Řekla bych, že to někdy, asoň v žertu, zaslechly nebo zaslechnou všechny manželky Afričanů zpod Sahary.

Choť k tomu dodává, že by mu žena myla nohy, až by se vrátil z práce, skákala by kolem něj „miláčku sem, miláčku tam“, vynalézavě by ho sváděla a podstrojovala mu… a já ho vracím zpátky na zem jedovatými připomínkami, že stejná žena by ho nutila, aby jí – ber kde ber – co tři týdny platil kadeřníka, kupoval každý měsíc nové šaty, vodil ji po večírcích a respektoval její únavu a bolesti hlavy, které jí znemožňují vykonávat domácí práce. A hlavně, africká žena by si ho nikdy nevzla, když byl bez prostředků… Choť oponuje, že teď už by si ho vzala lecjaká, protože je přece v Evropě… a já mu nějaké ty ideály přece jen musím nechat.

Ale pro ty, které takové věci někdy z úst svých drahých poloviček slyšely a nevědí, tu mám další příběh ze soudcova stolu : Belgičanovi P.B. se v Senegalu zalíbilo natolik, že se tam rozhodl usadit. Žije už deset let v Saint Louis, kde se také seznámil se slečnou A.D. a rozhodl se jí pojmout za manželku. Po deseti letech strávených v Africe a třech letech manželství ale přišlo rozčarování: pan P.B. zůstane měsíc v domácím ošetřování a paní A.D. je ve vězení za domácí násilí.

Pan P.B. se totiž stal obětí teorie.

Život ve šťastném manželství ho uspokojoval jen částečně – od svých evropských přátel slýchal, že má být chlap a „chovat se k ženě jako Senegalci“ – žena je muži podřízena, nemá manželovi co mluvit do milostných avantýr a vůbec, když nebude (rozuměj manželka) mužíčka poslouchat, může dostat „na zadek“.

Panu P.B. se taková představa zamlouvala.  Jsa ženat podle islámských pravidel, rozhodl se uvést rady svých krajanů do života. Začal chodit pozdě domů, a manželce „ukazovat, kde je její místo“.

Pak přišel den, kdy se pan P.B. nevrátil domů ani do devíti večer. Do telefonu své ženě řekl, že je u její sesry (také vdané za bělocha). Manželka si pro pana P.B. došla a společně se vrátili domů… kde mu rozbila obličej. Zraněný pan P.B. se vrátil k manželčiným příbuzným, mezi nimiž doufal najít svědka; nikdo z rodiny ale s věcí nechtěl nic mít. Belgičan tedy vyhledal lékaře a s nálezem se obrátil na policii, kde zároveň žádal o doprovod mužů zákona, aby se se svou manželkou nemusel setkat sám. 

Uniformovaní muži si tedy došli pro paní A.D. domů, odkud ji odvedli do vazby. Paní A.D. se bránila tím, že manžela napadla proto, že pan P.B. se nejen zdržel u švagrové, ale také na manželku křičel, když ji žádal o večeři.