletu je kontaktovali profesionální převaděči – za dalších třicet tisíc je dostanou za hranice do Rakouska. André, Mamadou a další „turisté" zaplatili. A už nikdy neviděli ani své peníze, ani „převaděče".

    Jejich vízum se chystalo vypršet a finance byly ty tam. Pokud se nechtěli stát bezdomovci, museli začít pracovat pro svého bytného, Tamsira Sawaného – jednoho z těch, kdo jim „pomáhal" po příjezdu do Evropy. Mamadou dlouho odmítal konopné listí prodávat: je muslim, jeho rodina by s tím nesouhlasila, nic takového dělat nebude. Když přestal dostávat jídlo a pan Sawané mu nedovolil odpovědět na telefonát od těhotné manželky (to je přece logické – když nepracuje, nemá nárok používat telefonní linku. Ani pasivně!), byla Mamadouova zásadovost nahlodána.

    Prodávat tedy ne, ale sáčkovat by snad mohl…

     

    André měl větší výdrž a větší štěstí. S pomocí bratrance, žijícího v Marseilles, se mu povedlo získat francouzské vízum. Čekal na něj v malém hotýlku za Prahou, kde jsem si mu mohla dovolit na těch pár dnů pronajmout pokoj. Když jsem se z autobusového nádraží v pražských Holešovicích dívala, jak autobus mířící do Francie mizí v zatáčce, zbývalo mi ještě pořád dost gramatických nejasností.

     

    Kde teď vezmu nového informanta?

    Older Entries Newer Entries