Na e-mail, který mě informoval, že jakási Ema Nováčková byla přijata k předškolnímu vzdělávání, jsem odepsala, že děkuji za zprávu, ale dítě takového jména neznám. Žádná odezva. (Coby nenapravitelná idealistka jsem čekala třeba omluvu a vysvětlení.) Mé skomírající odhodlání přihlásit dítě zrovna do téhle školky tak zesnulo definitivně.

Minulý týden se v naší čtvrti konal závod rodičů v podávání přihlášek do mateřských škol. Vystartovala jsem pozdě, ale oběhla jsem školky tři. Základním kritériem bylo, aby školka nepožadovala od dětí spaní po obědě.

 

Do krásné, veliké a poměrně svobodomyslné školky jsem dorazila jako čtyřiapadesátá, tedy víceméně bez naděje na vítězství. V malé a ošklivé sídlištní školce nedaleko našeho domu takový nával nebyl, ale paní ředitelka se se mnou podělila o názor, že pro malé děti je důležité, aby spaly, protože to potřebují a chtějí. Výjimky nejsou možné, malé dítě si nedá vysvětlit, že nemá být hlučné, aby nerušilo. Ale moje dítě si to vysvětlit dá, má přece mladšího sourozence!

Paní ředitelka se zarazila, zamyslela a pak mi vysvětlila, že kdyby jedno dítě nespalo, pak by nechtěly spát ani ty ostatní (já myslela, že to "potřebují a chtějí"?). A že bych si tedy mohla brát dítě domů třeba po obědě, když nechce spát. To už známe z jeslí: v devět tam, v jedenáct zpátky, celý den zabitý a dítě si ani nepohrálo s vrstevníky. Vycouvala jsem ven a pádila do školky číslo tři.

 

A, páni, úplně jsem se zamilovala! Zvenku školka vypadá jako řadový domeček a kdyby na fasádě neměla označení, nikdy by mě nenapadlo, že tam je. Pidiškolička má jen dvě třídy, zahrádku, paní ředitelku, která vypadá, že ji její práce baví a, třikrát hurá, děti tam nemusejí ležet ani dojídat obědy! Skoro to vypadalo, že asi v ředitelně padnu na kolena a budu plakat, aby nás přijali. Ale protože, dle slov paní ředitelky, nám konkurují hlavně děti "čtyřhodinové", možná se dítku podaří nastoupit do školky i bez mého plazení po kolenou (nakonec jsem se k padání na koberec stejně ani nedostala, jelikož jsme musely probrat možné nevýhody adopcí na dálku… ale o tom zas někdy jindy).

 

Když jsem tam pak vyplněnou a potvrzenou přihlášku nesla, paní učitelka nás, i když dny otevřených dveří už dávno skončily, pustila dovnitř do třídy, Miminko jim tam probrala hračky a vypadá to… no, mnohem líp, než jesle. Děti se zdály být spokojené a paní učitelka trpělivá.

 

Chotě večer zajímalo,  kolik to stojí.

"Asi tři sta osmdesát korun."

"Denně?"

"Ne, měsíčně. Samozřejmě bez jídla, plavání, škol v přírodě a takových věcí."

"A jídlo?"

"Nepamatuju si přesně, snad sedm stovek?"

"Proboha, co je to za školu?!" vyděsil se Choť. "To je nějaké podezřelé! To bude podvod!"