V krásném sobotním odpoledni na sklonku loňského léta kdosi zazvonil na domovní zvonek. Moje otázka, položená do bílého sluchátku interkomu, zůstala bez odpovědi. Neotevřela jsem tedy.

Klepání na dveře u bytu se ozvalo pár minut na to. Předpokládala jsem, že po otevření spatřím sousedku. Místo ní tam byl drobný snědší chlapík v modrobílém svetru.

 

"Dobrý den, pani, bydlí tady Čonkovi?" zaimprovizoval. "Já hledám Čonkovy, měli by bydlet v  Prokopově ulici a todle je Prokopova, nevite, kde by mohli bydlet?"

 

Na jazyku se mi převalovaly otázky – jak se dostal do domu, kdo ho pustil dovnitř? Nahlas jsem řekla: "Nevím, tady nebydlí," a zase zavřela. A zajistila dveře a šla volat Choti do práce. Co bych měla udělat? Mám zavolat policii? A co jim řeknu? "Pomoc, přijeďte honem, u dveří mi zazvonil Cikán?"

 

Postavila jsem se k oknu. Chlapík v modrobílém svetru vyšel ven, doprovázen dalším mužem. Kráčeli volným krokem po chodníku podél domů, jeden z nich objímal minivě,  druhý nesl kufřík s laptopem a reprobednu.

 

Schody k sousedům jsem brala po dvou.  Dveře byly, ano, vylomené a přivřené.

 

Muži s minivěží při pohledu z okna stále v dohledu… Jenže než mě volání na tísňovou linku spojilo s policií, než jsem nadiktovala všechny údaje, pánové svým pomalým tempem zmizeli za rohem. Soused, kterému jsem telefonovala, mě ve sluchátku zapřísahal, ať se jdu podívat, jestli má v bytě klíče od auta a počítač a já odmítala vlézt na dějiště trestného činu. Policejní vůz přijel za čtrnáct minut od telefonátu. Policisté prý projížděli okolí, ale nikoho podobného mému popisu neviděli.

 

Sepsali hlášení, počkali na majitele bytu, odjeli. Pachatelé vloupání nebyli odhaleni.

 

Ale… já toho muže (teď v zimě vyměnil modrobílý svetr za bundu) potkávám nejmíń dvakrát do měsíce. Vídáme se v supermarketu, míjíme se na přechodu, chodí kolem našeho domu. Jednou jsem ho viděla v tramvaji, kterak si veze nezabalený počítačový monitor.

 

Soused, kterému jsem to řekla, informoval muže zákona. Jenže co bychom tak mohli dělat? Přimáčknout mužíkovi pistoli mezi žebra a říct mu, ať počká, než zavolám policii?

 

Tak se tedy každou chvíli potkávám s bytovým zlodějem a vzájemně předstíráme, že se neznáme. Dokonce se ani nezdravíme. 🙂