Zprávy ze života tu poněkud zaostávají; a je to zejména proto, že Manželka zažívá poněkud frustrující dny s dětmi, které nespí nikdy, když nespí ona; s jeslemi, do kterých Miminko už definitivně odmítlo chodit; a se školkami, do kterých Miminko nemůže být přijato,

protože do smrti smrťoucí asi nesplníme podmínky pro zapsání (ne, moje dítě není těsně před nástupem do školy. Ne, moje dítě není ze „sociálně znevýhodněné rodiny“. Ne, nejsem pracující matka – kdo by mě taky zaměstnal, když dítě nemůžu umístit do předškolního zařízení? Ne, nemám ani trvalé bydliště v této městské části. Asi by bylo nejlepší, kdybych každé ráno vzala potomka, zavezla ho z Brna do nějaké pražské školky a odpoledne se tam pro něj vrátila…).

K tomu mi na pozvání na návštěvu moje úhledná sousedka (ano, ta s cukrovím) řekla, že s dětmi ráda na návštěvu přijde, „někdy tento týden odpoledne.“ Odpoledne je ovšem pro návštěvy dost nevhodný čas, protože náš byt je uklizený a k návštěvám uzpůsoben jen v od půlnoci do časných ranních hodin a odpoledne to u nás vypadá, jako kdybych neuklízela nikdy a nic.

A protože sousedka návštěvní odpoledne blíže nespecifikovala, žiju teď v setrvalém stresu, že zazvoní u dveří a já přijdu otevřít neučesaná, pokecaná, oškubaná. Z cesty jí odkopnu pár krabic, rozšlápnu stavebnici, uklouznu na rozlitém čaji a ona, až vstoupí, se po kotníky zamotá do hadrů, načež se jí udělá nevolno při pohledu na pocintaný stůl a zrcadla upatlaná omastkem z kuřecích nožiček (a to, přísahám, je každé noci byt relativně naleštěn!).

Jedinou pozitivní událostí posledních dnů je nákup nového kočárku pro panenky. Kočárek je replikou historického a když si ho Miminko vezme ven, lidi už konečně nekoukají na nás. Místo nás teď okukují kočárek. 🙂