V půl jedenácté, asi tak jedenapůl hodiny od začátku uspávání, mi konečně začaly usínat obě děti. A už se zdálo, že usnou úplně, já se budu moci vymotat z propleteného objetí jejich spánkem ztěžklých tělíček a já budu moct jít vařit, žehlit, uklízet a koupat se (program tak asi do půl páté ráno). 

Ve druhém pokoji zazvonil telefon. Mezi prvním a druhým zvoněním ma náš telefon prodlevu asi tak  dvacet sekund, což bohatě stačí, aby k němu člověk došel a zvedl sluchátko, nebo vypnul zvuk. Telefon zazvonil jednou…. podruhé… potřetí.

Slyšela jsem, jak si Choť na gauči u televize otráveně odfoukl. 

Mé mladší dítě se posadilo a chystalo se jít ten hovor přijmout. Telefon přestal zvonit. Místo toho se kdesi rozezvučel můj mobil a zvonil a zvonil.

 

Když je na displayi neznámé číslo nebo mužské jméno, Choť bez okolků odpovídá. Ten večer tam stálo "ndey", tedy "matka".

Zvonění, nastavené na maximum, sílilo. Za mléčným sklem výplně dveří se objevila silueta. Choť otevřel a ten hlasitě vyhrávající přístroj přinesl k posteli, kde jsem děti uspávala. Definitivně se probudily obě.  Telefon umlkl.

 

Lehce nepříčetná jsem vstala a sdělila Choti, že jdu vařit a žehlit, ať ty děti uspí sám, když už je vzbudil; nemůžu s nimi ležet v posteli další tři hodiny. Choť odvětil, že je uspat nemůže, neboť jsou zvyklé na mne. A ten telefon nebral, protože nevěděl, kdo volá.

Tím mě nažhavil už úplně do běla, protože i kdybychom neměli zapojenou službu zobrazování čísla volajícího – (jakože máme), ví, že číslo k nám domů má jenom moje matka a ví, že když mě nesežene na pevné lince, volá na můj a pak na jeho mobil. A nechtělo se mi věřit, že se výjimečně nepodíval na displej.

 

– "Dobře, půjdu teda zpátky do postele uspávat děti, ale mohl bys místo mě začít vařit nebo žehlit."

 

Choť pravil, ať mu s tím dám pokoj; musí jít spát, protože brzo ráno vstává do práce.