Pravidelní pozorní čtenáři blogu možná už vědí, že se letos chystalo vydání některých Manželčiných textů.  Slibovaná "etnografická příručka, maskující se jako beletrie", vychází nyní pod názvem
Obálka: Baobab v lipové aleji

Jak stojí v oficiální anotaci , jedná se o "doplněné, rozšířené a upravené vydání populárního autorčina blogu" (tedy tohoto  ). Ti, kdo četli původní verze článků z cest Senegalu a o tom, jak jsem k Choti v Africe a s Chotěm do Evropy přišla, si mohou podle následující ukázky udělat obrázek o tom, jak moc jsou texty z webu v knížce "doplněné, rozšířené a upravené". (Ukázka – muslimská svatba – je mírně krácena.)

 

"Prostor pod klenbou mešity se po páteční polední modlitbě znovu zaplnil tlumenými mužskými hlasy a křupavým šustěním brokátových bubu.

Imámův pohled se setkal s očima drobného muže s bradkou; společně vyšli na nádvoří. Z hloučku věřících u vchodu k nim zamířil tatík s bříškem. Mezi sloupy se spěšně obouvali čtyři mladíci, aby se k němu mohli přidat.

Imám si odkašlal; jeho tichá arabská slova tlumočník nahlas překládá tak, aby je mohli slyšet všichni muži na nádvoří:

„Ve jménu boha, Milosrdného, Slitovného. Andělé i všichni přítomní muslimové dosvědčují, že nic se neděje jinak, než z vůle Boží. Bůh rozhodl, že syn Abdou Sadia se ožení s Karímou, podle nařízení Božích a podle zvyklosti Prorokovy. Věno bylo stanoveno na tři tisíce franků. Muži zaujímají postavení nad ženami proto, že Bůh dal přednost jedněm z vás před druhými a proto, že muži dávají ženám z majetků svých."

Dlaně obrácené k nebi prosí o požehnání pro naše manželství. Vítr z dálky přináší kozí mečení. Kolem vchodu na nádvoří proskotačila zmuchlaná igelitová taška.

 

Člověku náleží přání, Bohu rozhodnutí. A žádný štít nezastaví šíp, který vystřelil Bůh.

 

Mělo mě varovat, že Issovo příbuzenstvo se o sňatek svého nejstaršího syna nijak zvlášť nezajímalo, natož aby mu do něj mluvilo. Měla jsem být ostražitější a všimnout si, že Issův otec z kmene Ballant je ženatý (dokonce se dvěma!) ďolskými ženami, což je svazek tradicí zakázaný, ba přímo nemyslitelný. Možná bych se byla ještě trochu rozmýšlela, kdybych věděla, že můj muslimský manžel byl vychováván po katolicku. Třeba bych uvažovala nad tím, že úroveň jeho znalosti wolofštiny mu podle mých tehdejších kritérií nedovoloval aspirovat ani na místo mého milence, natožpak na úlohu manžela a otce mých dětí. Jenže mě zaměstnávaly hlavně praktické záležitosti a míra výstřednosti mé nové rodiny, manžela nevyjímaje, mi zatím zůstala utajena. Neposlechla jsem prastarou moudrost a rozhodla se brodit neznámou vodou.

 

Přiznávám, měla jsem v hlavě hlavně letenky, Issovo studium a jeho (náš!) život v Čechách. Vůbec mi nedocházelo, že se opravdu vdávám. Že spolu budeme žít. Že spolu budeme muset vycházet za všech okolností. A že spolu budeme mít společného tolik, kolik jen bude možné. Nenávratně, navždycky.

 

Když jsme se s Issou v ten páteční podvečer vrátili z Ministerstva školství, byli jsme už svoji. Kdoví, kde nás okamžik oddavků zastihl – seděli jsme zrovna v autobuse? V čekárně na ministerstvu? Nebo jsme ukusovali ze sendvičů u pojízdného stánku? Který byl ten okamžik, od kterého už na znamení respektu nesmím vyslovit Issovo křestní jméno?

 

Všechno bylo trochu neskutečné a neúplné. Nebyla jsem zasnoubená, žádný prostředník vyslaný rodinou budoucího manžela nežádal o mou ruku. Moji rodiče nedostali „pozdravy" ve formě čaje, tabáku a peněz. Neměla jsem od koho přijmout „závdavkem" peníze ani šperky jako záruku, že se už do svatby nebudu stýkat s dalšími muži. Nerozdávali jsme „ohláškové ořechy kola", abychom sousedům oznámili nadcházející sňatek. Můj otec byl ošizen o „kozu pro tatínka" v podobě tabáku a peněz a já nezískala hotovost ani býčka s jalovičkou. Maminku neobdarovali a já musela oželet slavnost „otvírání kufru" s kosmetikou a oblečením pro mne, který bych bývala měla dostat od manžela.

 

Oslavy se nekonaly, jediný griot nepěl chvály na původ mého muže. Místo toho nám Thierno vyřídil, že se – my, novomanželé – máme zastavit u souseda.

 

A zase jsme zcela nepředpisově seděli na pohovce v salónu, jen my dva, bodrý soused s bříškem a štíhlý mužík s bradkou – žádní svatebčané, žádní příbuzní, žádný závoj.

 

„Manželství není jednoduché. Však se taky říká: když chceš vědět, co je to trpělivost, ožeň se. Musíš se snažit, protože žena je plná chyb. Máš zodpovědnost za svou rodinu. Žena nesmí mít hlad ani žízeň. Nesmí strádat nedostatkem oděvů. Říká se: vychovávej své děti, rozmazluj svou ženu. Není to jen tvá manželka: je to i tvoje sestra, musíš v ní ctít svou matku.

 

Manželé by měli mít sedm psích vlastností. Podobejte se psu ve věrnosti – pes má jen jednoho pána. Mějte psí paměť – nikdy nezapomínejte na své přátele. Buďte skromní jako pes, který nikdy neodmítne to, co je mu předloženo. Ať je vám vlastní psí velkorysost – odpouštějte, jako pes odpouští svému pánu, i když je bit. Tak jako pes, i vy byste měli vždycky vědět, kde je váš domov. Pes v domě se budí jako první a uléhá jako poslední – vezměte si z něj příklad. Stejně jako pes, který se páří jen jednou do roka, i vy byste měli umět ovládat své touhy.

 

Ale třem vlastnostem toho zvířete nedovolte usadit se ve vaší povaze: pes není pohostinný, zahání návštěvy svého pána a krade."

 

V projevu ke mně už si soused nebyl tak jistý: má mě jako všechny novomanželky nabádat, abych byla skromná, pokud jde o hmotné požadavky na manžela? Ale co když žádné požadavky nemám? Jistě jsem bohatá. Tak možná raději doporučit, abych nebyla lakomá? 

(……)

Na okamžik jsem zvedla pohled k sousedovi – zdálo se, že si mé chvilkové duševní nepřítomnosti nevšiml.

„…a ve všem s ním buď zajedno, dělej to, co ti nařídí. Vyhni se tomu, co ti zakáže. Dobře se o něj starej a buď trpělivá. Váš svazek je jako střecha: buď jejím pilířem. Manželství není příjemné; a jedině trpělivost ho může učinit dobrým." "

Těm, kteří mé starší články nečetli, se omlouvám, ale většinu kapitol knihy už lze najít jen v tištěné podobě. ZDE ještě naleznete původní verzi popisu příhody nazvané Svatý muž z Mbouru.

 

Těm, kteří je naopak od začátku pozorně četli, komentovali, ptali se a upozorňovali na chyby, patří můj obrovský dík. Nemůžu tu jmenovat všechny, ale namátkou z těch mnoha vzpomenu třeba Nigerii, Spoon, Jeniu, Fily, Sedmikrásku, Alloru, Mirku Langerovou, Lucienne, Dunu, Hanele, Cifku, Ostrovanku, Hekko (a bloguje.cz, které se ukázalo být bloggersky vděčným a pohostinným).

 

A o čem ta knížka tedy nakonec vlastně je? O Senegalu. O Senegalcích na africkém kontinentě, o Afričanech v Evropě.  O předsudcích, které mají Afričané o Evropě a Evropané o Africe, a o tom jak se takové předsudky na obou stranách projevují v praxi. O byrokracii v Česku (ovšem úplně jinak, než byste čekali).

 

 

A samozřejmě i o úskalích společného života dvou osob, které se před svatbou nestihnou poznat víc, než kolik jim dovoluje pár zdvořilostních frází a nezávazných vtípků.