Dvanáct krajů

Tohle asi mělo být na začátku… Ale lépe se dozvěděti později, než nikdy, jak Manželka k (a do)  Senegalu přišla.

Brněnské autobusové nádraží se pomalu vylidňovalo, jak se odpoledne chýlilo ke svému konci. Přes den bylo ve vzduchu cítit vlhké jaro, ale večery se ještě podobaly zimním; venku byli jen ti, kdo museli. Se směsí smutku a bezmocného vzteku jsem sledovala, jak z posledního autobusu z Prahy vystupují cestující. Nebyl mezi nimi, samozřejmě.V hrudi jsem cítila tlak rostoucí paniky. 
Nevlídná paní za okénkem Informací mi potvrdila mé obavy: do Prahy se dneska už nedostanu. Příští autobus mi jede až zítra nad ránem.

Poděkovala jsem a nasadila si znovu sluchátka walkmana. Kazeta, která vypadla z obálky s cizokrajnou známkou pár týdnů předtím, se mi pořád ještě neoposlouchala. Nikdy dřív jsem neslyšela o Youssou N´dourovi ani o hudebním stylu zvaném mbalax. Nemohla jsem vědět, že nahrávky na té kazetě, odeslané nikdy neviděnou kamarádkou z Gambie, jsou už pěkných pár let staré. A i kdybych to věděla; mnohem víc než čistý hlas zpěváka, mnohem víc než složité rytmy mi učarovala slova, která v písních zněla. Nerozuměla jsem ani slovu. Ale ať se tam zpívalo, o čem chtělo, mým uším to znělo nádherně. Tak nádherně, že jsem skoro zapomněla, v jaké situaci se nacházím.

Měla jsem za sebou čtyřdenní pobyt v Brně jako hosteska na výstavišti. Veletrh skončil, z hotelu jsme se odhlásili ráno. A večer jsem stála na ztichlém nádraží jako opuštěný pes a vyhlížela svého kluka, který mě ještě minulý večer po telefonu zapřísahal, ať na něj na Moravě počkám, že za mnou přijede; půjde na autobus hned, jak mu skončí škola.

Znepokojena zkoumavou pozorností dvou bezdomovců jsem opustila nádražní čekárnu a po liduprázdném mostě prošla na vlakové nádraží.

Vlak do Prahy ještě jede… ale na jízdenku mi nestačí peníze. Budu muset počkat do rána. Někde venku, protože autobusová čekárna se na noc zamyká. Nebo… Měli jsme přece spát u kamaráda. Stačilo by, kdybych ho našla.

Jenže hledejte v Brně někoho, o kom víte jen, že se jmenuje Pavel, a studuje farmacii. Bylo mi devatenáct a měla jsem víc štěstí, než rozumu.

Skončila jsem s nějakým úplně jiným Pavlem v baru na studentských kolejích. Když se pak krátce před druhou hodinou ranní odpotácel někam, odkud se už nevynořil, přijala jsem jeho zmizení s úlevou. U stolu jsem zůstala s Pavlovými – o něco střízlivějšími – spolužáky: dvěma vysokými s světlými Súdánci a  drobným mužíčkem barvy pleti černého uhlí.

Ani bodavá stropní světla laciné osvěžovny ode mne nedokázala úplně zaplašit spánek.

– „Chceš jít spát ke mně?"položil mi uhlový drobeček otázku.
Jako milostný návrh to neznělo. Podezíravě jsem se na něj zadívala. Zpod rozčepýřených dredů se na mě upíral inteligentní pohled malých hnědých oček. Nic znepokojivého jsem v něm nenalezla, ale přesto jsem váhala s odpovědí.

– "No tak chceš spát, nebo ne? Mně je to jedno… Jede ti to až za tři a půl hodiny, jsi říkala. Můžeš si jít ke mně lehnout – já ne, páč já bych potom nevstal – a já tě v půl pátý přijdu vzbudit. Ale jak chceš", uzavřel svůj projev v češtině s dokonalou moravskou dikcí.

A tak jsem se seznámila s Marem Ndiaye.  Ještě než jsme vůbec došli k budově, kde měl Mar pokoj, bylo mi jasné, že jsem nikoho podobného nikdy nepoznala.

Po špatně osvětlené silnici šli, asi dvěstě metrů před námi, tři mladíci, mírně v náladě. V tuhle hodinu tu nebyl vůbec žádný provoz. Kluci se vzájemně hecovali a když došli k místu, kde stála reklamní cedule, jeden z nich ji, doprovázen souhlasnými výkřiky svých kumpánů,  vzal a odnesl doprostřed vozovky.

Když jsme k ceduli došli my, Mar ji přenesl nazpátek. „Hele, kluci, co blbnete? Vy ste uplně vymakované, nebo co?  Postavit tu ceduli takle do bógny, esli tu někdo pojede, tak se zboří, to chcete?"

Bez úhony jsme došli až na vyasfaltované parkoviště před kolejí… A tam na mě Mar poprvé za celou cestu promluvil:
– „Že tam někdo je? Vidíš, tam u toho stromu?"
– „No… třeba tam někdo čurá?" už jsem se viděla v posteli.
Mar se ráznými kroky brodil trávou, v té tmě a mezi stromy vypadal ještě menší, než byl doopravdy, a volal: „Hej, vy! Vylezte! Nebo zavolám policii!" od stromu se skutečně odloupl stín.
– „Co tam děláte?" halekal mužíček dál.
– „Niiiic…"
– „Tak to děte dělat jinam, nebo fakt volám hémony!"

Když znova vstoupil na asfalt, vysvětlil mi: „Tady se vykrádají auta", a ze dveří kolejí pak ještě pohledem zkontroloval, jestli je parkoviště opravdu prázdné.

V duchu jsem se divila, že se Mar ve zdraví dožil třicítky, ale nahlas jsem nic neřekla. Dala jsem si ukázat postel, koupelnu i záchod. Za pár hodin jsem se nechala probudit a vyprovodit na nádraží.  A teprv tam, při výměně telefonních čísel, mě napadlo zeptat se, odkud Mar pochází.

Byl ze Senegalu.

Zkoumavě jsem pozrovala večeřícího Chotě,kterému z talíře ukrádaly obě děti, v té době jednatřiceti- a třináctiměsíční, a dodávala si odvahy ke srážce s realitou. Kamarádka mě pozvala na koncert – "to bys mohla, ne? Když stejně budete v Praze. Děti by ti třeba pohlídal Choť, ségře taky bude hlídat manžel."

Značně jsem o možném využití Chotě jako chůvy za těchto okolností pochybovala (kdybych šla do nemocnice, tak jistě, ale na koncert?), ale přesto jsem toto téma opatrně nadhodila.

"Cože?!? Jak bys mohla jít ven? Máš děti! … Jak já bych je mohl hlídat? Vzdyť je musíš kojit! Žádný z mých kamarádů nikdy nehlídá své děti! Jejich manželky se o ně starají na sto procent a necourají po večerech."

"No tak třeba mají někoho, kdo jim děti občas pohlídá, nebo pomůže, ne?" snažila jsem se tomu přijít na kloub.

"Nikoho nemají! Mohamed si musí brát volno, když je jeho žena nemocná, aby se místo ní mohl starat o děti! …No a jak já bych mohl zůstat doma, když jsi nemocná? Požádala jsi mě o to snad někdy?" (Hlavou mi proletěla vzpomínka na to, jak jsem koncem sedmého měsíce těhotenství dostala chřipku; měla jsem teploty kolem čtyřicítky a pouhá cesta na záchod pro mě přestavovala obrovský fyzický výkon. Miminku bylo šestnáct měsíců a Choť mi před odchodem do práce doporučil, ať ho zkusím dát na zem, že třeba bude hodné a já budu moctzůstat ležet.)

"A v Senegalu jsou taky ženy s dětmi doma a nikdo jim nehlídá!" (To by mi mohl namlouvat, kdybych tam nikdy nebyla. V domácnosti, kterou obývá deset až dvacet lidí, žádná ženská ke svým dětem přivázaná není.)

"Cože? Na křtiny a na svatby? Nojo, ale tak to mají někoho, kdo se o ty děti v nepřítomnosti matky stará. Když nikdo takový není, nikam nemůžeš. A vůbec: když si od dětí chceš odpočinout, tak jsi je neměla mít. Aspoň vidíš, že už nemůžeme mít žádné další", uzavřel to.

Na obrazovku optimisticky vyskočila Olga Šípková. Choť ji chvíli zamyšleně sledoval:

"Měla bys taky pravidelně sportovat.  …Můžeš cvičit doma ne? Až děti usnou."

V půl jedenácté, asi tak jedenapůl hodiny od začátku uspávání, mi konečně začaly usínat obě děti. A už se zdálo, že usnou úplně, já se budu moci vymotat z propleteného objetí jejich spánkem ztěžklých tělíček a já budu moct jít vařit, žehlit, uklízet a koupat se (program tak asi do půl páté ráno). 

Ve druhém pokoji zazvonil telefon. Mezi prvním a druhým zvoněním ma náš telefon prodlevu asi tak  dvacet sekund, což bohatě stačí, aby k němu člověk došel a zvedl sluchátko, nebo vypnul zvuk. Telefon zazvonil jednou…. podruhé… potřetí.

Slyšela jsem, jak si Choť na gauči u televize otráveně odfoukl. 

Mé mladší dítě se posadilo a chystalo se jít ten hovor přijmout. Telefon přestal zvonit. Místo toho se kdesi rozezvučel můj mobil a zvonil a zvonil.

Když je na displayi neznámé číslo nebo mužské jméno, Choť bez okolků odpovídá. Ten večer tam stálo "ndey", tedy "matka".

Lehce nepříčetná jsem vstala a sdělila Choti, že jdu vařit a žehlit, ať ty děti uspí sám, když už je vzbudil; nemůžu s nimi ležet v posteli další tři hodiny. Choť odvětil, že je uspat nemůže, neboť jsou zvyklé na mne. A ten telefon nebral, protože nevěděl, kdo volá.

Tím mě nažhavil už úplně do běla, protože i kdybychom neměli zapojenou službu zobrazování čísla volajícího – (jakože máme), ví, že číslo k nám domů má jenom moje matka a ví, že když mě nesežene na pevné lince, volá na můj a pak na jeho mobil. A nechtělo se mi věřit, že se výjimečně nepodíval na displej.

– "Dobře, půjdu teda zpátky do postele uspávat děti, ale mohl bys místo mě začít vařit nebo žehlit."

Choť pravil, ať mu s tím dám pokoj; musí jít spát, protože brzo ráno vstává do práce.

Odpoledne se chýlilo ke konci a nákupní centrum zažívalo svou nejrušnější část dne.

Choť si v drogérii vzal z pultíku u vchodu košíček z nerezového drátu a zařadil se mezi ostatní nakupující, pomalu postupující úzkými uličkami mezi regály. Přímo před ním vezla svůj nákupní košík špatně odbarvená žena v modrém kostýmku, následovaná asi osmiletou hubenou holčičkou.

 Nechali se davem vést kolem zubních past i krémů proti vráskám.

Došli k háčkům, na nichž visí vystavené hřebeny a sponky.

Pult s BIO potravinami, kde Choť doufal najít ovocné tyčinky pro děti, už byl na dohled.

Holčička před Chotěm sundala z háčku balíček ozdobných sponek s květinami a strčila si ho do kapsy šatů. V Choti se na chvilku ozval prodavač, ale Choť ho rychle umlčel – je to přece jenom dítě. A tak drahé ty sponky nejsou, aby to stálo za to, dělat jim takovou ostudu. Ne, nikoho na ně neupozorní.

Nabral z krabic v polici pár tyčinek a zamířil k pokladně; ve frontě na zaplacení se znovu ocitl za paní v modrém kostýmu a její dcerkou.

Paní se ohlédla a uviděla Chotě.

Na modrém rukávu vyskočilo pár faldíků, jak k sobě rychle přitáhla kabelku, aby mohla zkontrolovat její zip.

Kabelka se od boku přemístila do podpaždí a tam už zůstala uvězněná v pevném, bezpečném sevření až do okamžiku, kdy byl nákup zaznamenán na účtence a pokladní vyřkla konečnou sumu.

Blondýnka vyprostila peněženku a chystala se vyrovnat účet.

Choť se zhluboka nadechl: „Zapomněla jste zaplatit ty sponky, co má vaše dcera v kapse“, pravil na celou drogérii.

Čekání u pokladny se mu zase o trochu protáhlo. 

 Vážená paní,  

pochopila jsem, že znáte lidi, kteří žijí v polygamii a že i Vy případně do budoucna počítáte s nějakou tou spolumanželkou.

 Manžel o tom neustále sní, že by si domů přivedl ještě nějakou jinou ženu, která by tu s námi žila a vypočítává všechny výhody (podělily bychom se o domácí práce, hlídaly bychom si děti,…) ale já nějak nejsem přesvědčená o tom, že by se dvě ženy mohly podělit o chlapa a nesežrat se u toho. Můj manžel vlastně nezná vůbec nikoho, kdo by žil v polygamii a myslím, že si neumí představit co přesně to obnáší. Já tedy také nikoho takového neznám, ale umím si představit, že dělit se o manžela i o domácnost ještě s jinou ženou neznamená jen rozšířit manželskou postel ještě o jedno lože a užívat si společně sex ve třech (to je to, co manžela na té myšlence zaujalo ale znamená to také 2 premenstruační syndromy, hádky o to, koho má manžel radší, hádky o to, kdo víc a kdo míň uklízí, hádky o to, čí děti jsou oblíbenější, šikovnější, zlobivější, hádky o to, kdo víc vydělává, kdo víc utrácí,…možná to vidím moc černě, ale takovýchto podobných scénářů si umím představit vícero. Nemyslím si, že by vazby v trojúhelníku žena-muž-žena mohly být naprosto vyrovnané, vždycky to podle mne bude 2 proti jednomu (a nepřála bych chlapovi zažít, až mu budou dvě ženský společně nadávat, že neumí dát špinavé ponožky do prádla."

Tenhle blog neměl být vzdělávací, ale protože mě výše citovaný e-mail přivedl k podezření, že třeba jeho autorka a její muž nejsou jediní, kdo si lámou hlavu, jak to vlastně funguje, dělám výjimku a sepisuji edukativní článeček.

Nevím, jak je to jinde v Africe, ale v Senegalu je průměrný věk nevěst okolo dvaceti let. V tom jsou zahrnuty dvanáctileté fulbské paní z venkova, stejně jako jejich osmadvacetileté soukmenovkyně z Dakaru. Pánové absolvují svou první svatbu někdy okolo třicítky, v době, kdy jsou hmotně zajištění. Nejsou-li peníze (na věno, na dárky nevěstině rodině, na obživu), není manželka. Kolem čtyřicítky jsou ale přesto víceméně všichni muži ženatí (někteří i víckrát) a všechny ženy vdané. Staropanenství a staromládenectví je nemyslitelné, nepředstavitelné, nevídané a neslýchané.

Životního partnera si dodneška málokdo vybírá sám; přednost při volbě mají bratranci a sestřenice, další příbuzní nebo členové spřátelených rodin. A i když má člověk štěstí a sám si svého manžela nebo manželku zvolí, je potřeba požehnání rodičů. Není-li požehnání, není ani svatba.

První manželky jsou proto často ty, které mužům vybrali rodiče. Někdy si jsou manželé dokonce zaslíbeni už od narození.

Pokud jste žena v Africe a vybraný manžel vám příliš nesedne, zas tak moc to nevadí: svého manžela totiž příliš nevídáte. Trávíte dny při práci, fintění a klábosení s ostatními ženami, zatímco váš manžel dělá totéž (snad jen s výjimkou fintění) mezi muži. Potkáte ho prakticky jen ráno, když mu dáváte snídani, v poledne, když mu do práce nesete oběd, večer při večeři – nebo před ní, pokud mu oplachujete nožky v lavóru, jak jsem zmiňovala v předchozím článku – chvilku po večeři a pak (někdy) v noci při sexu. A ani potom, pokud máte spolumanželky, se svm chotěm netrávíte noc: diskrétně se od něj vzdálíte buď hned po akci, nebo aspoň před rozedněním, aby vás nikdo neviděl. (Ve městě je to trochu jinak, tam naopak navštěvuje manžel manželku v jejím pokoji nebo jejím domě a přespává u ní.)

"Nenápadnost sexu" je usnadněna taky tím, že jediná erotická předehra, k jaké obyčejně dochází, je ženina promenáda v síťované sukni, doprovázená chřestěním korálků kolem pasu, Nejnápaditější muži manželce těmi korálky kolem pasu dvakrát třikrát zavrtí, čímž je úvodu učiněno zadost. Na rozdíl od toho, co popisovala nigeria , se tady neprovozuje anální ani orální sex (Bůh uchovej, taková moderní bělošská zvrhlost!) a ženský orgasmus je neznámou záležitostí ("když jsem byl mladší, vyprávěl známý, že souložil se ženou, která měla orgasmus a dokonce ejakulovala. Všichni se mu smáli a brzy získal pověst lháře, který si nedokáže ani vymyslet něco pravděpodobného", svěřil se mi kamarád.). Sex ve třech (čtyřech, pěti…) nepadá v úvahu.

Žena ale nemá důvod ke stížnostem, protože nemá s čím (a s kým) srovnávat – slušně děvče se vdává jako panna.

Příležitostí k neshodám s manželem je pro takovou manželku tedy relativně málo. Ostatně, dobrá manželka se nehádá, nestěžuje si, je skromná, pracovitá a mravná.  Na srdci jí neleží nic jiného, než blaho manžela, čemuž podřizuje všechno své konání. Manžel se jí za to odvděčuje tím, že ji živí a dostatečně zaopatřuje ji i její děti. To je jediná jeho povinnost. Společnost (a často ani žena) od něj nic jiného nečeká a nechce.

Pokud byla první manželka vybrána rodinou, může se stát, že někde za bukem číhá další děvče, které s ženichem (v rámci možností) chodí nebo chodilo a kterou se ženich pokusí pojmout za druhou manželku, jen co to půjde. A i když nikde žádná sokyně není, je dost pravděpodobné, že se objeví, jen co první manželka (ať vybraná rodiči, nebo osobně) porodí první dítě a dostane se do fáze rok a půl trvající povinné sexuální abstinence, nebo až přijde trochu do let, nebo až se ukáže, že nemůže mít děti (a´t už je neplodná, nebo rodí výhradně holčičky či výhradně chlapečky) nebo až manžel získá lepší postavení v práci (a víc manželek bude potřebovat pro svou image).

Polovina manželství v Senegalu je polygamních.

Ženy se střídají v péči o manžela, domácích povinnostech i výsadách z mužovy pozornosti – každá z nich na určený počet dnů.

Manželky spolu obyčejně moc dobře nevycházejí (i když jsou i výjimky), soupeření se přenáší i na jejich děti. Výsledkem je velmi silý vztah mezi matkami a dětmi a ambivalentní city, které děti chovají k otci.

Pokud je situace neúnosná, žena si na manžela může stěžovat jeho rodině. Může od něj také odejít k rodičům a je na manželovi, jestli ji půjde vyreklamovat zpátky. V nejzazším případě se může i rozvést, ale pak ji pravděpodobně čeká život v jiné polygamní rodině, protože zůstat bez muže jí společenský tlak nedovolí a rozvedenou si ji nikdo svobodný nevezme.

Ze Státního úřadu inspekce práce, který jsem se snažila upozornit na to, že zaměstnanci ambasád se ocitají v právním vakuu (jejich zaměstnavatelé jim nemusí vydávat doklady, které oni jsou povinni dál předkládat na českých úřadech a nemají-li je, jsou sankcionováni) a bylo by potřeba tuto situaci nějak globálně řešit, mi odepsali.

Na otázku, co mám dělat, když mi chybí doklady, které mi bývalý zaměstnavatel s diplomatickou imunitou odmítá vystavit a české úřady je ode mne požadují, mi Inspektorát práce ("poskytuje bezplatné služby z oblast pracovněprávního poradenství") neodpověděl vůbec.

Ve dnech, které jsem zrovna netrávila v nemocnici, jsem se věnovala dalším pokusům o uspokojení vrtochů úřednického šimla: na sociálním odboru městského úřadu jsem se dozvěděla, že jelikož v době porodu už budu nezaměstnaná víc, než dvě stě sedmdesát dní, nebudu mít nárok na peněžitou podporu v mateřství.

Jenže jelikož o své „nezaměstnanosti“ nemám příslušné doklady, bude mi dnem porodu pozastaveno též vyplácení rodičovského příspěvku – „souběh rodičovského příspěvku a mateřské není možný, a jak my můžeme bez zápočtového listu vědět, že vám váš zaměstnavatel (ano, ten, kterého nemám) nevyplácí mateřskou?“

Takže jedny peníze od úřadů nemůžu dostat proto, že nejsem zaměstnaná, druhé mi přestanou dávat proto, že o mé nezaměstnanosti nemají „důkaz“.

Udělala jsem tedy to jediné, co jsem mohla: pokusila se přihlásit na Úřadu práce.

Znovu jsem narazila  na neexistenci svého zápočtového listu a na to, že „zaměstnavatel je povinen vám ho vydat“ – „můj bývalý zaměstnavatel není povinen vůbec ničím“ – „obraťte se na kontrolní odbor „ – „můj bývalý zaměstnavatel pod kontrolní odbor nespadá“ – „obraťte se na Ministerstvo práce“ – „obraťte se na Ministerstvo zahraničí“.

Stala jsem se slepičkou z pohádky; jen místo kohoutkova života tady byla v sázce moje mateřská.

Oslovila jsem Helsinský výbor, jehož právník za mne sestavil dlouhý dopis Ministerstvu zahraničních věcí; dopis, ve kterém citoval spoustu porušených bodů mezinárodních práv, dohod a úmluv, stejně jako spoustu porušených českých zákonů. Ministerstvo na ten list nikdy neodpovědělo a advokát Helsinského výboru později zjistil, že to co se mi stalo, se děje v těchto kruzích docela běžně; poškozený jedinec se proti tomu bez podpory českého státu sám nijak bránit nemůže.

Jakous-takous kopii zápočtového listu jsem nakonec vymámila ze soucitných úřednic Správy sociálního zabezpečení v Praze 6, takže mne na Úřadu práce přece jen zaevidovali a já znovu získala naději na rodičovský příspěvek.

Zároveň se ale ukázalo, že nemůžu dostávat podporu v nezaměstnanosti, protože velvyslanectví mi odmítalo vydat „potvrzení o průměrném čistém měsíčním výdělku v posledním roce zaměstnání“, které Úřad práce požadoval.

(„To víš, to my ti podepsat nemůžeme. Mohli bychom ti ale dát potvrzení o hrubém výdělku, protože co my víme, kolik bylo čistého, když sis daně platila sama? Ne, kopie daňového přiznání na tom nic nezmění.“ )

Sympatická brunetka v kanceláři Úřadu práce mi vysvětlila, že Úřad si můj čistý výdělek z potvrzení o hrubém platu spočítat nesmí, byť by to „čistě technicky samozřejmě šlo, ale my potřebujeme to potvrzení o čistém výdělku přímo od zaměstnavatele. Ne, jiný doklad předložit nemůžete. Ani daňové přiznání. Ani potvrzení ze Správy sociálního zabezpečení o odvodech na pojistné. Musíte předložit to prohlášení od vašeho posledního zaměstnavatele. Oni vám ho přece jsou povinni vydat. …No tak se obraťte na kontrolní odbor… Nebo na Ministerstvo práce?… Tak potom nevím. Když ten papír nepřinesete, budeme vám vyplácet minimální podporu, což jsou dva tisíce třistapadesátsedm korun. A s touhle průkazkou si dojděte do své zdravotní pojišťovny, je to doklad, že za vás pojistné platí stát."

Jela jsem tam hned to odpoledne. Oplenkovaný zadeček unaveného Miminka podepřený mým kulatícím se břichem, počkala jsem na chvíli, kdy se nad dřevotřískovým pultíkem narodilo červené digitální dvojče modrého čísla na lístečku v mé zpocené dlani.

Mladá úřednice se špičatým nosem a dlouhými umělými nehty naťukala do klávesnice údaje z mé občanky a kousku papíru, nazvaného Průkaz uchazeče o zaměstnání. Když mi oba doklady přisouvala jedním ze svých zdobných prstíků zpátky po desce stolu, prohodila jen tak mimochodem: „ale to pojistné byste měla doplatit, naskakuje vám tady slušné penále.“

Vytřeštila jsem na ni oči.

„Jaké pojistné?! Pobírám rodičovský příspěvek, copak za mne neplatí stát?“

„Hm… To tu ale nikde nemám? Tady vás v dubnu loňského roku zaměstnavatel odhlásil pro ukončení pracovního poměru, a od té doby tu nemám nic? Vy jste byla na mateřské?“ pohled jí sklouzl na Miminko, dobývající se z mateřského sevření a sápající se po erární propisovačce, připoutané (pro podobné případy) bílou spirálkou k umělohmotnému stojánku.

 „Byla“, hlesla jsem. (A teď kvůli tomu dlužím dvaadvacet tisíc na zdravotním pojištění?)

„Tak požádejte svého bývalého zaměstnavatele, ať nám hned pošle potvrzení, že jste tu mateřskou nastoupila.“ Slíbila jsem slečně, že svého zaměstnavatele požádám, ano, určitě na to nezapomenu, ano, vím, že mi nabíhá penále.

Jen jsem pochybovala, že moje „žádání“ bude úspěšnější, než pokus prorazit stěnu hrachem. Vařeným.

Prosklené dveře lékárny za Choťovými zády gumově mlaskly. U pultíku pod nápisem Bez receptu už čekala dobrá desítka lidí. Zrovna teď, když má choť tak naspěch! Nedá se nic dělat, manželka musí u doktora ještě vydržet – koneckonců, je to její chyba. Jak mohla vůbec jít s dítětem na ortopedii bez plenky na podložení? Na to se přece nedá zapomenout.

Postavil se za malou blondýnku v zelené sukni a odevzdaně sledoval nerozhodnou zákaznici u pokladny. Kolik tablet je v malém balení, kolik stojí velké balení, máte ještě něco jiného podobného?

Dívka v sukni se otočila a s výmluvným úsměvem pokrčila rameny. Paní se konečně rozhodla nekoupit nic a fronta se pohnula kupředu. U pultíku, těsně předtím, než přišla na řadu, pohladila dívka Choťův malíček. Koupila si krabičku vitamínů a postavila se vedle.

-„Dobrý den“, pravila Choti lékarnice.

-„Kojenecké podložky, máte?“

Dívka v zelené sukni vyšla rychlým krokem z lékárny.

Pobavený Choť s podložkami dorazil do čekárny dřív, než jsme přišli na řadu.

………………..

„Prosil bych dva tadyty…“ – ukázal Choť u stánku na perníková kolečka.

„Vy tady studujete?“ zajímala se paní, zatímco balila voňavé kousky do papíru.

„Ano“, zalhal choť, protože co je paní do toho.

„A umíte česky… Máte přítelkyni?“

„Ne“, zalhal Choť znovu.

„To je ale škoda. Potřebujete přítelkyni, abyste se naučil dobře česky“, poučila ho paní.

Drobné cinkly o talířek. Choť se dal na ústup.

……………………

„Slyšel jsem, že učíš francouzštinu“, přitočil se k Choti v práci jeden z jeho nadřízených. Choť zasunul karton láhví do regálu, narovnal se a otřel si ruce do džín.

„Učím, no.“

 „Já bych se chtěl učit francouzsky“, svěřoval se mu mladík v bílé košili polohlasem. „Hodilo by se ti to třeba v sobotu? U mně doma?“ plaše se rozhlédl: „Budu na to mít klid, přítel jede k rodičům…“

………………….

„…dveře se zavírají“. Zavřely se těsně za námi. Udýchaní jsme dosedli na prázdnou lavici, naproti dvěma děvčatům. Na ohmatávání zvědavými pohledy jsme zvyklí. Ale tohle bylo jiné. Slečny se chichotaly, rentgenovaly Chotě pohledem… a nakonec si jedna z nich začala pomalu upravovat spodní prádlo, zatímco na Chotě upírala rádobyerotický pohled.

Choť se rozchechtal.

Slečny na příští zastávce uraženě vystoupily.

V jedné ruce mop, na předloktí druhé ruky zavěšené „všemi čtyřmi dolů" mžourající čtrnáctidenní Miminko, přidržovala jsem si telefonní sluchátko mezi uchem a ramenem a roztržitě odpovídala na rafinovaně soucitné otázky svého kolegy:
– „Už ses zotavila? Už chodíš, myslím po bytě?"
Nepřítomně jsem přitakávala (pochopitelně jsem mu zamlčela, že jsem čtyři dny po porodu svěže vyběhla čtyři patra s dítětem na břiše, kartonem minerálek v jedné a pětikilovým nákupem v druhé ruce).
„Takže se už budeš moct vrátit do práce?"

Odložila jsem mop a vytočila číslo Ministerstva zahraničních věcí.

Sociální odbor městského úřadu mi oznámil, že pokud ambasáda neorazítkuje mé Potvrzení o příjmech, nebudu mít nárok ani na přídavky na děti – žádná alternativa (čestné prohlášení, potvrzení z PSSZ nebo z berňáku) není pro naše úřady přijatelná.

– „Ne, potvrzení o vašem nástupu na mateřskou dovolenou ještě nemáme."

– „A nemůžu ho něčím nahradit? Cokdyž ho vůbec nedostanu?"

– „Jak, nedostanete? To vám váš zaměstnavatel musí vydat!"

– „Nemusí, jak vidíte… Tak co mám dělat, když ho nedostanu?"

Na číselníku stařičkého přístroje z červeného plastu jsem vymačkala další číslo:

– „Ahoj, tak jak to vypadá s tím mým potvrzením?“, nezdržovala jsem se zdvořilostmi.

– „Jo, kočičko, ještě to nemám, vždyť víš, co je tu koncem měsíce vždycky práce!“

– „Koncem? Je začátek měsíce!“

– „Nojo, já jim to dám. Ale nevím, jestli ti to podepíšou. Máš už tu lékařskou zprávu?“

– „Víš co, zkus jim říct, že místo lékařské zprávy je ten papír.“

– „Jak chceš, já to řeknu, ale nevím teda…“

Rozloučila jsem se, položila sluchátko a cestou ke dveřím se oblékala do kabátu. Byl únor, ulice plné špinavého polorozbředlého sněhu, takového, který vám do pěti minut promáčí boty. Chodila jsem na kontroly do velké porodnice na druhém břehu řeky a trávila v čekárnách celé dny.

Byla jsem čím dál větší a větší, a když už jsem vážila pětedevadesát kilo, namočila jsem jedné středy prádlo, že ho večer vyperu. Večer jsem nic nevyprala: Choť mě přesvědčoval, že musím jet do porodnice – co když mi tentokrát opravdu odtéká plodová voda? Chvíli jsem se s ním přela, že by to mohlo počkat do rána – připadal mi zbytečně úzkostlivý, tak jako když o pár týdnů dřív pojal podezření, že se Miminko nehýbe.

– „Vždyť víš, co říkali v porodnici. Radši třikrát zbytečně, než jednou pozdě!“ Na slova autority se nedalo nic namítat.

Když jsem se v práci ptala na svou mateřskou, nikdo mi nebyl schopen nic říct. „Nevíme, jak to bude. Záleží na tamním zákonu. Zjistíme…" a celé tdny se nic nedělo. Pak mi došla trpělivost, znění zákona jsem si zjistila sama a vytiskla. Psalo se tam o dovolené (víkendy se do ní v žádném případě nepočítají), o přesčasových hodinách (maximálně 260 hodin ročně, placeny až dvakrát vyšší hodinovou sazbou. Řidiči na ambasádě pracovali denně cca 4 – 6 hodin přesčas denně(!) bez nároku na odměnu), i o té mateřské dovolené.

Poslala jsem papír ze svého sklepení kolegovi účetnímu do podkroví. Cestou papír prostudovali všichni zaměstnanci a když si to kolegyně kopírovala, přistihl ji jeden z diplomatů. Bohužel jsem to neviděla, ale měnil prý barvy od jasně rudé po křídově bílou, když se tázal, kde to vzali a pro koho to kopírují.¨

A tak jsem v práci počkala na poslední výplatu (čtyři týdny před termínem porodu) a zůstala jsem doma.

Jenže aby člověk mohl dostávat mateřskou, musí jeho zaměstnavatel orazítkovat potvrzení o tom, že mateřská byla nastoupena. Bez glejtíku a razítka od zaměstnavatele matka nemůže žádat ani o mateřskou, ani o sociální dávky.

A velvyslanectví se neobtěžovalo ani nahlásit mou mateřskou-nemateřskou na zdravotní pojišťovnu a správu sociálního zabezpečení – jen za mne bez vysvětlení přestalo platit.

Choť nakonec myšlenku odeslání dítěte k babičce definitivně zavrhl a těšil se, že s ním bude doma. Trochu jsem ho podezřívala, že si myslí, že bude stejně jako dosud trávit dny v posteli při sledování telenovel, zatímco dítě bude sladce spinkat, dokud nepřijdu z práce.

Během dalších týdnů jsem z karikatury pornostar metamorfovala v meloun a pochopila, že manžel je zapotřebí také k zavazování mých tkaniček.

Zodpovědně jsem prostudovala wolofské příručky Pokojné těhotenství a Kojím své dítě, doufajíc v jejich univerzální platnost. Dozvěděla jsem se, kolik kilo mám přibrat a že mám vyhledat lékaře, je-li mi méně než 17 nebo více než 35 let. K lékaři je také třeba zajít, porodila-li jsem více než čtyři děti nebo vážím-li míň než čtyřicet kilo. 

Dle instrukcí budu odpočívat, mýt se vlažnou vodou a k porodu si přichystám čisté prostěradlo.

Ale kdybych měla sníst doporučené množství okry a manga pro pokrytí potřeby vitamínů a minerálů, finančně bych se zruinovala. A kde vzít sušené ryby? A bambucké máslo, abych se jím „jednou týdně natírala“?

Smiřovala jsem se s tím, že před porodem se už do Senegalu nedostanu. (Žádná okra, žádný ibišek, žádné sušené ryby. Ani bambucké máslo.)

Příliš pozdě jsem zjistila, že tamní občanství mám už od roku 2001 – úředníci senegalského Ministerstva vnitra se po několika měsících odhodlali odpovědět na dopis české ambasády: občanství jsem získala automaticky v okamžiku zanesení sňatku do matriky a jediné, co musím udělat, je zajít si s oddacím listem na Ministerstvo spravedlnosti pro potvrzení.

A můj zaměstnavatel předvedl další ze svých kouzelnických triků: polovina mé nevybrané dovolené zmizela.

Ze dnů, na které jsem ještě měla nárok, mi se zpětnou platností odečetli všechny soboty a neděle, přiléhající k dovoleným, které jsem si vybrala v roce 2004: dovolená od pondělí do pátku už nebyla pětidenní, ale devítidenní – pěkně s oběma víkendy na koncích. ( To by tak hrálo, abych se rekreovala o víkendech a ještě mezitím měla volno! )  Ze třiceti pracovních dnů mé dovolené náhle zbylo jen čtrnáct dnů kalendářních.

Mateřské dovolené mi mělo stačit osm týdnů, v čemž bude započítána i má řádná dovolená pro daný rok. Kolega, který mne o rozhodnutí „shora“ informoval, přidal ještě neoficiální doporučení – ať se snažím „vyřídit si to“ tak, abych se mohla vrátit do práce co nejdřív.

Odeslala jsem další dopis na Ministerstvo práce a sociálních věcí. V odpovědi stálo, že cizí zaměstnavatelé se řídí českými zákony, pokud v pracovní smlouvě neuvedli něco jiného. Ale zároveň tam bylo upozornění, že „pokud nemám pro tuto situaci zvláštní písemnou dohodu se zaměstnavatelem, záleží v podstatě na jeho libovůli" a že pro mne stejně "neexistuje způsob, jak se domoci svých práv na subjektu s diplomatickou imunitou“ (a to ani kdybys tu „zvláštní písemnou dohodu“ nakrásně měla, říkal dopis mezi řádky).

A tak jsem znovu uvažovala o svěření dítěte prarodičům na jihu. Ne že bych zrovna čekala, že to mé okolí úplně pochopí, ale nejčastěji předkládaný argument mne pokaždé ohromil.

„Přece bys nesvěřila dítě úplně cizím lidem?“

Jako by Choťovi rodiče byli pro naše dítě cizejší, než ti moji.

Choť na informaci, že jsem těhotná (kteroužto skutečností se mi potvrdilo mé dávné podezření, že vysoký populační růst Senegalu je dán výlučně praktikováním metody „co výstřel, to zásah") odtušil, že „si o tom promluvíme" a nakonec připustil, že „si není jistý, jestli teď chce děti". Měl přece nejdřív studovat, musí se připravovat na přijímací zkoušky!

(O týden dřív mi vysvětlil, že se na přijímačky učit nemůže, protože ještě neumí dost česky. Česky se nemůže naučit, protože nechodí do kursu. A jak dlouho vůbec to studium na vysoké trvá? Cože? Nebylo by něco tak na půl roku?)

A copak můžeme přivést dítě do rozpadajícího se bytu?

To byl celkem dobrý argument: po půl roce tmy nám elektriku v kuchyni opravil Latyr, s protékajícím záchodem si poradil můj další kamarád Talla (bohužel ho vyhostili dřív, než mohl zprovoznit nefunkční průtokový ohřívač). Do zimy jsem si musela vzpomenout na někoho, kdo umí zasklít okno. Teplá voda netekla už celé měsíce, ohřívali jsme ji v růžové rychlovarné konvici a koupali jsme se za pomoci soustavy kbelíků. Pračku jsme nikdy neměli, a když jsem pověsila vyprané prádlo na pavlač, nebylo nikdy jisté, jestli ho tam najdu i za hodinu.

Sice jsme natřeli okna a Choť vymaloval (tak dlouho trval na tom, že stěny budeme malovat jen okolo nábytku, až jsem nadopována adrenalinem všechny knihovny a skříně od stěn odtahala, aby kolem nich nemohl malovat, pokud by si je nenastěhoval zase zpátky), ale to asi nebylo pro pohodlí budoucího potomka to nejdůležitější.

A pak tu byla ta věc s mým zaměstnáním. Pracovala jsem na velvyslanectví jisté ropné velmoci, které si pracovní právo ve vztahu k českým zaměstnancům upravovalo dle okolností. Celkem běžně se stávalo, že místo neschopenky požadovali mí zaměstnavatelé od svých pracovníků lékařské zprávy nebo odmítali potvrdit formuláře potřebné k vyřízení přídavků na děti. Pochybovala jsem, že vůbec dostanu nějakou mateřskou dovolenou.

Krom toho jsem právě získala novou kancelář. Po vstupu České republiky do Unie byla na velvyslanectví oné ropné velmoci vytvořena dvě nová „pracovní“ místa pro diplomaty. Bylo samozřejmě také zapotřebí najít pro ně kanceláře. Ta má byla rozlohou i polohou ideální – jenže kam pak se mnou? Vzhledem k tomu, že dvě čekárny, zimní zahrada a čtyři kuchyně byly považovány za nepostradatelné pro chod velvyslanectví, organizační změny odvály můj stůl do sklepa mezi vodovodní a odpadní trubky. Soucitné kolegyně z kuchyně (jediné používané kuchyně) mi půjčily deku – v mé nové kanceláři bylo při venkovních třicetistupňových vedrech konstantních šestnáct stupňů Celsia. Na dveřích mého nového působiště visela plastová tabulka s nápisem „Hlavní uzávěr vody“. Představovala jsem si, jak se to asi bude vyjímat v mém profesním životopise: „v letech těchatěch působila na velvyslanectví ve funkci hlavního uzávěru vody.“ (Pracovní pozice Žába na prameni?) Ovšem až teprve teď jsem dokázala plně ocenit výhody svého nového pracoviště – celé dny jsem nepotkala nikoho z nadřízených – a z hlasu přenášeného interkomem nemohli zjistit, že se ze mě postupně stává karikatura pornostar a chystám se přejít do fáze balonu.

Seděla jsem v rohu postele zachumlaná v peřině a opřená o vlhkou zeď ložnice. Úzkou škvírou mezi závěsy sem z pavlače pronikalo jen tolik světla, abych mohla v šeru rozeznat Choťovu siluetu. Spal schoulený v klubíčku na druhé straně lůžka. Poslouchala jsem jeho pravidelný a klidný dech a myslela na to, jak moc mladě a křehce vypadá. I na to, jak mi chyběl.

Byl to zvláštní pocit, chodit znovu sama na místa, kam jsem se v posledních třech letech dostala jen s ním. Stýskalo se mi vlastně už od chvíle, kdy se se mnou na ruzyňském letišti rozloučil.

Chodívala jsem mu volat do telecentra vedle pekárny. V improvizované kanceláři stály dvě dřevěné kóje s telefonními přístroji; pan majitel za stolem spokojeně sledoval na digitálním počítadle naskakující impulsy a vybíral poplatky za hovorné. Nikdy jsem nebyla jedinou zákaznicí, bylo potřeba nejdřív vystát frontu. Dlouhou chvíli si lidé krátili různě, nejčastěji tím, že mě zkoušeli:

– „Můj manžel je v Itálii. Chodí tam s běloškama. Má tam takovou hezkou bělošku, jako jsi ty.“

–  „To určitě ne. To není možné. Tvůj manžel by se na žádnou ženskou ani nepodíval. Ten, kdo je zvyklý jídat kuře, by se nespokojil s prosem.“

Lidé, čekající na telefon, dávají najevo své uznání. Pravidla slušného chování káží, že na poklonu je nutno odpovědět hlubší poklonou, pokud možno vyjádřenou v obrazech. Pro ten den jsem zkoušku z bontonu složila úspěšně.

Myslela jsem na to, jak jsem se těšila na shledání s ním. Na to, jak pro mne přijel na letiště, aby mi pomohl odvézt tašku, z níž moudra převedená do písmen udělala třicetikilovou zátěž. A na to, jak jsem vstoupila do dveří našeho bytu a v devatenáct dní nevětraných místnostech našla devatenáct dní nemyté nádobí a na devatenáct dní nezametené podlaze devatenáct dní vysokou vrstvu špinavého prádla, které Choť „pro únavu“ nemohl odvézt na vyprání k mým rodičům.

Choť je ostatně navštěvuje nerad. Navštěvuje je nerad, když nic nepotřebují. Pokud si tchán či tchyně žádají jeho pomoci – ať už jde o sázení brambor, nahazování omítky, sklizeň ovoce nebo čištění studny – nikdy neodmítne, nikdy nezapomene. A nikdy se na mě mým rodičům nestěžuje.

Obava, že bych ho vyrušila, byla silnější, než touha dotknout se teplounké kůže na jeho holém rameni. Raději jsem objala sama sebe.

Možná, že k mým rodičům jezdí nerad kvůli dopravě. Nemá rád starší autobusy pražské MHD. Nepřipadají mu bezpečné. Když jsem se mu odvážila připomenout, že se celé mládí přepravoval v autobusech, které měly děravou podlahu (pokud vůbec nějakou měly), střechou bylo vidět nebe a brzdy mnohdy chyběly, usadil mě, že „to je jiná úroveň. Tady by měly být všechny autobusy nové.

Tramvaje mu naštěstí nebezpečné nepřipadají, a když si v jedenáct hodin večer vzpomenu, že bych chtěla Colu nebo pár rajčat – a doma je nemáme, obleče se a jde mi je ven sehnat, s baterkou dolů čtyři patra tmavých schodů – dech se mu cestou zhmotňuje v páru – a pak stanici tramvají, někdy deset minut pěšky, po sněhu bíle chřupajícím pod podrážkami bot. A když je moc pozdě a dorazí do obchoďáku těsně před půlnocí, přesvědčí hlídače, aby ho ještě pustil dovnitř (“Vážně, za pět minut jsem venku!“).

Bum! Bum! Bum! Dole někdo mlátí do vrat. Sousedi z horních pater uspořádali před pár dny sbírku na nový zámek a prodejci drog ze druhého patra asi ještě nestačili rozdat svým zákazníkům klíče. Kovový hřmot napovídá, že nedočkavci se rozhodli vrata vypáčit. Choť se zavrtěl v hřejivé jeskyni své peřiny (spi, spinkej ještě).

I na Silvestra jsme byli spolu. Rezervovala jsem nám místa na „senegalské oslavě“, ze které se nakonec vyklubal nudný večírek bývalých studentů v provozovně úspěšného senegalského podnikatele.

Stěny vibrovaly v rytmech písní z posledního alba Youssou N´Doura, na improvizovaném tanečním parketu se pár postav vlnilo ve stylu, který byl v Senegalu módní nejmíň před patnácti lety. Někteří z přítomných jevili (za této situace docela pochopitelnou) snahu opít se ještě před půlnocí. Pro nás, zkostnatělé bigotní muslimy, tady byl dostatek limonád, rozlévaných do plastových kelímků. Otočila jsem se právě v okamžiku, kdy si Choť nechával dolít šampaňské do kelímku od Coly.

Štěrbina mezi závěsy se na okamžik rozzářila teplým světlem; soused se s baterkou nejspíš vracel z práce. Nebo z hospody. Věci v pokoji dostaly na ten moment jasnější obrysy, na kratičkou chvíli se do ložnice vrátily barvy. Na protější stěně se ze tmy vynořil tříbarevný obdélník s hvězdou uprostřed. Ložnice se znovu zaplnila tmou.

– „Co to je?“ zvolal Choť, když poprvé uviděl, jak naši stěnu zdobí obrovská vlajka.

– „Vlajka.“

– „Nacionalistko“, zvedl Choť zrak k nebi. Ale vlajku na tom místě nechal. Prozatím.

Opatrně jsem nadzvedla cípek jeho peřiny a pak, aniž bych se úplně zbavila té své, jsem se k němu přisunula. Pomalu, aby se nevzbudil, jsem se k němu přitiskla a vychutnávala hřejivé teplo jeho těla, dokud jsem i já nenechala všechny vlajky světa v říši bdících.

– „Prosímtě, vypni to!"

– ??

-"Poslouchat mbalax! V tuhle hodinu!" (bylo jedenáct dopoledne)

– (další nechápavý pohled)

– „Co si o nás řeknou sousedi?"

Pomyslela jsem si, že sousedům – dvaceti cikánským partajím – bude nejspíš jedno, zda u nás víří bubny či vyjí sopranistky, ale pro klid v rodině jsem otočila knoflíkem do neslyšna.

Od doby, kdy začal pracovat v Carrefouru, se Choť choval čím dál podivněji; hovořil o (pro mne) exotických hudebních skupinách a postpubertálních českých zpěvácích, o jejichž existenci jsem dosud neměla tušení. Nechával se spolupracovníky zvát „do hospody“, kam „musel, když ho kamarádi pozvali“. Jeho čeština se hemžila hovorovými obraty a slovními spojeními, jaká jsem nikdy neslyšela. Výrazy jako „šup, šup“ se staly nepřeslechnutelnou součástí jeho slovníku. V ledničce jsem našla vepřové párky. Nevynechal sice jedinou modlitbu a každý volný pátek spěchal do mešity, ale do sobotní náboženské školy, kam jsem před svatbou občas zašla, mne odmítal doprovodit – neumí tak dobře česky, aby tam něčemu porozuměl (v té době už mluvil česky celkem plynule a filmy mohl sledovat bez potíží). O Ramadánu poctivě hladověl, ale francouzský překlad Koránu si přečíst odmítl – to je příliš náročné.

Když jsem Chotě přistihla, jak se pokouší objednat si po internetu lait eclairissant; snažil se mi vysvětlit, ze to není zesvětlovadlo, kdepak, vůbec ne, jen po tom bude „hezčí" má už s tím „zkušenosti z dřívějška".

S Afričany se nestýkal – proč taky? K čemu by mu to bylo? Ta nechuť byla ostatně vzájemná.

Bývalí afričtí studenti českých vysokých škol se na imigranty vždycky dívají trochu spatra, a  imigranti Choti těžko odpouštěli, že „přišel k hotovému“.

Zatímco oni platili nemalé částky za získání víza, přespávali v parcích, byli zavřeni v uprchlických táborech, podstupovali ponižující lékařské prohlídky, stáli na slunci i v dešti před restauracemi s jídelním lístkem v ruce nebo s parukou na hlavě vnucovali turistům letáky, protože nesměli být legálně zaměstnáni, žili z milodarů svých příbuzných na Západě, zoufale sháněli vdavekchtivou ženu s bytem a báli se o svou budoucnost, on prostě jen vzal pas a přiletěl si pro povolení k trvalému pobytu, doklad, o který mnozí usilují několik let.

Můj společenský a kulturní život, který se většinou opíral právě o imigranty, zmizel jako rosa v teplém letním dopoledni. Pokus vylákat Chotě do společnosti skončil fiaskem. Na svatební hostině mého kamaráda se ani neukázal, přestože mi slíbil, že přijde a ženichovi do telefonu zdůrazňoval, jak moc se na seznámení s ním těší. Doma mě čekaly výčitky: zdržela jsem se na svatbě moc dlouho.

Ale s mou chystanou cestou na jih se Choť smířil až překvapivě snadno, nejspíš i díky svým novým prátelům.

Zatímco Choť obcházel adresy z Úřadu práce, já se stala externí tazatelkou průzkumové společnosti. Po práci a o víkendech jsem trávila spoustu času objížděním vesnic v okolí Prahy a „prováděním průzkumu", jak mí zaměstnavatelé eufemisticky nazývali obtěžování  bližních.

Náš byt byl prolezlý plísní, topení v obývacím pokoji netopilo a elektrický přímotop v ložnici jsme se kvůli účtu za elektřinu báli nechat zapnutý; spali jsme schoulení k sobě, v teplákách, ponožkách, pod všemi přikrývkami, které jsme v bytě našli.

Prádlo, prané v ruce, jsem se po prvních zkušenostech už neodvažovala pověsit na šňůry před bytem – sušící se prostěradla i ubrusy mizely jako mávnutím kouzelného proutku, sotva jsem se otočila.

Volala jsem na čísla uvedená v inzerátech:

Trvalo docela dlouho, než jsem pochopila, že pro nás bude ekonomicky i jinak výhodnější, když si za peníze na hledání zaměstnání koupíme jídlo.

Ale i když jsem byla hodně pryč z domu, přece jen jsem tam trávila dost času na to, abych mohla konečně začít chápat, co jsou to ty „kulturní problémy", kterými nám pořád někdo vyhrožoval.

Vedli jsme nekonečné pře o tom, zda je či není nábožensky korektní obdarovávat katolíky soškami panny Marie, zda účel těchto sošek je či není modloslužebnictvím, případně proč se nesmí jíst vepřové (dozvěděla jsem se, že vepř je pro muslimy posvátné zvíře, protože pomohl Proroku Mohamedovi v poušti najít vodu!!), jak se správně provádí modlitba a po čem všem je třeba provést rituální koupel.

 Hádali jsme se o stolování (připouštím, že jíst rukama se někomu může zdát primitivní – zvlášť někomu, kdo dokáže pomocí příboru spořádat i kuře nebo rybu – ale mně to zase připadá velmi praktické), vybavení domácnosti (po předchozích třináct let jsem se obešla bez stolu a ani v nejmenším jsem netoužila na tom  něco měnit) společenském životě  ("slušná vdaná žena nechodí bez manžela do nočních podniků" a Choť by byl ochoten mne  – ve výjimečných případech – doprovázet jen do těch, kde se hraje techno nebo pomalá romantická hudba, kteréžto hudební žánry jsou pro můj vkus stejně nepřijtelné, jako reggae pro vkus mého Chot) i o výchově případného potomstva, kterému je potřeba dopřát kvalitního evropského vzdělání a jako mateřský jazyk určit francouzštinu.

Začínala jsem doufat, že tak daleko to nikdy nezajde.

Pootevřenými vraty jsme se protáhli do  průjezdu, páchnoucího zvratky, močí a odpadky z přeplněných popelnic. Dětský kočárek bez koleček. Lyžařské hůlky, nepatřičně úhledně svázané a opřené o stěnu vedle vrat. Elektrorozvodná skříň s dvířky visícími na jednom pantu. Kabely výhružně trčící ze zdí.
Jako přelud sem z druhé strany vrat doléhaly zvuky ulice.

Opatrně jsme se vydali tam, kde jsme tušili schody. Jak dlouhá může být doba mezi dvěma nádechy? Vyhýbat se za tmy na neznámém schodišti kalužím zvratků vyžaduje plné soustředění. Cvak, cvak, cvak, cvak. Injekční stříkačka se skutálela o pár schodů níž. Nezapomenout počítat patra. A držet se dál od zábradlí, kterému tu a tam nějaká část chybí.

– „No… není to špatné…"