Dostala jsem vzkaz od jedné milé dámy, která si to tu všechno přečetla a pocítila potřebu vyjádřit mi své sympatie. A taky soustrast s mým strašným osudem.

Nejdřív jsem si říkala – jaká soustrast? Copak můžu v někom vzbuzovat lítost? Proč, proboha? Jak to tu paní vůbec napadlo?

 

Kde se stala chyba?

 

Jestlipak to, milá Manželko, není tím, že si stěžuješ, že nikam nesmíš , Choť ti s ničím nepomůže a ještě ti dělá naschvály , podezřívá tě , podvádí tě , terorizuje tě a na všechno jsi, chudinko, úplně sama.

 

Kdepak bys tu popisovala, jak za tebe Choť onehdá umyl chodbu v domě, jak tahá domů tašky s jídlem a bere děti na procházky. Nebo jak se minulý týden vrátil z nákupu s novou bundou pro tebe (což od něj bylo obzvlášť milé, protože ví, jak nákupy oděvů nenávidíš).

 

Skutečnost, že zhruba před rokem byl Choť ochoten vzdát se svého vysněného místa v kanceláři a dál prodávat boty a trička, kdybys nesouhlasila s jeho stěhováním do Brna, ta taky nestojí za zmínku, že ne?

 

Kdo je nevděčný k lidem, je nevděčný k Bohu. (přísloví) 

 

Ono je totiž, milá Manželko, jednoduché si stěžovat… je to jednodušší, než oceňovat to dobré, čeho se nám dostává.

 

Takže… Pokud je tu přes to všechno ještě někdo, kdo lituje Manželku, mám k němu prosbu: politujte taky Chotě.