Chvíle strávené mácháním prádla (pračka nepere) byly vzácnými chvílemi klidu. Děti se nepraly, neplakaly, neječely…. Nejspíš si někde potichu hrály.

Hned po ždímání jsem zjistila, kde a s čím.

Podlaha kuchyně byla pokryta rozšlapanými snídaňovými cereáliemi (jejichž nákup si potomci vyžádali pouhý den předem, takže k rovnoměrnému rozmístění po kuchyňských dlaždicích disponovali celou krabicí této pochoutky) a kolem  hmoždíře uprostřed kakaového koberce se povalovaly zlatavé papírky. Děťátko nalezlo balení bujonových kostek a usoudilo, že zpracovat je do jednolité hmoty bude praktičtější.

Až později toho (horkého) odpoledne jsem zjistila, že děti se nevloupaly jen do spíže, ale taky do mrazáku. V zajetí morbidního nápadu vysvobodily z ledového zajetí několik balíčků masa a ohleduplně je všechny, krůtí rolkou počínaje a kuřecími řízky konče, uložily do kočárků pro panenky. Požadovaný efekt se dostavil: „masíčku už nebyla zima“. Jako vedlejší účinek bohužel přišel i zápach, který celou péči o masíčko ukončil jeho přesunem do popelnice.

Nabyla jsem dojmu, že je zapotřebí děti stůj co stůj unavit, aby v jejich hlavinkách nevznikaly podobné nápady – aspoň už ne ten den.

Oblékla jsem potomstvo a vyrazila s ním na procházku (tašku se zkaženým masem diskrétně odkládajíc do odpadu), kilometr sem, kilometr tam.

O pár bloků dál bydlí stará paní, se kterou jsme se kdysi dali do řeči.

Dneska venčila pejska.

„Jé, to jste vy,“ volala už zdaleka. „Já jsem vás zase viděla v televizi!  Jak von tam nadával na tu ženskou“ (heh?) „a jak ji vzal tam, kde se bavějí…“ (Ne, asi opravdu nemá smysl vykládat na potkání, že Choť se nikde „nebaví“, že ho prostě narvali do auta a zavezli na etno večírek, aby tam poprvé a asi naposled v životě „dělal černocha.“)

Přikyvovala jsem a paní (která je jinak vážně docela milá) mezitím volně přešla k tomu, jaké máme krásné děti, že Miminkovy vlásky (před pár týdny oholené na milimetrovou délku, protože dceruška nesouhlasila s maminkou vytvořeným účesem a tak si copánek ustříhla u samé hlavičky) připomínají chlupy jejího pudla a Knoflíček má přesně takové oči  a kouká úplně jak ten pejsek… „A že už nechcete mít žádný děti?“

Trochu zaskočena jsem připustila, že snad… možná… ještě někdy…

„To jste se zbláznila, ne?“ byla paní upřímná. „To byste byla otrok! A o zuby přijdete…“

„Já už stejně skoro žádný nemám!“

„Vy máte falešný? No ale krásu vám děti seberou…“ (krásu? mně??) „a co to stojí peněz! To vy máte tolika peněz, že můžete mít ještě děti? Helejte, děti už si nepořizujte, žádnej chlap vám za to nestojí!“ (Chlap?? To už jsem nechápala vůbec.)

Ze slibu budoucí bezdětnosti jsem se nějak zdvořile vylhala a cestou domů myslela na to, že teď už konečně rozumím frustraci a zoufalství Schválně Bezdětné , které zas pro změnu kdekdo říká, že děti mít musí , protože je to krásné a normální a… a…

Skoro bych si myslela, že lidi nemají dost vlastních starostí. Bude snad nějaký kibic moje děti živit a vychovávat místo mně? Nebo za šedesát let vozit křesílko se Schválně Bezdětnou?