Dny, které už nedávají ani doufat, že by se podzim ještě o trochu opozdil,  vyplňuje nerovný souboj s úřady.

Senegalci, nejspíš ve vleku Evropské unie, vymysleli pro své občany numerické cestovní doklady. Ty stávající, nenumerické, nelze prodloužit. Před skončením platnosti svého cestovního pasu – asi tak před osmnácti měsíci – Choť zaplatil třicet eur a zažádal o pas nový. Z velvyslanectví přišlo potvrzení Choťovy žádosti zároveň s informací, že nový doklad bude hotov za půl roku. „Je nám líto, urychlit se to nijak nedá,“ pravil úřední hlas v telefonu. Měsíce ubíhaly – dva, tři, pět, šest, osm, deset…

Platnost Choťova cestovního dokladu mezitím vypršela. Choť se stal zločincem, tedy vlastně přestupníkem, neboť pobyt cizince na území ČR bez platného cestovního dokladu jest pokutovatelným přestupkem. Choť se nemohl nechat přehlásit k trvalému pobytu: „musíte přinést platný cestovní pas,“ byla paní na cizinecké policii nesmlouvavá. „No tak to jste si o něj asi nezažádal včas,“ nezdálo se jí možné, že by někdo marně čekal na nový pas bezmála rok.

Choť se stal přestupníkem dvojitým, neboť podle zákona je cizinec povinen hlásit každou změnu pobytu. Ovšem jen s průkazem o povolení k trvalému pobytu (bez cestovního pasu) od něj policie hlášení nepřijme a změnu nezaznamená.

Teprve s potvrzením od velvyslanectví, že o vydání dokladu bylo skutečně požádáno dávno a dávno a doklad stále není, se úřednice uvolila změnu zapsat. Hurá, kontroly validity našeho maželství už můžou chodit na správnou adresu!

Uběhl jedenáctý a dvanáctý měsíc. „Bohužel, pasy pořád ještě nemáme… Musíte být trpěliví,“ ozývalo se ze sluchátka, kdykoli někdo z nás volal na ambasádu. Trpělivost choti poznenáhlu došla. Zjistil si referenční číslo své žádosti a zavolal mnželovi jedné ze svých tet, který pracuje na policii v Senegalu – ten prý bude moci zjistit, v jakém stadiu je řešení žádosti. A hle! Odpověď z Dakaru by šokovala i toho nejostřílenějšího bojovníka s byrokracií: všechny žádosti z toho roku byly anulovány. Už neexistují.

Další telefonát na velvyslanectví v Berlíně: „vlastně vám můžeme vystavit pas na cestu do Senegalu, a tam si ten svůj nový vyřídíte snáz,“ radil ten dobrý muž na druhém konci drátu. (Pas už tedy nebude stát 30 eur, ale včetně cesty a dalších nákladů nejmíň nějakých třicet tisíc korun… pokud by tedy zaměstnavatel, potýkající se s nedostatkem pracovních sil,  chtěl Choti udělit „volno na dobu neurčitou“.). Choť radu dobrého muže zdvořile, ale nesmlouvavě zamítl. Potřebuje pas tady.

Po dalších pěti měsících vytáhl Choť ze schránky obálku s razítkem velvyslanectví. Obsahovala nótu, sdělující, že staré žádost o pas byly zrušeny. Nové žádosti přijímá jen komise, která bude na ambasádě v Berlíně úřadovat týden (počínající za čtyři dny od chvíle, kdy Choť nótu dostal). Osobní účast nutná. Další telefonát, během něhož se Choť dozvěděl, že komise odebírá i otisky prstů, takže žadatel se musí skutečně dostavit na místo. Jak se má žadatel o pas bez pasu dostat do zahraničí, úředník nevěděl.

Konzulární úřednice na zastupitelství Německa byla milá – Choť si může požádat o výjimku, umožňující mu cestování po Německu bez pasu, a o vízum (které by nepotřeboval, kdyby pas měl). Vyřízení toho všeho nepotrvá víc, než dva měsíce. Když jsem jí napsala, že za dva měsíce už Choti nebude vízum nic platné, doporučila požádat cizineckou policii o vydání cizineckého pasu.

Paní na cizinecké policii se v laskavosti s úřednicí z konzulátu měřit nemohla: „Já to nechápu, vo co vám de? Nojo, ale to budete muset ňák dokázat, že von ten pas nemůže dostat tady, a to sem teda zvědavá, jak to dokážete, aby vám to uznali,“ poskytla mi cenné informace.

Konzulární úředník ze senegalské ambasády slíbil poslat dopis o tom, že žádost o pas anulovali a novou musí choť podat v Německu. Dopis nemáme dodnes… Komise do Berlína přijela a odjela, aniž by Choť měl naději ji spatřit. Může si ale prý o pas ještě požádat v Paříži, nebo v Miláně…

http://sc1.sclive.net/13.0.1392.0724/Web/Parts/PhotoAlbum/script/slideshow.swf
Windows Live Spaces