V davu chodců spěchal Choť kolem naleštěných výloh v centru města. Potřebuje zajít do banky a na nákup; musí se vrátit domů a stihnout včas nástup na odpolední směnu v práci. Moc času na to nemá.

 

Osamělý sluneční paprsek prorazil mraky a pošimral chodník před Chotěm.

Banka už byla na dohled.

Když o chvilenku později vypustily Chotě skleněné dveře peněžního ústavu zpátky do jarního dopoledne, oddělila se z nedaleko postávající skupinky lidí dívka v teplé vestičce.

 

"Dobrý den, mohla bych vás o něco poprosit?" oslovila Chotě. "Nezlobte se, ale… mohli bychom se s vámi vyfotit?"

 

No co – dějí se i podivnější věci. Choť vyjádřil souhlas a mladá žena vysvětlovala: "My tu pořádáme kampaň proti rasové diskriminaci a potřebovali bychom obrázek…"

 

"Dobrý den, já jsem z… (následovalo jméno velkého deníku) a jestli by vám to nevadilo, tady bych si vás vyfotil," vrhl se k Choti muž s brašnou. "Postavte se tady… a vy tady… Ne, sem ne, trochu dozadu…"

 

Kdyby byl ten fotograf rychlejší – poznamenal Choť později toho dne – mohl by mít obrázek. Jenže zatímco vytvářel působivou kompozici s černouškem, černoušek si na něco vzpomněl.

 

"Počkejte, vy mně nemůžete fotit. K tomu musíme mít povolení Novy."

 

"Co? Prosím?" vyjevil se fotograf.

 

"No, já mám vlastně takovou smlouvu. Nesmím být v médiích bez vědomí Novy."

 

"To nebude žádná umělecká fotka, jen reportážní! A není to pro žádný bulvár, já jsem z …"

 

"Já vím, ale stejně bychom museli napřed zavolat Novu," stál Choť na svém.

 

"Aha… No, tak to nic", posmutněl fotograf. 

 

Chvíli rozpaků prolomila kolegyně dívky ve vestičce:

 

"Tak  vám dáme aspoň nějaké dárečky."

 

——————————–

 

Na dně batohu, pod balíčky se šunkou, pod mraženou zeleninou, pod rohlíky a krabicemi mléka, jsem při ukládání nákupu našla pár výtisků uprchlického čtvrtletníku, letáčků Ligy lidských práv a oranžovou samolepku "I love multikulti".