Bludiččin článeček o kulturních rozdílech v sexuálních preferencích mi připomněl příhodu tak asi deset let starou.

Našla jsem tehdy svoji kamarádku Hanku na chodbě ubytovny, kde žil její chlapec (původem z Guineje), nešťastnou a tonoucí v slzách. Rezavé kadeře na jejích mohutných svalnatých ramenou při jednotlivých vzlycích nadskakovaly. I v žalu přikrčená, zaplňovala Haniččina přítomnost nemalou část chodby.

 

Hanka ráda a hodně jedla. Skoro stejně hodně a skoro stejně ráda, jako sportovala. Rozměry její tělesné schránky byly impozantní, i když faldíky byste na její postavě hledali těžko.

 

Pro pláč Haničce nebylo rozumět – štkala tak zoufale, že až za hodnou chvíli jsem pochopila: pláče proto, že Cemogo – spolubydlící "jejího" Guinejce – jí řekl, že jí to sluší!

 

"Ale Cemogovi se líbí jen ženy, které neprojdou jinýma dveřma, než vratama od garáže!" volala zdrcená Hanička, když jsem se jí pokusila přesvědčit, že z komplimentů je třeba mít radost.

 

Do půl roku po té události Hanička zhubla pětadvacet kilo, motivována vzpomínkou na Cemogovu pochvalu (a na vzhled Cemogových milenek).