Skupinka Sánů na obrazovce hodila do ohně mrtvolu primáta. A potom ještě nějakého hlodavce. Srst shořela a kamera krátce ukázala kuchání a další skromné kuchařské úpravy oběda v tanzanské buši.

Zapnuli jsme televizi ještě dost včas na to, abychom mohli politovat Sany, kterým dlouholetá válka v Angole zničila loviště a vyhnala je do Jihoafrické republiky. Záběry ukazovaly otrhané děti a opilé dospělé, žijící ze sociálních dávek. Kultura Sánů byla při asimilaci do jihoafrické společnosti obohacena o nečinnost, alkoholismus, krádeže a zločinnost.  Aspoň tak to říkal komentátor.

 

Ale na jiném konci kontinetnu prý ještě původní Sánové žijí. Skupina Křováků zřejmě poobědvala a na obrazovce je vystřídaly jejich ženy a děti, vyhrabávající ze země hlízy. Jedno batole se kleplo do hlavičky o větev keře. Dámy spolu žertují a smějí se. Muži sedí kolem ohně a Choť se hrozí:

 

"To jsou přesně ti Afričani, jaké si představují Evropané. To je strašné. Měli by žít normálně! Jsme  přece v jednadvacátém století!"

 

"Ale oni žijí normálně! Nenormálně žijeme my! Kdyby přišla ekonomická krize, ekologická katastrofa… Kdo myslíš, že bude mít větší šance?" oponovala jsem.

 

"Jo, ale potřebují přece normální domy, normální šaty, nějakou civilizaci! Jako všichni!"

 

"Takže bys je chtěl poslat do města, aby chodili do školy, ubytovali se ve slumu a byli z nich nezaměstnaní zloději? Asi v těch chajdičkách mají štěnice. Nemocné děti jim umřou, a udělají místo zdravým. Nejspíš nemají jídlo každý den. Ale nic od nikoho nepotřebují."

 

"Oni si je fotí!" zalkal Choť, když se do záběru dostala bílá turistka s fotoaparátem.

 

"No a? Tak ať si je fotí! Co je na tom? Těm Křovákům to může být jedno! Může jim být fuk, že si je nějaká Němka nebo Francouzka vyblejskne a bude je ukazovat návštěvám. Jestli si bude myslet, že jsou chudí, bude to její hloupost, ne jejich. Proč by neměli mít možnost vybrat si, jak chtějí žít? Viděl jsi přece, jak dopadli ti "civilizovaní" v Jižní Africe!"

 

Už jsem na těchhle stránkách zmiňovala, že nejsem přívrženkyní Back To Nature. Nechtěla bych se přestěhovat do vesnice Sánů nebo Masajů. Nevzala bych si Samburijce a rozhodně bych s ním nežila v ohrádce mezi lvy a slony. (No, možná bych byla ochotna uvažovat o wolofské vesnici. Taky proto, že v Senegalu ve volné přírodě na lva nebo slona nenarazíte. ) Ale to ještě neznamená, že odsuzuji ty, kdo v ohrádkách žijí a vyhovuje jim to.

 

Choť se rozhodl v debatě nepokračovat. Přece jen už je se mnou ženatý dost dlouho na to, aby poznal, kdy se diskuse stává zbytečnou.

 

A tak už jen sama pro sebe jsem myslela na Boubacara Borise Diopa, který v Opičích mláďatech napsal:

"Neboj se ponořit do temné řeky. Když ti nastavím zrcadlo, nesmí se stát, že bys před ním ztratil odvahu, odvrátil se a řekl si „Kdepak, to nejsem já!".
Když na lůžku v hluboké noci nasloucháš větru, jak se hněvá, jak řve jako rozzuřený lev, jak vytrhuje stromy z kořenů a rozlamuje je, jak zdvihá mořskou vodu a háže ji proti nebi – nic z toho tě nesmí zbavit rozumného uvažování. Věř, že lidé dnes potřebují zrcadlo!
Kolik století už přešlo? A my, který národ jsme ještě nenapodobili až k jeho vlastnímu úžasu?
Ptám se tě: myslíš, že Bůh někdy stvořil bytost, která by se opičila víc, než černoch? Snad jen Číňany a Japonci jsme ještě nebyli, a ty jsem v Mbaaw ještě neviděl. Kdyby si tu nedali pozor, místní by jim řekli:
„Zmizte odsud, vy nevíte, jací jsou praví Číňané a Japonci! My vám to předvedeme!" "

 

a na slova Cheikha Anty: "… nakonec černochovi vymyli mozek, až zapomněl, čím kdysi byl, a stal se ubožákem. Pohrdáme tím, čím jsme byli a myslíme si, že se ve všem musíme opičit po druhých."

 

Musí se ělověk nejdřív stát někým jiným, aby mohl být sám sebou?