Odpoledne se chýlilo ke konci a nákupní centrum zažívalo svou nejrušnější část dne.

Choť si v drogérii vzal z pultíku u vchodu košíček z nerezového drátu a zařadil se mezi ostatní nakupující, pomalu postupující úzkými uličkami mezi regály. Přímo před ním vezla svůj nákupní košík špatně odbarvená žena v modrém kostýmku, následovaná asi osmiletou hubenou holčičkou.

 Nechali se davem vést kolem zubních past i krémů proti vráskám.

Došli k háčkům, na nichž visí vystavené hřebeny a sponky.

Pult s BIO potravinami, kde Choť doufal najít ovocné tyčinky pro děti, už byl na dohled.

Holčička před Chotěm sundala z háčku balíček ozdobných sponek s květinami a strčila si ho do kapsy šatů. V Choti se na chvilku ozval prodavač, ale Choť ho rychle umlčel – je to přece jenom dítě. A tak drahé ty sponky nejsou, aby to stálo za to, dělat jim takovou ostudu. Ne, nikoho na ně neupozorní.

Nabral z krabic v polici pár tyčinek a zamířil k pokladně; ve frontě na zaplacení se znovu ocitl za paní v modrém kostýmu a její dcerkou.

Paní se ohlédla a uviděla Chotě.

Na modrém rukávu vyskočilo pár faldíků, jak k sobě rychle přitáhla kabelku, aby mohla zkontrolovat její zip.

Kabelka se od boku přemístila do podpaždí a tam už zůstala uvězněná v pevném, bezpečném sevření až do okamžiku, kdy byl nákup zaznamenán na účtence a pokladní vyřkla konečnou sumu.

Blondýnka vyprostila peněženku a chystala se vyrovnat účet.

Choť se zhluboka nadechl: „Zapomněla jste zaplatit ty sponky, co má vaše dcera v kapse“, pravil na celou drogérii.

Čekání u pokladny se mu zase o trochu protáhlo.