Kůži přivyklou chladivému přítmí metra ovanul horký dech ulice.
"Jsme tu moc brzo," oznámila jsem Choti. "Nigeria přijde až za třičtvrtě hodiny."
A co můžete dělat, když před sebou máte skoro hodinu čekání u stanice metra Nádraží Holešovice, kde široko daleko není nic než beton, a máte s sebou dvě malé děti?
"Tak se zatím aspoň najíme," nechala jsem se inspirovat potomkem, visícím na držadle dveří restaurace rychlého občerstvení.
V ruce umělohmotný tác s jídlem, poohlížela jsem se po volném stolku. Choť dokáže hlídat děti a zároveň sledovat okolí: "Podívej, tamhle už je Nigerijcova žena!" . Za prosklenou stěnou se ve sluníčku zaleskla zlatavá záplava vlasů nad kočárkem. Vskutku, byla to "Nigerijcova žena". A mířila, stejně jako my, do McDonalds. Někdy je výhoda, že se nedá jít nikam jinam.
"Tak kam si sedneme?" rozhlédla se, když už jsme s tácy v rukou stály v uličce obě a se dvěma kočárky, čtyřmi dětmi a jedním mužem blokovaly průchod ostatním zákazníkům. Restaurace byla beznadějně obsazená.
"Koukněte, tamhleti zrovna odcházejí," osvědčil se Choťův postřeh podruhé. Naše reakce se mu asi nezdála dostatečně bystrá, protože uchvátil nekočárkové děti (jedno naše a jedno "Nigerijcovo"), dovlekl je k uvolněnému stolku a usadil je vedle sebe na lavici.
"Mami?" otočilo se Nigerijcovo dítě po Nigerii.
"Mami, pojď sem!" zavolalo na mě moje dítě.
Středněvěká paní od vedlejšího stolku se ohlédla a chvíli si nás prohlížela, pěkně jednoho po druhém. Tři dospívající dívky, které jí dělaly společnost, okukovaly jen kradmo. Hovor u jejich stolu vázl.
Děti u našeho stolku se dělily o kuřecí nugety. Paní od vedlejšího stolku z nás nespustila oka. Děti u našeho stolku se dělily o ovoce. Paní od vedlejšího stolku natahovala krk, aby jí nic neuniklo. Děti u našeho stolku se přetahovaly o láhev s mlékem.
"Tak co budeš dneska vařit?" zeptala jsem se Nigerie.
"Já? Já nevařím, dneska přece vaříš ty! Ty máš dneska kuchyň, já mám ložnici!" odtušila Nigeria.
Paní odvedle vypadala, že bojuje s pokušením pochytat svoje kuřátka pod křídly a vyvléct je z restaurace za syčení "tohle není nic pro dětské uši!".
Ale vydržela a dočkala se i chvíle, kdy Nigerijcovo dítě oslovilo Chotě "tati"… 
Aspoň měla doma co vyprávět.
Dvanáct krajů 
kvě 13, 2008 @ 15:02:17
hihi
kvě 13, 2008 @ 17:01:46
No jo, tohle je sen mého manžela, takhle nějak si představuje, že by to mělo fungovat:-)
kvě 13, 2008 @ 17:58:08
jim tak ! :)))))
kvě 13, 2008 @ 20:11:04
Bomba! 🙂
kvě 13, 2008 @ 23:52:46
Tak se to dělá :)))
kvě 14, 2008 @ 10:24:05
Mám stejnou vzpomínku na loňský duben, kdy na jedné pražské koleji probíhali volby prezidenta za účasti konzula. Krajanky mého muže měli přichystat oběd a občerstvení pro všechny zúčastněné (krajanů na seznamu voličů bylo asi 25+manželky a děti), ale nějak to časově vázlo, tak jsme ještě s jednou českou manželkou posbírali děti a odešli do kus vzdálené restaurace na palačinky. Bylo komické sledovat zděšené výrazy číšníka, který nás obsluhoval…dětí jsme měli sedm
čvc 02, 2008 @ 11:12:37
Síce tento blog čítam odzadu (vlastne odpredu) ale bavím sa kráľovsky. A ako Slovák žijúci s Češkou môžem potvrdiť, že kultúrnych pastí je viac ako by som čakal.
lis 16, 2008 @ 22:07:47
skoda ze tu nemate smajliky, vybrala bych toho co se toci dokola a pusu ma od ucha k uchu :o)))))))))))))
lis 21, 2008 @ 05:49:54
U toho bych rada byla.:-)) Jen jsem nepochopila,proc ono dite rikalo tati nekomu cizimu???To jste ho vtahly do sve hry?Samo od sebe to asi neudelalo – snad vi,kdo je jeho otec,nebo ne?
lis 21, 2008 @ 23:28:17
Nemáš děti, že ne? Osmnáctiměsíční batole do žádné \"hry\" vtáhnout nelze (i když někomu by se to možná někdy hodilo 😉 ), a donutit ho k mluvenému projevu taky ne. Ale některé děti říkají \"tati\" kdekomu (a některé děti, jako to zde vzpomínané, tak říkají všem černochům 😉 ).