Nafissatou prochází, jako každý den v osm ráno, skleněnými dveřmi do velké administrativní budovy v centru Dakaru. V řadě počítačů, oddělených překližkovými přepážkami, najde svoje místo, odloží kabelku  a  sehne se, aby zapnula počítač.

Krátce po osmé přijímá první hovor: „Dobrý den, tady je sekretariát doktora Duponta, slečna Jeanette Renardová,“ švitoří s francouzským přízvukem. „Pan doktor tu bohužel není, ale můžete nechat vzkaz…“ a diktované bleskově vyťukává na klávesnici, aby mohla vzkaz panu doktorovi poslat.

Nafissatou pracuje, stejně jako tisíce jiných občanů Senegalu, Tuniska a Maroka, pro francouzská call-centra, která zdražování pracovní síly a zvyšující se požadavky pracovníků vyhnaly z Evropy na jih. Některé společnosti pronajímají „instantní sektářky“, takové, jakou dělá Nafissatou; jiné se zabývají telemarketingem. Jejich afričtí pracovníci se každé ráno seznamují s aktuální povětrnostní situací ve Frncii a vybírají místa, kde je špané počasí, aby zastihli doma co nejvíce potenciálních klientů.

Jedno mají ale s „instantními sekretářkami“ společné: nikdy neříkají své pravé jméno. Francouzští klienti, rozčarovaní z rostoucí nezaměstnanosti, by prý mohli negativně reagovat na skutečnost, že za francouzskou firmu jim volá někdo z Afriky.

Pro Senegal jako nové hlavní středisko telefonních služeb hovoří několik faktorů: náklady na call-centrum v Senegalu jsou asi o polovinu nižší, než ve Francii. Kombinace čtyřicetiprocentní nezaměstnanosti a francouzského vzdělávacího systému umožňují velký výběr kvalitních pracovníků. Výše, nebo spíš níže obvyklých platů v Senegalu dává francouzským společnostem šanci snížit mzdové náklady až o pět šestin, a i tak si jejich senegalští zaměstnanci připadají dobře placeni.